DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Kirk se marně pokoušel usnout. Spock na posteli pár metrů od něj zhluboka oddechoval. Před hodinou se pokoušel meditovat, asi aby našel ztracenou rovnováhu, ale nakonec šel raději spát.
Jim najednou chápal, proč se Spock většinou vyhýbal fyzickému kontaktu. Ať chtěl nebo ne, při doteku se na něj přenášely emoce toho druhého. Když McCoy vyšetřoval Kirka, Jim cítil doktorovy pocity jako záblesky světla. Vnímal jeho starost, strach i vztek.
Otočil se, aby na Spocka viděl. Svrběly ho prsty, jak byl v pokušení se ho dotknout a zjistit...
Raději zaťal ruce v pěst a zavřel oči.
Ale prsty ho stále svrběly.

Paní učitelka Střelená: "Dnes budeme zkoušet. Nějaký dobrovolník? Ne? Tak co třeba ty, Mstiboji? Nemáš tu moc hezké známky."
Mstiboj zkroušeně kráčí k tabuli.
"Dobrali jsme mechanické střelné zbraně, tak mi pověz něco o kuši. Z čeho se skládá, jaké má výhody, nevýhody a tak dále."
Pokrčí rameny: "Nevím."
"No dobrá, tak něco jednoduššího. Luk."
"Taky nevím."
"Proč se neučíš? Tak poslední otázka, vysvětli mi, co je to prak."
"Prak, prak... Ten měl přece Bart Simpson! Takový rozdvojený klacík, spojený gumou a střílí se z něj kamínkama. A může být fakt přesný! Jenom se s ním asi nedostřelí moc daleko."

Pohrouženi do sebe mlčeli o křivdách.
"Víš," protrhl sebekruhy, "asi jsme si dost ublížili navzájem."
"Ty mně!" vyhrkla.
Nikdy mi nikdo neublížil tolik, co ty mně!, polykal sliny na jazyku.
"Třeba je očistec jen takovou bolestnou procházkou kůžemi těch, na kterých jsme se provinili," zkusil ještě.
"Třeba. Třeba ne."
Věří sám svému obrazu?
Chceš-li otevřít světu oči, otevři ty svoje.
Na chvilinku pohlédl zvenčí.
Stačily záblesky, jen doteky vlastních trámů v oku.
"Fujtabl!" řekl.
"Fujtabl!" řekla.
"Odpusť," děl.
"Odpusť," děla.
"A na to se napijem!"
"Lej to tam pod tlakem!"
Pohrouženi do sebe oddychovali.
Uvnitř se zablýsklo na lepší časy.

Nastala nejdelší noc: ta, která trvá dva dny.
Na hrubých prsou skály nad jezerem, mezi sněhovými krajkami a drahokamy lišejníků, tančily stíny neviditelných ohníčků.
Jako by hořely někde v hloubi skály.
Jako by kámen zrcadlil své vlastní nitro.
Jako by ty plamínky byly živé a snažily se projít na tento svět.
Uprostřed zamrzlého jezera stála Paní a pozorovala ten rej. Nedalo se říct, jestli se usmívá, nebo mračí.
Když se nebe konečně prosvětlilo, Paní ukončila svou hlídku a odešla. Nezůstaly po ní žádné stopy. Jen vzdalující se vytí vlků prozrazovalo, kudy mohla jít.
Skála nad jezerem zase na rok pohasla.

Jakoby chtěl námořníky vytrhnout z jejich zasmušilosti, hrál si vítr s Betsy na babu. Točil se, pošťuchoval nebo naopak úplně ustal, zatímco šalupa zůstala bezmocně stát. Míle ubývaly ztěžka.
Změna přišla před svítáním čtvrtého dne. Nenadálý poryv Frances vytrhl ze spánku. Vyběhla na palubu. Zraněná noha se nepříjemně ozývala. Oblohu halila jednolitá šeď. Vzdálené pobřeží se naráz zdálo nebezpečně blízko.
„Přijde bouře.“
Víc říkat nemusela. Sullivan věděl, co má dělat.
Betsy se k číhajícímu nebezpečí obrátila zády. V závodě o život se hnala vstříc nekonečnému oceánu a nebe temnělo. Když zvon odbil poledne, přišla půlnoc. Černou kštici obzoru pročísl blesk.

Právě skončila válka proti nejobávanějšímu černokněžníkovi všech dob. Byl poražen. Tolik mrtvých z obou vojsk. Bohužel je nelze vrátit mezi živé. Tedy jde. Černou magií. Pak to jsou ale živí neživí. Patří už do jiného světa. Vyléčit zraněné jde oproti tomu snadno. Bílou magií.
Elfka léčitelka vaří lektvar. Uzdraví zraněné. Přidává do něj léčivé bylinky. Krysí ocásky. Havraní pírko. Nakonec zakrouží hůlkou. Pronese kouzelné formule. Fialový záblesk. Celá místnost na okamžik rozjasněna.
Usměje se. Léčivý lektvar je hotov. Polévá jím zasažená místa. Kosti náhle srůstají. Svaly se spojují. Vyrůstá nová kůže.
Zanedlouho jsou všichni zdrávi. V zemi opět vládne mír.

Klouček v roztrhaných laclových kalhotkách se přikrčí v očekávání další rány.
Záblesk lítosti.
Chlapec v příliš velkém ušmudlaném kabátě se usměje na zrzavou dívku se smaragdovýma očima.
Záblesk porozumění.
Kluk v obnošené školní uniformě přistane do trávy a rukávem setře krev z rozbitého nosu.
Záblesk soucitu.
Mladík v temné kápi padne na kolena a zoufalá prosba zní do ticha noci.
Záblesk pochopení.
Mladý muž v černé sutaně pozvedne hůlku a stříbrná laň vesele oběhne Brumbálovu pracovnu.
Záblesk světla.
Muž v zakrváceném hábitu pohlédne do tvých očí a ty víš, že na ničem, co předcházelo tomuhle okamžiku, už nezáleží.
Záblesk smíření.

"Tohohle se děti účastnit nebudou!" prohlásila principálka.
„Prosím tě,“ odbyl ji principál. „Je to v rukou odborníka!“
Najatý pyrotechnik pečlivě připravoval rozbušky.
"Kam má Trepifajksl plivat?"
"Sem a sem,“ ukazoval kulisák.
„Bacha,“ varoval pyrotechnik. „Nemůžeš tu šlapat jak slon v porcelánu, teď se musí opatrně. Když herec plivne, tak přitom vždycky dupne a ono to blejskne, vidíš? Takže to musí být rozmístěno přes…“
„Já ti dám patnáct kilo, ty amatére jeden nemožná! Přetáčels mi váhu!“
Kouzelník nekoukal vlevo vpravo a prchal před rozlícenou divou, která do něj bušila hlava nehlava.
Jeviště zablýskalo, zarachotilo a začoudilo se.
Kouzelník koktal ještě týden.

Dnes byl príma den. Jak já jsem si to užila u vody! Vyplavčila jsem se a potkala pár nových kamarádů. Dali mi líznout trošku piva. Na zpáteční cestě jsme předjeli jednu drzou uřvanou motorku. Paráda!
Teď sedíme všichni na balkóně a relaxujeme. Pohoda. I když teda začínám být poněkud nesvá. Něco je ve vzduchu. Nevím co, ale nelíbí se mi to. Znervózňuje mě to.
Záblesk! Už vím, co přijde, a na víc nečekám. JÁ rozum mám.
A chundelatá černá pejska si důrazným drcnutím čumáku otevřela balkonové dveře a zmizela v útrobách bytu, zatímco její nezodpovědní dvounožci se kochali přicházející bouřkou.

Měl starosti zda vydržím plnit úkoly několik dní zcela sám, ale uklidnil jsem ho. Jenže ono to v samotě není jednoduché. Je večer a zas tu je. Brousí ve tmě kolem, hned tam, hned tady. Někdy zpívá, je-li to vůbec zpěv. Podivná modalita, nikdy jsem nic takového neslyšel. Tam na rozhraní džungle, odtamtud přichází. Jektají mi zuby, v šupleti je revolver a támhle puška, ale to přece nemohu. Tahám z bedny pumu na plašení medvědů, silou mocí potlačuji strach, jdu ven. Rozmach, hod, rachot a oslepující bílé a rudé světlo. V něm černé kontury pokřivené lidské postavy. Tma a ticho.