DMD 2016

Lidé pohybující se v noci po místech opuštěných spatří tam psa pekelného, nehnutě je pozorujícího.
Tento přízrak zjevuje se mudlům i kouzelníkům bez rozdílu a kdo jej spatří, toho brzká smrt nemine.
Ovšem jsi-li duše chrabré a čisté, potkati můžeš tvora stejného a přece odlišného. Tento objevuje se též jako bludný muž zjevu strhaného.
Po setkání s ním můžeš očekávati místo hrůzy a utrpení štěstí převeliké, neboť ohromnou láskou tě zahrne, skokem svým strhne tě k zemi a slinami na důkaz věrnosti obličej tvůj pokryje.
Fena tvá pak s ním houf rozmilých potomků zplodí, kteří zahrnou tvůj život radostí nekonečnou.

Dávno, když Kočkám nezáleželo ještě na barvě Čepičky, žil kněží Velký Mňouk. Svým srdnatým nadšením strhával davy následovníků.
Však jeho obliba byla trnem v oku podlému Křivofousovi. Křivofous šířil o Mňoukovi slova páchnoucí jako nejzkaženější ryba.
Říká se, že Mňoukovo velké srdce chřadlo, sláblo. Odešel do škrabadel ústraní.
Následovníci Křivofousa začali se šířit do všech chrámů a laskavými smetanovými slovy vemluvili bláhovému Kočstvu „laskavou reformaci“.
Křivofous, ve víře slabý, podlehl brzy prý rozporům mezi svými manželkami: Jedna měla ráda modrou barvu, druhá červenou...
Jeho následovníci pak nedůsledně šířili dvě různá Mňouknutí. I zaseli spor, který rozbratřil druhdy soudržné Kočstvo navěky.

"Nemohu-li být váš, slečno, jediné slovo mne pošle na druhou stranu světa," deklamoval teatrálně hluboce předkloněný hejsek, ruku svírající zástavu jeho lásky nataženou v prosebném gestu.
Nejstarší markýzova dcerka přikryla zapýření vějířem. Do dvou měsíců byla vdaná.
"Pro vás, nejdražší, bych cestoval na sám světa kraj," dušoval se klečící dandy, ruku přitištěnou na prsa v imitaci upřímnosti. Druhou svíral prstíky dámy, které si vzápětí přitáhl k ústům, aby svá slova zpečetil. Vzali se do měsíce.
"Pošlete mne, pane, snažně vás prosím, třeba až na konec světa... pokud mne to zachrání před sňatkem s tupcem," odsekla Laureen otci z koňského hřbetu.

Půl roku. Čas dát se do pořádku. Zvládnout vlastní život. Pak život s někým.
Kdy bude v pořádku? Za další půlrok, za rok, už nikdy?
Převalí se na posteli. Urovná uprchlé pramínky.
Možná, napadne ji, tohle sama nezvládnu.
„Chtěl jsem tě vidět.“
Tentokrát je vyvedená z míry ona.
„Pojď dál.“
„Neměl bych.“
Nepsané pravidlo domu.
„Pojď.“
On ji obejme a přitiskne své čelo na její. „Co teď?“
„Nevím, co mám dělat. Celou dobu.“
„Já taky ne,“ řekne on. Jde to ztěžka. „Ale zvládneme to. Spolu.“
Helga se přitiskne k němu, zavře oči, vdechne jeho vůni.
„Já vím,“ zašeptá. „Já vím.“

Tomas se srdečně rozloučil s doktorem Zelenkou, který se musel vydat na cestu, a sám zůstal sedět v kavárně. Pod sebou měl hlavní halu vesmírné stanice The Hub.
Když přišel jeho čas, vyrovnal účet, a seběhl do haly. Přišel k místu, kvůli kterému byla celá stanice postavena.
"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" oslovil muže u pultu. Ten se jen usmál, a zmáčkl sedm tlačítek.
Hvězdná brána, která vévodila prostoru, ožila a po chvilce se v ní otevřela červí díra na čtrnáct a půl tisíce světelných let vzdálený Hefaistos.
"Čas na cestu domů," zašeptal Tomas a vykročil.

Samotný kraj Zeměplochy je lemován řadou drobných ostrůvků dělících krajopád. Na jednom z nich žije malý šťastný kmen. Jeho členové žijí své nekomplikované životy dokonale vybalancované na hraně světa. V mládí se, uvázáni na dlouhém laně, vrhají do krajopádu a s veselým výskotem padají přes okraj světa. Pohled na krunýř velké Atuin je pro ně něčím běžným. Z postoje blízkého slona odhadnou, jak rychle bude v příštích dnech proudit krajopád.
Ti z nich, kterým byl nadělen dobrodružný duch, hledí ke středu a touží tam jít, zažít mnohá dobrodružství a získat proslulost.
Myslí si, že jsou ti nejobyčejnější lidé na Ploše.

„Vstávat! A cvičit!“ začíná Bob s ranním rituálem.
„Žádné vstávat a cvičit! Naopak. Pěkně zpátky do klobouku!“ ozve se hlas.
„A proč?“ pokračuje Bobek, jak je zvyklý.
„Protože já jsem kouzelník, tohle je můj klobouk a vylézat z klobouku se smí až při představení!“
„A proč?“
„Protože byste mi jinak pokazili kouzlo.“
„Pane, vy jste kouzelník?“ ptá se Bobek.
„Ano.“
„Doopravdický kouzelník?“
„Ano.“
„Mohl byste prosím vykouzlit ještě jeden klobouk a poslat mě v něm na konec světa?“
„A proč?“
„Konečně by mě nikdo netahal z vyhřátého klobouku.“
„Chyběl by mi jeden králík…“
„Vyčarovat králíka je přeci nejjednodušší kouzelnický trik!“

Po páteři mi stéká kapka potu. Mačkám klobouk. Čekám. Konečně se otvírají dveře, slečna sekretářka mě posílá do šéfovy skleněné svatyně.
Baťa mi podává ruku, hovoří věcně a jasně, mluví o expanzi firmy, zakládání filiálek, důležitosti vyškoleného personálu, odkazu svého bratra.
Myslím na jediné. Pošlete mě někam daleko. Třeba na konec světa. Prosím. Prosímprosím.
Neřeknu samozřejmě nic.
"Co na to říkáte?"
Na co? Co mi, do háje, uniklo?
Mlčky přikývnu. Co taky jiného.
"Snad budete mít v Rhodesii úspěch."
Vypotácím se z kanceláře jako opilý. Opilý štěstím a vděčností.
Sbohem, Protektoráte.
V Rhodésii svítí hvězdy nad hlavou.
Ne na kabátě.

Praví se, že nebe toho rána bylo blankytně modré a slunce zářilo jen, co se vyšplhalo nad vrchy. Ale potom jako přívalová vlna přišla brigáda válečnic ze západních pralesů. Jejich zbraně se blýskaly ve slunci a jejich zbroje moc nezahalovaly.
Proti každé vetřelkyni jsme postavili jednoho našeho statného hrdinu, s kopím neméně blýskavým. Ale v bitvě se kopí tříštila o štíty a naši vojáci jeden za druhým padali do zajetí nepřítele.
Generálům konečně došlo, oč se jedná, ale bylo již pozdě. Každá z žen si vybrala svého manžele a celá invazní síla zmizela v džunglích a naši hrdinové s ní.

To si takhle leží dopisní papír v zásuvce stolu, celkem spokojeně si pochrupuje. Co by se asi tak mohlo stát? Když v tu ránu ho něco dost nešetrně odtrhne od kamarádů z bloku, uhladí na stole a začne mu po jeho čistém pyžámku kreslit modrou barvou, která si říká inkoust. V jednu chvíli vzbudí jeho zájem to, když na něho spadne pár kapek slané vody, která padá ze dvou velkých modrých věcí, lemovaných strništěm. K dobré náladě mu nepřidá ani obálka a ukecaná poštovní známka, které mají ve zvyku stále křičet: "Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa!"