DMD 2013

"Draco, musíme jít," volal zoufalý Harry do koupelny na svého manžela.
"Divadlo začíná už za půl hodiny! Co tam, pro Merlina, ještě děláš?"
"Trpělivost, Harry, trpělivost," odvětil Draco, jenž právě vyšel a urovnával si sako.
"Když jdeme do společnosti, musím přeci vypadat reprezentativně. Jsem sice dokonalý od přírody, ale neuškodí to trochu zdůraznit. Tvým vlasům by kapka zkrášlení též neuškodila," neodpustil si rejpnutí, odkazujíc na Harryho nezkrotitelné vrabčí hnízdo.
"No dobře, dobře, hlavně už pojď," opět ho popoháněl Harry.
"Ještě trochu kolínské."
"Draco!"
"Dekórum, lásko - rodinný zvyk," zazubil se.
"Že já si bral aristokrata!" povzdechl si Harry, když konečně vyšli.

Seděla schoulená na židli a oči jí klouzaly po papíře. Lékaře, který posledních pár minut vedl monolog pohřebním tónem, skoro nevnímala. Nějaké to slovo zachytila jen občas. Chemoterapie… Další léčba nemá naději… Několik týdnů…
Přemýšlela, co v čase, který jí zbývá, dělat.
Z myšlenek ji vytrhl doktor, když jí cpal další papír.
„Teorie pana Lumica není ještě vyzkoušená v praxi, ale má opravdu dobré vyhlídky. Mohla by to být vaše jediná naděje.“
Četla pozorně. Přísně tajný projekt… Očekává se schválení vládou…
Zdálo se, že ji osud staví před nečekanou volbu: má zemřít teď jako člověk, nebo žít věčně jako stroj?

Pozoruje se v zrcadle.
Obrovské průzračně modré oči. Roztomilý nosík. Hříva blond vlasů. Labutí šíje. Bujné poprsí. Vosí pas. Nekonečně dlouhé nohy.
Je dokonalá. Ví to.
Všichni ji obdivují. Muži po ní touží. Ženy jí závidí.
Nevědí, co všechno pro svou krásu musela udělat.
Strávila víc času na klinice než doma. Po šedesáté operaci přestala počítat. Nejhorší bylo, když jí vzali žebra. Několik týdnů jí pak bolelo každičké nadechnutí. Ale stálo to za to. Pyšně se usměje.
Dnes jí čeká poslední operace. Prý jen drobný zákrok na mozku. Nebojí se.
Konečně dosáhne svého cíle.
Konečně bude opravdová.
Opravdová od Matella.

Nerad nechával cokoliv náhodě. Snažil se vše vychytat do detailu. Ono se to totiž řekne, že čím více svíček na narozeninovém dortu, tím méně dbá člověk na zevnějšek. Ale co pak člověka odlišuje od nepřítele - když ne bezchybný vzhled (a dobře, možná nějaké ty názory a strana)?
---
"Profesore, Brumbále, bitva je v plném proudu, bez vás to nezvládneme!"
"Už jsem na cestě. Jistě, hned jsem tam."
---
Spěch. To je to uspěchané mládí. Kdepak s tím na něj! Když má být člověk dokonalý, chce to čas.
Ještě uspořádat poslední stříbrný vous. Tak. A jde se, jen ať hadímu ksichtu vytře zrak!

Zítra je úterý, synek určitě počítá s obědem... Za chvíli má přijít Tatiana. Přesněji řečeno Christine.
Vypnul psací stroj, vystrkal paní Bergerovou do kuchyně a sám se zavřel v koupelně. Patnáct minut a bude z něj Bob Saint-Clair!
Jediné, co k tomu potřebuje, je koupel a čistá košile. Vysvlékl se z županu páchnoucího levnými cigaretami, a zatímco se napouštěla voda do vany, připojil ke spleti drátů připomínajících chapadla prehistorického hlavonožce neméně letitý holicí strojek.
Třesk nádobí ho dneska výjimečně uklidňoval.
Ještě trochu navonět, táák...
Špinavé zrcadlo mu vrátilo pohled. Není snad k pomilování?
Jenom ta kravata kdyby chtěla méně škrtit.

Nakoukl škvírou ve dveřích, aby ukojil zvědavost. Mezi mihotáním postav v úzkém obzoru zahlédl Crininy sněhobílé šaty a zlaté vlasy, spadající jí v loknách na záda.
Před ní stála služka s drahocenným zrcadlem; šedé oči dívce plaše těkaly po stěnách, když jí Ilinca zaplétala vlasy do věnce, vkládajíc do něj drobné kvítky.
Polekaně ucouvl, když se ve škvíře objevil obličej paní Ecateriny pokřivený hněvem.
„Zmiz, tady nemáš co pohledávat,“ sykla na něj a zabouchla dveře.
Vytratil se do stáje ke koním. Naštvaně si povzdychl. Vlastně i trochu zklamaně. Byl to Crinin první velký den a on u něj nesměl být.

Noc, zima. Vyčerpání.
Stařešinové připravovali Saliho na Znovuzrození. Nahé tělu mu pokrývali zlatým prachem.
Ráif tam být neměl. Unavený, dva dny nespal, ale musel pozorovat přítele, jeho snahu nehybně stát, hranou pýchu, že jeho tělo dostane bůh. Znal ho natolik, aby věděl, že je k smrti vyděšený.
Poslední tah štětcem. Sali se zvedl, pevným krokem zamířil do hlubin chrámu. Ráif mu zastoupil cestu, nevěděl co říct. Podíval se mu do tváře. Sali uhnul pohledem. Vždycky se mu díval do očí.
„Sbohem.“
Ticho. Zaklaply dveře.
Chtěl čekat dál, na úsvit až bůh v novém těle vyjde ven, ale přemohl ho spánek.

„Prásk, prásk, prásk!“ rozléhalo se tunelem, dokud se neozvalo cvaknutí neklamně značíčí, že i poslední náboj opustil zásobník. Odložila Glock, zmáčkla tlačítko a zálibně pozorovala terč, který se k ní sunul. Všechny rány mířily na hlavu a roztrhaly ji k nepoznání. Z hromady vylovila nový, spokojeně pokývala a nechala ho odjet zpět na pozici. Vyměnila zásobník, zběžně zkontrolovala hodinky a připravila se na další kolo.
Neznala lepší způsob odreagování, než si pořádně zastřílet. Dnes to opravdu stálo za to. I když ji děsilo, kolik za terče s hlavami Vitriola a Jonáše zaplatila, sledování jejich rozstřílených ksichtů jí ohromně zkrášlilo den.

Nestávalo se často, aby se Simbacca ocitl v akademické koupelně dobrovolně, ale občas se poštěstilo. Například teď, když ho tam neprozřetelně poslala jeho milovaná mistryně, aby jí přinesl kabelku se šminkami, že se potřebuje před misí trochu zkrášlit.
Chvíli mrmlal, že tak hnusná přeci není, ale nakonec ho tam pod záminkou, že tam prý včera viděla fakt suprového pavouka, dostala. Vrátil se s podezřelým zpožděním a nakukoval do jejího pokoje tak opatrně, že zbystřila.
„Co se děje?“ zeptala se opatrně.
[„Potřebuješ tu tyčinku s jahodou?“]
„Myslíš rtěnku? Co se s ní stalo?“
[„Někdo ji snědl. A po jahodách vůbec nechutnala.“]