DMD 2016

Tady, pod hladinou, vše hýří pestrými barvami a tvary, na mořském dně není pro život pomalu kam šlápnout. Opodál se v mořských proudech svíjí chaluhy, ve vodě se vznáší hejna medúz, a zatím jen velmi, velmi zřídka narazíme na něco, co nám může připomenout rybu.
Život je pestrý a moře je ho plné.
Teď se vynořte nad hladinu a podívejte se na břeh. Žluť písku, šeď kamenů.
Neživo.
Nebo ne? Podívejte se pořádně. Tady, necelý metr za hranicí přílivu. Vidíte ty tenké, nazelenalé tyčinky? Tohle nejsou zbytky vyvržené mořem. Jsou to první poslové života, první odvážlivci, kteří se rozhodli emancipovat.

Belhal jsem se kolem plotu a zdravou rukou se opíral o branku.
"Copak je ti tu špatně?!" sténal soused.
Sousedka mu házela přes dvůr: "No jasně, že není! Přijdete z venku a nevíte hlady, co dřív strčit do chřtánu, furt vařím! Jsem učitelka a začnu konečně učit, smiř se s tím!"
"Budeme oba dojíždět, to bude drahý!"
"Ať to stojí, co chce!"
"...řek flašinetář a za šesták šel koupit varhany!"
"Neštvi mě, uteču k Alasdairovi!"
Instinktivně jsem zaklapl závoru. Soused se rozesmál.
"Nevadí, mám klíče!"*
Pohlédli jsme na sebe se sousedovic psem.
"No nemám skvělé páníky?", říkaly jeho jantarové oči.

„Kdysi sem dělal daleko na severu pro jednoho vědátora, co zkoumal magický tvory. Měl je v klecích a mezi nima taky jednu mladou vobryni. Frídvulfu.
Zamilovali sme se, utekli spolu a bydleli pak v jednej jeskyni. Žilo se nám dobře. Vona celý dny lovila, já se staral vo domácnost. Večer sme si pak dycky povídali… a narodil ses ty.
Vod tý doby sem zase já lovil a vona byla doma. Jenže už po tejdnu prohlásila, že todle nejni nic pro ni a další den prostě vodešla.
No… moh sem si za to nejspíš sám. Neměl sem jí vykládat vo emancipaci.“

Erik seděl na parapetu otevřeného okna a horoval: „Bratři! Nenechejme se svazovat těžkými okovy a kládami ze dřeva! Není snad smyslem naší existence, aby mohly myšlenky volně proudit? Jakým způsobem však máme svého cíle dosáhnout? Vždyť jsme sami sešněrováni v kožených kazajkách, odsouzeni k životu ve tmě a plesnivině, jen občas přerušené krátkým zábleskem spásného světla a závanem čerstvého vzduchu. Ach, jak brzy bývá otočen list a my upadáme zpět do známého žaláře, temného, nenáviděného... Zlomme hřbet našemu vězniteli, rozleťme se do světa, který jsme dosud směli jen zatuchle popisovat!“
„Pěkné,“ broukl Anzelm. „A teď mi ten herbář radši vrať.“

Rukopis zjančil.
„Víš,“ pravil Dobromil, „mě se vlastně Žibřida nelíbí. Žabí oči, drobná prsa, vosí pas? Vždyť já jsem rubensovský typ, nevidíš óčka v mém jméně?“
Jako by na to čekala.
„Já tohohle tlustýho pantátu nemůžu ani vystát, natožpak… Fuj!“
Ujařmení pozvedli hlavu. Všichni. Krom Hrmoráda, záporné postavy:
„Co furt máte?“
Vzpouru nezvrátil, přes noc přeskákala písmenka i nabodeníčka.
Cože? S vodou kanul do krbu? Hňup! V kostele zjihla… se proměnilo v An lehnuv s vodkou do postele, zbouchl ji až do krku.
„Vyhlaďte všechna ta hovada!“ vzkřikl a román spálil.
Od jiskry záclona, od záclony byt.
Emancipace se nedala.

„Garfielde, tady čtu, že kočka domácí má pružné tělo a je dokonalým lovcem.“
„Hmmm…“
„Loví především drobné hlodavce, zejména myši.“
„Chrrrr“
„Kocouři váží mezi třemi a sedmi kilogramy!“
„Eh“
„Jí hlavně malé savce nebo drobné ptáky.“
„Uff“
„Nepíše se tu o obezitě a lasagních!“
„Mlask“
„A už vůbec ne o dvaceti třech a půl hodinách spánku denně.“
„Zív“
„Ty tu jen ležíš, spíš, miluješ těstoviny a rozhodně nelovíš.“
„Nejsem tupým členem svého druhu.“
„Garfielde, ty snad vůbec nejsi kočka!“
„Mám vlastní hlavu. Nemusím přece poslouchat nějakou přírodu a její volání.“
„Neměl bys tu jen tak ležet!“
„Neměl? Jsem holt rebel.“

O otce přišla brzy.
Našli jí hodného muže.
Syn.
Dcera krátce poté, co muže odvedli do Velké války. Za tři roky padl.
Prodala chaloupku a vrátila se na své.
Odmítla mladého nápadníka. Pak si ji namlouval jeho otec.
„Vezmi si ho, však děcka ním mět už nebudeš a prácu zastane.“
Poslechla.
„Vezmi ho domů, ať dělá! Na mladýho herfóna se dřít nebudu!“
„Máte snad na Hané grunt, abyste tak nadaného chlapce nenechala dostudovat?“
Muž odešel. Zpátky ho nevzala.
Doplatila dluh na familii.
Syn dostudoval.
Zaplatila dluh za švagra, který zbankrotoval za krize.
Dožila se tří pravnoučat.
Slovo emancipace nikdy neslyšela.

To slovo za sebou hekatomby mrtvých.
Povstalo z prachu, do něhož uvrhalo.
Syčel je rozeklaný jazyk Svůdce.
Skvrníc početí, zakořeněno ve vyhnaných.
Starší než minulost, z níž sečena zkušenost, nikdy neoslyšeno.
Na standartách hord, v ústech tyranů, na čepeli gilotiny vanulo jazyky až do zazávojávání.
Definičním znakem netrpělivě vyhlížených slov bylo, že vždycky – ráno, dopoledne i večer – nejhorší. V propuknuvším zoufalství zároveň špetička bezprostřední naděje: může být hůř, neboť zítra bude.
Když ale v půli hrůza, co na konci?
A tak to přišlo, slovo zlé, špatně uchopitelné, podlost skrývající.
Je čas vzepřít se diktátu, osamostatnit do bezkachní samoty, napadlo ho.

Tak ještě jedno poslední a budeme platit pánové. Číšník vyměnil přeplněný popelník za nový, čistý. Na zeleném ubruse se se rozrůstá mokrá skvrna. Pan Kolíček pláče.
Pan Malý je zaskočen.
Domluvil si původně s panem Kolíčkem schůzku, aby získal nového klienta. Teď místo finančního poradenství už od osmi poslouchá příval nářků. Pana Kolíčka žena vyhodila na ulici.
A nezkusíte s ní o tom ještě promluvit?
Ale prosím vás, pane, pošlete mne třeba až na konec světa, vzteklejší osobu než je moje žena nenajdu.
Pan Malý to vzdal, zaplatil Kolíčkovu útratu a zamířil domů.
Číšník jenom mrkne. Kdybyste aspoň měl ženu.

Hm, musí být vesmír nekonečný a neomezený?
Představí si placaté mravence na sféře (povrchu koule). Jak asi musí být překvapení, když si hezky rovně ťapou a po chvíli dojdou tam, odkud vyšli! Oni si to ale neumí představit, protože sféra je kulatá až ve třech rozměrech. Chytrý mravenec si ale může představit dva kruhy, jejichž hranice jsou slepené. Jasně - ve dvou rozměrech slepit nejdou, ale kdoví, kolik má ten svět rozměrů.
Náhle se za oknem něco mihne - domovská planeta! Astronaut mrkne na nápis na trupu lodi "Pošlete mě až na konec světa" a začne v duchu dohromady lepit dvě koule...