DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

"To bude koncert!" Pochvaloval si jeden z poldů.
"Jojo, za málo peněz hodně muziky!" Přisvědčil jeho kolega.

"Počkej, a co když je to fakt obyčejná telka?"

"Ty ses fakt poved. Myslíš, že obyčejná televize by byla schopná takhle řachnout
a co dvě minuty z ní šlehaly plazmový výboje?"

"Třísk!" Nato vystřelil z bedny krátký modrý záblesk.

"Slyšels nadporučíka Šlégra, důkladně prozkoumat, tak důkladně zkoumej!"

Típnul cigáro o nedaleký okenní parapet.

Když kolega notnou chvíli jen bezradně stál, došla nadřízenému trpělivost.

"Ty vole, Pavle, vypíná se to tímhle čudlíkem!"

"Prásk!" Modrý záblesk rozbil zaparkované auto a způsobil, že vzplanulo.

"Tak ne."

Dovnitř proudily davy mladých slečen, případně v doprovodu rodičů, kteří se tvářili spíš otráveně, než nadšeně.
Z haly bylo slyšet zvukovou zkoušku, a ty tóny samotné uváděly mnohá z děvčat do extatického stavu.
Sekuriťáci vypadali jako... no, jako sekuriťáci, rozhodně pro ně ječící dav náctiletých fanynek nepředstavoval něco nového.

Sam a Dean postávali kus stranou u Impaly.
"Musíme to nějak vymyslet," ozval se Sam, "jinak to bude horší masakr, než když měl koncert Lucifer."
"Další koncert zkázy," ušklíbl se Dean. "Ale nevím, jestli ten jouda sám o sobě nebude ještě horší než banshee, která se rozhodla to rozjet ve velkým."

„Jak moc velkou katastrofu očekáváš?“ zeptal se Gellert, když bral za kliku domu.
„Řekněme, že se spokojím s tím, když budou oba živí,“ odvětil Albus.
Živí byli. Tom žvýkal sendvič a vypadal nepoškozeně. Aberforth spal v křesle a hlasitě chrápal.
„Ahoj,“ pozdravil chlapec, vstal a ukázal na osm lahví od máslového ležáku, které stály v řadě na konferenčním stolku. „Aberforth udělal koncert. Vždycky upil, naladil flašky a pak na ně hrál písničky,“ oznámil nadšeně. „Ale pak řekl, že by se to zkazilo a byla by to škoda, takže to musí rychle vypít. No a teď už to tak hezky nehraje.“

Gormlaith Rícaseal znala. Stačilo jí zaposlouchat se do jeho hlasu, aby věděla, jaká nálada ve městě panuje.
Šeptání skupinky žen, že o svátku Alry Diase pršelo, takže v zimě bude hodně sněhu a všichni víme, co to znamená…
Přemítání farmáře, jestli Běsy zastaví větší plot…
Burácivý smích válečníka, chvástajícího se, že jestli mu nějaký Běs zkříží cestu…
Děti, recitující říkanku o Běsech, a předstírající, že se nebojí…
Všechny hlasy se spojovaly do společného nápěvu, věštícího návrat strachu a krve na sněhu.
Dám vám naději, slibovala v duchu. Jen mi dopřejte ještě jeden den. To si snad zasloužím – jeden den navíc.

Elizabeth hrála už tolikrát a ještě mnohokrát si tím měla projít.
Někdy její vystoupení narušil útok zombie a ona byla skoro vděčná, protože ve stínání nemrtvých si vedla o něco lépe než při hraní.
Jindy musela řešit vzpouru robotického klavíru. A pak tu byla záplava PWP. Dalo by se říct, že i v nich měla klaviatura nepřehlédnutelnou roli. Stejně jako horní deska a koberec pod nástrojem.
Elizabeth občas změnila repertoár, ale některé věci zůstávaly stejné. Například pocit blížící se zkázy (Titanik byl samozřejmě hudbou vzdálené budoucnosti, ovšem i takové AU by se našlo.), když za ní ke klavíru zamířil Darcy.

Hrají. Každé odpoledne a každý večer něco jiného a přece to samé. Housle trylkují, chvíli lkají, aby posléze zahrály utišující melodii. Čelo je doplňuje, basa občas důrazně dodá vážnosti. Tóny jsou provázeny šumem tlumeného hovoru a cinkáním příborů.
Jsou nejlepší, jsou oblíbení, občas zahrají na přání, ale někdy mají pocit, jako kdyby byli pouhou dekorací.
Wallace, Jock, Fred, Robert, Georges, John, Percy a William.
I dnes hrají.
„K čemu to je? Stejně nás nikdo neposlouchá.“
„U večeře taky neposlouchali.“
Hrají dál. V záři světlic hrají největší koncert svého života.
„Pánové, bylo mi ctí s vámi hrát.“
Titanic jde ke dnu.

Říkají, že to je chvíle souznění. Uklidnění. Chvíle jen vás dvou.
Chvíle, kdy i ten největší divoch zvláční…

Jenže tomuhle tvorovi zjevně zapomněli přečíst pokyny. Obvykle roztomilé miminko se mění v zákeřnou piraňu. Následuje matčino překvapené jauvajs. Neméně překvapený je i potomek, který přišel o zdroj potravy a libých pocitů. Zlomek sekundy než zpráva o té zradě doputuje do řídícího centra. Následné akustické signály jsou jasné:

Můj svět se hroutí! Umírám hlady! Ona mě vraždí!

Pokus o uklidnění opětnovným přiložením ke zdroji končí árií katastrofy mezinárodního rozsahu. Dneska je vážně špatnej den. Bez ohledu na příručky. Zuby jsou pohroma huby.

“Takže policie tě, respektive tvé tělo, identifikovala podle otisků a lékaři kromě ztráty paměti nenašli nic vážného.”
“Přesně tak,” potvrdila Múza. “Ze složky té dívky vyplývá, že její život byl koncert zkázy. Jedna tragédie za druhou. Nedivím se, že chtěla pryč.”
“A ty zůstáváš?” zeptal se mladík.
“Já? Asi ano, jen budu muset vymyslet, co dál.”
“No, v nemocnici si tě nenechali, tak hádám, že mi chvíli zůstaneš na krku.”
“Tsss!” Šťouchla jej lokem. “Jsem skvělá partie. Můžeš být rád, že jsi mě potkal.”
“Ale já tě nepotkal. Přišla jsi ke mě domů.”
Múza obrátila oči v sloup.
“Detaily, detaily.”

Dobrý den, milí studenti. Dnes budeme pracovat v uličce dvacet jedna. Zaměříme se na vitríny s blanokřídlými Obsahují zajímavé exempláře bodavého hmyzu. Je sušený, nebodá. Navíc s ním nebudete manipulovat, budete pouze zapisovat.
Položka první. Sršeň mandarínská, Vespa mandarinia. Žije v Jihovýchodní Asii a dorůstá čtyř až pěti centimetrů. Velmi jedovatá, několik jejích bodnutí dokáže usmrtit člověka. Živí se larvami včel, které přepadá přímo v úlech. Japonské včely si proti tomu vyvinuly zajímavou obranu. Když skupinka sršní vnikne do úlu, včely se shluknou kolem nich a začne koncert zkázy. Včely máváním křídly zvýší teplotu v úlu natolik, že sršně zahubí.

Zašel si na oběd do nejbližší hospody. Objednal si pečínku a pivo a sedl si do rohu. V hospodě někdo vystupoval, jeho zpěv se rovnal Marigoldovu, ale bard to nebyl.

Šenkýř mu donesl jídlo a než si stačil kousnout, muzikant odhodil loutnu a vytasil meč. Celé obecenstvo vyjeklo. Zaklínač tušil, že tu něco nehraje. Potichu zaklel. Útočník se oháněl mečem a začal zabíjet lidi kolem sebe.

Zaklínač neváhal, vystartoval a tasil meč. Běžel k němu, aby mu zabránil v dalším zabíjení. Osoba se zazubila a hned se po něm ohnala. Zaklínač všechny rány vykryl a přiložil mu meč k hrdlu.