DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Otevřeli dveře kruté výhně. Záblesk plamenů ozářil všechny senzacechtivé zvědavce. Vybafl na ně žár sedmkrát silnější než obvykle. Vykonavatelé rozsudku vhodili tři svázané mladíky do chřtánu pece. Sotva splnili úkol, padli mrtví k zemi. Nestačili zabouchnout vrátka.
Rudý otvor fungoval jako děsivý monitor. Je to možné?! Mezi plameny se pohybovali ne tři, ale čtyři postavy.
Ty jo?! Pouta nám shořela. Jsme volní!
Blázníš, za chvíli je z nás popel.
Zvláštní, cítím ledové závany.
Co ten tady dělá?
Na králův příkaz vyšli odsouzenci z ohně - bez popálení. Oděvy jim neshořely, ani nebyly cítit kouřem. Všech přihlížejících se zmocnil děs a údiv.

Lidstvo odedávna tápavě hledalo osvícení; ačkoliv skrytých hlubin původního zen-kačismu nemůže člověk dosáhnout, našli se nadšenci, již se obětavě snažili předat člověku alespoň základy moudrosti. Nejvýznamnějšího vlivu dosáhl filozof Katzcherius, svými lidskými stoupenci nazývaný Pan Kačer. Učení jeho následníků již mělo se zen-kačismem pramálo společného; vžil se pro ně název pan-kačismum.*
Přežívající subkultura takzvaných pankáčů dosud vykazuje znaky kachního vlivu: nesvázanost společenskými konvencemi, zvukové projevy cizí lidskému uchu, tendence sdružovat se v hejnech, barvitost vzhledu i specifický slovník.**
Badatelů tíhnoucí k mysticismu odvážně tvrdí, že jakákoliv (i nahodilá) spojitost s libovolným kachním atributem zvyšuje šanci příslušníka lidského druhu dosáhnout proslulosti.***

Vodou zlehka vlaje závoj světýlek, prsty slunce se tříští a hladí je jemně po kůži.
Snaží se světýlek dotknout a tiše se směje.
Záblesk. Pohyb vody.
Zvědavě nakloní hlavu. Slyší hlasy. Jiné. Něco třpytivého padá do vody, hmatatelné světýlko, které by mohla chytit.
Matčiny ruce se k ní rychle natáhnou a strhnou ji k sobě.
Utíkají od světýlek i hlasů pryč.
Mamince tečou slzy.
„Nesmíme za těmi hlasy nikdy chodit,“ šeptá jí večer.
„Nepatří k nám.“
*
Dívá se za záblesky stříbra, dokud se nerozplynou ve vodě.
Jinak se rozloučit nedovede.
Kolem něj se prochází něžně šeptající vítr – zvláštně konejšivě jiný.

Do okien základne bili dažďové kvapky vedené silným vetrom letnej búrky. Pochmúrne počasie dopĺňalo pochmúrnu náladu vojakov. Vojna sa vyvíjala zle a nebola najmenšia nádej na zlepšenie.
-Ako myslíte, že to dopadne, čatár Našiname?
-Američania vyrobili Zbraň. S veľkým Z. Nemáme žiadnu šancu. Ja to vidím na harakiri. Jeden záblesk a je z vás spálená mŕtvola, kapitán, ak ste v tieni, umriete v troskách...
Hneď na to ich oslnil silný záblesk svetla niekde zvonka.
-Použili ju. Za sekundu nás zabije tlaková vlna.
-Nemáme čas ani na harakiri.
S výrazom absolútnej paniky na seba hľadeli, neschponí pohybu.
Potom sa ozval hrom.

Myslel jsem si, že jsme v bezpečí. Už celý rok se schováváme.
Začínám se těšit, až tohle jednou skončí. Konečně pak budeme moct volně chodit po světě. Svému synovi ukážu, jak to venku vypadá. Ukáži mu Příčnou ulici. Konečně uvidíme znovu svět.
Ale teď našeho syna musíme hlavně udržet v bezpečí kvůli jednomu podivnému proroctví. Snad to zvládneme.
Náhle se ozve rána z předsíně.
"Lily, to je on! Vezmi Harryho a běžte. Já ho zdržím!" křičím. Vybíhám dveřmi do předsíně.
Stojí tam muž v tmavé kápi. Spatřím jeho znetvořený hadí obličej.
Svět už jsem pak nikdy nespatřil. Jen zelený záblesk.

Záblesk pekelného ohně následovaný oblakem dýmu Adélu nepolekal. Za rok manželství si už zvykla.
„Petře, máš tady návštěvu!“ zavolala do vedlejší místnosti.
„Má návštěva patří i vám, kněžno,“ uklonil se před ní kudrnatý muž. „Přináším vám pozdravy od vaší sestry - a blahopřání k narození syna.“
„Jé, to je Angelína hodná, že si na mě vzpomněla.“
Petrovi, který zrovna vešel do dveří, neunikl Jankův provinilý výraz.
„Skutečně si Angelína vzpomněla?“ zeptal se, když osaměli.
„Ne. Ale potřeboval jsem záminku k cestě na svět. Co se náš kníže oženil, je to doma opravdu peklo. Nebude ti vadit, když zaletím na návštěvu častěji?“

Keď sa v tichu ozvalo zapraskanie, reflex ho prinútil otočiť sa za zvukom. Zovrel pevnejšie svoju zbraň a vytreštil oči. Chvíľu takto zostal, ovládajúc strach, čo mu zvieral hrdlo, a snažil sa pozorne počúvať. Tak ho to učili. Ale tma, pocit nebezpečia a jeho vyšponované nervy urobili svoje. Keď zbadal na zemi rýchlo sa pohybujúci tieň, panika ho ovládla úplne.
Bolo to myš, uvedomil si vzápätí. Príliš neskoro.
V okamihu, keď sa jeho nohy rozbehli najkratším smerom k táboru, les ožil zvukmi cudzích krokov, ktoré sa blížili k nemu.
Bežal rýchlejšie, než považoval za možné.
Záblesk, tma a milosrdné bezvedomie.

Peter dětem rozdával chleba a vyptával se jich na jména v jazyce, kterému nerozuměly. „Polska? Belgique? Czechoslovakia?“ zkoušel.
Před baráky ležel v kaluži krve obrovský uniformovaný muž. „Toho jsme nedostali my,“ věděl Sirius. Jeho krk…
„Francie,“ ozvalo se vedle něj. „Lupin.“
„Mluvíš anglicky?“ vyhrkl Sirius. Ten mladík mohl leccos vysvětlit. Tu krev. Mrtvé vojáky. Proč se ostatní děti dívaly na chléb jako na neznámou věc. Byly hubené, ale ne podvyživené.
Vtom James zavolal: „Chtěli zničit dokumentaci. Většinu jsme zachránili. Šlo o nějaké experimenty.“
Mladík potřísněný krví zpozorněl a v očích se mu zablesklo.
„Zvíře připravené utéct, nebo zaútočit,“ pochopil Sirius.

To ráno vypadalo stejně jako kterékoli jiné. Vstala, obstarala těch několik zvířat, která měli. Spolu s rodiči a sourozenci zasedla ke snídani. Nejmladší pak vyhnal stádečko na pastvu, ona poklízela. Později začala matce pomáhat s obědem.
Šero v domku bylo ten den větší než obvykle. Venku na nebi se honily těžké černé mraky. Co chvíli pohlédly ona nebo matka na oblohu. Měly strach, v tuto roční dobu nebyly bouřky obvyklé.
Záblesk přišel, když byla sama. Podivuhodný záblesk následovaný jasným „Chairé, Maria! Pán s tebou!“ a zářícím mužem s věky na očích.
„Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“

Život byl čím dál víc na sviňu.
Nejprve ztratil práci.
Potom se musel rozloučit s dcerou. Nevěděl, zda ji ještě někdy v životě spatří. Ale doufal, že v Anglii bude v bezpečí. Snad…
Lidé z jeho okolí mizeli čím dál rychleji. Kohnovi… Hirschovi… Posilesovi… Všichni deportovaní prý mířili do Terezína. Zatím.
Tušil, že času příliš nezbývá. A tehdy jako by se písmena a slova sama začala klást na čistý list papíru. My hoši, co spolu chodíme, zažíváme všelijaká dobrodružství…
Každá z těch dětských vzpomínek byla záchytným bodem, zábleskem naděje ve světě, který se čím dál víc propadal do válečného šílenství…
***