Moje články

Masivní tělo prvního stroje leželo na zemi a nehýbalo se. Že byl ale aktivní jsme poznali hned. Všemožné trubičky, na které byl připojen, pulzovaly v pravidelném rytmu.
Znovu mě ostře píchlo v hlavě.
"Ví, že jsme tu!" zasténal Káčko.
"Uklidni se," snažil jsem se sám nepropadat panice. "Nenech ho ovládnout tvůj strach."
"Tak ale dělej. Dělej!"
Shodil jsem na zem sportovní tašku a začal vyndávat výbušniny. Skleněné trubičky vyplněné bílým práškem.
V tom se Originál pohnul.
Špičatou příď F-35 natočil přímo k nám. "Mám vás!" zahučelo nám v hlavách.
Káčko zpanikařil.
Utekl.
Srab.
Zůstalo to na mně.
Jako vždycky.
Bezva...

Země byla ještě horká, ačkoliv bylo již několik dní po výbuchu. Pod nohama nám křupaly uhlíky, do očí nás štípal černý kouř.
Stroje kolem nejevily známky života.
Cestou do středu zóny jich přibývalo. Náš výbuch je ochromil. Chtěli jsme toho využít a zničit Originál, první a řídící stroj.
Káčko s sebou náhle praštil na spálenou zem. "Slyšíš to?!"
"Ano!" sám jsem křičel agónií.
V hlavě se mi vrtal čísi hlas. Šeptal, křičel, prskal, leptal.
Vrhal na mě slizké myšlenky z hlubin mého vlastního strachu.
"Neposlouchej ho!" volal jsem. "To je on. Ví, že si pro něj jdeme a má strach!"

Zetko chodil vždy oblečený tak, aby vzbuzoval co nejmenší podezření, že je ještě součástí civilizované společnosti.
Základem jeho uniformy byla pytlovina. Tu bral ve skladech se zeleninou, nejčastěji z pytlů od brambor. Podezřívám ho, že se ani neobtěžoval vysypat zbytek zeminy.
Nohy měl obalené starými kusy látky, což podle jeho slov, dodávalo mladistvý vzhled. Jako boty si obouval důmyslně skládané noviny. Vždy pouze sportovní přílohu, protože věřil, že až jednou bude muset utíkat, hodně mu to pomůže. Naopak politika prý zatěžuje a zpomaluje.
Zetko jako správný voják vždy nosil na hlavě helmu. Slupka od melounu chrání a dokonce hezky voní.

Ať jsme se snažili sebevíc, prostě jsme nedokázali výsledek války zvrátit.
S Káčkem jsme jich každý cyklus pobili desítky. Postupně se k nám přidávali další dobrovolníci. Zlovecká základna se plnila schopnými i neschopnými lidmi, kteří měli jediný cíl, zničit nepřítele za každou cenu.
Jenže vůbec nic nefungovalo.
A tak jsme se s Káčkem uchýlili ke krajnímu řešení.

Exploze byla vidět jen jako pouhý záblesk. Trvala vteřinu, ale po ní následovaly vlny spalujícího ohně trvající několik hodin. Tisíce kilometrů čtverečných zóny i mimo ní spálených na popel. Rostliny, bakterie, všechno pryč. Bohužel strojům to neudělalo skoro nic.

Nás to ale změnilo.

"A proč jste to vlastně dělali, dědo?" ptala se mě ta malá a propichovala mě očičkama jako jehlami.
"Když to není tak jednoduché," vykrucoval jsem se. Znovu mě prošpikovala pohledem. Vydechl jsem a sklesl hlavu.
"Nechci ti to říkat. Jsi ještě malá a jsou věci, které bys o svém dědovi neměla vědět."
Přivinula se ke mně.
"Jenže já už nejsem hloupá, dědo," dostala mě. "Jsi můj dědeček, mám tě nejradši na celém světě. To nic nepřebije přeci."
"Nejsem na to hrdý. Byli jsme mladí a hloupí. Dodnes toho lituji."
"To je v pořádku, dědo," objala mě. "Už to bude dobré."

Vrátili jsme se z výpravy do zóny. Zanořili jsme se do úkrytu, který vybudoval SÚPKN pro první lovce zla, známé jako zlovci.
Unavení jsme prošli přes kontrolní stanoviště, kde nás zastavil byrokrat. "Kolik?"
"Sedum drak-torů," počítal Káčko.
"Třináct moto-pírů, čtyři sekáči, tucet mobiláků a šest kill-boardů," doplnil jsem ho.
"Jak dlouho jste byli venku?" Byrokrat si zapisoval podrobné poznámky.
"Asi čtyři dny." Už jsem skoro pěnil.
"Čtyři dny a jen..." Byrokrat se odmlčel, když počítal. "Jen čtyřicet dva strojů. Není to málo?"
"Prosím?!" vypěnil jsem. Ale při pohledu na byrokratovo razítko jsem se uklidnil.
"Ká? Chytni ho, prosím. Jdeme počítat."

Už nějakou dobu se o tom povídalo, ale nikdo to ještě neviděl. My s Káčkem jsme měli výhodu, že jsme zůstali v zóně dost dlouho, abychom zvládli nasbírat mnoho informací. A vím, že jsme jediní, komu se podařilo to vidět a zdokumentovat.
Bylo to asi čtyři měsíce po klíčové události.
Většina lidstva byla již uklizena do bezpečných oblastí pod zem, nebo asimilována. Oživláci a elektrostvůry již věděli, že nás jen tak nezlomí. Tak se vrhly na zničení naší podpory života.
Celé lány luk a polí na jih od zóny zmizely.
A my víme proč.
Elektráci je vypalovali, aby nás udusili...

"Pojďte," ukazoval Zetko na sotva znatelnou cestičku mezi skalami.
Na jednonohého otrapu se pohyboval rychle.
Káčko do mě strčil, abych šel před ním.
"No teda," zaúpěl jsem. Z toho smradu nemytého těla se mi zvedal žaludek.
"Už je to jen kousek," pospíchal Zetko.
Před námi se rozprostřela podivná pableskující kupole. Jemný bílý prášek se vznášel ve vzduchu a jak se otíral o neviditelné silové pole, blýskal se.
"Páni," uniklo nám z úst oběma najednou.
"Jsme na hranici normálnosti pánové. Tajná experimentální laboratoř, kde vyvíjí zbraně proti elektrostvůrám." Špinavá ruka ukazovala kamsi do kopule. Měl jsem tisíc chutí ji zlíbat vděkem.

"Tohle je náš člověk?" zeptal jsem se Káčka nedůvěřivě.
"Jo, je to Zetko." řekl s klidem Ká.
"To snad ne," nevěřil jsem mu.
"To víš, že je to von," ujišťoval mě pořád. "Co se ti nelíbí?"
"Vždyť je to bezďák," ukázal jsem do vedlejší uličky, kam jsme zatím jen váhavě nakukovali.
"Ty jsi ale fouňa."
"Tak to zase ne. To si vyprošuju. Ale tenhle týpek nemůže být přecilegendární vůdce převaděčů, Zrzavec."
Sjeli jsme ho oba pohledem. Jedna noha, druhá dřevěná, špinavé cáry oblečení, miska na drobné. Slepené zrzavé vlasy.
"Ale jo, je to on," uklidnil mě Ká. "Popis přesně sedí."

Stalo se to večer týden před tím, než se nám stala nehoda, která nás odsoudila k dalšímu pobytu v zakázané zóně.
Schovával jsem se zrovna v jedné studně. Věděl jsem, že tam mě elektrikálové nebudou hledat.
Už byla skoro tma, když se kolem mě přehnalo padající tělo.
Vodotrysk vody mě celého promáčel.
Z vody se vynořila podivná zablácená postava a s neskutečným úsměvem povídá: "Tak co? Jak se vede, kámo?"
Krev mi ztuhla v žilách strachem.
Dvě vteřiny ticha...
"No tak, neboj se rozkvést ten úsměv. Já vím, že mě rád vidíš," řekl naprostý cizinec.
Od té doby jsme přátelé.

Sklesle seděl ve vozíku a zíral na vlny.
Při pohledu na jeho zoufalství jsem se musel smát.
Nakonec hlasitě zaklel.
"Ale no tak," pokáral jsem ho.
"Ty to nechápeš?" téměř brečel.
"Já to chápu až moc dobře," odrazil jsem jeho útok.
"Tak proč se tomu směješ?"
"Protože to tentokrát není moje vina"
"Já vím!" zakřičel na mě, na sebe i na celý svět. "Já vím, že jsem neměl usnout. Ale copak jsem mohl vědět, že kůň půjde celou noc a mine všechny evakuační body?"
"No, ale stalo se a vrátit se nemůžeme."
"Jenže musíme!"
A v tom byl ten problém...

Nejhorší na apokalypsách je vlastně to, že jsou přesně tím, čím jsou.
Katastrofa rozsoudí ty dobré od těch zlých a víceméně ukončí vládu člověka na Zemi.
A kromě toho také ukončí i lidskou činnost.
Tak se stane, že nefungují kadeřníci, bankéři a ani obchody.
Ti, kteří přežijí jednu apokalypsu, jsou pak vrženi do té ještě krutější.
Přežili zkázu civilizace a nyní musejí chodit neučesaní, nenabarvení a neoholení.
Mnozí poztrácejí své oblečení a než narazí na obchod, který ještě nikdo nevyraboval, jsou odkázáni na svůj základní oděv.
Holou kůži.
Ale není, kdo by toho zneužil, neboť ty smázla apokalypsa jako první.

Seděl jsem za zídkou a těžce oddychoval. Doufal jsem, že mě nenajdou. Poslední půlhodinu jsem jim unikal.
Jenže běžet před pronásledovatelem na čtyřech kolech není snadné.
Zaslechl jsem zvuk motoru.
"Našli mě!"
Klepal jsem se strachy čím dál víc, jak se blížil vrnivý zvuk třítaktu.
Vyklonil jsem se, abych lépe viděl.
Lesklé světlo elektrostvůry se zalesklo blízko.
Motor zaržál hrozbou.
Ale náhle ztichl.
"Co se stalo?" podivoval jsem se.
Sebral jsem další odvahu a vyhlédl jsem.
Auto stálo tiše. Bylo mrtvé.
Jen tenký proužek drobných dělníků mizel za rohem. Někteří nesli matičku, jiní drátek.
"Dobrá práce, hoši," poděkoval jsem jim.

Sluneční paprsky se složitě odrážely od okenní tabulky přímo na má víčka. Byl nový den. Den po znovuzrození.
Měl to být ten nejlepší den, do kterého jsem se probudil. Ale čas nakonec ukáže, zda to náhodou nebude pravý opak.
Ještě rozlámaný z dřevěné židle jsem se vypotácel ven. Byl opravdu krásný den. Ale definitivně špatné místo.
Ulice se hemžila životem, jen na ní nebyl žádný žádný.
Lampa se protahovala, rovnala si ztuhlá záda.
Auta poskakovala kolem a honila se za pneumatikou.
Automat na kávu zvracel turka.
Nějaké kabely si to plazily naproti po chodníku.
A do toho já.
Ach jo!

Narazil jsem na hospodu. Dveře byly zavřené, ale nezamčené.
Vstoupil jsem do tmavé místnosti a narážeje do židlí a stolů jsem se došoupal k výčepu a našel jsem pár svíček. Pivo neteklo, nalil jsem si tedy trochu vody.
Posadil jsem se za hrubý dubový stůl.
"Tak na znovuzrození," připil jsem sám sobě.
"Cin cin," ozval se hlásek na stole.
"Cože?" vyjekl jsem leknutím a praštil sklenicí o desku stolu. "Kdo to řekl?"
Ale už se nikdo neozval. Ještě pár vteřin jsem očima prohledával místnost. Když jsem se pak napil, sklenice byla nějaká špinavá a na stole byla protáhlá lepivá šmouha.

Téměř okamžitě po tvrdém dopadu
díky protektivní bublině,
neklepl jsem se kolenem o bradu.

Jenže komu za to býti vděčný?
Že by jednal zcela nevinně
jediný náš pán Bůh, jenž je věčný?

Nebo to snad byla jen pouhá náhoda,
která si s osudem člověka hraje?
A nebo snad zafoukal vítr odspoda?

To by mohlo být řešení mého problému.
Jenže jedna zrádná myšlenka mi v hlavě zraje.
Myšlenka na krutý důvod, kvůli kterému

odvrátil jsem osobní katastrofu.
Oživlý stroj vykopl mě sám
a ještě než dopíšu tuhle strofu
na padák okem zazírám.

"Díky za záchranu života, padáku. Budu ti navždy vděčný."

Něco mě příjemně lechtá kolem uší. Čechrá mi to vlasy.
S úsměvem na tváři otevřu oči a...
Letím vzduchem.
Cože? Letím vzduchem!
Po počátečním šoku mozek okamžitě naběhne do pohotovostního režimu. Můj pohled se stočil na zeleno hnědou plochu kdesi pode mnou. Velmi rychle se přibližuje. Začínám si vzpomínat, že jsem byl vyskočen z letadla. Ale jestli to tak je, kde je tedy ten můj padák? Ohlédnu se. Cáry padáku vlají za mnou.
V takový okamžik je dobré se pomodlit.
"Bože, prosím, já nechci umřít."
Cáry padáku se kolem mě omotaly a pak nafoukly.
Dopad na zem utlumila ochranná bublina.

"No a co se stalo pak, dědečku?" hlesla dívenka zbožně klečící na zemi před lenoškou.
Zahleděl jsem se do jejích modrých očí. A skoro jsem se v nich utopil.
Už si ani nedokážu vzpomenout na dobu, když jsem byl takhle mladý. Jak bych se do těch časů vrátil rád. Jedinými starostmi byla by mi odřená kolena.
"Haló? Dědečku?" žadonil hlásek znovu.
Ten hlásek mě jako magnet přitáhl z dětství znovu do přítomnosti.
Usmála se: "Tak kdepak jsi byl, dědo, tentokrát?"
Rozchechtali jsme se.
Je hezké mít chápajícího parťáka na toulkách minulostí.
"To bylo jednou..." začal jsem vyprávět a ona poslouchala.

"Víc už nevím. Katapult mě vystřelil z letadla pryč."
"To mi chcete říct, že to jako udělal sám od sebe?" nedůvěřivě si mě prohlížel armádní vyšetřovatel.
"Přesně tak to říkám."
"Jak si to vysvětlujete?"
"Nevím... Že by chyba v softwaru?"
"Letadlo za sedmdesát miliónů dolarů takové chyby nemá!"
"To ať řekne černá skříňka!" ohradil jsem se.
"Uvidíme..."
"Máte ji, ne?"
"Ehm..."
"Tak máte ji?"
Armádní vyšetřovatel nervózně polkl.
"Tak sakra chlapi, jak to, že ji ještě nemáte?"
"Protože se nám to letadlo ještě nepodařilo chytit!"
"Co?"
"Jo, prostě si poletuje tam venku."
"A kdo ho pilotuje?"
"To nám řekněte vy!"

"Víc už nevím. Katapult mě vystřelil z letadla pryč."
"To mi chcete říct, že to jako udělal sám od sebe?" nedůvěřivě si mě prohlížel armádní vyšetřovatel.
"Přesně tak to říkám."
"Jak si to vysvětlujete?"
"Nevím... Že by chyba v softwaru?"
"Letadlo za sedmdesát miliónů dolarů takové chyby nemá!"
"To ať řekne černá skříňka!" ohradil jsem se.
"Uvidíme..."
"Máte ji, ne?"
"Ehm..."
"Tak máte ji?"
Armádní vyšetřovatel nervózně polkl.
"Tak sakra chlapi, jak to, že ji ještě nemáte?"
"Protože se nám to letadlo ještě nepodařilo chytit!"
"Co?"
"Jo, prostě si poletuje tam venku."
"A kdo ho pilotuje?"
"To nám řekněte vy!"

Ve dvaceti tisících metrech je krásný výhled, ale není žádný čas se jím kochat. Svištěl jsem nadzvukovou rychlostí nad večerní krajinou. Slunce bylo ještě vidět nad obzorem, ale obloze dominoval Měsíc. Byl dnes nějaký větší a hlavně blíž.
Aniž by mě přístroje varovaly, zakryl mi Měsíc výhled.
Dnes je vážně nízko!
"Základno?" zvolal jsem, ale nikdo nestačil odpovědět.
Rychlostí tisícovky kilometrů za hodinu jsem do toho vletěl.
Příď stíhačky se zabořila do Měsíce. Byl měkký a poddajný. Jako by byl z mlhy.
Ztratil jsem kontrolu nad řízením. Knipl skákal jako živý.
Víc už nevím. Katapult mě vystřelil z letadla pryč...