Moje články

Vlny si pohrávaly lodí jako kočka s hračkou. Černé mraky rozřezávaly blesky jeden za druhým a vítr nadělal z plachet pouhé cáry.
Mladý kapitán João Modrooký věděl, že africké pobřeží je pryč a proud je strhává nemilosrdně kamsi do hlubin oceánu. Jak jsou na tom další dvě lodě, které se spolu s ním vydaly na objevnou výpravu, věděl jenom Bůh.
A přesně k tomu se João začal modlit. Možná to byla náhoda, možná zázrak. Loď náhle vplula do zátoky a přečkala tak nejhorší bouři.
Ráno pak první noha vkročila do měkkého písku místa, které bylo z vděčnosti nazváno Porto Santo.

Veřejné mínění bývá kruté, hlavně proto, že ho povětšinou zaseje zrnko závisti. Robert by o tom mohl vyprávět. Byl to velmi inteligentní a citlivý muž, renesanční bytost v pravém slova smyslu. Vášnivě miloval umění, ale holdoval také matematice, jízdě na koni a šermu.
Už v Toweru, kam ho posadila krvavá Marie, měl báječnou spoluvězenkyni. Betty byla stejně stará a stejně inteligentní. Zamiloval se a ona do něj, byť jim společenská situace nikdy nedopřála sňatek.
Když potom usedla na trůn, nechala si ho blízko svého dvora i srdci. Jeho láska byla čistá.
Ale pro dalších 400 let byl pouhým vypočítavým prasákem.

Když vstoupila na půdu akademie, cítila bodavé pohledy a za zády výsměch.
"Slečno Deweyová, jste si jistá?" přeměřoval si ji velitel a koutky mu cukaly. Doylová byla dítě moře, ale co je tohle? Městská slečinka. Jemné ručičky. Prý na moře, haha.
Dali si za úkol ji zlomit. Doufali, že uteče v okamžiku, kdy její zlaté kadeře vezme příboj. Neutekla.
Přežila ponižování, tvrdý výcvik i proplakané noci. Vylezla do strážního koše, koupala se v soli a moře ji zocelilo.
"Kadet Philipa Deweyová, předstupte!"
Odcházela na své první umístění se vztyčenou hlavou.
Doylová byla možná první, ale Philipa bude první z mnoha.

Milovaná Terezie,
možná jsi měla pravdu, když jsi mi dvě léta zpět do duše promlouvala, že se mám z Vídně raději vrátit domů a věnovati se práci užitečnější a klidnější.
Měl jsem velké vize a naděje, že dosáhneme federalizace, klub slovanských poslanců jsem pro své cíle zformoval. Když však Haličtí vstoupili do jednacího sálu, prohlásil jejich mluvčí, že byli donuceni revolučním terorem a federaci nechtějí.
Promlouval jsem před shromážděním, ale Schwartzenberg, Stadion i Mayer poslouchají jenom toho zpátečnického pána Hofburgu.
Všichni ve Vídni nejspíš přišli o rozum a odhlasovali ten zatracený oktroj.
S politikou končím, vracím se domů.
Líbá
František

Virginia se zkušeným pohledem podívala na čtyři klienty, kteří seděli v její ordinaci. Žena s upracovanýma rukama a vyhaslým pohledem, muž podvědomě přikrčený, dcera s protáhlým obličejem a znuděnýma očima, syn úzkostně sedící stranou od rodiny.
"Takže vy říkáte, že problém je v tom, že se hádáte u společných večeří, je to tak?" shrnula uplynulých deset minut, kdy na sebe jednotliví členové rodiny štěkali.
"A v čem tkví podle vás podstata těch hádek?"
"Nikdy neuvaří, co mám rád."
"Nikdy nechodí včas k jídlu."
"Nikdy mě nezapojí do činnosti, i když chci pomoc."
Virginia se usmála: "A posloucháte se navzájem doopravdy?"

Král Karel rozjímal. Komnaty na Karlštějně byly tiché a vhodné k tomu účelu. Miloval svou krásnou Annu, byla inteligentní, dynasticky přínosná a navíc mu konečně dala syna. Předpokládal, že choť o pětadvacet let mladší, bude chotí poslední. Její smrt ho zasáhla zcela nepřipraveného.
Sňatkovou politiku už měl naplánovanou pro generace budoucí, své dcery výhodně provdával spojencům, pro syna už rostla manželka v Norimberku. Král a císař vzdychl. Bude muset okusit radost manželství i počtvrté. Jeho diplomatický cit ho neomylně vedl pro nevěstu do Polska.
Původně měl na mysli dceru krále Kazimíra, ale pak se shledal s jeho nejstarší vnučkou Alžbětou.

Na trůn ho posadili v patnácti letech a neměl to věru lehké. Poddanstvo se mu hádalo o víru, sousedi ukrajovali z území kus za kusem, Evropa se štěpila politicky i nábožensky a státní dluh byl tak velký, že ho do konce života nemohl dorovnat. Ani v lásce se mu nevedlo, roky ubývaly, sňatky se domlouvaly, ale ani jednu z domluvených princezen si doopravdy nevzal. Ta poslední, kterou miloval, mu zase k jeho smůle velmi brzy zemřela. Proplakal zbylých deset let života.
Byl vzdělaný, skromný a rozvážný panovník. Ale dobrou pověst u nás nemá. Říkáme mu Bene. Nebo taky Uplakaný král.

Johei Hanaja se opíral o pultík svého krámku a sledoval davy proudící ulicemi Eda. Tiše si něco mručel, snad že o jeho rýžové kuličky nikdo nejeví zájem. Oshi také pomalu osychalo.
Když tu se kolem prohnali vznešení pánové. Dožadovali se občerstvení, aby si mohli plně vychutnat třetí dějství v nedalekém divadle. Johei se ukláněl a omlouval, oshi už je staré, ale rýžové kuličky by jim dát mohl. Když se pánové dožadovali i ryb, nenapadlo ho nic lepšího, než nařezat rybu na plátky a přiložit na rýži. A aby ryba nepadala, přivázal ji kouskem řasy.
Omylem se stal otcem moderního suši.

Andrus chytil za ruku Trini, Trini zase Kauri, Kauri se držela Mikka, Mikk přivedl Antiho, Anti pevně svíral Elise i Anneli, ty se držely svojí mámy Anu, Anu měla mámu Kaisu, Kaisa bratra Simma, Simmo držel Paarva, Paarvo svého souseda Riva, Rivo se chytil Biruté ze sousedství, Biruté nepustila Aldonu, Aldona Vladase, Vladas inspiroval své syny Kazyma i Jurgise, Jurgis proplétal prsty s Aušriné, ta stála pevně vedle sester Liny a Ulle, dívky se trochu ostýchavě zavěsily do Aivarse od sousedů a Aivars udělal krok přes hranici.
Mlčky jich stály dva miliony. Jejich lidský řetěz chtěl jediné. Nezávislost na Svazu.

Stará Tobiáška měla oči plné slz, krvácela z úst, odkud jí vymlátili několik zubů. Tomu, co se děje, skoro nerozuměla. Německy neuměla a latinsky už vůbec, kolem ní se to hemžilo obrovskými chlapisky, co jí neustále kladli otázky, na něž neznala odpověď. Další rána a staré vdově se zatmělo před očima. O co že jim jde? O hostii? Ne, neplivala na ni. Nikdo jí to neporadil, už její bába to tak prostě dělala.
Dostala další ránu a vyplivla zub.
Muž v červeném cosi říkal. Co že jí chtějí nasadit? Nějaké cizácké boty? K čemu teď kramfleky ze Španěl?
Přiznala všechno.

Vítejte, přátelé rekreačního závodění, dnes se podíváme na zápas z jižní Moravy. Ke střetu dojde ne mezi dvěma, ale hned mezi třemi národními týmy. Kapitáni všech mužstev nesou na dresu hrdě číslovku jedna.
Vykopává František, jako správný rakouský buldozer drtí soupeře, střílí... a kmen stromu, to je smůla. Jeho ruský spoluhráč Alex se nenechává zahanbit, vyráží proti našlapané obraně... ale neprorazil. Tady by mu nepomohl ani jeho otec, slavný tankista.
Z druhé strany vybíhá francouzské eso, pečlivě míří, střílí... A je to tam, přátelé, je to tam!
Francouzi vyhrávají na plné čáře a Rakousko bude hořce litovat toho trefeného kmenu.

Harry Mansell seděl ve svém ušáku a přežvykoval prefabrikát z mikrovlnky. V televizi, puštěné zatraceně nahlas, běžel zrovna nějaký western.
Přemítal nad tím, jak skončil v práci, jak pověsil odznak i služební zbraň na pomyslný hřebík a jak se vlastně vzdal všeho, co měl rád. Trávil dny zíráním do prázdna a prděním, plaváním a okukováním sestřičky Evie, když náhodou neměl službu Pete nebo Dave. Odepřel si radosti a žil období duševního půstu. Problém byl v tom, že půst vždycky skončí.
Život v důchoďáku ne.
"K čertu s tím," řekl a začal rychle vymýšlet, kam schová toho Rusa, co právě oddělal.

Jeho žena věděla, že je blbec, protože mu už potřetí ujeli popeláři.
Jeho syn věděl, že je srab, protože nedokázal zmlátit zloděje golfovou holí.
Jeho soused věděl, že je chudák, protože u nich doma neměli zloději co ukrást.
Jeho švagr věděl, že je trouba, protože odmítá nosit zbraň. A je účetní.
Jeho tchán věděl, že je neschopný, protože neuživí svou ženu a ta musí, chudák, pracovat.
Jeho otec věděl, že je jenom otázka času, než mu vytečou nervy.

Hutch Mansell v duchu všechny posílal do prdele. Musel, protože jako elitní zabiják by si to se všemi dokázal vyřídit úplně jinak.

První žena.
Žena matka.
Žena dcera.
Žena sběračka.
Žena otrokyně.
Žena manželka.
Žena pastýřka.
Žena selka.
Žena řemeslnice.
Žena zahradnice
Žena urozená.
Žena ideál.
Žena idealizovaná.
Žena proklínaná.
Žena vychovatelka.
Žena královna.
Žena umělkyně.
Žena tanečnice.
Žena lékařka.
Žena právnička.
Žena filosofka
Žena válečnice.
Žena pracující.
Žena řidička.
Žena pilotka.
Žena politička.
Žena prezidentka.
Žena...?
Staletí a tisíciletí žijeme bok po boku. Ale dějiny jsou psané rukou velkých mužů, kteří měli odjakživa potřebu připisovat svým ženám, dcerám i sestrám nějakou roli. Kolik rolí budeme muset ještě hrát, jak dlouho stát v pozadí velkých událostí, než bude stačit říct
žena člověk?

Městem Cuzco procházel slavnostní průvod. V čele kráčeli mladí sotva odrostlí dětskému věku a nesli velké mísy plné lahodných jídel, košíky s ovocem nebo velké nádoby s vodou. Za nimi pochodovali vojáci v oděvech z leopardí kůže a s čelenkami z pestrobarevných papouščích per. Na jejich ramenou spočívala zlacená nosítka a na nich se nesl Pachacuti Cusi, mocný Inka, s korunou ze zlata. Průvod uzavíraly stovky lam, které doprovázely božského panovníka.
Průvod se zastavil na nevelkém náměstí a z paláce přistoupil Túpac Yupanqui, mocný Inka. Chvíli hleděl na mumifikované vysušené tělo svého otce na nosítkách a pak zavelel k boji.

Pokud je následníkem trůnu muž, všichni se sice mohou přetrhnout, aby šťastnému princátku nabídli své krásné dcery s dobrým či dostačujícím původem, ale pokud si mezi nimi nevybere, zase tak moc to Dvoru nevadí. Pokud je ovšem ve hře korunní princezna, musí se ženich vybírat moudře a dívka se pod čepec musí dostat co nejdřív, aby neměla čas udělat si názor.
Vévodkyně lovila ve vodách vhodných kandidátů chvilku, její bratr měl pro princeznu kolouška připraveného. Leopoldův synovec byl odloven a předhozen následnici trůnu. On ji na svůj šarm ulovil hned.
Pár let trvalo, než zmoudřela a okouzlila i ona jeho.

"Jak slavný spisovatel science fiction vnímá, že se dožil doby, o které kdysi psal?"
"Nepovažuji se za slavného, ale děkuji. K vaší otázce - psal jsem o různých dobách, i o svém dětství, ale vždycky jsem psal především o lidech a jejich pocitech."
"Změnil byste něco na svém životě, kdybyste měl tu možnost?"
"Rád bych, aby mi Charles Boonder ve třetí třídě nerozbil nos. Ale třeba bych pak nepotkal svoji Margueritte. Vždyť víte, jak to je s tím motýlem a jeho křídly."
"Burácení hromu, jistě. A co kromě psaní vás v životě těší?"
"Mých dvanáct koček a dvanáct vnoučat. Tak rovnoměrně."

Bedřich, Soběslav II., Konrád, Václav II. (ale jiný, než ten poslední Václav II., aby bylo jasno), Přemysl Otakar, Jindřich Břetislav a Vladislav Jindřich.
Jména, jež pojila krev, nenávist jednoho k druhému (ale zase ne taková, aby si vypichovali oči, kastrovali se nebo se probodávali na prevétu), touha po moci a nárok na český knížecí stolec. Svého času se všichni tihle ctění pánové, bratři nebo bratranci, ocitli na trůně. Jednoho z nich na něj velmožové dovedli rovnou z vězení.
Žádný se však dlouho nezdržel.
V zapomnění upadli víceméně všichni.
Jen jeden si obstaral místo v učebnicích - dědičný český král Přemysl Otakar.

Vaše velevážené královské veličenstvo,
skládám k vašim rukám tento list, který budiž tímto jasným důkazem, jak velmi stojím o vaši velectěnou přízeň.
Ve vyhnanství, kam jsem byl poslán za údajný styk s vaší matkou, což důrazně popírám, sedím už druhým rokem a moc mě to tu nebaví. Patřím do Paříže, na výsluní, a do vaší blízkosti.
Stále disponuji prohnaností, znalostí mnoha jazyků i zákulisních pletich, stále mám někde klíče od ložnice královny Anny. Nejraději bych se stal regentem, ale s pozicí prvního ministra budu také velmi spokojen.
Nebudete zklamán, Vaše Výsosti!

Ruku líbá a zdraví
Jeho Eminence
kardinál
Jules Mazarin

Přicházeli ze všech koutů tehdy známého, civilizovaného světa. Někdy násilím, někdy za trest, ale většinou dobrovolně. Nezáleželo na jejich věku ani kondici, důležitý byl jenom cit pro moře.
V přístavu možná byli chátra, ale na moři byli pohonem moderního stroje. Když spustila flétnistova melodie, zabrala svalnatá ramena sto sedmdesáti mužů a překvapivě i svalnatá ramena žen. Mohutnou triéru dokázali roztančit na vlnách až rychlostí sedmnáct kilometrů v hodině a párat břicha Peršanům.
Dvě stovky vesel se vzepjaly a dovezli triéru k Salamině.
Veslovali pro svou polis, pro radost z boje, pro vidinu osobní svobody.
Slavné vítězství stálo na ramenou lůzy.

Bývala jsi maličkou zemičkou, poslední baštou křesťanství ukrytou mezi horami a mořem. Svým odbojným chováním jsi však zažehla i v ostatních jiskru naděje a postupně jsi dokázala spojit celý velký kus země. A nejen to. Vydala ses na cestu přes daleká moře a oceány, tvým lodím se klaněla půlka světa. Ochutnala jsi první kakao i brambory, podívala ses na stavby tyčící se do nebes, jako první sis potáhla z pořádného doutníku.
Tvá sláva už je dávno pryč, kousky tebe neustále mizí. Snad nebudeš trpět bolestí při ztrátě některých severních oblastí. Ale snad nebudeš nikdy tak maličká, jako jsi byla zpočátku.

Určitě mohl radostí zvolat "heuréka", ale řekněme, že tento výkřik zachováme v blahé paměti ústům Archimedovým. Ale objev to byl převratný. Jen považte, vždyť pouhý člověk dostal tu moc zkrotit vítr, uchovat ho a využít celou jeho sílu. Snad právě díky té zkrocené božské síle prostoupila filosofa nesmírná pýcha.
Když však předvedl svůj vynález thrácké služebné, položila mu otázku, jež ho vrátila zpět mezi smrtelníky. "A k čemu je to prospěšné?"
Dlouho si lámal hlavu, než ke sféře přivázal kus provazu. A šel za Thrákyní znovu.
"Za dvě hodiny vytáhne sama vědro se studny."
"Takže k ničemu," pokývala služka moudře.

Být nejstarším z téhle bandy mělo rozhodně výhody, těšil se respektu všech ostatních gumídků, nosil magický medailon starších a měl i možnost pobývat v soukromé kanceláři.
Mělo to ovšem i řadu nevýhod. Jakmile šlo do tuhého nebo se něco nepovedlo, všichni se obraceli na něj, jako by snad měl vědět úplně všechno. Pravda, věděl toho opravdu hodně, ale co nebylo zapsáno ve Velké gumvědné knize, neměl šanci znát.
V některých situacích radil prostě z principu a potom jen tiše doufal, že jeho slova hozená do větru nezpůsobí ostatním moc velké potíže.
V nejhorším vždycky mohl použít nějaké staré gumvědné kouzlo.

V místnosti byla atmosféra pověstně horká, čela všech přítomných se leskla potem, vyjednávání neustále vázlo na mrtvém bodě. Proti sobě seděli dva chlápci s velkou mocí, které od sebe dělila víc než jedna generace, ale nějak se nedokázali přetrumfnout.
"A co se nesrat do Castra?" ujelo staršímu náhle.
"Když mu nedáte rakety, nebudeme si ho všímat," řekl náhle mladší s vidinou řešení.
"Nedáme rakety, ale vy dáte pryč lodě," přisazoval starší.
"To by asi šlo."
"A ty rakety v Turecku?"
"Tak to by určitě nešlo," zaznělo od mladšího rezolutně.
"V tom případě jsme zase na začátku vyjednávání..."
"Takže ta Kuba..."

"To bude jednoduchý, věř mi," znělo z úst našeho vůdce Jardy, ale mně se tomu nějak nechce věřit.
"Někdo musí brát vydry na výlety, ale..." pípám v marné snaze odporovat. "Ale nevěřím, že tu zkoušku udělám."
"Blbost," ukončil dialog Jarda a podal mi příručku.
Čekatelská zkouška je věc zapeklitá, když je vám patnáct let. Slova jako kompetence nebo metodika ještě tak úplně nemají místo ve vašem slovníku a u bodu "osobnost velitele" máte trochu tendence se šklebit.
Normálně se jezdí na letní kurz. Ale tou dobou už musím mít hotovo.
Ale když vůdce řekne, že to zvládnu, tak to zvládnu.

Dostalo se mi té cti doprovázet tři Chánovy dcery do Persie, kde měly být provdány za tři velké vezíry.
Dívky to byly nádherné, pleť porcelánová, cop vlasů pevně spletený až k zemi, drobné nožky. Měl jsem dohlédnout nejenom na bezpečí jejich cesty, zajistit jim vždy adekvátní nocleh a tlumočníky, ale samozřejmě také bránit jejich čest.
V horách zvaných Karakorum však místní ženy nasadily dívkám do hlavy svůj prapodivný zvyk. Nevěsta, která je pannou, jest prý nevěsta směšná. Vždyť jak bude těšit manžela, říkaly jim.
Chánovy dcery tento zvyk potěšil a cestou do Baghdádu se naučily velmi své budoucí chotě potěšit.

Ve světě sportovních rekordů vládne každý nový rok nový král, řekli byste. A většinou je to pravda. Lidské tělo se neustále vyvíjí, s ním i sportovní náčiní, možnosti rehabilitace i lákavé finanční odměny.
Ale zatímco v mužských atletických disciplínách se centimetry a setiny sekundy nastavují poměrně snadno, dámská atletika zamrzla kdesi hluboko v osmdesátých letech.
Galina Čisťaková 752 centimetrů, 33 let.
Gabriele Reinschová 77 metrů, 34 let.
Olga Bryzginová 48,79 sekund, 35 let.
A pak je tu Jarmila Kratochvílová. 1:53,28 minut. Celých 38 let.
To není věk atletek. Ale doba, během které se nikomu nepodařilo dotyčné překonat.