Originální

Bylo to jako výbuch. Jako atomovka. Jako vodíková puma. Jako tisíce bomb, které se prohnaly celou planetou. 

Později, když se tehdejší události z paměti přesunuly do učebnic, tomu začali říkat jaro.

Země se zazelenala a rozkvetla. Rychleji než původně čekali. Zlomilo se to během dvou krátkých let. Kyslík pro všechny, dřevo pro všechny a jídlo! Stačilo pár jednoduchých triků, které lidstvo znalo už pár tisíc let, a najednou nikdo nemusel vyškrabovat konzervy.

Její slabostí byly kaše. Kateřina se jich nemohla nabažit. Ovesná, krupicová, pohanková, bramborová, dýňová, batátová, jablečné pyré…

Zvlášť i v kombinacích. 

A pak jednou z jihu dorazily banány.

"Prohráváme, kapitáne! Pokud to tak půjde dál, do večera jsme všichni mrtví!"

"Takže nás nakonec obešli ze severní strany?"

"Ano, generál Miška padl..."

"Děkuji za zprávu. Kde právě bojuje jeho družina?"

"Přeskupila se u jižního úbočí."

"Ať se stáhnou. Uděláme rošádu."

"To... to... nemůžete. To je nečestné, sprosté, urážející... ZBABĚLÉ! Nedovolím vám ohrozit krále. Král se nesmí přiblížit předním liniím!"

"Hele, tady umírají lidi a umře jich víc, pokud něco neuděláme! K čemu nám bude čestně umřít? Buď porušíme veškeré naše hodnoty a konvence, nebo jsme bojovali zbytečně. Tohle je válka. Tady neplatí žádná pravidla. Vyhraje ten, kdo je poruší!"

"Šerife, nákup zvládneme. No problemo, v klidu nožky hore," prohlásí Johnny.

Rejsek je doveze na místo.

"Chcete nějak..."

"Vůbec, máme systém, nakoupíme tak rychle a efektivně, že budeš čučet!"

"Jasná věc," přitaká Medvěd.

Donesou nákup a vyrážejí zpět.

*

"Takže pak uděláme ty knedlíky.. co je?"

"My... asi... nevzali tvaroh," hrabe Johnny v tašce.

Jedou zpátky.

*

"Teď máte všechno, jo?"

"Jasnačka!"

Na chybějící mléko přijdou po deseti minutách cesty.

*

"Mlíko mám a dokonce mě napadlo, že vlastně na smažený květák potřebujeme květák," hlásí Johnny vesele. 

*

Konečně jedou.

"Rejsku...?"

"Ne. Ne, prostě se obejdeme bez čehokoli, co..."

"My... zapomněli... v obchodě Medvěda."

Alex otevřela dveře do kuchyně a nemohla uvěřit svým očím. Byla pryč pouze dva dny. Jednu noc. Jak ještě lépe klec zajistit?!
Stáli uprostřed kuchyně na podlaze oba dva. Panáčkovali jako surikaty. Z Elfova čumáčku se sypala hlína a Zwölf přežvykoval uschlý list. Alex jen stála zaražená zírající Elfovi přímo do očí. Ten pohled opětoval s neviditelným úšklebkem. Jenom promluvit.
„Vy dva patříte za mříže! Zatýkám vás!" 
Elf v tu chvíli vystřelil pod lednici. Zwölf chtěl líně odejít, ale Alex ho popadla do ruky. Vsunula ho do přenosky a začala pátrat po Elfovi s koleny v hlíně na kuchyňské podlaze.

Nemluvit o něčem, co se možná nestalo, je výsostné právo obyvatel reality. Pak jsou tu ještě děti, blázni, filosofové a spisovatelé, jimž je umožněno či tolerováno mluvit víc a dál. Využiji tedy práva na výpověď, neboť se v duši cítím být střídavě každým z nich. 

Nastával čas, aby si všichni položili otázky, proč tu jsou a jestli tady chtějí či musí být dál. Co se z cesty naučili, co na ní zapomněli a po čem touží. Co jsou ochotni obětovat, zahodit a ponechat. Veskrze velké a náročné otázky pro lidi, možná snazší a menší pro zvířata a jejich kratší životy.

Mysl je mnohovrstevnatý šalebný vesmír a paměť ráda maluje pouťové obrázky, nepříliš podobné pravdě. Zkoušeli o svých vzpomínkách mluvit, ale nalézali pramalou shodu, tak zneklidňující, že se počáteční blízkost rozplynula v záměrném vyhýbání. Jedni měli dojem, že jen na chvilku upadli do sna a jen pozvolna se probouzeli do reality, jiní, že halucinovali a čas si s nimi zahrál hru na nelinearitu, další, v přesvědčení a hrůze, že se zbláznili, skrývali se sami před sebou a odmítali, že by něco takového vůbec kdy prožili, zatímco jiní se usmívali stále ještě trochu zubatými úsměvy a koukali se kolem sebe pronikavýma očima. 

Měsíční paprsky odhalovaly cestu do nitra pískovcové skály. Tam, doposud skryt jejich očím, stál oblý kámen pokrytý symboly z dob jiných kapitol lidství. Kamenné lože s mechovou poduškou pro jednoho, čpící vlhkem a podzimním rozkladem. Opuštěný domov pro poustevníka. Dívali se na něj s nepochopením. S tušením. S obavou, že s nimi hora uzavřela jednostrannou smlouvu. Možná se člověkem stane jenom jediný z nich, vyvolený a zároveň odsouzený být strážcem hory a jejího nejasného tajemství. Možná je čeká boj o to jediné vzácné místo, boj, který bude nerovný, zběsilý a naruší jejich dosavadní schopnost nepravděpodobného nesourodého spolužití. Strach i naděje.

Než svolila k téhle noci, dlouho si ji předcházel, 
ukázal jí pokojíček, z něhož ji zrak přecházel. 

Skříň, v níž čekáš minimálně jednu velkou Nessii, 
naštěstí tam jsou jen šaty po pratetě Tessie. 

Jedna postel rozvrzaná – kdo všechno se na ní pářil?!
Kritikou mu zkazíš radost,  vždyť víš, jak se hrdě tvářil. 

Suchý záchod s pavoukama ještě nějak dáš, 
i tu postel, jejíž péra denně v zadku máš. 

Žel právě zde zahnízdil se synek v jejím lůnu, 
muž se prsí, že tu splodil následníka trůnu. 

Tak na tenhle pokojíček vzpomínky má věčné,
dej majzla na mužské vášně - jsou dost nebezpečné! 

„Máš právo nevypovídat." Zasměje se, jako by to byl vtip. 

„Nemusíš nám to říkat, jestli nechceš." Přidá se další.

Jasně, jako by po tomhle prohlášení opravdu šlo neodpovídat. Mám pocit, že lidé to říkají jen proto, aby člověka donutili ještě víc jim to říct.

Já mám ale ráda své soukromí a kolegové v práci, které sotva znám, nejsou ti praví lidé, kterým bych si chtěla stěžovat. Jestli je znám v nějaké oblasti, tak to je, co májí rádi k obědu. Oni se mi tu taky nesvěřují, tak proč bych ji to měla říkat. A tak tam sedíme v trapném tichu.

Být králem všech moří a otcem několika dospívajících dcer není lehké. Pan Poseidon Sedmý o tom věděl své.

“Poslední dobou jsi mrzutý,” pronesla paní Poseidonová Sedmá při snídani.

“Ti zatracení princové. Pořádají námluvy, motají se kolem holek v neoprenu, jsou samý šnorchl a legrace, a pak těm cácorám ještě škubou moje korály!” zabručel pan Poseidon. Na svoji rozkvetlou korálovou zahradu byl citlivý. 
Paní Poseidonová mávla rukou. “Jen je nechej. Vzpomeň si, jak tys vyváděl kvůli mně.”
“To byla jiná doba!”

“Potápěl jsi velrybářské lodě!”

“Bylo ti líto rybiček!”

Paní Poseidonová se usmála. “Však já věděla, že jsem si vybrala dobře.”