DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

„Podívejte, nejsem doktor vysoké magie. Obchoduju. Výhodně koupím, dobře prodám, Jsem k zákazníkům zdvořilý,“ zdůrazní Aleš.
„Když je zákazník vrták…“ vzdychne Evžen. „Nezkusil jste ani běžná detekční kouzla?“
„Samozřejmě zkusil. Neodhalila nic.“
„Vaňková byla mistryně temných čar, dokud černá magie neovládla ji. K stáru byla čím dál nevypočitatelnější, paranoidnější, až úplně zešílela. Mohla tu nastražit cokoliv.“
Aleš zbledne: „Dokážete mi pomoct?“
„Nevím.“
V tomhle nebezpečném stavu ale dům nechat nemůže.
Pootevřené domovní dveře skřípou v průvanu.
Došeda sešlapaný dřevěný práh potřísnily kapky vápna.
Obezřetné gesto, jemný dotek kontaktní čáry.
Dubový trámec s třesknutím praskne. Zevnitř se vyhrne chumel mrtvých červů.

Anežka vstávala časně, aby stihla být doma na první krmení, ještě byla uplná tma, když opouštěla dům, první slunce ji zastihlo už v dubovém hájku. Srpem odtínala větévky s duběnkami. Místní písař za zdroj inkoustu dobře platí a Anežka si potřebuje vydělat na věno.
S plnou náručí, ovšem pozdě, se vrátila domů. Stařenka se již ode dveří mračila.
"Pro cizího pracuješ raději než pro vlastní a krávu pro dubové červy bys zanedbala?" Pak jednu z duběnek nehtem rozrýpla. A zbledla, když místo červů vyletěla moucha.
I pokřižovaly se stará i mladá, neb obě věděly, že znamení toto příchod války značí.

Červík sedí na dubu,
brhlík hopká nahoru,
červík hlodá ve dřevu,
brhlík volá: “Hlady nebudu!”

Ardenský hvozd vždy vzbuzoval vzpomínky na příjemné chvíle, i když obvykle měly podstatně dospělejší obsah než říkanka, jíž mne dvorní mistr lovčí seznamoval s trpkou realitou koloběhu života.

Iííí. Iííí.
Volání sokola ve větvích stromů mne přimělo zpozornět.
Iííí, zavolal jsem v odpověď.

Pták poslušně slétl z oblohy na mou nastavenou levici. Výstavní kousek, jak dokládal bílý smaltový kroužek na jeho nožce. Pohladil jsem pírka na dravčí hlavě a bryskně mu zakroutil krk.

Toužil jsem po klidné procházce. Ne aby mne špehovali Julianovi zvířecí nohsledi.

Zelené listoví šumí, šumí řeka, dokonce i kopřivy dělají, co umí. Ptačí trylky narušuje neméně vytrvalý zpěv, který se co do prožitku blíží skřípění rumpálu.
V této době není rokenrol známý, ale rytmika zpěvu naznačuje, že předpoklady k němu jsou.

„Kolíbala bába červa
na tom dubu zeleným.
Hajej, dadej, můj červíčku,
však já na tě nepovím,“ prozpěvuje babička hlasem, při němž omdlévají srny.

„Néééééé!!!“ protestuje do toho nepříliš ozubené pachole na jejím klíně. „Já nésu čééélv, ale čééélt!“
Je jasné, po kom zdědilo hlasivky.

Rohatá babička seskočí z mohutné větve a zkusí ukolébavku znovu:
„Kolíbala bába čerta
na pařeze vrbovým…“

"Dobrý den, jste paní Brimstone? Vedoucí směny, pan Oakworm, říkal, že vás zde lze zastihnout," zvolal detektiv Wolgatsum zatímco se blížil přes halu manufaktury.
"Ano, jsem majitelka firmy Brimstone Leather, " přivítala jej přísným pohledem dáme s ostře střiženými vlasy.
"Mé jméno je Wolgatsum. Jste i majitelkou srubu v lesích u obce Bobrovka?"
"Ano, pročpak?"
"Byl v něm vězněn a mučen jeden muž."
"Ujišťuji vás, že nejeden. Někdo si snad stěžoval?"
Wolgatsum se na chvíli zarazil: "I před pěti dny?"
"Klatě, ne, jsem zavalena prací, naposledy jsem tam byla před dvěma měsíci. Počkejte ale, před měsícem jsem půjčila klíče panu Beechbeetlovi."

Nevysoký zalesněný hřeben. Tam, kde se stromy nejhustěji sbíhají, strneme v nehybném tichu.
Potom vypukne peklo. Jednotky císařských, shromážděné pod lesem, jsou nemilosrdně koseny dělostřeleckou palbou. Ryk koní, zoufalý křik mužů, rachot děl.
Inferno bolesti, zmaru, zkázy.
Okrajem lesa proběhne jednotka Švédů. Obchází císařské, vpadají jim do zad. Křik hesel, třesk zbraní, kouř požárů.

Gonny mě zatahá za rukáv, ukáže směr.
S úlevou přikývnu. Nůžky sklaply, ale nás minuly. Opatrně opouštíme úkryt.
V tom mi cosi přistane pod nosem.
„Podívej, červík!“ Na dubovém listu se krčí několik nažloutlých kuliček.
Ta holka je neuvěřitelná. Kolem hřmí bitva a ona si hraje!

"Musíme najít ten šátek," řekla slečna Marplová.
"Pan Červík je dobrý lezec a vyčmuchá úplně všechno," odpověděl policista Nelson.
"Tak za pokus to stojí."

***

"Červíku, zkus vylézt na támhleten dub, jestli tam něco nenajdeš," řekl mu policista.
Červík našel šátek s krví a slečna Marplová řekla: "Takže máme vražednou zbraň."
Poděkovala: "Děkujeme, pane Červíku, až budeme potřebovat pomoct, ozveme se Vám."
Pan Červík odpověděl: "Jo, jo, není zač."

***

"Nelsone, kdo si myslíte, že je vrah," zeptala se policisty Nelsona slečna Marplová.
"Nevím, ale nemyslím si, že je to služebná. Myslím si, že je to ten, kterému Ratatouille dlužil ty peníze."

A-Yao věděl kam směřují. XiChen mu to pověděl. Přesto mu ten pohled chtěl vyrazit dech.
Zastavili se před brankou na dvorek. Byla otevřená. Dvorek i veranda zarostlé pelevelem. I ten starý dub s červíkem, kterého právě sezobal strakapoud stále vrhal stín.
Stejné jako kdysi... Bylo to jako sen. Jakoby cestou překročili bludný kořen a vrátili se do dní, kdy ještě vše bylo v pořádku. Vlastně ne! Nic nebylo v pořádku. Byla válka! A-Yao byl zraněný skoro ještě chlapec a ZeWu-Jun...

Dnes nebyl zraněný. Ne fyzicky. Vítr válku dávno odvál. Veverčáci XiChenem zachránění také odhupkali.
Nic není jako dřív... povzdechl si.

Je ledový zimní večer, venkovská hospůdka je zaplněna do posledního místa a pivo teče proudem. V koutě u krbu sedí u jednoho stolku tři místní zahrádkáři a vytahují se, jakou měli úrodu.
„Já jsem tenhle rok vypěstoval takové jablko, že když jsem ho položil na židli, tak židle praskla,” povídá první.
„Já jsem letos vypěstoval jablko, že když jsem ho dal na stůl, praskl stůl,” přeráží ho druhý.
„To já měl tendlekrát jablko, že když jsme ho v šesti naložili na festovní dubovej valník...” začne třetí.
„Neříkej, že praskl vůz?” vyhrkne první.
„Ne, ale vylezl červ a sežral mi koně.”