Moje články

První poslední, nejvyšší nejnižší od Vinpike
Primice na kolech od stejného autora
Jmenovci od Owlicious
Once Upon A Time At St.Omer Airfield od Naughtilus
Na důkaz dobrých vztahů od striggy
Na všechno sám od Keporkak
Stále stejná cesta od Elronda
Amerika proti zbytku světa od Dr. Dark Currenta
Zvířecí apokalypsa aneb moc slova od Hippopotamie
Óda na zmesku zázračnú od Wandriky
Dvoření záhady od Lee
Svobodný ve tmě ještě jednou od Lee
Jack Harkness v dobrovolném celibátu od Faoba
Největší dobrodružství od tralaley
Výprava do Afriky od KattyV
Otec je jistý od tif.eret
Dohady o nepohodlnou ošklivou sesli od Carmen

Na stopě syrečkům od Tyfónka
Prostá magie dobře zvoleného marketingu od Carmen
Ty máš nový účet? od Queen24
Když dáš cihlu k tihle od Dr. Dark Currenta
Povolání od JednoDuše
Přehlížená muskulatura od Wolviecat
Když pavouka lapají, skleničku mu nalijí od eliade
Odpočinek v Roklince od Keneu
Moje první mistroství od Avevy
PAVOUK od netopýra budečského
Karpaty od Owes
Vzdušné zámky? Jak je libo. od mila_jj
Vzpomínky staré dámy od Peggy

Vlastně mohl holce poděkovat. Kdyby nebudoval štít proti jejímu kouzlu, nikdy by ho nestihl nastavit padajícímu stropu. I tak se cítil, jako podlaha sálu po tancovačce. Pár žeber prasklo.
Nedbaje na zranění došel k místu, kde pod kusy skály leželo jezírko.
Nedbaje na nebezpečí se k němu začal vytrvale propracovávat. Proud tříštivé magie viděl, ale musel se přesvědčit sám.
Našel – maličký úlomek, snad jediný dostatečně velký pro lidské oko.
Vzal ho do ruky. Soustředil se.
Pochopil. Pustil tu cetku na zem. Rozesmál se
Ne na dlouho. Čeká ho další cesta. Nakonec bude pánem krystalu on.
S nikým se dělit nebude.

„Musel tam zůstat.“
Nebyla si jistá. Ale nechtěla, aby se vracel zpátky.
V promočeném oděvu se otřásla zimou. „Uklouzla jsem a spadla do vody.“ Doufala, že se v tom nebude vrtat.
Rozdělával oheň, nedíval se na ni.
„Víš, co bych rád věděl? K čemu vlastně ten krystal měl být. Všichni se vždycky shodovali, že k ničemu dobrému a lecčemu nedobrému. Přesně to nikdo nevěděl. Tak už na to nepřijdou.“
Po chrastí se rozběhly plameny.
„Tys to chtěla vědět, že? Vždycky jsi chtěla všemu rozumět.“
Kývla. Oči sklopené.
Přiměla se nesáhnout do kapsy se schovaným pokladem. Drobným zelenavým kamínkem připomínajícím olivín.

Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Plác! Zásah! Checht! Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Plác! Zásah! Hehe! Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Plác! Zásah! Hihi! Kap. Kap. Plác! Zásah! Chichi! Kap. Kap. Kap.
Žbluňk. Dup. Cup. Dup. Cup. Cák. Cák.
Klep. Klep. Klep. Trh! Ťuk.
Dup. Cup. Dup. Cup.
Žbluňk.
Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Plesk. Zásah! Checht!. Kap. Kap. Kap. Kap.
Dupy dup. Dupy dup. Dupy dup.
Kap. Kap.
Dup! Dup!
Vžúúúm! Pád. Au. Pád. Au.
Skříp.
Vžúúm! Hod. Hod. Hod. Aúú.
Skříp.
Dup. Cup. Dup
Vžúúúúúm! Jauvajs!!!
Skříp. Prask. Pád.
Jauvajs!!!
Chichi!

Nikdy nepanikařil v náročných situacích. Se skalami si rozuměl. Takže bez přemýšlení pozdržel padající skálu, popadl léčitelku za promočený rukáv a vrhl se směrem, kterým přišla. Instinkt mu poradil správně: chodba tady otřesy ustála. Instinkt mu dobře radil i dál: našli cestu na povrch.
„Můžeš se vrátit do školy se mnou.“ Myslel to vážně, když jí tehdy – vážně to bylo jen pár hodin? - nabízel ochranu.
Věnovala mu pohled, který musela mít obvykle vyhrazený pro roztomilé prosťáčky.
„Dokážu se o sebe postarat.“
Raději obrátil list.
„Ten třetí...?“
Na chviličku se jakoby zaposlouchala do zvuků, které neslyšel.
„Necítím ho. Musel tam zůstat.“

Nejdřív ztuhla, kočka uvažující, zda strpí pohlazení výměnou za naději na mléko.
Náhle se pohnula dopředu. Každý ví, že léčitelé dokážou rány zacelit. Méně známo je, že je dokážou vytvářet. Protivník přestává útočit, brání se neexistujícím drápům, nechtějí se pustit.
Magicky ranit je však náročnější než léčit. Mnohem. Léčitelka namáhavě sesílá kouzlo a přitom se snaží dostat k jezírku.
Skálař využívá chvilkové nepozornosti společníků a soustředí se na krystal. Nesmí se dostat do nesprávných rukou.
Olivín se tříští na tisíce kousků. Jakákoli magie, kterou mohl skrývat, je nenávratně pryč.
Těžce zkoušený a momentálně nepodpíraný strop vydává poslední varování. Pak praská.

Tři páry očí hledí každý jinam; tři mysli se ubírají stejným směrem.

První vidí dvě překážky dělící ho od získání toho, pro co přišel. Vypořádá se s nimi, vezme si krystal a půjde. Nezajímá se o chvějící se stěny.
Jestli krystal nedostane on, nebude jej mít nikdo.

Druhý vidí bojující mágy a za nimi jezírko, kde byl krystal schován. Skrz ně neprojde, musí je zastavit. Času zbývá málo.

Třetí nevidí žádné dobré východisko. Obětoval by život, aby se krystal nedostal do špatných rukou. Je to ale třeba? Co když je tu jiná možnost?
Vrhá prosebný pohled na léčitelku.
„Pomoz mi!“

Zastavil se na kraji jeskynního dómu. Opatrně se propletl mezi fantastickými útvary až k mělkému jezírku u stěny. Pod hladinou se ve světle pavouka leskl drobný olivín.
Něco bylo špatně, ale neměl čas nad tím přemýšlet. Ucítil poryv magického větru. Instinktivně uskočil za nejbližší vápencový balvan. Na místo, kde před chviličkou stál, dopadl ulomený krápník. Uskočil znovu a poslal proti soupeři několik uvolněných kamenů.
Protivník je odrazil a proudem magie srazil další krápníky. Dóm zasténal: brzy se zhroutí.
Z chodby na opačném konci se ozvaly kroky. Takže dorazila už i ona.
Zaklel. Nemůže bojovat proti oběma a zároveň držet strop.

Ať už si nějaký opečovávaný mazánek z jiného světa říká, co chce, lidem je lepší se vyhnout. Takže jsme pochopitelně nebyly vůbec nadšené, když se v naší útulné jeskyňce objevili hned dva.
Ten první by ještě ušel. Přiběhl tiše, krátce se zastavil, ponořil se do jezírka a kamsi odplaval.
Ten druhý přidupal jako lavina, a když nenašel prvního, zvedl takový vítr, až se jeskyně otřásla a mladší kolegyně dočista zpanikařily i s potomky.
Pak také zalezl do jezírka.
Jenže stěny se chvěly dál.
Co naděláme. Naštěstí máme i náhradní stanoviště.
Až jim to tady spadne na hlavu, budeme dávno pryč.

Musí si pospíšit.
I když se k cíli dostane jako první, zbývá ještě cesta zpět na povrch. Přes odpor těch druhých. Ani na chviličku nevěřil, že „vítěz“ tohohle nevysloveného „závodu“ odejde bez potíží.
Možná to bylo působením krystalu, nebo snad magií místa samého a zkušenostmi skálaře, ale najednou vnímal složitý propletenec chodeb a jeskyní, dóm, kde se skrývá krystal, zatopená spodní patra i alternativní trasy. Instinkt v propasti mu napověděl správně: šel jednou z nejkratších. Ta úplně nejkratší byla dostupná jen rybám.
Vnímal také rostoucí neklid ve stěnách.
Zanadával.
Jestli neodejdou brzy, zůstanou tady napořád. Všichni tři i s krystalem.

Ač věděla, že Rada je jiného názoru, sama byla přesvědčená, že její mistr není špatný člověk. Prostě jen neuznával hranice – přesvědčení, které oba sdíleli. Vědět víc, vidět dál. Nechtěli nikomu úmyslně ublížit. Ten zavalený muž, ti ostatní… Kácený strom musí někam dopadnout.
Teď musí hlavně získat krystal. Kdyby jí ho tak přenechal dobrovolně. Nechtějí s ním přece napáchat nic zlého.
Věděla ale, že to neudělá, příliš silně důvěřoval názoru Rady. Ti by se pominuli, kdyby se krystal dostal mistrovi do rukou.
Musí jej získat, aniž by se jim to doneslo.
Chodba se opět dělila. Nalevo strmě klesala do zatopených pater.

Ocitli se na dně podzemní propasti. Zalitoval, že se nemůže zdržet. Jak často se podaří nově popsat něco takového?
Na opačném konci cesta pokračovala, větvila se do několika směrů. Zastavil se, na okamžik vnímal skály před sebou. Skrz harmonii vápenců zazníval cizí tón. Ona to musela také cítit, i když asi jinak.
Před sebou měli poslední úsek cesty.
Za sebou nezvaného společníka. Uprostřed nedůvěru.
„Půjdeme každý zvlášť.“
Vážně navrhuje, aby si o krystal dali závod?
I když…
Souboj tady by způsobil zával a nejspíš je zabil oba. V jeskyních je jako doma. Ona ne. Dokáže to.
Rozběhl se tunelem vlevo.

Složitý mnohopatrový jeskynní komplex je tichý svědek zašlých časů. Spletenec chodeb vypráví o dobách, kdy podzemní voda stoupala a klesala, rozpouštějíc si cestu, krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí trpělivě šepotají o kapkách, které zanechaly vzpomínku, podzemní jezírka a říčky připomínají, co bylo a může se vrátit.
Když půjdete dlouhé míle podzemím, protáhnete se několika úzkými průchody – někde si budete muset cestu prokopat – dojdete na dno podzemní propasti. Pokračujte dále, místy vodou. Nezabloudíte-li, dojdete do rozlehlé jeskyně plné fantastických výjevů, výtvorů kamene a vody.
Tam někde, ne uprostřed, pomalu zarůstá do sintru drobný zelenavý kámen, který sem na první pohled nepatří.

„Nedovolím, aby se mu krystal dostal do rukou.“
„Nevšimla jsem si, že by tě někdo o dovolení žádal!“
Přinutil se neodseknout nazpátek. Postoprvé zapřemýšlel, jestli bylo správné nechat ji jít s ním.
Ale kdyby to neudělal, přišla by sama. On by o ní nevěděl. Ani o tom třetím.
Léčitelka ho úkosem pozorovala, jako by přemýšlela, co mu má říct.
„Když mu to nepřinesu, zabije mě.“
„Na dálku? To těžko.“
„Viděl jsi přece, co na dálku dokáže.“
Rozhodl se tvářit, že jí věří. V obojím.
„Rada by tě dokázala ochránit. Když mi pomůžeš.“
Hlavně musel získat krystal. Na ničem jiném nezáleží.

Ono se řekne, nenápadně je sledovat. Léčitelé mívají nadmíru vyvinutý smysl pro vnímání života kolem sebe, utajit před nimi svou přítomnost není lehké. K tomu dávat pozor na cestu, nenápadně si značit zpáteční…
Otřesů si všiml pozdě. Vyčarovat kolem sebe štít stihl na poslední chvíli. Naneštěstí neúplně.
Ti dva stačili utéct.
Mohli jeskynní strop strhnout schválně? Aby se ho zbavili?
Těžko. Nemohou o něm vědět.
Opatrně se začal protahovat. Žádná zlomenina, na to byl štít dostatečný. Samé drobné pohmožděniny, nepříjemné odřeniny. Bude to dobré. Za pár dní.
Jenže svaly, který nebolí, by se mu náramně hodily právě teď.
Aspoň pár.

„Ten člověk, co nás sleduje, je tvůj bývalý mistr, že?“
„Není. Neznám ho.“
„Co tu dělá?“
„Předpokládám, že hledá to samé, co my.“
„Odkud by to věděl? Tohle nejsou báchorky vykládané na každém jarmarku. Všechny materiály má Rada. Víme o každém, kdo si je za poslední desítky let prohlížel.“
„O všech očividně ne. Nebo se to domákl jinak. Co já vím?!“
„Proč tu není tvůj mistr? Vynaložit takovou energii a nepřijít pro nic… Proč by to dělal?“ Nadechl se a podíval na svou společnici.
„Tvůj bývalý mistr tu není, protože sem poslal tebe, že? A není to bývalý mistr.“
Mlčení.

Šli už několik hodin podzemními chodbami. Léčitelku, jak se zdálo, přešla mizerná nálada a pozorně se rozhlížela kolem. Vypadala čím dál znepokojeněji.
„Někdo je tu s námi.“
„Nic jsem neslyšel.“
„Snaží se být nenápadný. Když se ale soustředím, vnímám jeho přítomnost.“
Zaklel.
„Drží se dál, není zatím důvod...“
„O to nejde. Potřebujeme se dostat o další patro níž. Tudy,“ ukázal vpřed. „Není to dvakrát stabilní. Jenže jiná cesta nejspíš není.“
Opatrně prošli. Vydechli úlevou.
Jeskyně se otřásla.
Hněvivý výkřik.
Vrhli se vpřed.
Zastavili se, když se země zklidnila.
„Zůstal tam?“
Zavrtěla hlavou. „Pořád ho cítím.“
„Takže jsme tu uvěznění tři.“

„Jak drahý poklad ukrýt přede všemi?
Jak navždy schovat životní své síly?
Toť dumal kletý černokněžník. V zemi
odpověď nalezl. Převzácné žíly
a kameny drahé. Nejzářivější
co hvězdu zručné ruce vybrousily...“

Nemohl si pomoci, pobyt pod zemí ho naplňoval lehkostí. Pátrání po tajemném artefaktu znělo příjemněji v podobě polozapomenutých veršů.
„Takže tohle hledáme? Jakýsi nablýskaný šutřík?“
Zapřemýšlel, jestli to opravdu neví, nebo jen tvrdošíjně hraje svoji „já nic, já náhodný kolemjdoucí“ roli. Každopádně nesdílela jeho dobrou náladu.
„Básníci mají bujnou představivost. Podle věrohodnějších zdrojů použil ten mág pomenší nebroušený kamínek barvou se podobající olivínu. Co přesně do něj ukryl, nevíme“

Nahlas nic neřekl, ale pod zem se těšil. Úzké chodby ani orientace mu nedělaly starosti; nestabilní stěnu uměl včas odhalit. Miloval s tváří u země naslouchat jejímu tepu.
Dovnitř vlezli vstupem na dně mělkého závrtu. Jestli hádají správně, potřebují se skrz jeskynní systém dostat na dno podzemní propasti několik mil odtud. Půjde-li to. Podle toho, co věděl, byly průchody mezi patry už pár set let zavalené. O to se ale snažil léčitelčin bývalý mistr, ne? Prorazit nové.
Poryv vánku mu odhodil pramínek z obličeje. Vpředu se šklebila průrva, přiváděla shora vzduch a sluneční paprsky.
Otvírala také cestu do jeskyně dole.

Věděl o nich o obou dlouho dopředu. Trochu ho překvapilo, že přicházejí spolu – ale co, bude snazší se jich zbavit. Potom. Zatím je potřeboval. Ta holka určitě ví, kde je krystal schovaný. Ten kluk vypadá na skálaře, bude umět najít bezpečnou cestu. Takže všechno, co potřebuje, je dostatečně dlouho jít potají v závěsu.

Rozhlédl se po vlhkých stěnách jeskyně, jen nepatrně osvětlených mihotavým světýlkem pavouka. Otřásl se. Uměl to se vzduchem a ohněm, tady v podzemí mu nebylo dobře.
Co nadělá. Ještě pár dní. Pak shrábne krystal a jim ukáže, že pan domácí - dočasný – je přítomen a oni nejsou neočekávání.

„Máš vůbec tušení, kam přesně jdeme?“
Zatím to bylo jasné: nejkratší cestou k ohnisku otřesů. Teď vystoupali na kopec, odkud byl dobrý výhled, a zjistili, že žádné jedno ohnisko není. Krajinu před nimi zdobilo několik velmi nedávných trhlin. Nebylo pochyb, že v okolí je jich víc.
Potlačil chuť odseknout, ať si jde po sama po svých. Pokud jsou na stejné straně, proč zbytečně přijít o společníka. Pokud nejsou, chce ji mít na očích.
„Před lety se pokoušeli zdejší jeskyně zmapovat. Udělal jsem si kopii.“
Opatrně nákres rozprostřel na velký kámen.
„Kdybys tu chtěla něco dobře schovat, kam bys to dala?“

Nevábné vyhlídky stranou, jedno je jisté. Půjdou do podzemí, tedy do tmy.
V kapse nahmatal průhledný kámen. Připomněl si postup, jaký je učili.

Předvídat. Nabití nějakou dobu trvá, nabitý krystal nevydrží věčně.
Aktivovat. Připravit k přijímání světla.
Vystavit světlu. Sluneční, měsíční nebo hvězdný svit, oheň, dokonce i světélkující hmyz, houby nebo ztrouchnivělý pařez.
Očarovat. Zachycenému světlu je třeba zabránit v úniku.
Upevnit. Nejlepší je krátká dřevěná hůlka se speciálně vydlabaným koncem.
Klid. Křišťál je křehký, při pádu se snadno rozbije. Rozbitá lampa nesvítí.

Studentům nikdy neuniklo, jak znějí počáteční písmenka pěkně za sebou.
A tak dostala magická svítilna svůj název.

Při chůzi přemítal, co mají vlastně před sebou.
Potřebují co nejdřív najít vstup do utajeného úkrytu. Ale třeba je blízko, třeba je dostatečně velký, a hlavně stabilní.
Potřebují najít… Co vlastně? Nemají tušení. Ale třeba to bude na místě samém očividné.
Potřebují předehnat toho třetího. Který na rozdíl od nich ví, co a kde hledat. Ale třeba budou mít štěstí.
Kradmo se podíval na svou společnici. Nevypadala, že by ji malá pravděpodobnost úspěchu jakkoli vzrušovala.
Třeba je jen až tak naivní.
Ale dobře věděl, že to je ta nejmarnější naděje ze všech. Spíš ví něco, co mu neřekla.
Už zase.

To jméno znal.
„Ty… Proč si to myslíš?“
Nevraživě k němu zvedla pohled od sbíraných bylin.
„Pár let jsem se u něj učila. Když jsem mohla pozorovat následky kouzla takhle zblízka… Poznám jeho styl.“
„Ty jsi… Proč?!“
Zabodla do něj oči.
„Protože u něj jsem mohla studovat věci, od kterých dává Rada poděšeně ruce pryč!“
„Existují hranice. Hranice, za jejichž překročení troška poznání nestojí.“
Teď byl pelyněk zajímavější než on.
„To… jsem nakonec taky pochopila. A odešla.“
Nádech, výdech, změna tématu.
„To nemohl být on. Rada… diskrétně sleduje hranice oblasti, kde sídlí. Neuniklo by nám, kdyby se odtud vzdálil.“
„Nevzdálil.“

„Proč si to Rada myslí?“
Nevypadá, že ji zpráva překvapila, pomyslel si.
„Nejen oni. I já.“ Skály, kameny a země byly jeho oborem, to oba věděli. „Přesně, jak říkala ta stařena. Šlo to zvenčí, ne zevnitř. Jako by se někdo chtěl někam dostat.“
„Kam?“
Otázka mu zněla mechanicky, jakoby bez zájmu.
„Tohle,“ mávnul rukou kolem „je krasová oblast. Závrty, ponorné řeky, jeskyně… Některé nepřístupné. Tak tam.“ Zaváhal. „Máme podezření… Že je tam něco schované.“ Nervózně se zasmál. „Takový dobře utajený sklípek.“
Kývla, jako by doplnil jen poslední detail do jinak hotové skládačky.
„Víš o tom něco?“
„Vím, kdo to byl.“

Rozloučili se hned ráno, poděkovali za stravu i nocleh. Zachráněný kupec ještě spal. Jeho dcera je pozorovala oknem.
Znovu kráčeli mlčky, ale tentokrát to bylo ticho napjaté. Oba věděli, že dál předstírat nemá cenu. Ale co přesně říct? Kolik toho říct? Kdo má začít? Když začnu já, bude mluvit i ten druhý?
Sešli z cesty, pryč od obydleného okolí kupecké stezky, stoupali dál do hloubi vrchoviny.
Zastavili se na prosluněné kamenité stráni. Léčitelka prohodila cosi o léčivkách.
Čaroděj si sedl na placatý kámen. Kámen příjemně hřál.
A zatímco ji pozoroval, jak sbírá hořké byliny, odhodlal se sám nakousnout kyselé jablko.

Vyrušil je zvuk otevíraných dveří a nejistým hlasem pronesené pozvání ke stolu.
Atmosféra u večeře ohlušovala tichem. Než kamínek první z nechtěných otázek strhl lavinu.
„Jakým kouzlem jste tatínkovi vrátila život?“
„Nebyl mrtvý.“
To už jim nevyvrátíš.
Nebyl mrtvý.
„Bylo to zemětřesení způsobené magií?“
„Samozřejmě, že ne.“
Nejspíš ano.
Bylo.
„Může mít zmrtvýchstátní vedlejší následky?“
„Nebyl mrtvý!“
Nevěří.
Proč to nechcete pochopit?!
„Je to vůbec on?“
„Samozřejmě!“
To nedopadne dobře.
Nikdy nebyl mrtvý!
Oba čarodějové v duchu hádali, co si myslí ten druhý. Nemohli se dočkat konce.
Kam se poděla zásada, že u jídelního stolu se o vážných věcech nemluví?

„Co jsi s ním udělala?“
„Uzdravila, co asi. Proč vyvádíš?“
„Uzdravila? Nejsem možná léčitel, ale poznám člověka, který to měl mít už za sebou. Ten chlap neslezl hrobníkovi z lopaty, ten vylezl ze zasypaného hrobu!“
Chvilka ticha a přerývaného oddychování. Oba vědí, že ti uvnitř mají kupce dokonce za vzkříšeného z mrtvých.
„Tak intenzivní působení magie... Kde ses to naučila? Nebo raději, od koho? Tvé chování, co jsme se potkali… Něco mi tajíš. Řekni mi už konečně pravdu. Co tady doopravdy děláš?“
„To říká ten pravý. Co tady doopravdy děláš ty? A nepokoušej se mi namluvit báchorky o mapování otřesů!“

Být potulnou léčitelkou, která za své služby nežádá peníze, má své výhody.
Rádi vás vidí. Místo odměny vám ochotně odpoví skoro na každou otázku, aby se alespoň nějak odvděčili. Stačí slovo o léčivých bylinách, které je třeba nasbírat, o nebezpečných silách, které je třeba vypudit, a pustí vás téměř kamkoli.
Nikoho nenapadne, že máte ještě další motiv.
Staráte se o lidi. Ale pokud si nedáte dobrý pozor, začnete se starat doopravdy.
Znát původ zemětřesení tváří v tvář jeho následkům...
Na okamžik snad i prospěje: přiměje najít sílu uzdravit zraněného, kterému už nikdo nedával naději.
Ale do očí se mu nepodíváte.

Nechápou ti, kdo málo znají
tu mámivou moc vítězství
když hranice se posouvají

Je opojnější vzácných vín
mít moc tvarovat samu zemi
být rychlejší než vlastní stín

Neznej bratra, otce, matku
zapomeň i na svou čest
cíl je cestou, vždy létají
třísky, když se kácí les

Jsou posedlí opatrností
neublížit jim káže strach
však k čemu je jim hora ctností?

Chci vždy a znovu posouvat
hranice možného a nechci
se nikdy za nic omlouvat

Umlč všechno, co jsi znala
nestarej se o cizí
když se zbavíš soucitnosti
následky tě nemrzí

Zdar novým obzorům! Zdar!
Zdar vědě, která nemá soka!
Zdar!

Léčitel má dva úkoly. Uzdravit tělo a zadržet duši. U vážných zranění a nemocí je obojí obzvláště obtížné. Muž na lůžku byl bez šance.
„Stejně je to vaše vina,“ ozvalo z rohu místnosti.
Nechápavě se otočil za hlasem.
„To zemětřesení... Nebylo přirozené,“ pokračovala stařena, „bylo jiné. Znělo jinak. Jako by se někdo pokoušel roztrhnout zemi. Zvenčí, ne zevnitř jako pravá zemětřesení. Musel to být čaroděj.“
Nevěděl, co říct. Ohradit se proti nespravedlivému obvinění? Připustit, že i Rada se domnívá, že otřesy způsobila magie?
Vysvobodil ho nečekaný pohyb za zády.
Muž na lůžku se posadil a překvapeně se rozhlížel kolem sebe.

Měli namířeno stejným směrem, nebyl důvod nepokračovat spolu. Šli mlčky, ponoření do vlastních myšlenek. Pozdě odpoledne se na cestě v protisměru objevil jezdec. Když dojel až k nim, zastavil.
„Je některý z vás léčitel? Potřebujeme pomoc.“

Muž, těžce polámaný, ležel v bezvědomí na lůžku. Podle oblečení vypadal na kupce.
„Musel tudy zrovna projíždět. Sesuv půdy zasáhl cestu a převrátil vůz. Našli ho zavaleného skoro po dvou dnech“
„Pomůžete tatínkovi?“ Drobná holčička se usilovně snažila neplakat.
„Mezi jiným vezl nějaké štíty, takové ty hodně blyštivé. Nechápu jak, ale při pádu se vzpříčily a vytvořily kapsu. Holce se tak nestalo skoro nic."

Na školu vzpomínal rád. Na učitele a spolužáky, na společné debaty i osamělá rozjímání uprostřed skal. Na všechny lidi, které potkal, země, které procestoval.
Na nekonečné možnosti praxe. Doporučení od člena Rady otvíralo dveře kdekoli.
Využil je mnohokrát, ale vždycky se vrátil. Znal svůj domov a věděl, co chce.

Na školu vzpomínala ráda. Na trvalý přísun informací, nespočetné knihy na dlouhých policích, na vybavené dílny a sklady. Na skleníky a zahrady plné rostlin. Otázky, na které se ještě nikdo nepokusil odpovědět. Na takřka neomezený výběr oblastí ke zkoumání.
Pak jí to stačit přestalo. Narazila na hranici a pochopila, co chce.