DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Ovládl tě strach a to je zlé. Paralyzuje tě, ale to není zdaleka to nejhorší. Relativizuje.
Existují věci, pro které stojí za to zemřít? Tážeš se na otázku, kterou jsi nikdy dříve nepoložil.
A strach odpovídá rozhodně: ne. Nenaslouchal bys mu, ale jeho odpověď je podepřena realitou hlavně, jejíž ústí spočívá na tvém zátylku.
Zaslechneš zuřivou otázku a víš, že se musíš rozhodnout. Z nadcházejícího bezvědomí tě probere záblesk vzpomínky na den, kdy ses Mu odevzdal. Na nesmazatelný kříž na tvém čele.
Odkudsi tiše, chraplavě zazní: "Credo... Credo in unum Deum."
A ty se modlíš, aby ten hlas byl tvůj.

"No sakra... Von zavřel voči, viděl si to?"
"Pořád říkám, že jim tím mazátkem máváš zbytečně blízko před očima. Jenom navnadit, aby se podívali a blik."
"Ti to kecá, ale... No se dívej, zas je zavřel!"
"Ale no tak. Nastavíš vyšší výkon, mávneš a dušička, čistá jako sníh, maže k dalšímu použití... Co je na tom složitého?"
Klik.
Blik.
***
"Doktore..? Vy pijete?"
"Mám po službě!"
"Ale..."
"Tři porody, z toho dvakrát císař, jen proto, že dětičky měly svatozář a křidélka?"
"Ano, ale..."
"A pak mi dítě po porodu řekne, že je docent Vašíček a že to dělám, s prominutím, blbě?"

Že Tatry jsou slovenské hory, to jsem věděla. Pamatovala jsem si, jak jsme tam s našima cestovali celou noc vlakem a jak za námi kufry dorazily až den před návratem.
Tatru jsem znala taky. Slavný modrý náklaďák brázdil prašné cesty naší obce denně.
Že s auty bývají potíže, to jsem brala jako nevyhnutelnost. Škodovky "vařily" prakticky pořád.
Proto mi byl text slovenské hymny naprosto srozumitelný. Tatrovka má závadu, z motoru se zablesklo. Divo bijó očividně ve slovenštině znamená divně bouchá. Pochopitelně se musí zastavit a počkat, než motor zchladne. Že slovenské děti přestávku uvítají a "ožijí", o tom jsem nepochybovala.

Z té všeobjímající žvanivosti mu bylo téměř fyzicky zle. A to se zúčastnil jen několika schůzí Ptačího klubu. Nechápal, jak to Severus vydržel tolik let.
„Proč plánujeme hledání něčeho, o čem ani nevíme, jestli skutečně existuje?“ zeptal se netrpělivě. „Není lepší zaměřit se na odstranění Temného pána?“
„Musíme přece nejdřív zlikvidovat horcruxy, až pak zaútočíme přímo na Voldemorta,“ odpověděl mu Remus a tvářil se, jako když mluví s idiotem.
„Jste si jisti, že jste pochopili princip fungování horcruxů?“ zeptal se tak neutrálně, jak jen byl schopen.
V ten okamžik se některým v hlavě rozsvítilo. Byla jen otázka, na jak dlouho…

Měla být pozornější.
Měla si dát pozor na jazyk a nepít tolik vína.
Měla si správně vyložit jeho rozpačitý smích.
Měla si uvědomit, že o některých věcech se nikdy nežertuje.
Měla pochopit jeho poznámku, že už bude muset jít.
Měla si všimnout temného záblesku v jeho očích, když se poprvé zmínila o Dianě.
Podíval se na své zkrvavené ruce.
Možná toho měla udělat ledacos, ale tím se mu soud přesvědčit nepodaří. Soud, který neodpouští. Neslitovává se. Jeho vlastní svědomí. Svědomí, které teď neúprosně křičelo: "Jsi vrah. Vrah!"
Pomalu třesoucíma se rukama vytočil linku 158.
"Dobrý den, chtěl bych nahlásit vraždu..."

Zatím je v nedohlednu. Jen kdesi, na nekonečně vzdáleném obzoru, vnímám koutkem mysli drobounké jiskřičky světla. Kolem mne je však tma tak černá, až se úzkostí zajíkám.
Ale přece jen věřím.
Věřím a čekám!
Čekám plná dychtivého napětí.
Přijde?
Uběhnou věky.
Nepřichází.
Nevzdávám se. Stále čekám.
Usilovně pátrám po nepatrných záblescích. Nedočkavě se na ně těším. Miluji to jiskření.
Teď?
Nic.
Stále je daleko. Dneska se snad nepřiblíží. Napětí roste…
Pořád nic.
Trápím se.
Čas se krátí.
Najednou nepatrný záblesk?
Přece jen?
Bojím se, ani nedýchám.
Konečně!
Mozkem projel záblesk myšlenky.
Nápad na naplnění námětu dnešního drabble je konečně tady.

Ničitel demoloval vše co mu přišlo do cesty. S rudou září v masce jen hledal, co by mohl zničit. Auta létala vzduchem jako odštěpky dřeva, betonové stavby se řítily k zemi jako domečky z karet.
Lidé křičeli a utíkali do všech stran, nikdo nevěděl co dělat, nikde před jeho žhnoucím pohledem nebylo bezpečno.
Hora kovu pokračovala městem dále a srovnávala vše se zemí.
Nikdo už nedoufal v záchranu, když se náhle za oslepujícího záblesku a dunivého hromu, roztrhla mračna a k zemi letěl Mjollnir.
Všichni věděli, co bude dále, že jsou zachráněni, protože kde je Mjollnir, tam je i on...

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Přibližující se záběr:
Sníh na Míráku.
Hlavní postava: (Karel)
"Kde jsem ji už viděl? No jasně, na párty před týdnem, ale měla jinou barvu vlasů. Nelíbali jsme se? Neee, to bych si pamatoval. Ale byla hezká. Škoda, že nastoupila do tramvaje. Nikola, asi...?"
Pohled do "šestnáctky":
Kamila se roztřásla. Karla milovala už od léta, ale nikdy si jí prakticky nevšiml. A teď se ohlédl! Roky běhání a fitka se vyplatily! Třeba nám to vyjde...
Záběr na Karlovu domácnost. Tři malé děti si hrají. Jejich matka štupuje ponožky. Těší se na Vánoce.
Pohled na transparent s nápisem Flirt není známost.
Zatmívačka.

Znám ten pohled. To zaváhání.
Když mě přistihnou s knihou.
Když zašplouchá voda v umyvadle.
Když bezděčně podotknu, že jídlo voní.
Když uvidí skřeta plakat.
Někteří z toho udělají důkaz proradnosti a klamu.
Většina sama sebe přesvědčí, že se to nestalo, nemohlo stát, a jestli, tak jen jednou.
A pak jsou ti, co hledí někam stranou, a za pár dnů rozpačitě nabídnou jablečné placky.
S těmi se dá vycházet.
Ale tahle lidska udělala něco, co jsem netušila, že dokážou.
Omluvila se mi.
Dívám se stranou.
Neměla bych mít předsudky.
Vždyť i oni mají duše Arûových dětí.
Rozpačitě jí nabídnu klobásu.