DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

Milovaný deníčku,
dnešní den patří ke dnům skvělým, jakých si v životě užíváme jen málo...

Ráno jako každé jiné, všichni upíři už zalezlí, kohoutům kvůli kokrhání vyschlo v krku a dali by si pořádnou whisky a k nám, jako vždy vešel sestřin chlápek, rozvalil se v obýváku na pohovku před televizí a naladil sport. Nenáviděl jsem ho, žral všechno co v lednici bylo, zabíral celou pohovku a někdy u nás spal...
Když se nudil, házel po mně vším, co našel...
Byl jsem rád, když mi oznámili že jedou na koncert, ale nadšen, když sestra mezi vzlyky sdělila: „Užžž ho nenánávividím."

Poživačně se zakousl do křupavého košíčku z listového těsta, až cukr poprášil celý jeho obličej. Znovu vychutnával voňavé pasteis, křehké jako něžný vzdech víly.
Seděl na balkoně nad lanovkou. Užíval si snídani, kterou si jako každého rána přinesl z nedaleké pekárny.
Postarší tetka naproti, kterou si sám pro sebe pojmenoval Carmelita, právě natahovala šňůru na prádlo. Vesele mu zamávala. O patro níž si elegantně olizovala tlapku černá kočka.
A na opačné straně ulice právě začalo velké bourání. Sbíječky, štěkavé pokyny políra, kakofonie industriálního živlu.
Jen se usmál a oblízl si prsty poprášené skořicí. Rozhodl se, že tento den bude výjimečný.

Jediné, co čeřilo ticho poklidného jitra, byl zvuk mnoha nohou na prašné stezce. Všichni mlčky obcházeli majestátní hradby, v jejichž stínu si připadali stejně bezmocní jako mravenci pod klesajícím lidským chodidlem.
Když dav dokončil sedmý okruh, všechny oči se upřely na jediného muže. Na jeho pokyn se rozeznělo sedm beraních rohů.
Do hlasitých tónů zvolal: “Křičte!” Z hrdel nesourodého sboru mužů, žen, dětí i starců stoupal mohutný vír jemných, hřmotných, hlubokých a vysokých tónů. Nespočet lidských hlasů a sytý zvuk rohů se počal mísit s duněním padajících kamenů v jedné děsivé monumentální kakofonii hluků.
Hradby padly.
Přesně, jak Hospodin řekl.

Poslední barák v táboře. Do něho se chodí umřít.
Nové trestance vozí každý týden, práceschopnost tábora je zaručena, tak co se vzrušovat, nás nenakazí.

Noc rozrazí výkřiky. Poplach.
S pokusy o útěk se roztrhl pytel, vězni se bojí smrti, která se k nim plíží s nákazou, dávají přednost prchavé naději na únik a smrti tváří v tvář nebezpečí.

Táborem zní zpěv a dokresluje makabrální dojem z průvodu umírajících, kteří míří na svoji poslední cestu. Gideon Crumb rozlučku s publikem naplánoval do detailu. Každý z mužů bez budoucnosti s sebou vezme jednoho dozorce. Zabít nebo nakazit. Výsledek je stejný. Nákaza UMÍ!

Hradba Smršti zlověstně hučela, tušila přibližující se nepřátele, těšila se, až se o ni roztříští. Ša´ik ten zvuk vnímala jen okrajově, přesto si díky němu připadala v bezpečí.
Bohyně Smršti v její hlavě šeptala. Tiše, vytrvale. Bylo stále obtížnější rozlišit, které myšlenky jsou čí.
Vojsko Tavore bubnovalo. Byli na míle daleko, nemohla je slyšet, přesto neustávající dunění cítila každým pórem.

Chladné železo… pomyslela si. Pobočnice je chladné železo. Ale já mám na své straně podporu bohyně. Zvítězím a pomstím se!
Ša´ik… která bývala Felisín Paran, šlechtickou dcerkou… se oblékla do brnění a uchopila meč. Přišel čas postavit se starší sestře…

Za okny svítilo slunce, výjimečně se udělalo hezky. Oříškový krém se rozplýval na jazyku, symbióza s čokoládou byla dokonalá. Z reproduktorů hrál klavír, jeho melodie se něžně proplétala se smyčci. Zapil zákusek kávou, v rádiu se přidaly bicí.

Zamyšleně sklopil oči k hrnku. Silná a hořká tekutina se lenivě převalovala po dně.
Bez smyslu, vědomí, cíle...

Nabral si ještě trochu dortu, polkl. Slzy ne, jen piškotové těsto. Neplakal už měsíce.
Hudba sílila, živá, divoká. A jeden sen tiše umíral. Dokonalý koncert zkázy.

Ale to nevadí.
Přežívat se přece dá i bez ledvin.
A žít…?

Dopil kafe, zaplatil a šel domů.

V nákupním centru postavili piáno. K volnému použití.
„Mamí, můžu?“
Na židličku se souká roztomilá, zhruba sedmiletá dívenka. Bezchybně přehraje Pro Elišku. Pár lidí se zaposlouchá. Maminka se spokojeně usmívá.
„Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,“ zanotuje náhle holčička hlasitě. Publikum se zvětšuje a matce tuhne úsměv. Ví proč.
„Jede jede do dáli, veze samý vožralý,“ stihne ještě to zlatíčko, než jí rodička sundá ze stoličky.
„Už musíme,“ velí nekompromisně a táhne dívenku pryč.
„Kdo tě to naučil?“ syčí, jakmile se dostanou jakž takž z doslechu.
„Adam.“
„Že mě to překvapuje,“ zavrčí matka a její pohled věští zkázu.

Do Petrohradu přichází bouřka. Za koncertu burácivých hromů jeden z blesků sjede k zemi. Udeří do tyče, vystrčené z horních oken budovy akademie… a zabije vědce, který kvůli experimentu vystrčil tyč z okna, navázaný drát vedl do pracovny, kde ho uvázal k noze svého pracovního stolu a přiložil k němu tzv. versorium, smítku slámy na provázku, určenou k poznání přítomnosti elektrického proudu.
Očitý svědek vypověděl: „…pak náhle zahřmělo a záblesk mne povalil k zemi… ohnivá koule zasáhla Richmanna přímo do čela… papírové bankovky zůstaly netknuté, všude vířil prach, ozvala se ohlušující rána a přivolaný ředitel akademie už jen konstatoval smrt.“

Učarovala mi. Je krásná, mladá, ale bledá. Ani se nepohne, až jsem se lekl, že zemřela. Nevím, co si o tom myslet. Vypadá, jako kdyby spala. Nebo to jen dělá? Že by se jí skutečně pod zavřenými víčky promítaly budoucí události jako ve filmu?

U ruky papír se soustřednými kruhy. Vypadají jako kolo s loukotěmi. Nechápu, jak jí mohou pomáhat k vytržení? Lidi tvrdí, že věštby zpívá. Onehdy předpověděla Braunové, že jí vážně onemocní dítě. Řezníkovi věštila, že přijde na buben a učiteli prý zemře žena. Stalo se. Taky předvídala zkázu mlýna. Za týden vyhořel.

Bojím se, co sdělí mně.

„Je tady,“ starý strážce majáku se obrátil na mladšího. Přistoupili k okénku.
V pravidelných záblescích viděli mezi vlnami hadovitý krk zakončený úzkou hlavou.
„Vylézá z vody,“ roztřeseně pronesl mladík. „To minule neudělal!“
Vyděšeně sledovali, jak z rozbouřených vln vylézá na skaliska protáhlé tělo. Tvor chvíli hleděl na maják, pak se k němu vrhl.
„Musíme pryč!“ Oba muži se rozběhli ke schodišti.
Stihli to taktak. Skryti za skaliskem pozorovali, jak se celá stavba majáku za ohlušujícího rachotu sype k zemi, doprovázená skučením rozbouřeného moře.
Tma.
Trhlinou v mracích vysvitl měsíc. V jeho záři uviděli, jak tvor hadovitým pohybem mizí mezi vlnami.