Originální

„Bude to stát za to.“

Řeknou to pokaždé stejně. S jistotou, kterou si půjčili od někoho jiného.

Stačí vydržet. Ještě chvíli. Ještě trochu se snažit.

Den za dnem. Krok za krokem. S pocitem, že se někam posouvám, i když to vlastně nevidím.

Občas mi to ukážou.

Jaké by to mohlo být. Jaké by to mělo být.

A já se chytím.

Protože ta představa je lepší než to, co je teď.

Jenže pokaždé, když se přiblížím, zmizí.

Jako by to nikdy nebylo určené k tomu, aby to vydrželo.

Jako by to nebyl cíl.

Jen něco co mě donutí ho tak vidět.

Laň s vlkem se míjeli nápadně často. Chodívali pít na stejná místa. Dívávali se na sebe velmi dlouho, beze strachu, s klidem a špatně skrývaným zájmem. Když se s ostatními zvířaty scházeli pod skalou, stávali poblíž sebe a za zvlášť vlahých večerů, kdy se lesem táhla mlha a lezavý chlad, se dotýkali nestejně vysokými boky a hřáli se o sebe, dokud si neuvědomili různost svých druhů a poplašeně od sebe neuskočili. Chvílemi bylo nejisté, kdo je tady lovec a kdo kořist. To, jestli je návnada zároveň i nástrahou, měli teprve zjistit. Současně s dorůstáním měsíce rostla i nejistota v nich.

Průvodkyně spícího muže rázně kopla do chodidla tak, že značnou chvíli nevěděl, kde je. Potom, když se otřepal a rozkoukal, uviděv ji se rozzářil:

„Mely! To jsi ty? Co ty tady děláš?“

„To se můžu zeptat já tebe!“ odvětila naoko rozčileně. „V tuto dobu spát, skutečně?!“

Ti dva se evidentně znali, usoudil Fergus.

Vtom muž zpozoroval Ferguse a dal hlavu na stranu, aby na něj skrz ženu ve fialovém lépe viděl.

„To je jeden z těch, kteří to způsobili. Lžíce z měsíčního stromu byla návnadou,“ dodala na vysvětlenou.

Neznámý kývl hlavou na znak pochopení.

„Jak to vypadá?“ zeptal se ustaraně.

Markéta ležela na gauči a koukala do telefonu. Poslední půlhodinu strávila na Tinderu. Jednoho rovnou ghostovala, druhý jí poslal intimní fotku bez vyžádání a třetí psal o politice.

Už jí to hledání partnera nebavilo. I rychloseznamky jí už štvaly, samej nudnej ajťák a akorát to byl žrout peněz.

Tak si raději hrála hru, i když ta Markétu spíš vysávala.

Koukla na whatapp, zrovna tam do statusu jeden kamarád kamardky hodil fotku s rozpracovanou růžičkovou kapustou.

Tu nenáviděla.. Tak mu to napsala. Nějak si plynule začali psát víc a víc.

O pár let později na to odpoledne už vzpomínali ve třech.

Zelená se rozpíjí v daleké země, v divočinu, nepolíbenou tvými sny. Řítí se zdi svěrací kazajky města a mysl bloudí po kraji.

Jako mucholapkou jsi chycen v osidlech poblouznění, sladkého zapomnění. Včera struna praskla, dnes opět hraje do not meluzíny v komínu.

Jako mrkev na palici – nedosažitelně přitažlivá bíle nezasytí, nevidíš nic jen dech písku pouště hrajícího se s tvými vlasy. 

Zavřeš oči a zlatavé vlny tříští se o útesy fantazie. Šum ovine noční můru jako had zakousnutý do jablka. 

Hluboké nitro hučí jako tisíce klasů obilí na poli, slunce pálí na zmrzlé touhy.

Zaleskne se plamen plání beze slov.

Některým hora kladla překážky, dělala jejich život těžším a čekala, jestli padnou nebo je překonají, vyzvou jí a pokoří. Druhým zase vystýlala útulná teplá hnízda a doupata, obklopovala je teplým bylinným vánkem a dostatkem potravy, nechávala jejich vysílené duše odpočinout. Martina patřila k té šťastnější skupině, prožívala hojnost, byla dost silná, aby se nemusela nikoho bát, les kolem ní voněl a byl plný lákavých chutných plodů. S rozkoší se položila do mokrého bláta a vychutnávala si vědomí, že nemusí nijak vypadat, nic říkat a nic dělat, uspokojená neokázalým bohatstvím skromných tužeb. Hora jí konejšila a sváděla, aby s ní zůstala.

„Babi, můžeš prosím slézt z těch štaflí? Já to udělám, jenom mi řekni co a jak.“
Babička se vytahovala ze štaflí nahoru do skříně jako by jí bylo 20.
„Ach, asi mi budeš muset pomoct, ta záda mě bolí, Alex. Tak dlouho se tam hrabat nevydržím.“
„No nepovídej. Tak pojď dolů.“
Alex přidržela babičce štafle a vydrápala se nahoru místo ní. Začala po jednom vyndávat složené záclony, ubrusy, prostěradla, povlečení... A babička jí hlásila s čím kam.
„To jsi moc hodná. Bez tebe bych to dělala dlouho.“
„Babi, ty bys neměla dělat nic. A už vůbec ne dnes. Máš odpočívat.“

Teorie temného lesa říká, že pokud v něm rozděláte oheň, ostatní se o vás dozví. A to znamená, že jste buď hlupáci nebo si věříte natolik, abyste na sebe upozornili. V obou případech představujete nebezpečí. Potenciální hrozbu, která musí být zničena.

Ve vesmíru je toto pravidlo ještě intenzivnější, nicméně dá se celkem snadno zneužít. Stačí, když vytvoříte falešný signál v solární soustavě, kde existuje život. Metaforicky zapálíte oheň na dálku a necháte působit mocnější síly. Vyspělejší civilizace skočí na návnadu a zprostředkovaně zničí celou civilizaci. Nemohou totiž riskovat, že to udělají ti, co právě zažehli plameny. Riziko je příliš vysoké.

„Nemusíš zůstávat tak dlouho.“

Řekne to cestou ke dveřím, kabát už má přes ruku. Na stole přede mnou bliká monitor. Přikývnu a on odejde.

Já zůstanu.

Protože někdo to dodělat musí. A protože dobré nikdy nestačilo, mohlo o být výborné.

Hodiny na zdi se posunou o další číslo. Kancelář se vyprázdní, světla v okolních místnostech zhasnou.

Zůstane jen to moje.

Zvednu oči od obrazovky.

Na chvíli.

A pak se vrátím zpátky.

Protože vím, že kdybych odešla taky, zbytek dne bych si to vyčítala. Protože bych mohla udělat víc. I když nutno podotknout, že „dnešek“ už trvá jen pár desítky minut.

Opřel se o vidle a sledoval, jak se k jeho statku blížila královská garda.

"Hej, ty, sedláku," ukázal na něj prstem. "Potřebujeme koně. Hned!" 

Už slyšel spoustu historek o tom, co znamená neuposlechnout příkaz vojáků a rozhodně toho nechtěl být svědkem. Zároveň měl své koně rád. 

Ve stájích osedlal klisnu, pohladil ji po hlavě a do ouška pošeptal: "Hlavně, děvče, nepracuj." Takhle to zopakoval i u ostatních koní.

Královská garda neřekla ani slovo a odjela.

***

Druhý den v hospodě slyšel hovořit cizince o tom, jak sedlákovi koně shodili královskou gardu do bláta, a jak se všichni smíchy za břicho popadali.