DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

Farmář musel s loukou koupit i kus vzrostlého lesa. Nechtěl! Byl daleko. Znáte to, smrková monokultura, jen sem tam nějaký dub, buk, bříza či modřín. A taky kůrovec. Ty potvory vám vlezou všude a hrozně rychle se množí.
Po pár měsících zvoní farmáři telefon. Volá bývalý majitel, že les někdo vykácel. Zůstaly jen pařezy a větve.
Farmář telefonoval na policii, vysvětloval, co se stalo:
"Mám ten les teprve krátce."
Dispečer: "Chtěl jste říct, MĚL jsem ho krátce."
Vtipálek.
Přijela hlídka. Policista brouzdá po nové pasece: "To je radost mít les."
Farmářovi: "To je vidět, že jste nikdy žádný les neměl!"

Hádal se dub a smrk, kdo z nich je hezčí.
Smrk si byl sám sebou jistý, ale kvůli průpovídkám dubu v něm začal hlodat červíček pochybností. A ten ho začal nahlodávat více a více, až ze smrku nezbylo vůbec nic. Byl úplně prázdný.
Dub se mu začal posmívat.
„Vidíš, jak teď vypadáš? Teď už je jasné, kdo je hezčí!“
Červík to uslyšel a přelezl na dub. Dubové lýko mu nechutnalo.
„Ani ty na mě nemůžeš! Jsem prostě nejlepší,“ chvástal se a naparoval.
Jeho hlasitý smích v podobě šumění koruny dopadající k zemi, byl přerušen zvukem motorové pily a vůní benzínu.

"Dobrý den, třído," ozvalo se ve skleníku, jakmile utichlo poslední zadunění zvonu nad školními pozemky.
"Dobré ráno, profesorko Prýtová," zazněla odpověď.
"Dnes si povíme něco o škůdci nesoucím název Thaumetopoea processionea. Zapamatujte si jednodušší název Bourovčík toulavý. Ví někdo, o jakého škůdce jde?"
Do vzduchu se vznesly dvě ruce.
"Neville?" vyzvala profesorka žáka.
"Jedná se o šedivého motýla, připomínajícího obyčejnou můru. Oproti ní však dotyk chloupků housenky způsobuje těžké alergické reakce a záněty kůže a očí. Nejčastěji se vyskytuje na dubu," vyhrkl ze sebe Nevile.
"Pět bodů pro Nebelvír. Teď si nasaďte rukavice a očistěte od nich kůru těchto doubků."

Dobrý den, vážení studenti. Jsem velmi potěšen, že jste dnes zavítali do školního depozitáře. Mám pro vás snadnou, byť poněkud nebezpečnou práci. Pomůžete mi s úklidem listí v uličce číslo devět.
Chtěl jsem dnes pokračovat v katalogizování sbírkových fondů, avšak místní paranormální entity se rozhodly očesat snad všechny duby v okolí a jejich listí nacpat do deváté uličky. Musíme pracovat opatrně. Dveře na jejím konci bohužel zůstaly pootevřené.
Co to máte? Ach ano. To je hálka žlabatky dubové. Nejedná se o nějakého červa napadajícího duby, nýbrž o blanokřídlý hmyz, který saje mízu z jejich listů. Tím způsobuje vznik onoho novotvaru.

Procházím okolo dubů a na jednom z nich si všimnu červíka. Tenhle druh červa sem ale nepatří. Nežije na dubech ani na jiných stromech. Nevěděla jsem, že na strom dokáže vylézt. Jak se tam vlastně dostal ? Proč by lezl na strom ? Není na něm nic co by potřeboval nebo co by mohl chtít. Tak proč tam je ? Možná se tam dostal, když před někým utíkal, ale spíš to vypadá, že tam je, protože nemohl být s ostatními. Možná, že ho jeho červí rodina odmítla a on šel na první místo, co ho napadlo, protože teď už nikam nepatří. Kdo ví...

Tina Scamanderová nejistě vzhlédla do větví dubu, který Tom Raddle společně s jejím synem prohlásili za svou základnu, a preventivně nahmátla hůlku, kdyby bylo třeba zachraňovat padající dítě. Mlok živě rozmlouval s Albusem a popíjeli u toho máslový ležák, zatímco Gellert oděn v pruhované zástěře obstarával gril.
"Víš, že tlustočerv je jedinej živej tvor, na kterýho funguje přivolávací kouzlo?" rozumoval Mlok junior.
"Accio tlustočerv!" vyzkoušel kouzlo Tom a namířil hůlku směrem k plotu.
"Do pr-kvančic!" vykřikl Gellert hledě na zčistajasna prázdný rošt.
"Jé, letí sem večeře!" zvolal pobaveně Mlok junior.
"Ehm, Gellerte, z čehože jste říkal, že jsou ty klobásky?"

Celý rok byl na nic. Alchymisté určitě dělali pokusy a vyhodili z rovnováhy veškeré síly a živly. Zbytek zimy byl bez sněhu, s ošklivým větrem a bouřemi. Jaro nanicovaté, příroda ho ani nepostřehla. Léto přišlo brzy a ze Sahary. Princezně přeschla křídla a Spot se musel zavřít ve sklepě. Podzim se ohlásil lijáky brzy smíšenými se sněhem. Jedno nedeštivé ráno vyhlížel Kedrigern z okna, když k němu od dubů přiletěla Anlorel.
"Zdravím, čaroději," řekla víla, "Gylorel potřebuje tvou pomoc,"
"Ach jéje, ach jémine."
"Nejde o nic vážného. Gylorela trápí housenky, ptáci už všichni odletěli a já je prostě nezvládnu otrhat."

Ačkoliv bulváru příliš neholduji, lovestory H.Gregorové (69 let) a O.Koptíka (37) nešla nesledovat. Když začal Koptík zveřejňovat své básnické počiny, po několika desítkách skleniček a shlédnutí bylo rozhodnuto: umělec s takovým potenciálem se musí ocenit. A tak vznikl fandom Ondřeje Koptíka.

Pojďme si rozebrat jeho dílo. Nedoceněné meta-verše typu “Lížu ti kočičku voní krásně po mlíčku!” vejdou do historie (nevíme, v jakém oboru). “Kočičku” 70leté Gregorové obhospodařovává Koptík “kobrou, která spinká”. Dovoluji si navázat na toto dílo a rozvíjet verše z pohledu Gregorové: “Tvůj červík plazí se po mém dubu já už brzy budu z tvého mladého žaludu”.

Tadeáš se opět snaží ze svého sadu dostat invazivní stromek, a to doubek. Kdysi zmeškal okamžik, kdy čerstvě vyrašil. Jako zakořeněný se mu nyní houževnatě brání. Sekyra, krumpáč, pila, vše nedostačující. Chemické sajrajty Tadeáš používat nechce.
Dává si pauzu na svačinku, bere si jablko z čerstvé úrody. Zakousnuv se do něj, objevuje červa. Bez zhnusení jej vytahuje a nese k doubku.
Tumáš, červíku, potravu, mé jablko nech na pokoji. Usměje se ovšem Tadeáš nad svou pošetilou myšlenkou; ví, že červ se okamžitě ze dřeva odplíží a s dubiskem mu nepomůže. A dále dumá, kterak dub invazivní z pozemku svého dostati.

„Ukěvolč ďokšen a ďub ubud an ukívreč! Icomen idjedo! Edej varten!“ mumlala soustředěně stará čarodějka provozující svou živnost na trzích po celém kraji. Jitka, která stála u vedlejšího stánku, si potichu odfrkla. Pěkná ježibaba, pomyslela si, zamumlá pár slov pozpátku a má vyděláno. Všichni jí to věří. Jako by zapomněli, jak to s magií je. Že se nedá nijak ovládat, zrovna jako... Chlap, kterého čarodějka léčila, mocně kýchl. Jako kýchnutí. Jenom se neobjevuje při každém nachlazení, ale jenom občas. U někoho jednou za život, u jiného třeba třikrát do roka – a u dalšího nikdy. Ale kdo to může dopředu odhadnout?