Vhodná obuv na poslední cestu

Toulali jsme se krajinou zdánlivě bez cíle. Jen můj mistr zlovec věděl, kam máme namířeno a jaký je náš úkol. Ne, že by nás někdo někam někdy posílal. Mistr se vždy ráno probudil a věděl.
Jenže toho rána se probudil, oblékl se, připoutal si svůj opasek s různými vychytávkami a vzal si na sebe boty naší hostitelky.
Nevadilo mu, že mají podpatky a že jsou křiklavě červené. Nejspíš si toho vůbec nevšiml.
Nepřekvapovalo mě to.
Později toho dne si v nich zlomil kotník.
A já konečně pochopil, když jsem ho utratil, že už nejsem učeň.
Nyní jsem mistr zlovec já.