Originální

Trefa dostala přezdívku podle své mistrovské mušky. Johnny byl Johnny, protože Honzu už měli. Šerif se stal Šerifem v rámci kovbojskěho tábora a stát se vedoucím byl logicky další krok. Uzel zauzloval šňůrky na týpí tak, že je museli přestřihnout. Káně prostě jednou hrozně nadšeně popisoval... káně. Nikdo už nevěděl, proč je Rejsek Rejskem, ale všichni se shodovali, že je úplně jasný Rejsek. Sirka..  působil občas znepokojivě pyromansky.

Hrneček měl svou přezdívku moc rád. Jen se ukázalo, že pro kuchaře to nebylo nejlepší jméno. "Hrnečku, vař," se zbavil až ve chvíli, kdy začal výhružně po každém provolání vařit ovesnou kaši.

Podíval se nahoru, na tu obrovskou masu zelenomodré dálavy, nekonečné z jeho pohledu, nezměrné, magické. 

Vždycky se rád potápěl, ale dnes to je jiné, osudovější a s jinými pocity. 

Zahlédl kus těžkého dřeva, které kdysi tvořilo část paluby, jak klesá rychleji než on. Loď se rozlomila o útes na nesčetné díly, které jako nemotorné vločky klesají ke dnu.

Jeho zrak zabloudil dolu, tam, kde zanedlouho bude jeho hrob; jak zjistil, tak velmi pěkný hrob, připomínající kvetoucí zahradu u něj doma kdesi až snově daleko. Korály ukazovaly své mnohobarevné schránky, a mezi nimi drobné rybičky.

Spočine uprostřed šumění moře, v zahradě.

Putovali ledovou krajinou již několik týdnů. Zásoby docházely stejně jako vnitřní síla pokračovat dál. Ale zastavit se znělo ještě hůř, než dávat jednu nohu před druhou. Prý to kdysi bylo moře. Velmi bohaté a živé. Ale pak přišel žár, který odpařil veškerou vodu. A posléze chlad, který zmrazil, co zůstalo. 

Teď bloudili kaňony ledových útesů, které se dříve pyšnily pestrobarevným životem. Ticho se ozývalo skrze křišťálově hladké povrchy a zpřítomňovalo dávnou smrt. Jeden by nevěřil, že i z chladu lze dostat halucinace, protože tamten dávný korál doslova kvetl! Dokonce ze všech těch barev bolely oči. Hrobka, kterou už nikdy neopustí.

Jak na horu přicházeli stále další, kteří zůstávali, neschopni nebo neochotni odejít, měnilo se klima. Ti, co mají rádi samotu a klid hledali pro sebe stále obtížněji místa, kde by se cítili dobře. Někteří z nich se adaptovali a začali se přizpůsobovat životu v nepravděpodobných skupinách. Jiní se skrývali dál a hlouběji a stávali se nepředvídatelnými a výbušnými, když byli vyrušeni. Potrava, nedávno tak hojná, se stávala pro slabší nedostatkovým zbožím a silnější přestali být vlídní a ohleduplní. Tam, kde dřív vládlo příměří, se objevovala podezíravost a strach. Někteří byli altruističtí na hranici sebezničení. Všechno se začalo míchat a vřít.

„Tak vař!“ Nakázala mu, jak se usadila na židli.
„Nejsem žádný kouzelný hrneček,“ oponoval, „musím to tu nejdřív dodělat a jít nakoupit. Není z čeho vařit.“
„Tak uvař krupicovou kaši, chci něco sladkýho!“ Naléhala Alex.
Vojta chvíli mlčel. „No budiž. Udělám ti kaši. Ale ty mezitím skočíš naproti nakoupit.“
Alex vydala zvuk znaveného skotu. „Dobře! Jdu, ale ty začni vařit až přijdu, protože jinak by ztuhla a vystydla.“
„Jak kážeš,“ přitakal Vojta.
Alex si vykračovala do obchodu. Ulovit kuchaře se jen tak někomu nepodaří. A ještě navíc takového, který uklízí. Je to jenom kaše, ale on jí umí prostě nejlepší.

Voda vřela v konvi. Patrik vedle ní stál. Potřeboval svůj hrnek černého čaje. Aby to nějak zvládnul.

Na svojí práci se moc netěšil. S nástupem AI už to nebylo ono. Jen si říct, aby mu stroj udělal práci. Vše se dá najednou dělat rychleji. Ale je to pravdu lepší?

Konvice cvakla. S velkým hrnkem usednul ke svému stolu. Stačilo jen aby šel psát zadání. Ne přímo tvořit, ale říkat stroji ať tvoří za něj.

Většinu času jen četl, co ten stroj vyplodil. Už měl i nástroj jak ten výstup nechat zkontrolovat jiným strojem.

Už to Patrikovi nedávalo smysl.

Pil čaj.

Nacházíme. Nacházíme co? Bezpečí. Možná že odlesk známého nám postačí, když se vše ostatní rozsypalo.
Nacházíme. Nacházíme co? Ticho a pokoj, sluneční paprsky a možnost být sám sebou.
Nacházíme. Nacházíme co? Odpovědi. Nebo spíš prostor, který už nepotřebuje otázky.
Nacházíme. Nacházíme co? Překvapení. Čtyřlístek skrytý v stéblech trávy, zbytek povidel na dně hrníčku, jen se vařte, zbytek přijde sám. Každý nový den je nám darem.
Nacházíme. Nacházíme co? Důvod nepřestávat a ještě chvíli dýchat.
Nacházíme. Nacházíme co? Svobodu milovat a neptat se na svolení.
Nacházíme. Nacházíme co?
Nacházíme sebe. Tebe. Jeden druhého.
Nacházíme domov.
Třeba po každé ztrátě přijde nacházení.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo horké.

Pálila.

Planeta byla horká a měkká. Prvky v jejím jádru se teprve formovaly. Plášť připomínal výtrysk hvězdného plynu. Planetární kůra dosud neexistovala, atmosféru tvořila směs toxických plynů a par.

Ohřívala se.

Blízká hvězda zářila minutu od minuty víc. Bílý trpaslík se měnil v rudého obra. Nekonečně velké síly přitahovaly planetu na její oběžné dráze stále blíž. Nedovolovaly jí utuhnout.

Vařila.

Nestabilita prvků vylučovala zformování pevného jádra. Plášť se tavil čím, dál víc. Atmosféra unikala do volného vesmíru. 

Vypařovala se.

Vesmír byl studený. Vyvrhovaná hmota tuhla a odlétala pryč. Atomová jádra se rozpadala.

Florián stál před vstupem do královy komnaty. Jako první rytíř královské gardy měl to priveligium se starat o královu bezpečnost.

Ale dnes to nebyla pocta jako obvykle. Dnes Florián nehlídal, kdo do komnaty vcházi. Nikdo vážící si svého života by tam nevstoupil.

Bylo to prokletí královské rodiny, že s každým úplňkem se její členové proměnili ve vlkodlaky.

Všichni ostatní vlkodlaci byli v království vyhubeni. Král byl poslední. Potomka neměl a ani nechtěl. Jeho dědictvím bude království bez vlkodlaků. Bez zbytečných krveprolití.

Florián poslouchal královo vytí. Železné řetězy držely krále připoutaného v komnatě. Florián ho obdivoval. A přál mu konečně klid.

Do hrnce dáme na kostičky nakrájenou mrkev, pak přidáme brambory a celou zeleninovou směs zalijeme vroucí vodou.

"Počkat, cože? Tak ještě jednou... Nejprve mrkev, pak brambory a nakonec voda. A jo, vroucí voda," opakoval si nahlas postup. "A teď stačí jen deset minut počkat. Pohodička."

Uběhlo deset minut, pak dalších dvacet a pořád nic. Mrkev byla stále tvrdá a brambory syrové. Jenom voda už nebyla vroucí.

"No tak, hrnečku, vař, prosím tě!" žadonil.

"Si naser, vypelichaná vopice. V nedělu nepracujem. Cožpak sis nečet obchodní smlúvu? Co moje práva? Som svobodnej hrnec, ne tvoj votrok! A teď mě umyj a schovaj!"