DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Zdálo se mu, že ho z tohodle chlapa prostě už opravdu odvezou. Proč ho musel dostat na starost zrovna on? Muž stál zrovna na vrcholu kopce a křičel cosi o svinstvu a bozích. Kolem lítaly blesky, nastal nekonečný a ultimátní chaos. Mrakoplaš nechápal, jak je možné, že do něj ještě neuhodilo. Dvoukvítek se prostě dokázal ze všeho vyvléct. Tak jako on. Jenže Mrakoplaš přežíval díky svým rychlým nohám. A zkuste běžet v bouřce!
Potlačil poslední pud sebezáchovy. „Ty idiote!“ řval na něj, zatímco mu strhával dobře navlhčené měděné brnění, „Že jsem tě tak jednou nazval neznamená, že to musíš zkusit!“

Dvanáct hodin od Terezína byla Rudá armáda.
Vzbudil ho křik, kdosi ho surově zvedl a vystrčil ze dveří. Vojáci si vyměnili několik úsečných pokynů. Ještě před chvílí napůl dřímal, ale náhle měl hlavu překvapivě jasnou.
Vyvedli ho na dvůr a postavili ke zdi tak, aby ho bylo z ostatních cel vidět i slyšet.
"Sind Sie Zdenek Dohalsky?"
Odpověděl hrdě. Česky.
"Žádný Dohalský, ale Zdeněk Bořek hrabě Dohalský z Dohalic a na Miletínku."
Nebe ozářil blesk a následný hrom přehlušil výstřely i poslední slova hraběte.
Nespadla ani kapka. Bouře Terezín minula.
Jedenáct hodin a čtyřicet minut od Terezína byla Rudá armáda.

Všechno to začalo poloacetalovou vazbou, která měnila Fisherovy vzorce na Haworthovy. Pravá strana dolů, levá nahoru a ze šestiuhlíkatého sacharidu se jako zázrakem stal pětiuhlíkatý cyklus propojený kyslíkem. Nic složitého.
Ne všichni jsou si ale vědomi, že poloacetál už někde potkali, proto chvilku trvá, než sepnou ty správné synapse. Následně nejistě dodržují těch pár jednoduchých pravidel, co před chvilkou zasvištěla v podobě mechanického vlnění vzduchem. Celí šťastní dokreslí poslední dvojku a pohledem na tabuli se chtějí ujistit o své genialitě.
A ejhle, tam se skví jakási pokažená patlanina pana magistra. A záblesk pochopení se rozplyne jako zlato v lučavce královské.

Tatínek říkal, že když letí blesk k zemi, najde si kovové předměty rychle.
Když to říkal tatínek, tak to tak bude. Proto kolo, klíče, sponky z vlasů i obojek leží v protější příkopě a my dva se schováváme mezi stromy v té druhé.
Schováváme a čekáme, až dorazí ségra s vozíkem.
„Dědouš“ už nemohl.
Přece jen má nějaký ten psí rok a ta vyjížďka byla na něj dlouhá.
Sedíme a koukáme se na sebe.
Nedaleko se zablýsklo. Bouřka nám vážně chyběla.
...
Stihly jsme to.
Jakmile jsme dojely s vozíkem ke dvoru, ladně seskočil a důstojně kráčel před námi jako král.

Bombardér letěl již dlouhou dobu nad mořem.
Směřoval k pevnině s jeho tajným nákladem.
Posádka dobře věděla, co se v pumovnici skrývá.
Všichni na palubě mlčeli.
Bombardér se pomalu sunul po obloze.
Jeho mise byla prostá. Svrhnou svůj smrtící náklad, otočit se, doletět domů.
Nic víc po něm nebylo žádáno.
Ocitl se nad pevninou. Posádka okamžitě začala připravovat letoun ke splnění jeho mise.
Všichni již viděli cíl před sebou. Celé město, které jim mělo brzy padnout za oběť.
Byla válka.
Všichni věděli, že způsobí spoustu utrpení a bolesti.
Přesto to udělali.
Vypustili svůj náklad.
Bombardér Enola Gay splnil svůj úkol.

Skáču, chytám se větve, ale ta praskne. Utrhne se se mnou a já se řítím dolů. Snažím se chytit jakékoliv jiné větve, ale všechny mi unikají. Po pěti metrech volného pádu narážím na zem. Rána, záblesk, ozývá se hrozný zvuk. To byla moje lebka. Jsem dezorientovaný. Co se stalo? Snažím se vstát.
"Ne! Nevstávej, lež klidně." Přibíhá ke mě můj tým. Slyším uspěchané rozkazy a dohady. Všichni se snaží zachránit mi život, přesto, že co se opravdu stalo, nikdo neví.
Krev, cítím jak mi tryská z ucha, jak mi pulsuje v hlavě, už mi teče i z nosu, z úst...

Muž s foťákem se prodral k hrazení. Konečně. Jenže je zataženo, fotky jsou tmavé. Zkusím to s bleskem, to bude lepší...
Vysoký hřebec cválá po obvodu velkého kolbiště. Mladá žena v jeho sedle ho navede na první skok. Tribuna plná lidí ani nedutá, ozývá se jen dusot kopyt a odfrkování.
Poslední překážka je přímo před hlavní tribunou. Jezdkyně se soustředí, zbývá asi 10 metrů, 5, 3...
Náhle ji oslnil ostrý záblesk. Kůň se lekl, prudce uskočil. Letí skrz překážku, oba padají k zemi...
Ticho.
Zvíře se pomalu zvedlo. Žena leží. Pořadatelé se sbíhají, lékař už klečí u ní.
,,Sanitku! RYCHLE!"

Přemýšlel, zda tam byl záblesk. Musel tam být.
Pak složil hlavu do dlaních a snažil se ty myšlenky odehnat pryč. Přemýšlel, co se vlastně stalo. Jak se to mohlo stát. A proč.
Jenže nenacházel odpovědi.
Jeho kolegové se v tichosti procházeli. Snažili se být ho nerušit.
Věděli, co cítil.
Co udělal.
Ale nesoudili ho a to bylo uklidňující, třebaže k uklidnění jeho duše to ani zdaleka nestačilo.
Snad jen čas mohl pomoci, ale ani tím si nebyl jist.
Nevěděl, jak se ospravedlnit.
Byl to on, kdo objevil štěpení atomu.
On, kdo započal cestu k srpnu 1945.
Ke dvěma hrozivým zábleskům.

Vydali se do notoricky známých lesů pod rouškou kouzla, které je schovalo před zraky obyčejných. Česťa věděl, že pro Karla to bude složité. Nejen, že se museli držet vody, aby měli nějakou šanci - podle Karla byla voda v PET lahvi mrtvá - ale museli dojít na místa, která Karl důvěrně znal. Nezáleželo na tom, že už uběhlo téměř 70 let. Karla stále pronásledovaly vzpomínky. Když diskutovali o místech, která musí projít, názvy jako Tři Trubky, Valdek, Na Dědku a Kolvín způsobovaly Karlovi zimnici. Česťa nevěděl, co Karl za války dělal. Nezáleželo na tom. Ale cítil starost o přítele. A přicházející bouři.

To ne! Ocitl se na tom zatraceném ostrově už potřetí.
Poprvé, se zásobami rumu, to nebylo špatných pár dnů… nebo snad týdnů? Podruhé měl velmi zajímavou a inspirativní společnost – nakonec Elisabeth odpustil i likvidaci zbývajícího rumu…
Ale co tu, u všech mořských oblud, bude dělat tentokrát? Bez rumu i bez Elisabeth…
Jack melancholicky hloubil jámu v měkkém písku na hranici přílivu. Ne že by snad čekal, že objeví poklad, ale nějak se zabavit potřeboval. I když… že by jeho příslovečné štěstí opět zafungovalo? V téměř stejný okamžik, kdy se v dáli na obzoru zablýskala plachta, zaškrábal prsty o něco kovového.