DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Pokaždé když usne, vidí její tvář.
Kdysi v létě byli spolu. Severus nechal poletovat okvětní lístky ve vzduchu. Nakonec oba leželi v trávě, zírali na modrou oblohu a všechno bylo dokonalé.
Dokud nepřišla její sestra.
Asi je to prokletí, myslí si Severus. Osud očividně nemá nic lepšího na práci, než se ho snažit od Lily oddělit.
Napřed Petunie, potom James Potter, a nakonec…
Severus se nepohne, skoro ani nedýchá. Jen stojí a hledí na Lilyino zhroucené tělo. Konečně se mu podlomí kolena a padne na zem. Přitiskne Lily k sobě.
Pokaždé když usne, vidí její tvář utopenou v zeleném záblesku.

Drkotal zuby a oběma rukama objímal svá kolena, jak seděl schoulený v koutě velkého sálu.
Před obrovitým mužem s drsnou tváří většinou všichni strachem padali k zemi, ale nyní to byl on, kdo seděl namáčknutý u studené zdi a okousával spodní lem tapisérie.
Bílé světlo na zdech vykreslilo děsivé stíny a sálem se rozlehl hrůzu nahánějící zvuk.
Nebožák choulící se na zemi přitiskl kolena blíž ke svalnaté hrudi a vytřeštěnýma očima pozoroval otevírající se dveře.
Do sálu vstoupila menší postava, zamířila ke strachem ochromenému muži a zastavila se přímo nad ním.
„Nebojte se, sere Gregore, je to jen malá bouřka.“

Stein stál zády ke zdi a pokoušel se kontrolovat všechny tři útočníky najednou. Podařilo by se mu to. Kdyby zůstali jen ti tři.
"Kapitán Joachim Stein osobně!" ozval se hlas ze stínů.
Stein sebou trhl. Ten hlas... ten hlas...
"Dlouho jsme se neviděli, Joachime. A vidíme se naposled."
Stein zíral do očí lesknoucích se šílenstvím. Tři pomocníci se stáhli a kapitán zůstal s jejich velitelem sám. I kdyby nebyl zraněný a koleno měl v pořádku, neměl šanci. Ne proti němu.
"Šebestiáne..."
"Mlč! A pomodli se!"
Světlo se odrazilo na čepeli kordu.
Na menší, tlumené červenou taky.
Bohdan Jaroš přišel včas.

Stalo se to v srpnu, v polovině toho podivnýho léta. Parta zmizela. Karos skončil v polepšovně, Mandragora ve špitále. I Dražan zmizel někam na venkov. Po Vilemínovi ani památky.
Ploužili jsme se s Lexou ulicí. Vedro útočilo na Přístavní čtvrť jako nějaký vzteklý zvíře. Vysušilo louže a v uličkách to poprvý nesmrdělo zatuchlinou, která sem patřila stejně jako stíny, Dvouhlavec a my. Horko všechno zpomalovalo. Nechtělo se nám mluvit ani myslet. Ale s Lexou se mlčelo překvapivě dobře.
Když přišla bouřka, neřekl nic, jen mě vtáhl pod přístřešek. Bylo to rychlý. Rychlý jako záblesk pochopení, proč jeho jsem nikdy nepraštil…

Ranný trolejbus. Záblesk odrazeného svetla.
A kamarátova hlava vydala zvláštny kovový zvuk. Stihol sa na neho pozrieť, než mu padol do náručia. Krv sa valila spod prilby.
Zovrel látku nohavíc, až sa skrčila. Trolejbus sa triasol.
Smiali sa tomu traseniu so seržantom v zatuchnutej, tmavej, železnej kobke transportéra. Všetko vybuchlo a okolie zaplnilo svetlo a krásne ticho. Chcelo sa mu zatvoriť oči, ale dusivý dym to nedovolil.
Studený pramienok potu mu stekal po krku. Do trolejbusu nastúpil chlapec.
Tie oči videl každú noc. Tie vystrašené chlapčenské oči sa na neho pozerali celé veky.
Vystrelil do nich.
Trolejbus zastavil na konečnej.

Ví, jaký text chce napsat: radostný i burcující, plný naděje, ale takové, pro kterou se musí bojovat, kterou je nutno si zasloužit. Ale nedaří se, moří se s tím, slova jej neposlouchají.
Je dusno, ani větřík se nepohne, moucha nezabzučí a hlava padá na stůl pokrytý papíry bílými k vzteku, už už se myšlenka zatřepotá, a pak uletí jako motýlek.
Světlo a rána, procitá náhle, s výkřikem.
„To nic,“ přiběhne služka přivolaná hlukem, „to je jen bouřka. Hromy bijí prudce a nad Tatrami se blýská.“
K jejímu velkému úžasu ji po těch slovech Janko Matúška zprudka políbí na obě tváře.

Zašili se na korbě náklaďáku a natáhli oponu neviditelnosti.
Aleksandr vymění s Kamilem flašku za jointa. Zikmund nemá čas. Zrovna nastavuje foťák.
Blesk!
„Vole, nefoť mě s tím špekem!“
„Jsem v půlce filmu,“ zjistí Zikmund. Koncert ještě ani nezačal.
„Jdem ulovit místa,“ rozetne to Kamil, vezme Zikmunda za ruku a rozruší oponu.
Pracovník fotolabu schová film do papírové obálky s přelepkou. Tři budečští studenti v metalových hadrech. Dva se k sobě vinou jako břečťan. Z třetího bude jednou velemág. Živel oheň.
Jméno neslyšel. Nevadí. Pořadí je třeba dodržet. Tou dobou nebude jméno potřebovat.
Poslední oběť. Jeho hezkou tvář si ponechá.

Ptáci zpívali, všechno kvetlo a Hagrid se pustil do jarního úklidu.
„Todlencto nimravý pinožení nejni žádná pořádná práce pro chlapa. Dyť mám přeci svoje paraple. A to úklidový kouzlo zase nemůže bejt tak těžký. A nebezpečný taky ne.
Puli… jak vono to je? Jo, už vim. Pulixero!“
Zablesklo se, zahřmělo, hájovna se zachvěla a sesypala se Hagridovi k nohám. Jen plameny ze stále hořícího krbu olizovaly zbytky dřevěných trámů.
„Já se na to… dyť sem to kouzlo řek správně! Nebo ne? Teď abych tu boudu zase postavil celou znovu. Ale teď už to udělám z něčeho pořádnýho. Barák bude kamennej.“

Bleská se naděje i zlato. Strach, štěstí, motorky i slunce na vlnkách Vltavy z Karlova mostu. Tolik blesků, že nezbývá než pomalu užasle slepnout jako vystrašený mazlík.
Co ovšem záblesk myšlenky, chytré, či geniální, podle vašich možností? Je zapomenut, jsa pouze zábleskem, umírá dříve, než vzniknou lány na jeho zavedení. Tedy většinou.
Ovšem, ještě záblesk pravdy ve slovech. V mých slovech se pravda leskne, momentálně tím, že vařím z vody, nemaje o čem psát. Slova, slova, slova, místo čtení je píšu, místo deklamace je myslím a doufám, že i když mám na prince Hamleta vzhled (nejspíš), nebudu muset zabíjet strýce.

Nad mořem se klenula tichá noc jako stvořená k procházkám milenců. Avšak mladík vedoucí ke břehu svou dívku měl v hlavě jiný plán než důvěrné něžnosti.
„Zuj se. Něco ti ukážu,“ vyzval ji a sám jako první vkročil do moře. Voda kolem jeho nohou se modře rozzářila.
„To je nádhera!“ vydechla a okouzleně ho následovala.
Chvíli se brouzdali mělčinou za doprovodu magického světélkování. Když je začala voda studit, usadili se na pláži a dívka ho přiměla, aby se jí postaral o další podívanou házením oblázků do moře.
„Ještě, ještě,“ žadonila v nevědomosti, že nutí milióny drobných tvorečků křičet o pomoc.