DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

"Pojďte sem!" řval Karlík.
Pepík si začal brousit zobák o židli.
V tom ale vylezl Červík.
"Ahoj," říkal otravným hlasem. "Já jsem Červík a chci zničit židli!
A každý, kdo mi v tom zabrání, toho taky zničím."
"Hele, vole, červ, pojďme ho sezobnout," nabádal Monclík Karlíka.
Andulčata se pokusila sezobnout Červíka, ale nepovedlo se jim to.
Přišel Tom a zeptal se: "Co to tady provádíte?"
"Noo, my..."
"Ničíte židli! Zpátky do klecí!"
"My ne, to Červík," štěbetala Bonnie.
"My tady máme červy?"
"Červík na dubu! Dělá ostudu!" ozvalo se ze dřeva.
"Ani se nehni, červe! Já tě dostanu! Si piš!"

Červík byl odjakživa otrokem rytmu. Co máte taky dělat, když se celý den někam pídíte. Dlouho mu ale trvalo, než našel ten správný žánr. Když poprvé uslyšel heavy metal, spadl z větve a měl nutkavou touhu se zakuklit. Latina v něm vyvolávala potřebu se kroutit, ale pohyb zůstával jen ve středu těla a červík trčel na místě. Hiphop měl tentýž důsledek, protože u něj jen kýval hlavou dopředu a dozadu. Při klasice zůstával nehybný, protože se kroucení neslušelo. U country chytal nerva, kdy zpoza rohu vyběhne slepice a skončí jeho hudební experiment. To správné flow mu nakonec přinesl až dub.

"Halóó, pane červe, pane červe," křičely děti pod starým dubem. "Bydlíte tak vysoko, že zajisté dohlédnete až na okraj lesa. Kudy je to k perníkové chaloupce?"
"Už před týdnem jsem vám poradil, kde najdete chaloupku na kuří nožce, proč dnes zrovna perníková chaloupka?"
"Víte, pane červe, my jsme zvídavé děti a rádi navštěvujeme posvátná místa!"
"Posvátná místa říkáte," zamyslel se červ. "A víte vy vůbec, k čemu tato vaše posvátná místa sloužila?"
"Maminka říkávala, že byla pohádková!"
"Pohádková, hm? To je vskutku pravda. Inu, šťastnou cestu! Vydejte se tou pěšinou napravo kolem toho kamene zarostlého mechem."
"Děkujeme, pane červe, děkujeme!"

Výkřik.
Náraz o větev.
Sice mu vyrazila dech, ale dokázal se jí chytit.
Znovu se pořádně nadechl, až když na ní seděl.
Ledový klid by člověka neměl opouštět ani ve vyhrocených okamžicích, ten výkřik si mohl odpustit...
Trochu bezvýchodná situace.
Rozhodl se postupovat metodicky.
Samozřejmě.
Strom.
Dub.
Pravděpodobně Quercus palustris Reichenbachii, vzhledem k lokaci.
Irelevantní.
Je to medonosná dřevina.
Opět, irelevantní.
Je tohle stres?
Rád by tuhle myšlenku hlouběji prozkoumal, ale později, až si nebude připadat jako červík vyklovaný ze stromu.
Támhle by možná šlo přelézt z větve na skálu.
Watsonovi to vylíčí jinak.
Nebo se mu radši vyhne.
Prosté.

„To už se zase perou?“ protočil oči výpravčí Zbyšek a vylezl z boudy.
Ve výstupní zastávce Nádraží Braník stála dvě 15téčka, jedno pankrácké a jedno motolské. Jejich řidiči se mydlili hlava nehlava. Nakonec motolský řidič přistál na zemi a pankrácký ho zakleknul.
„Počkej, ty vydlabanej psychopate, tohle tě odnaučí vyzvánět nás v našem vlastním rajónu!“
„Červík!“ zařval Zbyšek a zabránil tak fatální ráně kličkou do zubů. „To chceš, aby šel Doubek marodit za sto procent?“
Tonda Červík slezl z Tondy Doubka a zastrčil kličku do kapsy.
„Takovou dovču ti nedopřeju,“ odplivl si. „Díky, Zbyšku.“
„Já taky děkuju, Zbyšku,“ hlesl Doubek.

Po patnácti letech práce na pohotovosti nepředpokládal, že by ho něco rozhodilo.
Když pan Peacock stáhl trenýrky, doktoru Potterovi údivem klesla čelist, zatímco obočí vyletělo vzhůru. Padma Patilová polekaně vypískla.
Pacientův obrovský, temně fialový penis trčel do prostoru a ze žaludu vykukoval bílý červík.
Po deseti vteřinách zaraženého ticha si Harry natáhl rukavice a uchopil pinzetu.
„Pane Peacocku, máte tušení, proč je vaše přirození v rozkladu?“
„Já už to s krůtou nikdy dělat nebudu, slibuju! Jenom to prosím spravte!“
„Antiseptický výplach, amoxycilinová kapačka a příště použijte kondom.“
„Příště už to bude ženská!“
„Výborně. Tím spíš vás prosím, abyste ho použil.“

Buch.

Dřevěný tlouk duní mezi písky pouště. Vítr šlehá do jejich tváří. Ve vzduchu je cítit napětí, očekávání, strach...

Buch.

Dubové dřevo rezonuje zemí.

Buch.

Co to vidí v dáli? Je to fata morgána? Nebo kůže červa, který se blíží k nim?

Buch.

Jejich srdce buší do rytmu dřeva. Zpívá píseň, pojď, pojď, pojď.

Dokaž, že máme pravdu, přines nám důkaz.

Buch.

"Ivane, já si myslím, že asi nepřileze."
"Určitě tam někde je! Musíme být trpělivý! Nebo je možná někde jinde, poušť Gobi je obrovská!"
"Možná je to opravdu jen mýtus..."
"Ne, Olgoj Chorchoj je opravdový a my to dokážeme!"

Naštěstí si vzpomněl na jistý životní dluh.

„Samozřřejmě, že ti poskytnu peníze, přříteli. Kolik potřřebuješ?“ řinčel Viktor přátelsky.
„Radši víc než míň… Brzy ti to vrátím, neboj,“ ujišťoval ho.
„To je v pořřádku…“
„Hlavně nic neprozraď Hermioně,“ kladl mu na srdce.

Viktor byl štědrý, takže měl peněženku opět plnou. K tomu dostal doporučení, co v Bulharsku nutně musí navštívit.

Mudlovská náboženství mu nic neříkala, ale tenhle… snad monastýr… byl opravdu impozantní, budova dokonale umístěná uprostřed divokých hor. Jen se mu zdálo, že ten kříž, který měl být údajně největší zdejší atrakcí, není ani tak vyřezávaný, jako spíš prožraný od červotočů…

Za okny vládlo ticho. Ložnice tonula v šeru nadcházejícího svítání. Ze zahrady skrz otevřené okno pronikal ptačí zpěv.
Černovlasý muž otevřel oči.
Je brzo. Proč musí dělat takový kravál? sáhl po neverbálním kouzle. Silencio.
Rozhostilo se ticho. Dokonce i červík na dubu se přestal hýbat.
Ticho, konečně, spokojeně si povzdychl. Ruce obtočil kolem svého partnera.
Snědý kouzelník už nespal. Díval se do tmavých očí. „Myslel jsem, že ti tenhle život vyhovuje, Tome,“ zamumlal rozespale.
„Vyhovuje, jen bych si rád přispal. Pro jednou nám to neuškodí, nemyslíš?“
„Dobře, ale zruš to kouzlo,“ bývalý bystrozor zavřel oči.
Život bez kouzel, dobře. Finite.

Věci jsou tu jinak.
Chatrče se staví jedna na druhou, voda v zimě ztvrdne, že se po ní dá chodit, o strom zvaný dub ztupíš každý tomahawk, ale taky je tu lék, který uzdraví všechny neduhy, protože vyžene červa z břicha.
A když je toho prostě moc, oblečeš si správný kroj, tělo ozdobíš peřím a hlinkou, to divné tvrdé dřevo hodíš na (stejně divné) ohniště ze železa, díváš se do plamenů a víš, že kouř poletí přes Velkou vodu, až tam, kde každý pozná, že Čerwuiš Piošád Mendoza, statečný bojovník a největší cestovatel svého kmene, po větru posílá pozdrav domů.