DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

Skupina dobrodruhů Mighty Nein už se za dobu svého působení stihla po Wildemountu proslavit. Někteří je obdivovali a oslavovali, jiní nenáviděli a někteří se upřímně báli, kdy o nich zase uslyší. To samozřejmě způsobovala jejich stále vzrůstající moc, která někdy kromě padouchů a monster zasáhla i nevinné.

Některé ale znepokojovaly mnohem jednodušší záležitosti jako třeba hlas Jester Lavorre, který se jich v hlavě často ptal na osobní a nepříjemné otázky. Teď měl být ale znepokojen každý, kdo se od Mighty Nein nacházel v okruhu několik mil.

"Aaaaaaaaarrrghhhhh!"

Caduceus Clay si koupil kostěnou flétnu a všechno se mělo stát ještě bláznivějším.

Bylo to hlasité, bylo to epické a byla k tomu spousta pyrotechnických efektů. Skupina se do toho opřela od samého začátku, dala si na svém výkonu fakt záležet a v záři vycházejícího slunce zbarvila pódium krví. Krispely řinčely, ručnice hřměly, výbuchy rezonovaly a ranění sténali. Edvin si dokonce střihl krátké sólo a s nostalgií zavzpomínal na to, jak před nějakými dvěma tisíci let působil v garážové kapele Deset malých upírů. Dnešní představení bylo na poněkud vyšší úrovni.

Od dvou přihlížejících sklidili všichni přeživší účastníci nadšený potlesk a Rick dokonce projevil zájem o přídavek, neb takovouhle symfonii už prý dlouho nezažil.

Opatrně pozvedne ruce, pevné a jisté. Kdysi mu dělalo problémy ovládnout třas, ale dnes už je klidný. Ví, že na něm záleží všechno. Ale taky ví, že hodiny zkoušek přinesly své ovoce.
Podívá se na hudebníky před sebou. Všichni v něj vkládají své naděje, osud dnešního večera vložili do jeho rukou. A on zas do těch jejich.
Pohledem zkontroluje partituru. Narovná se, usměje a zdánlivě prostým gestem udá tempo.
A pak celý svět zmizí, rozmaže se v bezvýznamné šmouhy. Zůstane jen on, hudba a perfektně ladící nástroje.
Hrají o zkáze, konci a temnotě, ale on se zeširoka usmívá.
Je šťastný.

Vpíjela oči do plamenů, které se v radostném triumfu ovíjely kolem tabule, baletními skoky si podrobovaly okolní nábytek a olizovaly staletý kámen pod ním. V té destrukci bylo cosi nádherného, co k ní promlouvalo jako k sobě rovné. Usmála se, překročila poslední hranici ve své hlavě. Ne, ještě to nestačí.
Do třídy se plížila, ven vyšla bez starosti a dala se dlouhou chodbou vpřed. Hůlkou pohladila gobelín na stěně a ten vzplál jasně jako hudba v jejím srdci. Šla a ničila, s každým krokem přidávala další noty do koncertu zkázy.
Hermiona Grangerová vzhlédla ke schodišti. Ano. Další zastávka – astronomická věž.

Héloïse chodila na Vivaldiho Čtvero ročních dob sama. Bylo to něco, co bylo jen její, nechtěla být pozorována.

Smyčce rozezní první tóny. Presto. Hudba ji začne obklopovat. Je to stále stejné, jako kdyby ji pohlcovaly plameny.
Srdce jí buší, nemůže dýchat. Nachází se někde mezi smrtí a zrozením, je to tak krásné i bolestivé.
Vzpomínky se mísí se současností, úsměvy minulosti s tepem přítomnosti. Marianne. Má pocit, že se rozpadne na tisíc kousků, ale ne – hudba ji drží při zemi.
Cítí, že je sledována, ale neohlédne se. Dnes je Orfeem a volí vzpomínku.

Po koncertě odchází. Zlomenější i silnější zároveň.

Federální korveta provedla pečlivě naplánovanou akci. Railguny vystřelil a vstříc planetě se vydalo sto speciálních wolframových tyčí. Nebylo na nich nic složitého, kov, ablativní tepelná ochrana na špičce, slabé řídící motorky. Ale jen prostá váha použitého wolframu z těchto jednoduchých střel dělala tak drahé zařízení, že by šlo místo nákupu každé
z nich v chudých koloniích postavit několik tolik chybějících nemocnic nebo škol.
Vláda se ale rozhodla do svých nespokojených občanů investovat jinak.
Byly to kinetické zbraně, dopadly na povrch rychlostí meteoru, ale vcelku. I bez použití výbušnin to stačilo k tomu, aby se celé bloky domů proměnily v trosky.

Zatím se nijak zvlášť nebavil. White Miles hráli na půl plynu a naplněný sál se jim nepodařilo rozehřát. Když nastoupili Eagles of Death Metal, dav znatelně ožil. Kolem pódia se dokonce vytvořil kotel, ale nálada v klubu byla dnes zvláštně nervózní. Nebo že by se mu to jen zdálo?

Ohlédl se na Audrey a povzbudivě se usmál. Cítil, že se to od něj čeká. Pozvala ho dnes sem do Bataclan na jeho narozeniny a celou dobu cítil v zátylku její pohled. Určitě se užírala obavou, že se nebaví.

Usmála se též a s překvapeným výrazem v očích klesla k zemi.

Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.

„Co jsme to způsobili,“ bědoval Jaromír Klobouk, ale od zaplaceného oběda se neodtrhl.
Sám Bill neměl na jídlo ani pomyšlení, ne po vyslechnuté historce o rozlícené bytosti, kterou Jaromír nazýval golemem. V životě takové slovo neslyšel.
„Nekul těma vočima, jako bys nerozuměl. Říkám ti pravdu. Zuřil. Bylo to jako koncert demoliční jednotky. Zárubně lámal na třísky, okna vymlátil jako nějakej šílenej bubeník.“
Líčil to velice barvitě – bylo vidět, jak mu chybí obsáhlá konverzace.
„Tak dlouho spal jako nemluvňátko a pak jsi přišel a probudils ho,“ obvinil Billa nakonec a oždiboval z kosti poslední maso. „Takže ho musíš najít a uklidnit.“

Voda hučí, děsivá, nespoutaná. Muž stojí nahoře na kopci. Tiše se modlí, přemítá nad Noemovým příběhem.
Neprší, od rána nespadla ani kapka. Možná o to děsivější to je, že tak krásný den je dnem zániku. Voda pod ním zpívá, temně, svíravě. Je jí tam po kolena, ale bude jí víc, mnohem víc.
Sleduje kostel. Bez střechy a krovů působí nahý a ani vevnitř toho moc nezůstalo.
Vzpomíná na listopad, na poslední mši, na kázání na rozloučenou. Byl to pěkný den.
Nakonec Svatý Štěpán zmizí úplně, proti takové síle ani Boží svatostánek neobstojí. Přehradu pojmenují Orlík.
A Josefovi zůstanou jen Klučenice.