DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

Marilla si jen nerada připouštěla nějakou svoji slabost či problém, ale s blížícími se narozeninami v ní začal hlodat pověstný červík. Bude jí jako matce, když zemřela, a úporné bolesti hlavy řeší pomalu denně. Stejně jako matka. Návštěvu lékaře odkládala - po setbě, po sklizni... Nakonec už to Rachel nevydržela a zase jednou řekla, co si myslí.
"Kdybys nebyla taková palice dubová, mohla jsi být u doktora už dávno. Nene, nic neříkej. Ty to neděláš pro sebe, musíš to udělat pro Anne. Sbal si tašku, zítra jedeme do Charlottetown."
Marilla se chtěla bránit, ale pro tentokrát musela dát Rachel za pravdu.

Míval pocit, že ustrnul na místě. Přestával si být jist, že jeho život má nějaký smysl. Synové rostli jako z vody, ale často měl dojem, že trochu jako dříví v lese. Je to moje vina? hlodal v něm červíček pochybnosti. Jablko nepadá daleko od stromu.
Prudce a nečekaně narušila jeho existenciální marasmus bouře. Zdálo se, že běsnící hrůza snad vyrve všechno i s kořeny. Zkoušel bojovat, ale brzy pochopil, že jestli se bude dál stavět na odpor, zlomí se. Neochotně a nešťastně se dub vyvrátil z kořenů, padl do řeky a tam zachránil nešťastníka, který by se byl jinak utopil.

Něco velkého a velkolepého - nepravděpodobná záchrana z hlubin rozbouřeného moře i bouřící se mysli.
Donutí tě pokleknout a pokorně přijmout ten úkol, kterému jsi chtěl za každou cenu utéct.

Něco jedovatého ale krásného - nečekaná úleva od pálícího slunce a ještě palčivějších myšlenek.
Naplní tě naivní radostí, která podporuje naději, že rozsudek byl přece jen vynesen nad "těmi druhými".

Něco maličkého, a přesto devastujícího - nenadálý katalyzátor stravujícího hněvu nad těžko stravitelným osudem.
Zavrtá se do těch nejzdřevěnělejších částí tvé hlavy i srdce otázkou, kterou už text nezodpoví.

Pokud tvrdošíjně odmítáš přát milost druhým, jak se jí můžeš dovolávat sám pro sebe?

"To nepomůže," vytřepával si z uší provizorní ucpávku Jiří. "Eduard hraje tak hrozně, že lidem vypadávají vlasy, natož špunty."
"Tak co mu nasadit na loutnu červíka, červotoče?" spekuloval Adam.
"Ten prohryzává dub děsně pomalu." zamítla Anežka.
"On má loutnu dubovou?" divil se Adam. "Obvykle se loutny dělají z ušlechtilých dřev."
"Ale tenhle troubadůr má loutnu dubovou jak svoji hlavu. Divím se, že mu po ní neleze nějaký červík." podotkl Jiří. "Tomu hraní ani nevymluvíme."
"A máte někdo nějaký lepší nápad?" zeptal se Adam.
"Jedině mu nenápadně vytrhnout ladící kolíčky..." spekulovala Anežka.
"Vždyť on nejspíš neladí."
Na obzoru se objevila tvrz.

"A když Hladová housenka snědla celý strom, měla konečně dost a šla spinkat."
Opatrně vzhlédl od knihy a sledoval, co na to jeho dcera říká.
Zdálo se, že přemýšlí. Pak nakrčila nos a rozeřvala se.
"Ví, že ji šidíš," zamumlala Sharon zpod deky: "ještě musí sníst les, louku, zahradu…"
Složil hlavu do dlaní. "Vždyť ani neví, co to strom je. Kdybych jí předčítal Astronavigaci pro začátečníky, nepozná to. Z toho červa mi už kručí v břiše."
"No dovol! Samozřejmě to pozná. Je chytrá po mě."
Na chvilku se odmlčela.
"Navíc má radši Manuál pro údržbu Raptoru. Jsou v něm obrázky."

Když se Sean dozvěděl, že služebnou přivedl do jiného stavu, neváhal se přihlásit k povinnosti.

Matka jeho přiznání přijala bez jediné poznámky. Sean však věděl, že s otcem to nebude tak snadné. Moc dobře si pamatoval, jak děsivě umí jeho otec působit, když je rozzuřený. Jako malý si Sean vždy přál, aby byl třeba červem na letitém dubu rostoucím v zahraně, než by musel čelit hněvu svého otce.

"To se vyřeší," pronesl Sage Antares hlasem stěží potlačujícím hněv. "Draci vědí čí ten bastard je. Nikdo jí neuvěří."

"Čeká MÉ dítě! A ty se s tím smiř, otče," ukončil Sean rozhovor.

Pokládám pohár na dubovou desku stolu.
„Proč se tak hrbíš? Narovnej se! Lokty pod stůl!“ práskne matčin hlas. Zvedám ramena, ale rukáv se mi zasekává v díře po červotoči a převrhávám pohár. Kamenina zazvoní o kamennou podlahu a kus hrdla se uštípne.
„Proboha Markéto, co to děláš?“ vykřikne matka. Sklápím hlavu v očekávání proudu výčitek.
„Vůbec nechápu, proč jsi tak nešikovná. Ne, ne nešikovná – sobecká! Prostě nedáváš pozor, vůbec ti nezáleží na věcech kolem,“ stékají slova kolem mě a tíží jak průtrž mračen.
„To jsem zvědavá, kdo si tě vezme,“ končí matka na triumfální notu.
Choulím se zpátky do sebe.

Někdy se stane, že jablkem sváru není jablko, ale strom.
Dub nad chalupou byl trnem v babiččině oku. Při každé letní bouři nebo zimním fučáku zaříkala dědečka, ať s tím zatraceným stromem něco udělá, než jim spadne na hlavu.
"Až opadá listí z dubu," říkal dědeček a sám se tomu vždycky zachechtal.
Jednou v květnu se dědečkovi k nohám snesl okousaný list. Prohlédl si to nadělení zblízka. V žebroví listu se svíjela housenka. Dub sám vypadal vypelichaně.
Dědeček posmutněl:
"Snad nebudeme muset kácet. Co když listí vážně opadá?"
"Neblbni, o čem bych se s tebou pořád hádala?" namítla láskyplně babička.

Že mladý Bradbury nepřežil se dozvěděli, než dopili poslední sklenku. Gangréna rozsápala doktorovu snahu o mladíkovu záchranu na cáry. Černá hladina se lačně zavřela nad tělem zašitým do hamaky.

Útočiště našla na vrcholku hlavního stěžně. Spleť lanoví se jako tykadla rournatce sbíhala k dubovému trupu. Milosrdně dělila svět na tady a tam. Chladný vítr hladil čelo znavené starostmi. Poháněl Skřivánka k západu. Posádka bude hledat viníka smrti kamaráda. Poslušnost tančící na ostří nože. Od šance na boj je dělily stovky námořních mil a přímo pod nohama jí doutnalo nebezpečí. Bylo její povinností ho uhasit dřív, než přeroste v požár vzpoury.

“Not that I mind,” Tsu muttered, handing over the box of contraband, “but why did you have me collect all these critters?”

“Because you are best suited for it,” Todoroki-kun replied reasonably.

Tsu thought that made sense.

* * *

Two days later, Tsu noted that Todoroki-kun was watching the evening news with uncharacteristic eagerness.

“…is that Kamui Woods?”

“Hiatus?! Now?!”

“His rank’s been rising!”

“Oh dear, that’s disgusting…”

Infestation happened to the best of them, but Tsu suspected that Todoroki-kun’s self-satisfaction was warranted in this case.

Izuku-chan deserved to see those who harmed him punished.

And quirkist bigots needed to be taught.