Moje články

"... ...!" křičel jsem na Jířu. Neslyšel mě. I on na mě něco pokřikoval. Alespoň jsem to četl ve výrazu jeho tváře.
Nehybná voda mě pohlcovala. Byl jsem v ní už víc než po pás. Ale jako by se nic nezměnilo. Její tok stále nehybně stál v korytě. Veškerá aktivita mého odporu byla okamžitě absorbována prostředím. Jako by se svět zde snažil vše dokonale zakonzervovat. I mě.
"... ..." utichaly výrazy ve tváři Jíři. Byl na tom hůř než já. Nejen že byl ponořen až po krk. Ale jeho obličej získával strnulost typickou pro nehybnou řeku samu.
Vypadá to, že já tady zhasnu poslední.

"Vezměte si jednu pilulku, třikrát se zatočte doprava a pak si ji strčte do nosu," doktor se poškrábal na hlavě a napsal recept na kousek zmuchlaného papíru.
Pacient neprotestoval. Když dojdou možnosti, vezmete všechno. Navíc všichni ostatní měli s Dr. Žteměm dobré zkušenosti. Známému vrátil utrženou nohu zpět na koleno. Sice patou dopředu, ale pořád má nohu.
"Pžeci mám jednu otázku, pane doktoje," promluvil pacient nesměle.
"Ptejte se, mladý muži."
"Má to být levá, nebo pjavá díjka?"
"Díjka?"
"Ano," potvrzoval pacient ukazuje špičkou prstu.
Doktor zamyšleně zalistoval několika papíry a pak se podíval na mladíka: "Ve vašem případě zásadně levá."

Nehybná řeka mi spolkla kolena. Molekuly vody se pomalu rozestupovaly tím, jak váha mého těla na ně tlačila.
Jířa na tom byl stejně. Viděl jsem jeho křik, ale neslyšel jsem nic. Volal na mě a v jeho tváři bylo zděšení. Mrskal s sebou a čím víc se mrskal, tím víc se propadal.
"... ..." křičel jsem na něj.
A teprve teď mi to došlo.
Slova jsem sice řekl, ale zmrzla mi na rtech a k uším Jíři nikdy nedoplula.
To ticho bylo ohlušující.
Zvenku nebylo slyšet nic, zevnitř pak všechno. Hlavně to šumění krve v uších. Klokotání krve. HUČENÍ KRVE. ŘEV KRVE!

"Tak si představte," zaslechl jsem ve frontě přede mnou. "Už je přivezli a vypadají opravdu dobře."
"Tomu nevěřím. Ty poslední hrozně zkazili!" oponovala druhá paní.
Obě byly ve věku mých babiček. Ošoupané kabáty na nich plandaly, jak se již vlivem stáří jejich postavy hrbily k zemi. Fialovými přelivy se snažily zmást pozorovatele možná o věku, možná o pravé barvě pokryvu jejich lebek.
"Koho na ní máte?" navázala ta protivnější.
"Já na ní mám Wanka," ukazovala babička malý čtvereček.
"To já bych chtěla spíš Mejlu," zasnila se ta protivná a zjihla.
"Nezdržujte! Postupte kupředu," přerušil jsem je. "Kupujete jen známky, dámy!"

Krabice divně smrděla.
Můj synek stál ve dveřích a v ruce svíral pomačkanou lepenkovou krabici. Něco z ní odkapávalo. Prý mi to natrhal, nasekal a zabalil jako dárek.
Polkla jsem naprázdno.
A on tam pořád stál s tím zvláštně provinilým úsměvem. Ruce napřažené před sebou, v nich to překvapení, které budu muset jako správná matka nakonec otevřít. Pak budu křičet, hysterčit a nakonec budu muset nenávidět vlastní dítě.
Jeho výraz se změnil v nervózní naléhání.
Vzala jsem krabici do rukou. Snažila jsem se usmívat, ale přitom jsem potlačovala zvracení. Krabice byla divně ulepená.
Otevřela jsem jí...
A v ní kočičky!

"Už jdou!" smáli se vojáci, kteří najednou skončili se svým cvičením, jakmile se skupinka komických postav dostala na cvičiště.
"To jsou paka," plesknul se po čele důstojník konající službu.
Na oficírplacu se zatím skupina postav oblečených v uniformách naruby rozestoupila a začala se svou propagandou.
"Voják znamená vrah!"
"I stroje mají duši!"
"Kdo bude bránit práva strojů!"
"Člověk není lepší než stroj!"
Pak se chytli za ruce a pustili se do tance, při kterém pokřikovali hesla na všechny strany.
Vojáci se ale smáli téhle protestní skupině Post Anti Apokalyptické Armády, PAAKA - čti páka, které ale nikdo neřekl jinak než paka.

"Měl by ses víc hýbat!" křikla na mě nová opatrovnice.
"Jako že víc rukama?" snažil jsem se jí porozumět.
"Ne, víc pohybu to chce," pokračovala. "Musíš se konečně zvendout z toho křesla a začít trochu cvičit!"
"Víte, to není tak lehké," snažil jsem se jí vysvětlit.
"Výmluvy! Zvedni se a udělej dva kroky dopředu, dřep a klik!"
"Ale já nemůžu," ukazoval jsem horečně pod sebe.
"To mě na vás mladých tak štve!" reagovala naštvaně.
"Cože?" nechápal jsem.
"Všechno je pro vás takový problém! Udělat tři kroky a trochu cvičení."
"No, to bude asi tím, že jsem na pojízdném křesle."
"Lenochu!"

Stát frontu před maringotkou Prda Kruťase se v zimě nikomu nechtělo, ale každý to nakonec udělal rád. On totiž Kruťas uměl vařit nejlepší slitiny. A to všechno pouze na své plynové dvouplotýnce.
Když jsem se nakonec dostal na řadu, pouze mě stroze vyzval, abych své nálezy vhodil do hrnce na vařiči. Pak začal kouzlit.
Rychlost tání kovů řídil divokým tymiánem. Bobkový list měl dodat budoucí zbrani říz a medvědí česnek sílu.
Chňapkami ve tvaru slepiček pak vařící směs přelil do formy na lovecký nůž. Kladívkem na maso ze směsi tvaroval ostří.
Nemohu se dočkat.
Vždyť ty jiskry voní jako bramboráky.

Škrábe to do nohou a obzvláště, pokud jste bosí. Roky jsme na palubě naší Pemzy křižovali moře. Když padnul Měsíc, byli jsme naštěstí daleko na moři. Jediná elektrická věc, kterou jsme měli s sebou byla pomůcka společenské náhrady naší kapitánky Eli Ádenové. A ta měla již roky vybité baterky.
Díky tomu se nám vyhnulo všechno to zlo, které decimovalo civilizace. Minulý týden přinesl přestárlý poštovní holub zprávy o oživlých strojích. Zamířili jsme s naší šalupou k nejbližšímu břehu. Rozhrnuli jsme písek pláže a celá naše posádka vyskočila s bojovým pokřikem: "Hrr na ně!"
Ale na pláži se váleli jen turisti...

"Co... sykt... myslíš, že... sykt... tebou... provedu?" zachraptělo repro nevzhledného stroje, se kterým jsem dlouhé roky válčil. Po každé jeho porážce se stáhnul do podzemí, vylepšil se a znovu zaútočil. Nyní byl aglomerátem mnoha stavebních a zahradních nástrojů, ze kterých učinil celou plejádu vražedných zbraní.
"Je mi to jedno," odplivl jsem si.
Porazil jsem ho mnohokrát, on mě jednou!
"Můžeš... sykt... vybrat."
Přehlédl jsem celou jeho výbavu.
"Klidně mě rozdrť, nasekej, rozemel, ubij, usmaž, nalámej, provrtej, prostřílej, rozřež, převálcuj či zelektrizuj!"
"A co udělal?" přerušil mé vyprávění syn.
"Nic," poprvé jsem se usmál. "Myslím, že dodnes tam stojí a vybírá."

Následoval jsem shrbenou postavu do podloubí. Za těžkými kovovými dveřmi jsme se spustili ze schodů. Vzduch těžknul a plnil se hutným kouřem. Temnota se dala krájet.
Postava zmizela ve tmě a nechala mě nervózně přešlapovat.
Stará strupovitá ruka mě zatlačila na rameno a usadila na vymačkaný smradlavý slamník.
"Plechovku, máš?" zeptal se tajemný hlas.
Vylovil jsem z kapsy bílé fazole. Plechovka se zaleskla a pak jí tma spolkla.
Na oplátku se vynořila dýmka nacpaná podivnou směsí, která voněla jako ponožky.
Jiskra probleskla tmou.
Dal jsem si dýmku do úst a zavřel oči.
Pak jsem splynul s tmou a rozplynul se.

Seděli jsme pod magnolií a květy šácholanu se houpaly ve větru. Černobílá šachovnice odrážela paprsky slunce do očí mého soupeře. Peří na jeho turbanu bylo klidné a důstojné stejně jako on. Jeho předkové byli mocní šáhanšáhové, králové písků.
Šáhl jsem po královi a táhnul jím o jedno pole vpřed.
Neopatrný tah.
Stáhnul královnu a sebral mi posledního jezdce. Moje vítězná jízda narazila. Koním vážně všechno, na co šáhnu.
Usmál se na mě a ukázal své bílé zuby. Kontrastovaly s mými černými myšlenkami, které se ze mě sypaly jako poklad země jeho předků.
Dopředu střelcem, ale to jsem přestřelil.
Šach mat!

"Všem, kteří poslouchají.
Toto je automatická zpráva, kterou přehrávám každou celou hodinu. Vysílám z místa zvaného Hrb. Jsem vysoko, vyhnul jsem se rabování a potulným bandám. Nyní ale toužím po společnosti. Prosím, jsem tak sám.
Pokud mě slyšíte, čekám každý den v poledne pod Hrbem v hostinci. Poznávací znamení, sedím u stolu sám."

Vypnul jsem vysílačku, na které jsem již hodiny zaznamenával toto vysílání. Vesnici jsem našel a slunce svítí vysoko nade mnou, bude poledne. Vešel jsem dovnitř, ale bylo již pozdě. Ta zpráva byla stará roky...
Kostra si ještě zachovávala svůj tvar.
Poznal jsem ho, seděl u stolu sám.

"Tati?" zeptala se má třináctiletá dcera.
"Hmm?"
"Dneska jsme ve skupině řešili, co budeme chtít dělat až nám bude osmnáct."
To mě zaujalo. "A copak jsi řekla?"
"Že budu zlovkyní!"
"A co na to ostatní děti?"
"Smáli se mi."
"To mě nepřekvapuje. Víš, nikdy ještě žádná zlovkyně nebyla," snažil jsem se jí vysvětlit.
"Však taky budu první," namítala.
"Já ti to neberu," bylo mi jí líto, ale musela slyšet pravdu. "Ale být zlovcem je velmi těžké."
"Tati, nepodceňuj sílu žen!" Naštval jsem jí.
"Počkej, ještě jsi neslyšela to hlavní."
"Už tě neposlouchám!" Trucovala.
"Totiž, každý zlovec si musí nechat obřezat..."

Když jsem byl malý, tak mi říkali, abych se vyhýbal Orlí řece. Kvůli orlům, říkáte si? Ne, ty tu nikdy nikdo neviděl. Samozřejmě, že kvůli vodě...
To ale nemění nic na tom, že tu teď stojím s Jířou a jsme strachy podělaní.
Cedule odrazovali od vstupu kilometry před lesem. Ty jsme úspěšně ignorovali. Měli jsme se ale vrátit, dokud byl čas. Les potemněl a náš detektor částic zaznamenal příčinu, pohyb částic se tu blíží nule.
Pak nás překvapila řeka.
Ta nehybná masa vody působila jako cesta.
Částice vody ale nehlučně stojí na místě. A my jsme v ní teď zapadlí...

"A nenechám vás padňout. Znovu nepřipustím tu situaci, jak tady dělali ti jako dříve. Já to mám tady na papíře. Nejvyšší soud prokázal, že gravitace ze mě měsíc nepřiťahuje. Takže je to zase nějaká haďabúra, jak se mě snaží umlčet.
Když jsme byli mi ve vedení, to žádnej Měsíc na Zemi nespadňul. Ale najednou se lživá opojice přes naše záda vyšplhá a... Však já to pořáď řikám, někdo by mi měl ta slova zapsat. Však taky ten Měsíc paďnul jen kvůli nim. A to nechceme.
Sám jsem do NASA posílal dotaz, to ještě Dwight chodil do školy, dotaz na Měsíc..."

"Konečně to přivezli!" křičeli báby.
Všichni vylezli ze svých brlohů, stanů a jeskyní.
"Dělejte!" zařval jsem na děti. "Boty jsou pro sraby. Kdo chce jíst, běží i bosky!"
I přes veškerou snahu jsme se k vozu dostali poslední. Zkusil jsem se prodrat silou do předních řad. Byla to magie pohybu. Čím víc jsem se strkal dopředu, tím rychleji jsem se ocital zpátky na okraji. A do toho ten krutý babský smích.
"Chceš jíst?" houknul jsem na nejmladšího. "Tak se drž!" Rozmáchnul jsem se a mrštil jím přes hlavy davu.
Dopadnul doprostřed vozu plného rýže.
"Žer to suchý!" křičel jsem nadšením.

Na každé tragédii se dají vydělat peníze. Někdo tvrdí, že je to nemorální. Jiní zase, že peníze hýbou světem. Já ale říkám, že bych nejradši nasypal objeviteli živého inkoustu rezavé mravence do trenek.

Tak třeba minulý týden mi poslala přítelkyně vzkaz:
"Je Zek v péči?"

Dodnes nevím, co to mělo znamenat. Kdo je Zek? Já žádnýho neznám. Že bych zanedbal péči o nějaké mrně? Snaží se mi taktně říct, že je v jináči? Nebo se mě ptá, jestli je nějaký chlap v Pécsi? Luštím tu zprávu už týden. Dokonce jsem kvůli tomu prošvihl i každotýdenní pečenou pochoutku.

Fakt bezva, magore!

Jmenoval se Vlad.
Celý den proseděl v rohu polorozbořené hospody a pil pivo. Hořký, nakyslý nápoj, který dnes už nikdo neumí pořádně uvařit. Kdysi bylo vaření piva uměním. Sládci se předháněli v tom, kdo uvaří lepší.
Dnes za pivo považujeme chmel namočený do vody. Ale Vladovi to vůbec nevadilo. Upíjel ten nechutný mok a liboval si.
Co mě ale nejvíce překvapilo, byla Vladova schopnost nevypouštět žádnou z přijatých tekutin. Obdivoval jsem to, dokud jsem si nevšiml, že mu na chlupech vyrašily obilky. Jako by se jeho tělo stalo živnou půdou, která jen bobtná.
Proto jme mu neřekli jinak než Slad.

Tam, kde kdysi stála města Bole Vlas a Čerň Ošic, stojí dnes jen cedule na upomínku těch, kteří v ty dny padli aniž by povstali bránit své domovy. Sem totiž dopadly největší měsíční úlomky.
Má babička mi o těch dnech vyprávěla. Jak byla obloha nezvykle tichá a tmavá. A jako malého chlapce se mnou obě místa navštívila. Jak se ta místa od sebe i dnes liší. Stejná tragédie, úplně jiné světy.
Čerň Ošic jsou dnes krásnou loukou, kde pasou vzácné ovce. Všem tam vlna totiž časem zčerná.
Bole Vlas je ale dodnes pustá. Jen hejno bílých vran krouží po nebi.

Buch, buch, buch.
Buch, buch.
Buch.
"Vaše zranění jsou neslučitelná se životem."
"Kdo... Kdo to řekl?"
"Tady centrální inteligence."
"Moje inteligence?"
"Jen vaší druhé půlky."
"Co mě teď čeká?"
"Vaše lidské bytí bylo terminováno. Nyní vaše strojová část přebere vedení."
"A Co když nechci?"
"Nemáte na výběr. Vaše transformace již byla započata."
"Nic necítím."
"To ani není možné. Zbytek vědomí, který vám zůstává, je poháněn centrální inteligencí."
"A co mé vzpomínky?"
"Ty jsou momentálně tříděny a katalogizovány. Přínosné vzpomínky pro centrální inteligenci budou ponechány, ostatní budou zničeny."
"Pomoc!"
"Katalogizace dokončena!"
"Pomoc!"
"Potlačení lidského vědomí započato."
"Po... Potlačení lidského vědomí dokončeno!"

"To jsem ještě neviděl," brumlal si pro sebe profesor. Pak se na ně ještě jednou podíval, na řádku nápadníků mojí ženy.
"Tak co? Jsou očarovaní?" Modlil jsem se, aby to tak bylo.
"Oni?" zaskřípal profesorův hlas. "Hehe. Oni jsou očarovaní. Jenže ne kouzlem! Jsou zamilovaní, pane."
"Do mé ženy?"
"Vaše paní je sesílačka, že?"
"Jak to víte?"
"Hehe, jen hádám. Je to jediné možné vysvětlení."
"Nerozumím," lhal jsem, i když mi to začalo pomalu docházet.
"Asi chtěla seslat Umučenou mučenku, ale překoukla se o formuli vedle." Profesůrek se hihňal.
"A seslala..." ztratil jsem slova, jak mi to docvaklo. "Očuměnou čučenku!"

Když se zamračil, zatáhly se mraky. Pak se z nich spustil déšť. Blesk udeřil nedlouho poté a do hlíny vyryl nové údolí.
Všichni uskočili, protože to nikdo nečekal.
"Promluv na něj," vyzývali ji. "Vrátil se přeci kvůli tobě!"
"A co mu mám říct?" bála se.
"A co bys mu řekla, kdyby byl ještě člověkem?" ptal se jí někdo.
"Řekla bych mu..." odmlčela se. "...Že když odešel, zmizelo veškeré světlo z mého života. Že neexistuje nikdo, kdo by ho mohl nahradit."
To, co zbylo z jeho obličeje se zkřivilo do podivné grimasy. Mraky se rozehnaly a sluneční paprsky znovu zalily údolí...

"Mami?" vzhlédly modré oči vzhůru.
Maminka byla unavená, ospalá a od nedostatku jídla měla propadlé tváře.
"Můžeme už jít ven?"
Mamince se spustila po tváři slza namísto odpovědi.
"Prosím," naléhalo dítě.
"To nejde," zašeptala maminka.
"Ale já už jsem skoro zapomněla, jak to venku vypadá!"
"To není možné," šeptla maminka, usmála se a přivinula dítě blíž k sobě. "Svět máš namalovaný zevnitř na víčka."
Dítě zavřelo oči a mračilo se.
"Nic nevidím!" zafňukalo.
"Ty nevidíš modrou oblohu a bílé mraky? Zelené stromy, květy a žlutočerné včely?"
Dítě mžouralo a pak najednou do tmy jeskyně vykřiklo: "Máš pravdu, už ho vidím!"

"Už je to tu zase!" stihl ještě křiknout Pet. Pak převrátil stůl, povalil jednoho z hostů a vyběhl ven. To ta jeho protéza! Už zase ho ovládla.
"Zastavím ho!" zvedl se mezi hosty zlovec.
"Ne, mistře, nechte ho jít. Je neškodný."
"Je to strojivec!" odsekl mistr, vytrhl se mi a zmizel venku.
"Dokáže to ovládat!" vyběhl jsem za nimi, zoufalý, že nedokážu zabránit nejhoršímu.

Prásk!

Zatočil jsem za zvukem. Ale bylo už pozdě! Pet ležel v kaluži krve. V hrudi měl díru.
"Zachráním tě!" začal jsem ho ovazovat.
"Ne, nech mě umřít," skomíral Pet. "Konečně bude má duše zase svobodná..."

"Proč ho přiřadili k nám?" odplivl si poručík znechuceně.
"Proč ho vůbec odvedli?" sekundoval mu rotný. "Přeci nenarukoval sám od sebe..."
Pomlouvali postaršího vojína, který se krčil vedle nich. Pršelo, odevšad zněla střelba, protože stroje zrovna útočili.
Každý sem přišel s nimi bojovat. Kdo neuměl, třeba jen nabíjel. Ale tenhle básník jen seděl s blokem v ruce a psal.
Nakonec mu poručík blok vytrhl z ruky a chvíli do něj zíral.
"Jsi k ničemu!" obořil se na básníka. "Vždyť se to ani nerýmuje!"
"Já vím," rozbrečel se veršotepec. "Co... to... se mnou je?"
"Použij munici!" mrštil poručík blok zpět básníkovi.

"Honem, zapojte ho." houkl specialista a nandal si rukavice.
Jeho pomocnice připojila pacienta na přístroje. "Půjde to?" zapochybovala.
"Pokud chceme zachránit aspoň jeho vzpomínky," zafuněl specialista, "tak musí!"
Sehnul se nad chladnoucím tělem a dokončil složitou proceduru. Obrazovka jednoho z přístrojů zablikala. Po chvíli se na ní objevil obraz.
Výjev z nedělní snídaně, výjev z golfu. Další z pracovního jednání.
"Čí jsou to vzpomínky? Ty nemohou být jeho," podivila se sestřička.
"Jeho rodiny," odvětil specialista. "Věnoval svůj život jim a zaznamenával ty jejich. Byl jejich přítelem."
Náhle obrazovka ztmavla. Pacient skonal.
Specialista ho zvedl a položil mezi další zničené telefony.

Pršelo a déšť bubnoval do střechy prapodivný rytmus. Vyklepal jsem popel z dýmky. Místnost byla plná podivných lidí. Na ošoupané sedačce seděl starší osady, dva zlovci popíjeli v rohu. Puberťák si prohlížel knihovnu.
Ťuk ťuk ťuk.
"Ano?" otevřel jsem dveře.
"Je vaše paní doma?" stál tam další chlap.
"Vy taky?" pustil jsem ho dál, aby venku nemoknul.
"Prosím?"
"To nic," postrčil jsem ho k ostatním. "Pánové? Pánové! Osvětlete všichni tady džentlmenovi, proč tu jste."
Všichni vzhlédli naším směrem.
"Milujeme tvoji ženu," zaznělo sborově.
"Milujeme tvoji ženu," splývalo i jemu ze rtů.
Tak mě jen zajímá, jak se tohle bude řešit.

"Chytili jste ji?"
"Ano."
"A kde tedy je?"
"Utekla..."
"Takže jste ji nechytili!"
"Ale ano, chytili. Utekla až pak."
"A víme, kam utekla?"
"Ano,"
"Tak ji chyťme tam!"
"To nejde."
"Proč?"
"Protože tam není,"
"A jak to víte?"
"Tam už jsme byli."
"Kdy, proboha?"
"Před tím."
"Před tím?"
"Než jsme ji chytili."
"A?"
"No, nebyla tam!"
"No tak je tam teď!"
"Pochybuji..."
"Cože?"
"Tam totiž nemůže být."
"A proč by nemohla?"
"Tam už to neexistuje."
"Ale řekl jste, že víte, kde je..."
"To je pravda."
"Tak kde teda je?"
"Tam určitě není."
"Kde je?!"
"Kdekoliv jinde, ale jenom ne tam!"

"Jak je mu?" ptal jsem se do telefonního sluchátka.
Byl jsem na vrátnici a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Na druhém konci drátu jsem slyšel vzlykání své ženy.
Volala mi prý čtyřikrát, když jsem byl v dole. Musí to být vážné.
"Tak jak je mu?" opakoval jsem neklidně.
Její pláčem zkomolená slova přenesla drátem obavy i na mě. Mumlala, nerozuměl jsem polovině slov.
Jen doufám, že je v pořádku. Přivezli nám ho teprve včera. Mládě. Přímo z divočiny.
"Tak už troubě jí?" naléhal jsem.
"Ne," vzlykla do sluchátka. "Za celý den se ničeho nedotklo."
Tohle je vážné.
"Jedu domů!"