Originální

„Připravení k odchodu? Všechno sbalené?“ Rozhlédla jsem se po hromádkách batohů, vaků a neštěstí. „Letošní DMD je úspěšně za námi.“

„Já pořád trčím v laboratoři a vyprávím monstru pohádky. Ani jsem se přitom nedostala k příběhu o mantichorákovi,“ zaprotestovala velmi přepadlá dívka sedící na krosně.

„Moje pátrání po sourozencích se čím dál víc vzdaluje šťastnému konci,“ připomněl Modrý koníček.

„My jsme loni slavně zvítězili nad mravencem býčím!“ pochlubila se rodinka turistů.

„Ale zase vám chybí všechno předtím! Už celý rok!“ připomněla laboratorní vypravěčka.

Temná a světlá princezna se na sebe jen unaveně podívaly. „Co teprve pět let,“ zamumlala temná princezna.

Tenkrát člověk bral život jako dobrodružství - octnout se v pozemském ráji, tak jsem to vnímal, že i srdce plesalo přeskakujíc beránky plující po obloze. Divočina lákala na svou tajemnost a neprostupnost, která začala první minutou mňoukáním timálie.

Vzpomínky bublají a klokotají tím, co se namotalo na ty zidealizované představy, které si pak člověk nese s sebou spíš jako pytel kamení, než jako sáček exotického peří, který ale má už sbalen navždy a musí ho chtě nechtě tahat.

Horko prostupovalo vším lehkovážněji a zarputileji svým nočním dechem, kdy se poprvé přijelo a kdy poprvé zachrastily klíče za důkladného dohledu obrovské kudlanky. 

Lenka pomalu otevírala oči do nového dne. Mlha se rozplynula, ale hlava se jí ještě motala. Těžce se zvedala z mechu a na vratkých nohách se váhavě vydala pryč. Byla tu sama, dezorientovaná, na chvíli pocítila úzkost, ale uklidnila se a vydala se z kopce dolů a s každým krokem se jí šlo snáz a radostněji. Jako by hora přišla o svou sílu a jí už na ní nic nelákalo ani nedrželo. Na úpatí potkala muže, dívali se na sebe, jako by se znali už dávno. Vlasy měla plné drobných větviček a jehličí. Nabídl se, že jí je pomůže vyplést.

„Počkej chvíli, ještě tam nechoď!“ zavolala na něj Klára, zatímco se snažila rozetřít opalovací krém po ramenou.

„Jestli večer zrudneš jak rak, nebudu tě litovat.“

„To říkáš každý rok.“

„Protože každý rok uděláš to samé.“

Marek se jen zasmál a sedl si na kraj mola. Natáhl se pro její ruku, aby si sedla vedle něj. Slunce pálilo tak silně, až museli mhouřit oči. Vzduch voněl po létě a vodě.

Chvíli mlčky pozorovali odlesky na hladině.

Pak se otočil k ní.

Krátce ji políbil a zase se odtáhl.

„Vidíš?“ řekl spokojeně. „Polibek slunce.“

„To nebylo slunce.“

„Škoda. To by bylo romantičtější.“

Naposledy se rozhlédnu po místnosti. Vypadá to, že už tu nic nezůstalo. Vše je buď v kufru, nebo v batohu a začíná mě přepadat smutek.

Nebylo to tak dlouho, co jsem se nastěhovala a zamilovala si to tu. Tak velkou postel jsem nikdy předtím neměla a měla nespočet výhod. A ten fakt, že tu nebyl stůl, mi vlastně ani nevadil. Vůbec mi nechyběl a naopak se tu snáz udržoval pořádek. Zvláštní, dřív jsem seděla skoro jen za stolem.

Ještě naposledy se posadím na postel a pak už mířím po schodech dolů i s obřím kufrem.

Je čas na nový začátek. 

"Máš sbaleno?" otázala se máma.

"Já už nemůžu! Nemůžeme prostě zůstat doma?"

"Vždyť víš, že to nejde, broučku. Derizátoři jsou na cestě. S tím nic nezmůžeme..."

"Achjo, já to tady měl tak rád! Spoustu jídla, kam se podíváš, teplá postel a také společná hoňka s kočkami. Bude mi to chybět..."

Já vím... Já vím... Ale pokud ti to zvedne náladu, tak nebudeme pryč natrvalo. Až to skončí, tak se zase vrátíme!"

"To už jsi říkala posledně taky!" řekl napučeně. 

Země se otřásla a v jejich uších zněl křik obrů: "Štěnice! Vidím je! Kde jsou ti derizátoři! Honem je zavolej, slyšíš?"

Lesem se linul zpěv ptáků. Pavel kráčel sám po pěšině.

Byly to dva roky, co se rozešel s přítelkyní. Nebyl šťastný a potřeboval se "najít". Jenže to nezvládal v přítomnosti jiných lidí.

Vysmála se mu tehdy, že z něj bude poustevník v jeskyni.

Ty dva roky byly hodně střídavé a náročné. Nějakou dobu byl sám. Nejeden toxický vztah se mu vrátil a nafackoval.

Ale postupně se měnil. Rostl. S každým výletem. S každou vyhozenou nadbytečností. S každou vlídnou myšlenkou k sobě.

Byl sice v lese sám. A už se ani nedivil, že mu může být hezky i samotnému.

Kráčel dál.

Honza pokládá telefon. Dovolená nebude. Časem asi přijde odpověd. Ale teď už je hluboká noc.

V Honzovi proudí smutek, nervozita i úleva zároveň.

Zatím stále sedí zamrzle u stolu. Dýchá. Kouká před sebe.

Po čase ho z ticha vyruší kompresor ledničky.

Jde si vyčistit zuby. Má chuť i na sprchu.

Po osušení ještě otevírá okno v ložnici dokořán a užívá si čerstvý vánek.

Místo lampičky si zapaluje svíčku a píše si deník.

Nebude se zítra balit na dovolenou.

Ale vlastně se už zabalit, jen na lepší cestu svým životem.

Dopisuje stránku a nechává se ukolébat mihotavými stíny do říše snů.

Procesí se zastavilo před svatyní, z davu vystoupil mluvčí a rozložil obětiny.
“Ó moudrý starče z hory, vyslyš naše volání. Tvůj lid trpí - pomůžou nám bohové?”
Ze svatyně se vybelhal mudrc o holi a mlsně si obhlédl přinesené obětiny - zejména vypasenou ovečku. Teatrálně vzpřáhl ruce k nebi: “Poslyšte vůli bohů. Zasejte pole, vaše žádost bude vyslyšena a úroda bude letos bohatá!”
Mluvčí vesničanů se zarazil: “Naše sýpky doslova přetékají. Ale vesnice sužuje zločin, mor a válka! Co říkají bohové o nich?” 
Mudrc ho mávnutím ruky odehnal: “Bohové promluvili. A teď běžte, bohové musí připravit rožeň, na večeři budou mít skopové.”
 

Ve třídě bylo naprosté ticho, až na tikání hodin a občasné šuškání studentstva. Učitel je několikrát okřikl, ale nemělo to moc velký účinek. Psali zrovna pololetku, takže sázky byly vysoké.

Najednou Zuzce "spadla" propiska a tak se sehla, aby ji sebrala. Čistě náhodou hned vedle ležel zmuchlaný kus papíru. Nenápadně ho rozbalila a usmála se. Martin jí napsal odpověď i na bonusovou otázku. Všechno poctivě přepsala do svého testu, než ho odevzdala a spokojeně čekala na jedničku.

Jenže to nevěděla,  že toho Martin nejenom moc nevěděl, ale že jejich odpovědi byly naprosto identické. Tentokrát jí to podvádění bohužel nejspíš neprojde.