DMD 2013

Položil svou obligátní otázku a průzračné oči se k němu otočily s tupě naivním výrazem.
„Teplo, dědečku, teplo!“ Štíhlé prstíky nadzvedly živůtek. „Nosím jen to, co sestřička odloží, ale nevadí. I praktické oblečení může děvče zkrášlit! Mám funkční termoprádlo značky Moira, košilku Husky, vlňák je membránový softshell – goretex by byl lepší, snad ho jednou zdědím… Botky jsou Salomon Snowtrip, s technologií zateplení Thinsulate 200 gramů a s waterproof membránou…“
Děda Mráz se nenápadně odkradl mezi zasněženými stromy, zatímco sladký hlásek nezdolně ševelil dál a dál.
„Horší už to být nemůže,“ mumlal si stařec pod vousy. „Počkám radši na tu druhou.“

Ubíjející, monotónní zvuk desítek šicích strojů. Sedíme jedna vedle druhé, hlavy skloněné, záda nás bolí a oči pálí. Inženýrka vedle prodavačky, laborantka vedle zahradnice. Všechny na stejné životní lajně.
Dnes je pátek. Jeho den. Další z jeho pátků. Přichází na minutu přesně. Prochází uličkou, vybírá, zvažuje, přemýšlí. Blíží se. Tajím dech. Cítím na sobě jeho pohled, slyším jeho myšlenky. Pokyne dívce, která se krčí vedle mě. Nám ostatním úlevou poklesnou ramena. Moje sousedka se zvedá a odevzdaně odchází za ním.
On se otáčí ve dveřích, povzbudivě se na nás usměje a zahlaholí: " Tak děvčata, zpátky ke strojům!" Dveře kanceláře zaklapnou.

Prestiž klesá, cena stoupá rok od roku výše
ve skořápce těsných šatů se jen těžko dýše.
Osamělým duším ráda společnicí budu,
davy mužů po mě šílí, snad chtěj zahnat nudu.
Srdcem dáma, vzorem dítě,
jednou za rok potěší tě.
Zmaluju se, budu kráska,
poznáš jak chutná má láska.
A ty směšnou poezií říkáš si o moji duši,
ženským z toho rudnou zadky, tobě nos a obě uši.
Zmalovaná konkubína, pod makeupem tvrdá slupka,
bílé maso, zžloutlé srdce,
jen skořápek zbude kupka.
Vejce bylo dřív než člověk,
hoď vejcem, kdož pohrdáš!
Sešlem na tě salmonelu,
skloň se, lide, svět je náš!!!

Levá nebo pravá? Tak důležitá věc a on se to přesto rozhodl vyřešit rozpočítadlem. Zpocený nervozitou sáhl doleva. Výraz na tváři muže sedícího proti němu se nezměnil navzdory tomu, že si mladý hacker právě vybral tu horší cestu. Cestu vedoucí ke strojům! K nesvobodě! Vybral si tu možnost, o které věděl, že jí nebude litovat. Možná to byla škoda. Mohl by z toho být dobrý příběh.
Vzal si tabletku do úst a polkl.
Jen o několik málo let později se plovoucí hromádka tkání, která si dosud myslela, že je něco víc, že je Thomasem Andersonem, byť barvoslepým, beze stopy rozpustila.

Na činčání jsem nikdy nebyla. Budečskej hábit, co jsem nosila osm let, mi úplně vyhovoval.
V Praze jsem ovšem v hábitu chodit nemohla. Jednou jsem slyšela holky na sesterně, jak si o mně vykládaj, že se neumím pořádně oblíknout ani namalovat. Což je teda nespravedlivý, protože namalovat se umím. Jenomže se pak bojím sama sebe.
Pak mi Šimon, bráchův kluk, vyprávěl, že jsou na netu stránky, kam ženský posílaj fotky těch špatně oblečenejch a dělaj si z nich srandu.
Tomu jsem nevěřila, ale stejně mě to vyděsilo.
„Bojí se pekla, které nikdy neviděla,“ kroutil hlavou brácha. „Táta by měl radost.“

Zálibně si prohlížela svůj výtvor. Tohle se bude klukům líbit.
„A teď přidej nahoru ještě trochu modré,“ ozvalo se za ní.
„Starej se o sebe, mně se to takhle líbí. Ty si použij, jakou barvu chceš. Navíc, tebe se to stejně netýká.“
„To není pravda, já můžu taky. Já chci taky. Mamíííí, ona mě k tomu nechce pustit.“
„Nehádejte se.“
Oba protočili očima.
„Tak víš co, bráško, připrav si barvičky, ty, které se ti líbí. Sedni si hezky ke stolu a můžeš nabarvit třeba tohle vajíčko.“
Myslím, že klukům to stejně bude jedno. Oni přijdou za mnou. Však něco dostanou.

Tardis přistála. Doktor vykoukl ven a rozhlédl se po prázdné ulici. Znovu si přečetl zprávu na psychopapíru. "Ke strojům!" stálo tam.
Procházel se po prázdné ulici, když zazvonil telefon v telefonní budce. Zvedl ho a z druhé strany sluchátka se ozvalo:
,,Nechoďte ke strojům!"
,,Cože? Proč?"
,,Tohle je město strojů. Nepřibližujte se k nim, jinak se připojíte k nám."
,,Ke komu?"
,,Ke strojům."
Doktor zaklapl telefon a oddálil se od budky. Stroje převzaly kontrolu nad městem, jenže nemůžou fungovat bez proudu. Doktor doběhl k elektrickému vedení a pomocí sonického šroubováku město odstřihl od proudu.
Stroje se vypnuly. Lidé se vrátili.

Chlapeček se rozhlédl po dětech sedících okolo. Některé se už dávno znaly; on tu byl sám. Nepochyboval ale nikterak o tom, že tohle prostředí pro něj bude jako stvořené.
Značně unaveně vypadající vysoká čarodějka uhasila fialově hořící křoví.
„Takže,“ nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho, „vítám vás. Prosím, abyste si připravili pomůcky, ať můžeme konečně začít.“
Chlapec zvedl ze země objemnou brašnu, nejprve z ní vytáhl zrcadlo, pak sadu hřebenů a několik pudrů.
„Kde... kde máš věci na kreslení, Zlatoslave?“ nejistě se optala učitelka.
Jasně modré oči se na ni nešťastně zahleděly.
„Tohle není kurz krášlení?“ zeptal se zklamaně.

Podplukovník vyhlédl ze zákopu. Nepřítel se blížil.
„Musíme být stateční,“ zašeptal ke zbytku svých mužů.
Napjatě čekali. Nervozita byla hmatatelná.
„Za módu!“ zvolal důstojník sotva se nepřátelská armádě přiblížila na dohod pánské kožené kabely. Vojáci nejprve odjistili munici, poté se vyřítili ze zákopu.
Dle odhadů neměl nepřítel šanci. Zelené overaly jsou naprosto de mode. Kanady v módě snad nikdy nebyly. A střelné zbraně jako doplněk? Kde to jsme, v Nevkusově? Trapnost jak džíny se cvočky!
Nepřátelské vojsko nebylo útokem početné skupiny mužů v elegantních uniformách překvapeno. Zahájili palbu.
„Ne!“ zvolal důstojník módní zásahové jednotky. „Krev ne! Šarlatová a lososová, blázníte?“

„Natálko, Natálko, půjčíš mi tu perlovou brož? Ta moje se mi k šatům nehodí a na plese u Petrovových bude i kapitán Trubeckoj!“ vrazila do dveří rozesmátá Tamara jako lesní požár. „Představ si, že mi napsal, že na mě nemůže přestat myslet! To je tak romantické...“
Natalia Michajlovna rychle zakryla dopis od Lva Trubeckého, vroucně obdivující její oči a tvář, a podala přítelkyni brož. Dnes večer Lva požádám, aby mi už nepsal. Ale Tamaře není třeba nic říkat, měla by vztek; a pro přátelství je občas třeba pravdu trochu přikrášlit. Koneckonců, ten mladý nadporučík Děrevjanskij se mi líbí mnohem víc.