DMD 2013

“Tak, a tady budete psát celý měsíc drabblata!” oznámila jim Diktátora.
Sklepní místností se rozléhal neuvěřitelný rachot.
“Psací stroje?” pokrčila nos Donna. Doktor se pátravě rozhlížel kolem.
“Vysvětlím. Psací páska je napuštěná krví sedmiletých dětí. Drabbles po sepsání obětujeme Internetovému Černobohovi,” ukázala Diktátora na planoucí pícku, “a budeme mít větší sledovanost stránek než Google. A neuvěřitelné příjmy z reklamy. Takže do práce, holoto!”
V tu chvíli ji Doktor kopl do holeně. Popadl Donnu, odstrčil hlídače u dveří a oba vyběhli nahoru. Byli pryč.
Místnost ztichla. “Ach jo,” povzdechla nešťastně Diktátora. “Zrovna, když jsem jim chtěla říct, že je to apríl.”

Srovnání příběhu se strojem zdá se mi být slabou metaforou. Je sice pravdou, že stroje nás obklopují stejně jako nás obklopují příběhy. Jsou našimi společníky při těch nejjednodušších úkolech a stojí nám po boku i ve chvílích, kdy se dotýkáme metafyzické vznešenosti. Slouží nám i vládnou. Obdivujeme jejich komplikovanou krásu i elegantní jednoduchost. Lesk a účelnost jejich součástí.
Přesto je však toto přirovnání v jednom ohledu chybné. Dokáži si představit smrt strojů a zhroucení průmyslové civilizace. Dokonce věřím, že lidský rod je schopen podobnou apokalypsu přežít.
Ovšem svět bez příběhů... Obávám se, že lidstvo by podobnou existenci kategoricky odmítlo akceptovat.

Pokud něco Doktora opravdu fascinovalo, byla to lidská snaha vynalézt stroj času. Snažili se o to celá tisíciletí a samozřejmě zcela zbytečně. Teď se k němu však dostala zpráva o modelu, který měl snad konečně fungovat.
„To je ono?“ nedůvěřivě obcházel podivnou věc tvaru obrovského vejce. Odborníci jen souhlasně přikývli. Povrch byl téměř celý utvořen z různých tlačítek, která však byla na první pohled neviditelná.
Doktor začal zběsile mačkat, co mu přišlo pod ruku, dokud se v podivném přístroji neotevřely dva malé otvory pro ruce. I přes varování odborníků je tam vložil.
A tak se Doktor podíval i do pravěku.

Pracanti dorazili, ačkoliv siréna nezazněla.
Nicolas Higgins netrpělivě přešlapoval u zavřených dveří přádelny.
"Jacku, safra, co se děje?"
"Nejsem si jistej. Jak včera přestaly makat stavy, víš co. Tak Master Thornton pozval ňákou ženskou, že se prej vo to postará. Že prej je inžinýrka," odplivl si mladší dělník.
Bavlněné chmýří se stále vznášelo ve vzduchu, ale fabrika byla tichá, převody mlčely.
Zarachotil zámek. Tváří v tvář vyčkávajícímu davu místních robošů i irčanů se ocitla útlá dáma.
"Therese Sigismond-Smith, těší mě... Em... Víte co, já tomu nerozumim, nemám diplom zrovna na tohle. Ale vim co s tim je. Je to rozbitý."

Telefon ho probudil ve tři ráno. O pět minut později už seděl v autě a uháněl na Pasadenskou univerzitu.
Udýchaný vběhl do jídelny. Bylo tam živo. Stačil jen vytáhnout mobil a zmáčknout nahrávání.
Sheldon skákal po stole v županu a vykřikoval: „Už jsou tady. Právě prolétli atmosférou a řítí se na nás. Musíme bránit naši univerzitu. Ke strojům!“ Seskočil a zamířil k automatu na kafe. V ruce třímaje obracečku.
„Váš známý?“ optal se policista.
„Spolubydlící,“ odvětil Leonard pobaveně.
„Tak si ho koukejte odvést!“ poručil a odkráčel.
Leonard vypnul nahrávání. „Tohle bude na Youtube senzace,“ pousmál se a šel vyzvednout Sheldona.

Ještě ráno dělostřelecká baterie patřila 91. Armageddonské Ocelové Legii. O několik hodin bojů později se zbytky 2. Roty krčily v zákopech několik desítek metrů jižně od hlavního opevnění, kde se čile upevňoval nepřítel. Méně než tři tucty mužů ležely v prachu a popelu, čekajíce na rozkazy od seržanta Haugaarda.
„Na Voxu se už nikdo neozývá, zůstali jsme sami. Zákopy na jihozápad by měly být ještě čisté a do setmění můžeme být...
*BLAM*
Komisař Mortez sklonil kouřící bolter: „Ta baterie patří Císaři!“
V ruce pevněji sevřel rotomeč, když se v zákopu postavil.
„Kupředu vy psi! Věčná sláva tomu, kdo zemře první!“

Ithorian si nebyl příliš jistý, když prodával toho nového protokolárního droida. O farmáři, který ho koupil, bylo všeobecně známo, že se ke strojům chová odporně a že často skončí ve šrotu ani ne za měsíc. Jenže tenhle droid se od ostatních lišil a většina jeho funkcí zůstávala záhadou…
Jeho špatný pocit se potvrdil, když hned druhého dne našel HK-47 na jeho obvyklém prodejním místě.
„Co se stalo s tvým majitelem?“
„Konstatování: Došlo k nehodě s blasterem v dunách.“
Druhý den opravdu našli vysušené tělo farmáře mezi horkými písky s viditelným zraněním způsobeným blasterem. Nu, stroje přece nemůžou lhát, nebo ano?

Poldové se vrací!
http://a-totalita.livejournal.com/20924.html

Staniž se, blesklo mi jen tak hlavou a mimoděk jsem si povzdechl. Pomalu, ale jistě začínám vnímat tu obrovskou úlevu, že mám zase chvíli klidu. Začínám ukrajovat ze své krátké pauzy dalších 1800 volných vteřin. V hlavě se mi vybavuje scéna z Čapkovy RUR, kdy by se dívka-robot nechala bez protestů rozřezat, jen aby… Myšlenky se vrací zpět do haly.
"Ke strojům" zavelí hlas shora. Jako stroj se pomalu krok za krokem blížím ke svému stroji a sedám do své pracovní pozice. Hlavou se mi mihne už jen, že kdyby mě někdo teď rozřezal, ani by mi to příliš nevadilo.

Ráno jiskřilo jinovatkou. "Na posledního března dobrý," zahučel jsem a zavrtal se hlouběji pod peřinu.
Vtom jsem narazil na cosi hedvábného. Usmál jsem se a pod víčky mi proběhly záblesky včerejšího večera.
„Konečně jsi moje, tentokrát snad už doopravdy.“
Rameno, po kterém zlehka přejely mé prsty, se pohnulo, snažíc se je setřást.
„Nebo ještě pořád ne? Zeptám se tě, až se probudíš.“
V okamžiku, kdy se mé rty dotkly té hebké kůže, se mi do vědomí vetřela nepříjemná myšlenka - "Vstávat a ke strojům!" Vždyť se měnil čas.
Nevím, jak vy, ale tou chybějící hodinou jsem se dnes cítil obzvlášť podveden.