Originální

Vtrhl do místnosti, ale ve tmě plápolala jen nervózní svíčka u postele. Místnosti byly důkladně prohledány, že ani myš by neproklouzla, ale nenašel ji. 

Pročítal znova a znova její poslední vzkaz. Mladá žena se, jako by pod zem propadla. Jednoduše zmizela.

Vše holé zívá pečlivě učesanou prázdnotou. A prázdnota rozkřesala oheň tušení, které zavolalo tu nejniternější paniku, že je pozdě, že to nestihl. 

Začínající bolest by se mohla krájet, marnost rozkvetla svým temným květem. Závan chladu prošpikoval smysly, které byly ochromeny, bezmocné a bludné.

Čeho se však obával ho omráčilo svým nevinným odleskem. Na stolku u dveří byl položen klíč.

Ti shora se mohli vrátit dolů. A ti zdola odejít nahoru. Dělo se to. 

Mysli uondané virtuálním ruchem odcházely zpět do pomalu rozmrzajících těl a znovu opatrně okoušely skutečný svět. Nacházely pokřivené odrazy svých vzpomínek a někdy litovaly.

Těla udřená přežíváním mezi zimou, sluncem a nekonečnou samotou, která naplnila Zemi, uléhala do kryokomor a konečně zavírala oči. Jejich myšlenky se pak rozletěly po barevných cestičkách virtuálu a vesele štěbetaly. Někdy je z toho pak začala bolet hlava a někdy srdce.

Mara se do svého těla utekla schovat před bolestí. Rychle ale zjistila, že žal a truchlení přesahují hranice obou světů.

I následující noc zářil měsíc intenzivně jako výkřik a nasvěcoval cestu k osamělému kameni, jako by chtěl zvýraznit potřebu ho prozkoumat. Zvědavost se začala mísit se strachem. Může být stejně dobře trůnem pro vyvoleného i místem posledního spočinutí obětiny. Citlivý čich nenapovídal, instinkty velely vyhýbat se neznámému, lidství volalo po objevech a pochopení. Včera by ještě bývali o to místo bojovali, ale dnes si dávali drobnými gesty přednost. Liška vyrazila jako první zpříma k cíli, ale v poslední chvíli chňapla po veverce a vyhodila ji na kámen. Všichni v šoku ustrnuli. Nestalo se nic. Kámen sálal teplem, v noci nezvyklým.

Hrdina konečně dosáhl trůnního sálu Černé Citadely. Černokněžník Černomor, rozvalený na trůnu ho přivítal s úsměvem na rtech. 

“Vítej, Hrdino. Těšil jsem se na tvůj příchod.”

“Můj meč Světloštěp se těší až se napije tvé krve!”

Hrdina napřáhl meč proti černokněžníkovi. Zbraň se rozsvítila, potom zablikala a zhasla.

“To není možné, posvátná relikvie, kterou místní hostinský skrýval desetiletí pro pravého šampiona Posvátného Světla.”

Černokněžník se zasmál a nasadil si falešné vousy.

“Myslíš hostinského Jíru, který tě poslal zabít zkorumpovaného krále? Ten co tě poslal zničit chrám posedlého kněze? Byl jsi mi velmi užitečný…”

Hrdina padl na kolena.

“Ne! Ne! NEEEEEE!”

"I thought I'd never see you again," whispered Theo. He was crying, but his tears got mixed with the rain.

"Me, too," Jack admitted. His shift was almost fifteen hours long today. Eternity.

Theo held Jack tightly in his arms, but then, Jack pulled away, and Theo's heart broke. But only until Jack brought his lips towards Theo's. His mouth tasted like a fruity bubble gum, and he smelled like fries.

They could have kissed forever. Or maybe like a few more minutes. But they were both cold and wet. Now they regretted that neither of them brought an umbrella.

Adam seděl na svém pravidlném terapeutickém sezení. Křeslo bylo pohodlné, jako obvykle. Co nebylo jako obvykle, byl obsah jeho sklenice. Terapeut mu na začátku nabídl sérum pravdy. Aby byl Adam konečně upřímný i k sobě.

Adam se už na začátku napil a popíjel i v průběhu. Dostali se k hlubším tématům. Věcem, co Adam ještě nikomu neřekl. Ať už co si myslí o některých svých blízkých tak, že je pro něj každé ráno boj vůbec vstát a něco dělat.

Ze sezení si odnesl mnoho poznatků.

Co se ale nedověděl byl fakt, že ve sklenici byla celou dobu jen obyčejná voda.

Eliška byla v lese na procházce. Jarní vzduch již byl teplý a foukal jemný vánek.

Užívala si klid od civilizace. Telefon si nechala na chalupě.

Zrovna si prošla těžkým rozchodem. Partner se ukázal být.. Někdo s kým už nechtěla trávit ani minutu. Tolik času s ním ztratila a stejně jí zase ublížil.

Byla teď na týden sama v přírodě. Jen pro sebe.

Když si ho před odjezdem zablokovala, ulevilo se jí. Němělo cenu se s ním bavit. Zas by jí nasliboval pohádky. Nebo by jí urážel. Už toho měla dost.

Došla k potůčku a poslouchala šumění vody. Bez zbytečných slov.

Honza ráno seděl doma v kuchyni. V hrnku měl horký čaj.

Vedle stolu mu v akvárku plavaly rybičky. Vždy když toho na něj bylo moc, tak si na pár minut sednul a koukal, jak mu tam plavou.

V práci byl poslední dobou přetížený. Dneska potřeboval naplánovat deset schůzek a pak koordinovat svůj projekt.

Ale teď je doma se svými rybičkami. Vypadalo to, že mají zájem o nový korál, co jim včera pořídil. Plavaly kolem něj, i do jeskyně, co v něm byla.

Honzu uklidňovalo je jen tak sledovat, jak se mihotají kolem květin korálu. Popíjel si čaj a užíval bytí.

“Pane Eversley, můžete nám vysvětlit, proč jste klečel u pana Needlese, a ještě když vešla policie do pokoje, tak jste na něj řval, cituji: ‚Ty prolhaný šmelináři, pokud mi neřekneš, kde je, tak tě na místě zabiju…‘ A to i za situace, kdy byl pan Needles již mrtvý.“

„On mi měl zprostředkovat koupi Tizianova obrazu. Experti potvrdili pravost, a tak jsem obraz koupil. Jenže před doručením mi pan Eversley obraz vyměnil za kopii a ten lump ho prodal podruhé. Jakmile jsem zjistil, že jde o podvod, tak mi po konfrontaci zbaběle tvrdil, že obraz je pravý. Dostal, co mu patří.“

Kdyby tehdy nepodlehl věčné touze vlčet, 
nemusel být konfrontován se svým právem mlčet. 

Pošetile bez právníka na otázku odpoví, 
pak loučení se svobodou vystřídají okovy. 

Proč poučky nebral vážně? Měl poslechnout chasu! 
Svobody se nikdy nevzdat, s chlapci držet basu. 

Neposlouchal moudré rady, volnosti se zřekl, 
tím, že hloupě s kroužkem v ruce před svou dívkou klekl. 

Deset roků proto mlčí či znuděně zívá, 
monolog má jeho žena a on jenom kývá. 

Jeho vize byla jasná – pořídit si dědice,
nabrnkl si proto robu – tu saň s tváří světice. 

Dřív se tyhle patálie urovnaly rapírem, 
teď ji musí anulovat rozvodovým papírem.