DMD 2013

Bylo jich pět. Dvě holky a tři kluci. Přesně to množství, který v šestnácti stačí na to, abyste se nebáli vůbec ničeho.
Věděli, že tam nemají lézt. Jenomže Standa měl mapu. A konec konců to byla jen stará štola. I jejich tátové tam chodili. Ostatně to oni jim vyprávěli o Hagenovi.
Tak tam vlezli. Vybavení pěti čelovkami a hromádkou náhradních baterií.
Došli až ke kolejnici.
Okolo krku se jí svíraly ledové prsty. Snažila se je strhnout, ale ruce se jí bořily do prázdna.
„Zu den Maschinen,“ zasmál se esesáckej důlní mistr.
Mrtvej esesáckej důlní mistr.
Asi to nebyla jen legenda.

,, Co je tohle zač, Jeničku? "
,, Tohle, tohle Míno? To je má jediná láska, mé druhé já, můj sen."
Pronesl Jeníček rozněžněle a láskyplně svého miláčka pohladil. Tohle se Míně opravdu nelíbilo. Neříkal před pár hodinami cosi o horoucí lásce Mařence?
,, Ale stejně se mi nelíbí. Neměli bychom zůstat věrní zažitým ideálům? "
,, Hele, no tak, Míno, nežárli."
,, Ale já opravdu nechápu, proč s sebou musíme vláčet tohle hnusné, špinavé, násilnické...něco. "
Jeníček rázným pohybem vzal svého miláčka do náručí. Nikdy by ho za nic nevyměnil.
,, Těžký kulomet GAU-17/A. Asi opravdu přehodnotím svůj názor na to, že nejlepší je čarodejnicím upalovat prdel. "

Jít osvobozovat Jana z kartanského vězení byla sebevražedná mise, to bylo jasné nám všem. Zcela jistě očekávali, že se o to někdo pokusí. To byl taky jediný důvod, proč byl Jan ještě živý. Aby nás mohli zajmout a rozprášit zbytky odporu. Nechtěly jsme do toho jít, ale Diana byla neoblomná.
Ušily jsme si na tu bitvu nové sukně. Převládala modrá a rudá. Rudá jako krev esemek, která nás později zalila od hlav po paty.
Po akci jsem se posadila ke stroji jako jediná, pohřební rubáš pro naši matku byl vrcholným kouskem mého umění.
Škoda, že už ho Diana nemohla ocenit.

Světla?
Svítí.
Propadlo?
Naolejované.
Provaz od opony?
Visí volně, mrtvola žádná.
(Zabručení.) Točna?
Tydle prkna točnu nemaj, rejžo.
Křáp jeden balíkovský v Balíkově!
Hele, rejžo, ansámbl to zvládne. Nachoděj se, ale daj to.
Sklíčko v oponě?
Moment, vyhrabávám. Sme ho dali do kufru, aby se nám nepobilo, žejo.
Kýble s barvou? Šaškovské šle?
To nejni moje parketa, rejžo. Ale kvůli vám... Nalitý a pružej.
Automatická klaka?
Hele, rejžo, vy fakt chcete automatickou klaku?!
Já? Šílíte? Kontrolujeme stav neznámého jeviště, chápete? Je ta potvora vyrvaná z drátů, rozbitá kladivem, roz...
No jo... (Třísk!) Spolehlivě na šrot, rejžo.
Dobrá. Opona a jedem!

Zase ráno. Mažu do práce, dneska bude fofr.
Hm... je nějaké ticho. Otevřu dveře a... Málem jsem omdlel. Peklóóó! Ale jak to? A to ticho - počítače nejdou.
No jo, aby ne. Nějakej blbec vypnul klimatizaci. To bude mazec, je pondělí a hlavní sálový počítač v bance nefachá. Skutečně bych nechtěl být v kůži toho neuvažujícího nebožáka.
Přišel ředitel, zuří. A viníkem je Karel, letí na minutu.
Počítače stále nejdou. Ředitel všem strhnul prémie.
Teda, jak mám ke strojům úctu, tak teď sem se nasral a ten krám nakop. No vida, už to jede.
Tak takhle se na ty potvory musí.

Každý rok je to stejné. Každý rok se nechám vyhecovat a utratím spoustu peněz na něco, co se v normálním životě nehodí. Každý rok prohledám spoustu materiálu hledáním něčeho, co vlastně nakonec ani neutvořím. Každý rok strávím spoustu času vytvářením něčeho, co je prakticky k ničemu. Každý rok kladu na oltář ideálu spoustu námahy, potu a kapek krve. Proč já tohle dělám, ptám se sama sebe, když zase usedám k naší Singrovce, rovnám látku a zakládám spodní nit. Tak ke strojům, pomyslím si. I když v mém případě ke stroji. FFko se blíží a já si zase šiju nový kostým.

"Ty, Pepo, neměl bys jít do práce? Zase padá."
"Neblbni, Maruš. Dyť je jaro."
"Se podívej sám!"
"Maruš, vážně, není dneska Apríla?"
"Se podívej z toho okna, Pepane!"
"Ty kráso, Maruš, zase padá!"
"Už nějakou chvíli."
"Asi bych měl jít, že? Nevíš, kde mám věci?"
"Zkus to ve skříni v ložnici"
"Díky, Maruš."
"Pepo, dáš si ještě kafe než půjdeš?"
"Dám, vypadá to na dlouhou šichtu."
"A neměl bys radjěi spěchat?"
"Ale prosím tě, se nezblázněj, času je dost."
"Zase budou nadávat na silničáře."
"Dobře, já půjdu bez kafe."
"Na, vem si ho v termosce."
"Dik, Maruš. Hurá ke strojům."

"Musíme se jen dostat na druhou stranu, ke strojům! Zmáčkneš červený tlačítko a hotovo!"
"Tak jednoduchý? Válku vedeme desítky let!"
"No a?" Pod nohama jim zakřupal štěrk. Snad.
"Není to trochu absurdní?" zeptal se s jiskřičkou naděje.
"Jak se to vezme. " Jeho spolubojovník znenadání vystartoval a začal do něčeho zběsile dupat. "Prostě stačí jen zmáčknout to debilní červený tlačítko!"
Zahlédl cosi, co kdysi snad bylo nějakým modelem z lega, snad autíčkem… Červeným.
James Cameron se probudil zpocený. Jeho teploměr ukazoval třicet devět.
Ale už teď věděl, že jen dostat se ke strojům a zmáčknout červené tlačítko je až moc jednoduché.

Pozdravena buď Matka Peřina
Bulánek zkrvavenou zbraň třímá
Do noci smích temně zní
Přivítej partu bulánčí
Palouk, diskotéka, hala
Továrna je malá
Bulánci nové zbraně mají
Za chvíli už budeš v ráji
Bulánci nové zbraně mají
Do ráje pošlou tě hned
To jim bude patřit svět
Marně plány, kule chystáš
Bulánkovi na mušce blikáš
Bulík noktovizor má
Marně kořist uhýbá
Bulánci nové stroje mají
Ty dokonale ovládají
Bulánci nové stroje mají
Brífink se večer konal
Ráno bulánek přivítal
V letounu stíhacím
K nebi stoupá s ním
Ke strojům, bulánci
Motory ať burácí
Řežba lítá začíná
Pozdravena buď Peřina
Ke strojům

„Tak povídej,“ vyzval inženýr seržanta Bunglera, když seděli u něj v kabině. "Jak dopadlo rande?“
„Ani se neptej,“ zavyl seržant.
„Zbaštila ti toho projektanta Hvězdy?“
„Pochybuji. Spíš mě teď má za úplného pitomce.“
„Jakto?“
„Dal jsem si dva panáky na kuráž a nějak jsem to přehnal. Celou dobu jsem jí říkal Ledo. Když jsem jí ukazoval torpéda, tak jsme nějak shodili na zem ten disk a když jsme ho konečně vyhrabali zpod stolu, už nešel spustit.“
„Aha, takže jsem přišel o kopii plánů. Hlavně mi to vrať, ať z toho není průšvih, nesmím to půjčovat. Já si už něco vymyslím."