Medicína 2.0

Učeň ležel nehybný, jen loužička krve se pomalu vpíjela do hlíny.
Byla to rychlá smrt.
Ozubený stroj se cukal opodál. Smrtelná křeč lomcovala všemi jeho čepelemi.
Zlovec se neměl čas divit tomu, jak se oživlé stroje vyvíjeli. Měl plno starostí sám se sebou. Seděl opřený o zeď, těžce oddechoval a tiskl si obě ruce na hlubokou ránu na svém boku.
"Mé tělo je můj chrám," zašeptal zlovec svými chladnoucími rty mantru. "Mé tělo je svaté. Ty na něj nepatříš a já cítím jak mizíš. Až budeš zase malá rána, pak zmizíš úplně a já budu očištěn a zdráv."
A skutečně...