Když ony se prostě hemžej

Magdalena Vytáčková seděla na lavičce před obchůdkem své dcery Zuzany. Byl vlahý letní podvečer, denní hemžení pomalu unikalo a ona chvílemi podřimovala, chvílemi vzpomínala na uplynulý den.
„Nazdárek, Vytáčková!“ přetrhl vzpomínání bodrý hlas.
„Máme zavřeno,“ oznámila babka a neochotně otevřela pravé oko.
„Ále jděte, Vytáčková,“ hlaholilo bodře individuum v otrhané montérkové bundě. „Potřebuju prostředek proti blechám.“
„Neprodáváme.“
„Ale no táák. Punťa se celý hemží blechama. Porád se jenom škrábe. To jako furt,“ upřesnilo individuum a poškrábalo se na olysalé lebce.
„A nejen on, co Toncku?“ Magdalena zkoumavě pohlédla na osloveného. Ošil se.
„Když ony se… Prostě tó… Hemžej!“ vykřikl vítězně.