DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

Manfred zahlédl Camel, otočil k němu svůj Fokker a poslal k vyhlédnutému cíli dávku střel.

Tahle taktika zabírala vždy. Napadený letec začal dle očekávání kličkovat a tím zpomalil. Manfred nepřítele rychle dotáhl. Camel předváděl ukázkové manévry, snažil se uniknout přízemním letem, ale to mu nemohlo být nic platné.

Najednou se okolo Manfredova Fokkeru mihly stopovky kulek. Instinktivně se otočil, aby zjistil kdo je nový nepřítel.

Náhle ho bodlo v hrudi mezi žebry, až mu do očí vyhrkly slzy. Na dvě vteřiny slyšel hučení motoru, šustění vrtule, a rychlý klapot kulometu.

Pak si připadal lehký a letěl dál nezávisle na letadlu.

John rozhněvaně vystoupal sedmnáct schodů. Hlava mu třeštila. Práce byla příšerná. Bankomat mu odmítl kartu. Harry mu poslala jedenáct opilých zpráv.
Hodil klíče na stůl, na kterém už leželo otevřené pouzdro od houslí. Ucítil další nával vzteku, protože posledně tohle znamenalo hodiny příšerného vrzání.
Ne. Pěkně od plic tomu parchantovi řekne-
Sherlock začal hrát.
John tu skladbu neznal. Ale byla… nádherná.
Tiše vešel do obýváku a všiml si, že u jeho oblíbeného křesla čekal připravený čaj.
Provinilý pocit hanby mu sevřel žaludek. Vydechl, posadil se a s hrnkem v ruce začal poslouchat…
Pak se napil.

(Detektivův drobný úsměv mu utekl.)

Měli jsme pocit...
...že jsme vyhráli.
V každým filmu to tak je.
Nakonec přijede armáda a zvítězíme.
Stíhačky přeletí po obloze a zůstanou po nich barevné pruhy.
Děti zase vyběhnou do ulic.
Jenže tohle není film!
Stáli jsme na kopci nad městem, kde to všechno kdysi začalo.
Nezbylo nás mnoho.
Většina utekla hned, jiní později.
Kdo neutekl, toho nejspíš dostali.
Pod námi se hroutilo město.
Meteozvěsti ho demolovaly.
Stáli jsme a plakali, neboť to byl zvuk naší porážky.
Každý padlý dům byl jako tón.
Každý výbuch jako úder bubnu.
Odcházíme.
A na cestu nám hráli tenhle definitivní koncert...
Prohráli jsme.

Lup!
Suché křupnutí nosních kůstek pod mozolnatou pěstí. Cinknutí zubů o zuby. Mlasknutí očí v očních důlcích.
A křup!
Rytmické zapraskání, jeden prst po druhém, jak na ně z výšky dopadne podrážka.
Cink!
Pažba zbraně křísne o spánek, až mu před očima vyletí hvězdičky.
Prásk prásk prásk, zaduní výstřely, kulky se čvachtavě zaboří do těla a s zapraštěním se zavrtají do žeber.
Úlomky lebky se s něžným cinkotem rozsypou po zemi.
Nakonec zadunění, když sletí z mostu a rozplácne se o beton.

Hasnoucíma očima se Wade díval za odcházející postavou, a usmál se.
Boje s Zimním vojákem byly pokaždé koncert.

Surikata se zastavila u velkého kamene. Musela si připustit, že se ztratila. Honila se za malou ještěrkou a teď se ocitla v poušti sama. Znovu se rozběhla směrem, kde doufala, že najde bezpečí hluboké nory. Stmívalo se a večer vyrážel na lov jeden z jejich největších nepřátel - kobra obojková. Musela se dostat do úkrytu.

Pak zaslechla ostré zapískání. V dáli se vztčila malá silueta. Ztracená surikata zapískala v odpověď a vyrazila po směru zvuku. Přeskakovala překážky, kličkovala mezi kameny. Už tam skoro byla. Přeskočila klacek a uklouzla na něčem hladkém. Ozvalo se šustění doprovázené rytmickým hadím zasyčením. Surikata neměla šanci.

Zahnala ovce do ovčince, vykydala, seno nanosila, zametla dvůr. Teď stojí na zápraží a poslouchá, jak mlýn zpívá.

Ve vantrocích zní píseň pošpiněné vody.
V náhonu klape mlýnské kolo v kalném rytmu.
Ležák i běhoun vrzavě skřípou o hanbě a o temném mletí. Ozvěna rozhazuje tóny po celé lednici.
Zmučené hlasy hřídelí, moučníků, svorů, podvalů, kobylic, kladnic, moučnice i korčáku plní podvečer drásavou disharmonií.

Smutná a teskná hudba, koncert zla a zmaru.

Vprostřed dvora stojí dirigent, očima jako dva uhle vyhledá Andělu a vyzývavě se zašklebí.

Anděla zavře oči před tím pohledem, skopne boty a bosou nohou pohladí kamenné dláždění.

„Hele, jezero,“ zajásal Henry nad mapou. „A my jsme…“
„Tady,“ ukázal Amias.
„Takže můžeme vyrazit!“
„Můžeme?“
Henry se zarazil. „Nechceš se k nám přidat? Za pomoc ti dlužím minimálně něco poživatelnější než ten kopr.“
Amias to chvíli zvažoval, ale kručící žaludek nakonec rozhodl.
*
„Nemohl by tvůj drak vyletět nahoru a nějak nás… nasměrovat?“ polemizoval Henry a vyplétal s z vlasů listí.
„To těžko, Ellie nemůže létat. Měla zraněný křídlo.“
Pokračovali v tichu. Ale les vydával celou kakofonii nesourodých zvuků, ze kterých běhal mráz po zádech.
„Myslíš, že to byl běs?“
„To spíš žáby,“ usmál se Amias. „Určitě už jsme blízko.“

"Ti podnájemníci pod námi mají zase veselo. Oni tam snad nějaké mecheche pořádají každý den," komentuje Jenovéfa rozléhající se zvuky hudby a hlasitého hovoru do toho.
"To víš, mlaďoši," odvětí Pankrác. "Ostatně, můžeš jim oplácet stejnou mincí. Od čeho tu máš piáno? Ať tu není jen na doprovázení Zdirádka."
"To hraji tak mizerně?"
"Vůbec ne, naopak! Můžeš ty hejhuly kultivovat kvalitnějšími žánry."
"Ale rozléhalo by se to i k dalším sousedům, podsedům a nadsedům. A dohromady s tím odzdola by to nebylo zrovna harmonické."
"To ne," uznává Pankrác, "kdyby se přidal ještě někdo další, byl by to už koncert zkázy."

Zatočí se kolem své vlastní osy, jedna ruka pozvednutá, druhá v pase založená, tančí sám se sebou, krok sem, krok tam, oči se topí, slzíce světlem, jasem, horkem, uklouzne na suché trávě, vyletí jiskry, zem se zachvěje v prachovém oblaku, zapálil by sám sebe, kdyby nedal pozor, pochodeň doutná v podloží ze suchého listí, ještě by spálit na popel mohl zbytek světa, kdyby chtěl, kdyby jen chtěl!!! chápe se houslí, a začne hrát umíráček, tomu, koho zabil, a který není jeho, velkému městu, ze všech největšímu, z duše ho nenávidí, miluje ho, povstane z popela jako Fénix, Roma, dum vivet!

Karavana nadále zůstávala v oáze. Sandrik toho využil, a za pomoci rukou i nohou se dokázal domluvit a nechat si radit s úpravami mapy, kterou se cestou snažil zakreslovat.

Robin volný čas trávil s muži tvořící ochranu karavany a učil se od nich nové způsoby boje. Po celou dobu ale přemýšlel, proč karavana nehodlá pokračovat v cestě. Páté noci se mu dostalo odpovědi.

Už navečer se začal zvedat vítr a kolem půlnoci je dostihla pouštní bouře. Škrábavý zvuk písku narážejícího na stanové plátno, skučení vichru a praskot lámajících se palem tvořilo ničící symfonii.

Nad ránem bouře ustala.
Karavana mohla vyrazit.