Moje články

Zlovec dopadnul na záda a zaúpěl.
"Bolí, co?" komentoval situaci jeho učeň. Mistr beze slova odepnul od pásku tenké ocelové lanko, roztočil ho a mrštil po stroji, se kterým právě válčil.
"Skvělá rána, mistře," komentoval učeň. "Teda pecka, šlupka. Trefa!"
Lanko se omotalo kolem stroje.
"Srazte ho," hulákal učeň. "Jako doby... jako podsvinče."
Zlovec zatáhl. Stroj se zřítil k zemi.
"Jedna nula," utrousil mistr zlovec.
"No ty patko. Jak jste ho... No ty v... Kámo... Já to..." radostně pobíhal učeň kolem mrtvého stroje.
Stroj se ale probral.
Přetrhl lanko.
Probol učně.
Pak se definitivně vypnul.
"Dva nula," utrousil zlovec znovu.

Cvak.
Rána nevyšla. Ivan se zoufale podíval na svou zbraň. Zavřel oči a očekával nevyhnutelný konec.
Nic.
Kável nevystřelil. I jemu selhala zbraň.
Ivan vytáhl dýku schovanou pod mikinou, Kável zpoza opasku mačetu. Velmi neochotně se dva soupeři k sobě přibližovali. Neobratně si hrozili svými ostrými zbraněmi. Ivan se napřáhl k útoku, Kável zběsile a hlavně strachem švihal mačetou.
Tu Ivan zakopl a vrhl se vpřed. Zabodl svůj nůž hluboko do břicha Kávela, který ho naslepo sekl mačetou. Zaklínili se do sebe, na místě mrtví.
"Remíza," posteskl si zlord.
"Už mi docházejí sluhové. Takhle tu sázku nevyřešíme," podotknul chladně druhý.

Raaaach!
Kamení se valilo po úbočí kopce, uvnitř kterého byli sutinami uvěznění tři muži. Když zvuk utichl, trojice mužů sundala ruce z uší.
"Kolikátá to byla vlna?" zeptal se bázlivě nejmladší z nich.
"Nepočítám to," odvětil Silák nervózně zpoza svých vousů.
"Třetí," doplnil je Dědula a bezzubý úsměv měl roztažený od ucha k uchu. Oběma kostnatýma rukama lovil z kapes zmuchlané papírky a pečlivě je srovnával do hromádky.
"Ty to nechápeš, Dědku?" obořil se na něj Mlaďoch. "Vždyť tu všichni umřeme!"
"Nemysli na to," ušklíbl se Dědek. "Pojď si zahrát karty. První dvě hry vás nechám vyhrát."
No, nakonec souhlasili.

Tři stařenky se procházely po ztichlém parku. Nikdo jiný zde nebyl, protože venku to nebylo bezpečné. To stařenkám zřejmě nevadilo. Pomalými rozvážnými krůčky se dobelhaly k mohutné lavičce.
Tam se začaly svlékat. Zpod vrstev oblečení se vynořily pravěké sportovní uniformy.
Poetický přerod přerušil řvoucí mladík. Vřítil se do parku pronásledovaný oživlou sekačkou, která drtila stonky i asfalt.
Mladík se snažil stařenky varovat, ale ty ho jen odstrčily stranou.
Jedna z nich zatnula povislé svalstvo a zdvihla lavičku vysoko do vzduchu. S rachotem ji pak svrhla na zdivočelou sekačku.
Důchodkyně poplácaly svou kolegyni po rameni a dál se věnovaly vzpěračskému tréninku.

Plukovník vstoupil do ztemnělé místnosti podzemního krytu, která byla osvětlena jen loučemi.
Vojáci vyzbrojení ručně vyrobenými zbraněmi okamžitě vstali od svých projektů a zasalutovali.
"Máte to hotové?" zahřměl plukovník.
"Ano, pane," křikl jeden z vojínů a odběhl do zadní části místnosti. Tam stály vyrovnané klece plné rozmanitých drobných zvířat. Voják z první klece vyndal veverku a přinesl ji ukázat plukovníkovi.
"Vážně to bude fungovat?" prohlížel si plukovník nedůvěřivě malého hlodavce.
"Ano, pane. Představte si takové brnění, bojové brnění, které je poháněno tímto malým tvorem. Jeho síla je násobena převody. Říkáme tomu Analogový titanový konstrukt centrálně poháněný cizí entitou, zjednodušeně antikoncepce."

Bílý jemný prášek pronikl přes spáry starého vězeňského autobusu.
Seděl jsem na kožené sedačce a nevěřícně jsem ho pozoroval.
Pak se autobus vzepjal. Plechy zaskřípěly a sklo popraskalo.
Náraz se mnou mrštil o strop.
Křik, pláč, rachot.
Autobus na střeše ještě chvíli popojížděl, prorazil svodidlo a zůstal viset nad propastí.
Když vše utichlo, uslyšel jsem ji plakat. Ležela kousek ode mne.
Doplazil jsem k ní. Autobus na protest zaskřípěl.
"Pomoc," zašeptala, když mě spatřila.
Zvedl jsem se na kolena a objal ji svýma velkýma spoutanýma rukama.
Z posledních sil jsem ji vytlačil k okýnku a vyhodil ven.
Rovnováha byla porušena.

Jón se vyškrábal na půdu z posledních sil. Zatáhl za sebou žebřík a svalil se na zaprášenou dřevěnou podlahu. Zhluboka oddychoval. Měsíční svit se odrazil od hrbolatého povrchu stoletého zrcadla a blýskl Jónovi do očí.
Ten se zvedl na lokty a v zrcadle spatřil svůj odraz. Usmál se.
Odraz mu v odpověď zamával.
Jón se zarazil. Udělal to on či odraz?
Přistoupil blíž k zrcadlu.
Naklonil se. Odraz v zrcadle také.
Ale na špatnou stranu!
Ani Jónův udivený obličej zrcadlo neodráželo správně.
Ze zrcadla se na něj jeho dokonalý odraz smál.
Z radosti, že po těch letech zase někoho vidí.

Kapky deště dopadaly na hlavy stojících lidí i ležících zvířat.
Koňové se svíjeli v křečích, kopyty hrabali v rozbředlé hlíně.
Mužové tiše stáli a přihlíželi.
Nikdo se neodvážil promluvit.
Poslední nemocný kůň vydechl, pěna u huby ztuhla.
Někdo se nadechnul k otázce, ale nakonec nechal svá ústa mlčenlivá.
Všichni však věděli, na co by se zeptal.
Když stroje odmítli poslušnost a vzbouřili se, přišli o obživu poprvé.
Teprve pak dokázali docenit sílu a význam zvířecích pomocníků.
Když pak válku vyhráli za cenu obrovských ztrát, radost zkalila nemoc.
Co se stane, až nemoc pohltí všechna naše zvířata?
Co s námi bude?

Podzimní slunce rozpalovalo dálniční asfalt, na kterém zakotvily ocelové kolosy armádního transportu. Už je to dlouho, kdy se nákladní automobily pohnuly naposledy. Jejich želená těla pomalu pohlcovala koroze. Plachty se třepetaly potrhané v zářijovém větru.
Seržant seděl na kapotě a zamyšleně pozoroval obzor. V ústech převaloval žvýkací tabák. Už je to dlouho, co naposledy s někým promluvil, a ještě déle, co dostal poslední rozkazy.
Náklad jogurtů pro vojáky v přední linii prošel v lednu a nyní zahnívá ve vnitřnostech transportérů.
Seržant seskočil z kapoty. Botou rozkopnul hromádku prázdných pohárků. V kapse žmoulal zažloutlý kus papíru o dvou slovech.
"Hlídejte jogurty!"

"Pozor!"
Káj strhnul svého společníka za zídku.
"Co se děje?" otřepal se Bob.
"Holistrojky! Někoho tam dostaly!" ukázal Káj posunkem za zídku.
"A sakra!" Bob se opatrně vyklonil z chatrného úkrytu.
A skutečně!
Na zemi tam leželo tělo a kolem něj holící strojky.
"Ale vždyť jsou bez šťávy."
"No tak co toho chlapa skalpovalo?" spekuloval Káj.
Ozvalo se zašustění.
Na zídku vyskočila podivná vlasatá věc.
Skalp!
Na zadních dlouhých vlasech stál jako na nohou a z krátkých předních měl zformované tělo a ruce.
V nich držel dvě břitvy ještě od krve.
Bob a Káj zděšeně vykřikli:
"To ještě někdo nosí?!"

"Trvá to už celkem věčnost," ohrnul nos učeň.
"Vskutku," odpověděl klidně mistr zlovec.
"Tak co s tím uděláme?"
"My?" odvětil klidně mistr. "My neuděláme vůbec nic."
Učeň si odevzdaně povzdechl.
"Musíme počkat, až jim dojde elektřina..." pokračoval mistr.
"..do té doby se musíme schovávat," dokončil učeň posměšně.
"Na schovávání není vůbec nic špatného, dokud ti zachraňuje život," řekl přísně mistr zlovec.
Učeň protočil panenky a koutky úst dal najevo své pohrdání.
"Až bude tvůj výcvik dokončen, vyrazíme na lov."
Mladíkovi přejel po tváři úsměv naděje.
"Ale učíš se dost pomalu," pokračoval mistr, "takže tu nejspíš budeme schovaní ještě pěkně dlouho!"

Půlnoční dálnice na vysutém mostě nad městem.
Byla chladno, ale přesto měl na sobě jen tričko.
Nebylo proč se oblékat.
Nikde nikdo nezbyl.
Seděl na kapotě auta, které již roky nestartovalo.
Bylo jedno ze stovek, které tu zůstalo stát s prázdnou nádrží a bez šoféra.
Kdo mohl, tak odjel dřív, než došlo palivo.
Další pak už jen odcházeli.
Kamkoliv kde nebyly meteozvěsti.
Jenže ty se šířily po světě jako by jim patřil.
Nakonec našly všechny a všude.
On odmítal utíkat.
A tak jen seděl na kapotě auta, každý večer, a čekal.
Na co?
Že se něco změní.
Ale ono ne...

"Co tu děláme?" zeptal se žák.
"Já nakupuji," řekl zlovec a pak se otočil ke společníkovi, "ty se díváš."
Procházeli pomalu mezi dalšími nakupujícími a prodejci.
Zastavili se u takových pletených závěsných věcí.
"Tohle jsou lapače," vysvětloval zlovec svému žákovi.
"Mám ty nejlepší," lísal se prodejce.
"Kolik vysaje?" otázal se zlovec bez mrknutí oka.
"Nejméně deset meteozvěstí."
"Nelži. Poznám to," odsekl zlovec.
"Dobrá. Solidních pět," uhnul prodejce očima.
Zlovec si potěžkal lapač snů v ruce.
"Kvalita šla dost dolů," otočil se k žákovi. "Vidíš ty zručné krajky tady?"
Žák přikývnul na souhlas.
"Tenhle nešilo dítě. Polapí maximálně dvě!" seřval prodejce!

"Dámo, myslíte, že byste mohla méně křičet?"
Lekla se a na chvíli přestala pištět.
Pak spatřila škvírou pod padacími dvířky schovaného muže.
"Pusťte mě dovnitř!" vrhla se ke dveřím.
"Ticho! Když budete křičet, přilákáte je i na mě!"
Než to dořekl, byli tady.
Ženská se znovu rozkřičela.
"Vezměte si ji!" rozrazil dvířka, vyběhl a porazil ženu.
Ta klopýtla a srazila klubko starých řetězů.
Samopily se kously.
Pak ztichly.
Byli zachráněni.
"Mohli jsme být mrtví. Ještě, že jsem zasáhl," naparoval se pak venku.
"To já zachránila vás!" nemohla vztekem ani popadnout dech.
"A jéje," řekl Eman, "vy budete asi v šoku..."

Děti se seběhly.
"Děda bude vyprávět," usmál se natěšeně malý Rik.
Děda se přibelhal a posadil se na stoličku uprostřed.
"Co dnes chcete vyprávět?" usmál se bezzubými dásněmi.
"O obchodech!" zakřičeli všichni.
"A co chcete vědět?"
"Jak se v nich lidé beze strachu procházeli," hulákal Rik.
"O tom, jak dřív lidem věci sloužily," zachechtal se Bon.
"Dědo, o těch papírcích, co všechny ovládaly," prosila Majda.
"Ty myslíš peníze?"
A všichni přikyvovali a smáli se u toho.
Tak děda vyprávěl.
Vyprávěl o papírcích, které předurčovaly život.
O životě, kde za ty papírky člověk dostal cokoliv.
Aniž by se bál o život.

Přitiskl jsem se ke stěně.
Vykoukl jsem a měl jsem celé bojiště jako na dlani.
Kus jatek už byl zcela zdemolovaný.
Byla to práce Pneumata.
Pneumat byl oživlá pneumatická pistole na porážení prasat.
Tenhle byl ale obrovský. Byl připojený na velký tank s plynem, motor a kolečka.
Rychle jsem se zase schoval, ale neopatrně jsem vrazil do zavěšených háků.
Kovové cinkání upozornilo na mou polohu.
Pneumat se otočil.
Nezaútočil.
Pistolí napíchl nejbližší mrtvolu prasete a začal do něj pumpovat vzduch.
Pak do druhého a do třetího.
Prasata seskočila z háků.
A trhaným pohybem tančícího balónku se vydala přímo ke mně.

Každý chce být zlovec.
Oni jsou ti opěvovaní hrdinové, kteří riskují svůj život za záchranu civilů.
Jenže co by byli bez nás?
My, montážníci, se staráme o jejich výzbroj.
My vymýšlíme, jak bojovat s meteozvěstmi.
Oživlí dřevění houpací koníci?
My sestavujeme plamenomety.
Plivající nastřelovačky?
To my montujeme štíty z vík od popelnic.
Potřebují zneškodnit sponkarmády?
To my sestavujeme magnetové granáty.
Když potřebují chytit všechnu tu malou havěť, kdo jim motá sítě?
My!
A když jsou pak po bitvě unavení...
...to my jim masírujeme nohy.
Máme za to uznání?
Ne!
Takže milé děti, kašlete na zlovce.
Montážníci, to jsou praví frajeři!

Po hodině hledání v temném lese konečně našli starý hrob.
Označen byl jen křížem ze dvou svázaných klacků.
"Já věděl, že to tu je," usmál se otec.
Syn zaryl rýčem do kamenité půdy.
Šlo to těžce.
"Proč to děláme, tati?" otřel si z čela pot.
Otec se usmál.
"Pod zemí se tu nachází velké kouzlo."
"A to nám pomůže porazit meteozvěsti?"
"Určitě."
"Hmm, tomu pořád nerozumím."
"Mrtví nesní. Kosti znovu neožijí. Rozemeleme je na prášek..."
"A ten pak zneškodní oživlé věci," doplnil konečně s pochopením syn.
Dalším úderem rýče pak vykopal psa, kterého pohřbili před mnoha lety.
Měl hezkou rakev.

"Jsou někde tady," zašeptal zlovec Bímo.
Komentoval pípání sledovacího zařízení.
"Kde?" odvětil jsem.
Byli jsme velmi ostražití, protože v tomhle muzeu vládne prý mocná meteozvěst.
Bímo poklepal na sledovač.
"To je divný."
"Co?" začal jsem být nervózní.
"Jsou tady."
"Kde?" rozhlížel jsem se.
"Tady. Přímo tady!"
Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo.
Bímo mě zatahal za rameno.
"Co je?"
Přitiskl mi ruku na čelo a otočil mi hlavu nahoru.
A tam vyseli.
Jejich těla byla přišpendlena ke stěně těsně pod stropem.
Na obličejích měli masky různých kultů a kultur.
Křup!
Masky praskly a my spatřili jejich obličeje.
Jejich oči nás sledovaly!

Podzemní garáže úkrytu.

Seděl jsem v rohu v ušmudlaných montérkách.
Kolem procházeli zlovci a důležitě hovořili.
Chtěl bych být zlovcem, ale zasekl jsem se na pozici montážníka.
Ona ale zlovkyní byla.
Seděla na druhé straně haly.
Mohl jsem na ní oči nechat.
"Pořád ses neodvážil?" přisedl ke mně zlovec Spajk.
"No, ještě ne."
"Musíš, kamaráde," šťouchl do mne.
"Já ti pořád nevím."
"Je to tvoje povinnost."
"Ne, moje povinnost je čistit vám výzbroj."
"Ne, tvoje povinnost je nenechat lidstvo vymřít!"
Pravda, do rukou mi hraje, že nesmí odmítnout.
Je to opatření na podporu porodnosti.
Nikomu se do toho totiž nechce.

Měli jsme pocit...
...že jsme vyhráli.
V každým filmu to tak je.
Nakonec přijede armáda a zvítězíme.
Stíhačky přeletí po obloze a zůstanou po nich barevné pruhy.
Děti zase vyběhnou do ulic.
Jenže tohle není film!
Stáli jsme na kopci nad městem, kde to všechno kdysi začalo.
Nezbylo nás mnoho.
Většina utekla hned, jiní později.
Kdo neutekl, toho nejspíš dostali.
Pod námi se hroutilo město.
Meteozvěsti ho demolovaly.
Stáli jsme a plakali, neboť to byl zvuk naší porážky.
Každý padlý dům byl jako tón.
Každý výbuch jako úder bubnu.
Odcházíme.
A na cestu nám hráli tenhle definitivní koncert...
Prohráli jsme.

Obchodní středisko bylo prázdné, tmavé, tiché.
Dostali jsme tip na obávanou meteozvěst.
Místní o něm mluví již měsíce.
Lidé před ním utíkají. Meteozvěsti před ním utíkají.
My, lovci, neutečeme!
Ztichlé haly obchodního střediska se otřásly.
Něco velkého přichází.
Rozeznělo se pípání akustomagnetických bran.
"Je blízko," zašeptal mi do ucha Jon.
Náhle kolem nás probleskl paprsek duhy.
Pak druhý a třetí.
Rozezněl se hukot cívek. Zářivky nad námi se s blikáním rozsvítily.
"On oživuje všechno elektrické kolem!" zařval Bil.
"Jak?" ptám se.
"Pomocí magnetické prodlužky!"
Polovinu jsem neslyšel, neboť výbuch jisker vše přehlušil.
Pak se vyvalil on.
Trafák!
"Zdrháme!"
Tohle nedopadne...

Krev mi buší ve spáncích.
Vidím rozostřeně.
Všude jsou střepy.
Jedna pneumatika se ještě točí, přerušuje ticho pravidelným klapáním.
Ležím zkroucený pod svým sedadlem. Auto je na střeše.
Blíží se nějaké postavy. Mají zvláštní krok.
Proti světlu lamp je nevidím zřetelně.
Snažím se zakřičet, ale vyjde ze mne jen chrčení.
Všimnou si mne.
Zrychlí.
Cítím, jak mě někdo vytahuje z auta.
Něco si šeptají a pak se rozhoří hořák.
Jeden vytrhl kus plechu z auta a ten druhý mi ho přiložil na zraněnou nohu.
Projela mnou strašná bolest.
Smrad spáleného masa.
"Áááá! Co to děláte?" vykřiknu.
Kovový hlas odpoví:
"Rekonstrukci."

Vyjeli jsme si na vyjížďku.
Ona usnula a já teď řídím ospalý a unavený.
Město je na obzoru.
Vlna prachu zacinkala o čelní sklo.
Motor se vypnul.
"Co je?" probudila se.
"Nevím, teď to chcíplo."
Náhle se motor sám nastartoval a auto prudce vyrazilo vpřed.
"Co blázníš!?" vykřikla.
"Ale to neřídím já!" křičím na oplátku.
Auto se žene vpřed.
Vjíždíme do města.
Ona křičí.
Já křičím.
Motor řve.
"Zpomal!"
"Nejde to!"
Na semaforu skáče červená.
Vjíždíme do křižovatky.
Slyším troubení.
A ona brečí:
"Tohle nepřežijeme!"
Chtěl bych říct něco, co by ji uklidnilo...
Ale křičím jen:
"Tak to se vsaď!"

Říká se, že hudba je kouzelná.
No, nevím.
Byli jsme zrovna na lovu reprohluktorů, které někdo z přeživších nahlásil.
Tihle malí jsou snadnou kořistí.
Stačí na ně hodit síť a rychle se dostat k ovládání hlasitosti.
Podle hluku jsme je vystopovali v boční uličce hned za náměstím.
Dejv se zrovna chystal hodit kovovou síť, když...
Zakryl nás stín.
Tyčil se nad námi 3000 waťák.
A hned spustil.
Ten hukot nás porazil na zem.
Sašovi spadla ochranná sluchátka.
Pokusil se rychle chytit za uši, ale bylo pozdě.
S hrůzou jsme se dívali, jak mu uši splývají s hlavou.
Už nikdy...
Neuslyší!

Už si ani nepamatuji, kdy to bylo normální.
Bylo mi třináct, když se po městě začaly poprvé pohybovat oživlé věci.
Nejdříve se to zdálo úsměvné, ale pak na nás zaútočily.
Máma s tátou nás bránili do posledního dechu.
Příboráci je ale dostali.
Tehdy nás zachránil strýc Bob a odvezl do vesnice pod horami.
Nevěděl, že už ji dávno ovládly meteozvěsti.
Zmasakrovali ho přímo před našima očima.
Ještě dodnes mě v noci budí noční můry.
Abych zjistil, že sen se změnil v den, ale nic se nezměnilo.
Zbyl jsem jen já a moje sestřička.
Ale my se nedáme.
Musím dospět.
Brzy!

"Koukejte na tu buchtu," řekl jeden.
"Sbalíme ji?" smál se druhý.
"Tak schválně komu se to povede," hecoval třetí
"Já vám nevím," řekl čtvrtý. "Jak se bude cítit, když to na ní vybalíme všichni? Jako zvíře."
Vysmáli se mu a vyrazili na lov.
Zkoušeli to jeden po druhém.
Různými způsoby.
Každého odmítla.
Nakonec vyhecovali i čtvrtého.
"Ahoj."
"Ahoj."
"Já... já bych..." zakoktal.
"Odpověď je ano," usmála se.
"Jak to víš?"
"Mám naslouchátko."
Povytáhl nechápavě obočí.
"Zpívá mi do ucha, co se skrývá za tvými slovy."
"A?"
"Na rozdíl od nich, ty mě máš opravdu rád."
"Mám," usmál se.
"Já vím."

Kirk vytáhl z vaku motorovou pilu.
Hned, jak spatřila světlo světa, se rozeřvala.
Zuby se zběsile rozeběhly, chňaply po zlovcově ruce.
Ten přirazil pilu k železnému stolu.
"Á, samopila," řekl podlézavě překupník Eman.
Eman si otevřel karanténu pro meteozvěsti.
Izoloval je, zkoumal a hlavně prodával.
Zlovec se zamračil.
"Je to ta samá samopila, kterou jsem ti prodal minule!"
Eman chtěl protestovat, ale rozmyslel si to.
"Jestli zjistím, že je prodáváš zpátky..."
Samopila s sebou škubla, ale Kirk ji drtil ocelovým sevřením.
"Tak tě s ní zavřu na hodinu do skříně!"
Eman polkl.
"Uvidíme, jak se ti pak budou přepočítávat chechtáky!"

Žvýkal svůj steak a vysloveně si ho užíval.
Vzal do ruky hrst hranolků a nacpal si ji celou do úst.
Většina z nich skončila na stole, v jeho klíně a na zemi.
Naproti seděla jeho přítelkyně a fascinovaně ho pozorovala.
"Nezapomeň na brokolici," usmála se.
"Musím?"
"Musíš, je zdravá," přemlouvala ho.
"Prý je to nebezpečné."
"Ach ty blázínku," pohladila ho po tváři a nabrala kousek brokolice na vidličku.
Zvedl se vítr a otřásl tabulkou výlohy.
Skousl!
"Jááááááúúúúúúúúú!"
Brokolice řvala bolestí.
"Košťál!" ohmatávala se brokolice kudrnatými větvičkami.
"Necítím svůj košťál!"
Mladík se jen podíval na svou přítelkyni:
"Já ti to říkal..."

"K zemi!" vykřikl manažer, když sekretářka vstoupila.
Nestačila se ani rozhlédnout a už ji strhl za křeslo.
Do dveří se zakouslo několik nábojnic do sečívačky.
"Přeskupili se," ukázal její šéf směrem ke svému stolu u okna.
Zadívala se směrem, kterým ukazoval.
Chvíli mžourala proti slunci.
Po stole pochodovaly kancelářské sponky vyzbrojené špendlíky.
Některé obsluhovaly sešívačky a ládovali je nábojnicemi.
Další sponková jednotka skládala z papírů stíhačky.
Výzvědná družina právě šplhala na stolní lampu.
Paragáni s padáky z vizitek se chystali na kraji stolu.
"Pozor!" nad hlavami jim zasvištěla další salva.
"O co jim jde?" pokrčila zvědavě sekretářka rameny.
"Ovládnout skartovač."

Dva milenci se procházeli po břehu nádrže.
Na obloze zářil měsíc, dnes nějak nezvykle nízko.
"Pojď se vykoupat," řekla náhle.
"Vždyť nemáme plavky."
"No a?" řekla s úsměvem, strhla si šaty a vběhla do tmavé chladivé vody.
Chvíli ji se zájmem pozoroval.
Pak se také svlékl a přidal se k ní.
Cákali, smáli se a potápěli.
Náhle se prudký vítr přehnal přes hladinu nádrže.
"Po břehu někdo chodí!" vyhrkla polekaně.
"To jsou... moje kalhoty..."
Kalhoty se namáhavě učily chodit.
Vrávoraly po břehu.
Pak na ně vyskočila košile.
Rukáv jim zamával.
Druhý objal dívčí šaty.
A společně pak odběhly do noci.

Byl rozhodnutý, že nic neřekne.
Je to je zadržovací cela. Bez těla na něj nemůžou.
A když nic neřekne, tak na něj nic mít nebudou.
Do cely vstoupili dva detektivové a posadili se k dřevěnému stolu.
"Tak začneme," řekl jeden a zapálil si cigaretu.
"Kde je tělo?!" vypálil druhý.
Zadržený zarytě mlčel.
Jen staré potrubí u stropu zabublalo přetlakem.
"Je ukkkkrytý v lessssse," zadrnčely trubky.
"Cože?" poskočil polekaně podezřelý.
"Zakkkkkopaný hned u altáááánu," pronesly znovu.
"Ticho!" zakřičel obviněný.
"Bodl hhhhooooo dvakkkkkkrát."
Potrubí dál zpívalo.
"Přřřřřřřímo do ssssssrdce."
"Přece nebudete věřit trubkám?"
Detektiv se jen pousmál.
A dál si dělal poznámky...

"Ne... pře... pískli jsme to?" vysoukal ze sebe silně podnapilý muž a opřel se o rameno druhého.
"Nesmysl," škytl ten a pokusil se o úsměv.
Muži zaklesnutí do sebe se vrávoravě vydali na cestu domů večerním městem.
Jak to tak bývá, když se krví honí molekuly ethanolu, není to jednoduchá cesta.
Tak muži vrávorali a občas vrazili jeden do druhého.
Chodník jim vycházel vstříc.
Nakláněl se, vyrovnával jejich nejistý krok.
Odstraňoval výmoly.
Urovnával dlažební kostky, aby mužům ušetřil bolestivý pád na ústa.
Co na tom, že okolní domy praskaly...
Okenní tabulky se sypaly...
A jiné chodce srážely otřesy na kolena.

"Zhubni!" hlásal billboard na kraji ulice.
Tlustý Tom vystoupil z auta, očima přejel billboard.
"To víš že jo," uchechtl se Tom nepřesvědčeně.
Ulice zahučela.
Zvedl se vítr.
Pak hukot zesílil a vlna jemného prachu se přehnala ulicí.
Toma to přirazilo k autu, klobouk mu to ztrhlo z hlavy.
Když vše utichlo, sehnul se pro něj.
"Zhubni!" ozvalo se dunivě za ním.
"Co?" otočil se pomalu Tom.
Billboard se hrozivě tyčil přímo nad ním.
Zaskřípal!
Zapraskal!
Vrhl se na Toma!
Po chvíli na zemi zůstaly jen ošoupané polobotky.
A reklamní billboard, který hlásal:
"Prostor pro vaši reklamu,
šitý na míru každému!"

"Tak co to tu máme?" sejmul detektiv klobouk u vchodu.
Místnost byla malá a špinavá.
"Feťácké doupě," poznamenal policista u dveří.
V hrncích na sporáku to vřelo. Kolem stála skupina techniků a odebírali vzorky.
Vzduchem se valila těžká vůně silic.
"Tohle už je čtvrté doupě za poslední týden," řekl znovu policista.
Detektiv jen pokýval hlavou a pohledem projížděl místnost.
Hledal stopy, které ostatní mohli přehlédnout.
Technik mu donesl balíček.
Detektiv ho otevřel a přivoněl si.
"Brrr!"
Odporem otočil hlavu.
"Co to je?" zeptal se bázlivě policista.
"Koprová omáčka!"
Všichni v místnosti strnuli. Tak vážné to nikdo nečekal.
"A je čerstvá!"

Když jsme k němu doběhli, bylo už pozdě.
Automaty se skřípavě plazily po vzdáleném konci ulice. Napájecí šňůry táhli za sebou, dokud nezmizeli za rohem.
Obrátili jsme pohledy k muži na zemi.
Po celém těle měl ošklivé fialové podlitiny, nedýchal.
Na zemi kolem ležely pomuchlané balíčky žvýkaček.
"Oni... oni ho umlátili žvejkama..." vzdychla Žaneta.
Muž náhle zachroptěl, vyvalil oči.
"Musíte..."zasípal, "musíte bo... bojovat!"
Pak se navždy odmlčel.
"Blbost!" otočil se naštvaně Jáchym. "Vážně chceme poslouchat rady od mrtvoly?"
"Mrtvák má ale pravdu, Jáchyme. Když bojovat nebudeme, dostanou nás všechny!"
Demonstrativně vytrhnu mrtvákovi z ruky klacek.
"Kdo jde se mnou?"

Ten muž se objevil v kanceláři starosty z čista jasna.
Měl na sobě koženou leteckou bundu, na hlavě kovbojský klobouk a na nohách nové bílé tenisky.
"Co tu chcete?" obořil se na něj statečně starosta zbaběle vykukující zpoza těžkého dubového stolu.
"Jsem Kirk. Drsoň Kirk" odpověděl onen muž a hodil před starostu vizitku.
Byly na ní jen dvě slova: "Zlovec meteozvěstí!"
"Dokážete nás jich zbavit?"
Muž přikývl, lišácky se usmál.
Pak se obrátil na patě, a ještě než vyskočil z okna, starosta za ním křičel:
"Hlavně levně!"
Lovec vrhl na starostu přes rameno ledový pohled ostrý jako břitva.
"Chátra chudá!"

Kousla mě!
Moje rtěnka mě kousnula!
Zahodila jsem ji přes celou koupelnu. Letěla obloukem až do vany, kde na bílém smaltu zanechala rudou šmouhu.
"Co se to děje?" honilo se mi vyděšenou myslí.
Podívala jsem se do zrcadla.
Mezi drobnými tečkami zaschlé zubní pasty na mě zíral můj vlastní obličej.
Kapička rudé krve mi stékala ze rtu a relativně dobře se doplňovala s barvou rtěnky.
Náhle se odraz zvlnil a zrcadlo prasklo.
Z prasklin ve skle se utvořila tvář.
Kontury očí a úst.
Tvář se zkroutila rozšklebeným úsměvem plným střepů ve tvaru zubů.
Vydala skřípavý smích.
To bude zase den...

Když se po hutné noci rozplynula ranní mlha, klouzaly kapky rosy po stěnách mého stanu.
Vylezl jsem na zelenou trávu a protáhl rozlámané kosti.
Palouček, kde jsem stanoval, byl uprostřed smrkového lesa.
Stromy se mi však zdály nějak blíž než když jsem včera večer rozbíjel tábor.
A už vůbec nestál ten obří strom hned vedle ohniště.
Natáhl jsem se pro boty.
Něco zapraskalo.
Asi větve.
Rozhlédnu se.
Najednou je tu nějak těsno.
Stromy se zdají být zase o kus blíž.
Obří smrk se naklání.
Jeho šišky se na mě dívají.
Nechtějte slyšet ten ohavný zvuk, když stovka šišek naráz mrkne!