DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

Posledné hodiny sa nepohol ani o piaď, čo prilákalo pozornosť nejedného lesného živočícha. Od veveričky, ktorá naň pri ukladaní žaluďov do skrýše sem-tam zavadila pohľadom, po chrobáky a operence, ktoré doň hladne dorážali.

Červík ukotvený v kôre starého duba však naďalej nejavil žiadne známky pohybu.
Žiadny útok na neho nefungoval – darmo sa ho pokúšali odtrhnúť od stromu, darmo sa doň pokúšali zavŕtať či zahryznúť. Nie a nie ním pohnúť.
Bolo na ňom čosi... nezničiteľné.

Keď predátori odišli naprázdno, ozvalo sa tiché, ledva badateľné pípanie.
Nadišiel čas.
Červík, jedna z tisícky mimozemských sond, začala vysielať.
Prvá fáza invázie – zber dát – začala.

Kamarád Will je zval do Mexika, že je tam levno.

Mexiko znamenalo vedro, otravný hmyz a vlhko v deštných lesích. Všechno tohle Nicky upřímně nenáviděl, ale dobré jídlo, alkohol a doutníky to vyvažovaly. Andrew využil nových námětů pro své fotografie.

S Willem zašli jednou do baru na mezcal.
„Dáte si místní specialitu? Je uleželá v dubových sudech s červy."
Na bar přistály tři panáky. Andrew svůj zvedl a pochybovačně pohlédl na obsah: „Myslel jsem, že červi byli v tom dřevu."
Will mezitím svůj panák vyklopil do hrdla i s pevným obsahem.
„Ani kapka nazmar," poznamenal Nicky a odsunul svůj panák.

Slečna Metlová odjela na konferenci. Suplování se toho dne (přes více než jasný zákaz slečny Metlové) ujala slečna Rozverná. S nadšením o síle tisíců sluncí předstoupila před třídu. Třída se nenápadně stáhla co nejdále.
„Dívky, dnes vám předvedu, jak uvařit lektvar podzimní nálady! Nejdřív kopřivy...“ Šup s kopřivami do kotle. „Přidáme mech...“ Mech do kotle! „A dubovou kůru.“
„Slečno!“ zvolala poplašeně Mildred Vyrválová. „Na té kůře je červík!“
„Ale ne!“ vykvikla suplentka, když dub s proteinem zahučel do kotlíku.

Fialový oblak hutného smradlavého kouře vyplňující všechny kouty hradu dával tušit, že slečna Metlová už ze školy raději nikdy nevystrčí paty.

Počet našich let je sedmdesát, jsme-li při síle, pak osmdesát… napsal kdysi dávno žalmista.
Daniel se toho držel. Dávno už se nepsalo sedmnácté století, kdy stačilo přejít pár kopců a být někým jiným. Musel si dávat pozor. Předstírat stáří, být vzpřímený jak dub a neprožraný červotočem nemocí by dříve či později zákonitě vzbudilo pozornost. A držet si „zlatý střední věk“ už v moderní době tím tuplem nešlo. Bohužel musel mít platné doklady. Pomocí magie dokázal měnit podobu věcí. Nejen zdánlivě, iluzemi, uměl trvale překroutit písmena či číslice…
Dřív to stačilo. Teď tu byly ty zatracené elektronické systémy!
Neměl počítače rád.

Červík se zhluboka nadechl celým povrchem těla a naplnil vzdušnice. To byla jízda. Vlastně celý den byl šílený, až to jeho nervová ganglia nemohla vůbec pojmout!

Nejdřív se vykousal ze svého ovoce a hned jakmile ucítil vzduch a jeho světelné receptory ho začly varovat, závan větru ho ofouknul a pevný zobák ho stiskl a vytáhl... SKORO HO PŘITOM PŘETRHL!!! A už letěli vzduchem!!!

Kroutil se a smýkal, nedbaje neznámé výšky, věřil, že ho ochrání jeho pevný exoskelet.

A konečně se smýkl dost a byl záhy upuštěn!

Upuštěn ROVNOU do změti větví a listů rozsáhlého stromu.

Jenže... tady žádné ovoce neroste?

Ozvalo se hlasité Klepání. Vědomí se dočasně vynořilo ze spánku, ale rychle se vrátilo zpátky. Klepání se opakovalo zase a tentokrát stačilo na to, aby se vědomí udrželo v pozoru a dočkalo se třetího zaklepání. Oči se otevřely a udivený pohled hledal zdroj hluku. Čtvrté zaklepání se ozvalo zvenčí. Ve druhém patře vás to docela překvapí. Vedle spala manželka. Otevřít okno bude nemožné. Další zaklepání se ozvalo během cesty do vedlejšího pokoje. Otevřené okno odhalilo i zdroj hluku. Mezi okny seděl datel a důležitě si zařizoval živobytí ve fasádě.
„Červi tam nejsou! Není to strom! Vypadni, už je to podruhé!“

Našel jsem je pod dubem. Předsedu, Jeana a dva podivné nosaté chlápky v montérkách. První měl červenou a druhý žlutou mikinu. Všichni společně se dívali do rozsáhlé koruny stromu.
"Chtěli jsme s Jeanem opravit tu uvolněnou kliku od vchodovýcb dveří," vysvětlil mi předseda. "Objevili se tihle dva... plantážníci a hned, že nám určitě pomůžou, že mají s opravami spoustu zkušeností. Nedali si říct." Věnoval oběma pohled, který měl obvykle vyhrazený pro fanoušky Bratrstva kočičí pracky.
"Klika je teď na několik kusů, dveře budeme muset raději vyměnit a červík - nechápu, jak se to povedlo - jim dokonce obloukem odletěl až tam nahoru."

Říká se, že umí být neviditelný. Že umí projít lesem jako duch a sám Herne ho následuje, aby požehnal jeho šípům.
Říká se spousta věcí.
Nic z toho není pravda.
To, co zatracenýmu Locsleymu - a nám všem - prozatím zachraňovalo život, nebylo nic jinýho než prostá mazanost.
Koruna posvátného dubu nás dokonale kryje. Je ticho. Až na červa, hodujícího hluboko ve dřevě, se nepohne ani list. Sami se tu krčíme jak červi, připravení spustit se po svých vláknech dolů, jakmile se na cestě z Nothinghamu ozvou kopyta. Tentokrát má šerifa doprovázet Guy z Gisbornu. Jak já miluju ten jeho nasranej výraz...

„Nepřátel jest mnoho, ale tato mocná palisáda nás ochrání,“ hřímal baron ke svým mužům, shromážděným na nádvoří. Dupl nohou, aby podtrhl svá slova. Prkno ochozu se prolomilo, nicméně baron si zachoval důstojnost i rovnováhu a pokračoval:
„Bůh stojí při nás!“
Tentokrát udeřil do zábradlí. To se rozlomilo jako tříska.
„Ehm… tedy, zvedněte padací most! Ať se nepřátelé roz-.“
Jeho proslov přerušilo skřípění zrezavělých řetězů. Trpělivě čekal až doskřípou.
Zhruba v polovině cesty mostu vzhůru se však ozval hrozivý zvuk praskajícího dřeva a řetězy se vytrhly ze ztrouchnivělých trámů.
Baron se nahnul k purkrabímu:
„Kdy se naposledy prováděla údržba před červotoči?“

Grotta v Grébovce bývala kdysi vyhlášená restaurace. Teď je to spáleniště obklopené páchnoucími haldami a vzrostlými duby. Nikdo sem nechodí. Každého vidíte zdaleka. Když nevystrčíte nos z jeskyní, nikdo nemá šanci vidět nebo slyšet vás. Vrbenský celou dobu skenuje svým talentem okolí. Olena stále ještě vnímá jeho myšlenky. Prý to přejde do čtvrt hodiny. Obvykle.
Vrbenský se nahne nad kašnou a začne kreslit na vodní hladinu. Portálem přicestovala i sem. Nepříjemný pocit ztráty rovnováhy. Olena je země. Chladná, prastará, neměnná síla.
„Otevřu vám portál kamkoliv.”
„Chci zpátky.”
Možná bych ho měla poslechnout, zahlodá pochybnost. Schovat se a čekat a čekat.