Moje články

"Vzduch páchl smrtí. Vlastně byla téměř hmatatelná. Čpící sůl a štiplavý kouř doplněný o tichounké mumlání. Flagelanti odešli před šesti východy slunce a první zrádné kapky se rozesely při ranní mši, když z kazatelny místo slov Ducha zazněl dutý kašel. Černá smrt přišla mezi ně.
Kdo mohl, utekl na samotu a doufal, že průvod mrzáků a otevřených ran se mu vyhne..."
Dveře se rozevřely s dramatickým efektem a v siluetě světla bylo možno spatřiti zobák morového doktora. V místnosti bylo ticho, a než se všichni nadáli, skončili s červenou samolepkou na čele.
Máte mor, zahuhlala Mrs Burnwood vesele zpod masky.

Co kuchařů, švadlen, šperkařů, co minesengrů ba i co švindlířů i jiné havěti bylo toho času v Praze. Radost nad radost, královský sňatek, dokonce s francouzskou dědičkou! Tři dny se Praha plnila božím člověčenstvím, tři dny přeradostného hemžení. Po třech dnech však, mužského dědice nemaje, ba ani levobočků jakých, mladý král zemřel.
Podruhé v krátké době padl na české země černý stín. Bez vladaře bylo srdce Evropy jako zajíc mezi vlky. Ani nevychladl ještě Ladislav, a už se ukusovaly kusy Uher. Jen čeští stavové zdáli se v tom chaosu klidní. Věděli totiž, pro koho zvednout ruku při další volbě krále.

Hostinský se drbal ve vousech a osazenstvo krčmy mlčky sledovalo záda odcházejícího . Nikdo nechápal, kde se tu vzal, co dělá nebo co, u všech svatých pomahačů, chce. Boty měl drahé a parádní, jenomže od bláta a prachu cest umazané, totéž kabátek i pláštík. S sebou jenom podivný okulus, velkých desek dřevěných pár a provázků nepočítaně.
"Blázen..." zamumlal hospodský a uvedl tak svou krčmu zase v život.
"Co potřeboval?" zeptal se jeden z hostí.
"I nožík nějaký, že s ním kolíčky si vyřeže," dumal hostinský.
"K čemu kolíčky?" zeptal se jiný
"Aby šňůrky ty mezi ně natahoval. No jak pravím, blázen."

Viching uraženě praštil o zem důstojností svého úřadu. Berla mu vyletěla z ruky a on hněvivě hrozil pěstí k těm, které před chvílí nazval neznabohy. Metudovi žáci se však urazit nenechali a se Švábem vyrazili dveře. Doslova.
Ten oprášiv se vyrazil k Římu žalovat. Sice se domohl slyšení, ale úřad moravského biskupa mu nikdo nevrátil. Místo v Nitře s úšklebkem odmítl. To by šel z bláta do louže.
Něčeho ovšem uražený benediktin docílil. Po smrti Metuda jeho pomluvy vyslyšel biskup Gorazd. Ten slovanskou liturgii zakázal a vrazil klín mezi Velehrad a Nitru. A tak nakonec zlomily se oba pruty Svatoplukovy.

Nejprve zmizela z dohledu pevnina. Několik dní nespatřili odvážní mužové zemi a počínali se bát. Ale pak se objevila země mléka, medu a obilí. Thúlé a její laskaví obyvatelé. Cestovatel a bohatý obchodník naložil svou loď, ale neobrátil ji směrem k jihu, nýbrž plul za ubývajícím sluncem. Voda se pomalu měnila v mrazivou brečku, vzduch houstl a měnil se v neproniknutelnou mlhu. Dopluli jsme konce světa, remcali námořníci. Chci vidět, jak konec vypadá, odpovídal objevitel. Nakonec rozum zvítězil a galionová figura konečně zase spatřila slunce.
Pýtheovi nevěřili, že byl v bájné Thúlé, ale jeho podrobné záznamy potvrdily kulatost naší planety.

"Nuže a pověz, co je nejlepším základem pro budování moci státu?" Sókratés rozprávěl se svými žáky, ale tentokrát se většina z nich bavila přestřelkou mezi ním a zlatovlasým mládencem v těle Adonise.
"Velký a starodávný rod nás opravňuje vládnout obci," odpověděl a přihnul si poháru silného vína.
"A čím prospěješ ty svým činěním?" pokračoval učitel.
"Oslním nepřátele?" mládenec rozptyloval svou pozornost mezi sličné číšníky.
"Kteří jsou nepřátelé naší obce?" usmál se Sókratés.
"Přeci konkurenti. Sokové moji." A dál už se věnoval jinému.
Platón se rovněž usmíval: "Proč tolik péče hlupákovi, mistře?"
"Inu, snad pro ten jeho luzný zjev," pokyvoval Sókrates.

1632
V lese u Cinglais našel pastýř mrtvé dítě. Pokřižoval se, když spatřil bestii. Vlka s rudou srstí, ohromnými zuby a pruhovaným ocasem. Stvůra ho nezabila, byla syta.

1731
Za vesnicí Trucy našli dvanácté tělo rozsápané ženy. Lidé přestali vycházet na ulici. V lese spatřili stvůru s rudou srstí a pruhy na ocase. Řádila čtyři roky a potom už ne.

1764
Osamělou pastýřku ochránilo před napadením stádo krav. Popsala bestii jasně - velká jako osel, rudá srst, obrovské zuby. Zprvu jí nevěřili. Pak zemřely dvě stovky lidí.

Počátek 19. století
Ženy a děti roztrhalo neznámé obří zvíře.

Bestie nikdy nebyla ulovena.

"Vezmeme to rovným dílem a basta." Na důraz svých slov udeřil pěstí do stolu.
"Chocho, to byste mě snad i rozesmál." Její druhá brada se komicky otřásala.
"Maminka říkala, že dělit rovně nemáme." Argument maminkou vždycky zabíral.
"Sluho, dones ještě lahev vodky a my se na tu mapu podíváme ještě jednou."
A tak koukali. Válečník, velká hráčka a pragmatik. Pohledy z očí do očí. Vyčkávání. Mizející vodka. Ale žádný z nich nedal najevo svůj slabý bod.
Nakonec rozhodl pragmatik. Rusku největší, jako kompenzaci za Turecko, Prusku nejlidnatější, aby byli muži do armády, Rakousku nejbohatší. Protože to byl ostatně Josefův nápad.

"Když já nevím, věru, těžko se mi rozhodnouti," povídala panna Ančka a nervózně se tahala za vrkoče.
"Vždyť všechny jsou krásné, milostslečno, ostudu vám neudělají, ať se rozhodnete jakkoliv," pobízela trhovkyně a dále předkládala před Ančku další střevíce, tentokrát zelené. Ty saténové stužky, ty by na vrchnost dojem jistě udělaly. Ach, srdéčko se jí rozbušilo a v živůtku se ňádra nadýmaly. To jsou ty pravé.
Však ve váčku se blyštil jeden jediný stříbrný tolar. Kéž by stačil mladé kuchařince na všechny botky. Na audienci u Šlikové bez saténu, povzdychla si. Od vedlejšího krámku odnesla si za tolar dvě kopy vajec.

"Tohle je ona? Není trochu moc... veliká?" Královna Markéta se rozpačitě dívala na svou budoucí snachu. "Umí tahle princezna vůbec francouzsky? A není nějaká až moc snědá?" Propichovala stříbrnou princeznu pohledem. Je stará, to je ono, je na něj moc stará. Co to Jindřicha napadlo, dát ji Jeanovi? Nebyl by Walram lepší nápad?

***

"Tohle je on? Vždyť je to dítě!" Královna Guta se zděšeně dívala na drobného chlapce, kterého právě snoubili s její milovanou dcerou. Takový holec. Tohle je podle českých pánů ideální kandidát na trůn? Co s ním budeme dělat? Nebyl pro Elišku lepší nápadník? Třeba králův mladší bratr?

Známe je, ale vlastně máme uložena jenom jména. Při troše štěstí k nim můžeme přidat číslo. A někdy, velmi výjimečně přidáme i tvář. Ikonu, jež na nás hledí z lesklého plátna vyvedeného v olejových barvách, prázdný pohled se zatuhnutým úsměvem kamenných soch. Uvězněni v jediném bodu své existence, navždy připoutáni ke své době. Králové, generálové, duchovní, světci...
Ale v prachu pod nimi, pod našima nohama i ve vzduchu, který dýcháme, jsou defilující miliardy. Lidí beze jména. Lidí s pocity, které se nenávratně ztratily v čase. Co o nich víme, když jednou budeme jako oni? Nebo také skončíme zamrzlí v obraze?

Xanthippos se rozloučil s milující manželkou a políbil své děti. Jeho nejstarší syn se dlouze díval, jak otec mizí na obzoru, dokud je oba neoddělila tma. Zatímco ženská část domu klidně oddychovala, trápili mladého muže tři noční návštěvníci.
Ráno o nich vyprávěl Damónovi, svému učiteli. První přišel krásný mladý muž, měl lesklou zbroj a přilbici. Druhá připlula pentéra plná zlata a obilí. Ale poté přišel vlk, měl krvavou tlamu a hlavu plnou boláků.
"To byli Morfeus, Fantasos a Fobétór, bohové snů," pravil Démonos.
"Snad mi přinesli vizi?" otázal se mladý žák.
"Snad, ale kdo ví, co znamená, můj milý Perikle."

"To byl kolikátý?" zeptal se kapitán rotného, který svíral blok a malou tužtičku.
"Tenhle byl v pořadí šestistý padesátý třetí," odpověděl rotný a zahleděl se k bráně do tábora. "A teď, jak vidím, míří k sem číslo šest set padesát čtyři," dodal a poznamenal si cosi do notýsku.
"Rotný, to není možné, měla jich být četa," kapitán nabíral barvu srovnatelnou s barvou hvězdy, jež zdobila jeho čepici.
"Velitel vyhlásil, že všichni zajatci mohou dobrovolně vstoupit do armády a přísahat věrnost carovi."
"A to se přihlásili všichni?! Co s nimi budeme dělat."
"Místo čety budeme mít rovnou celý prapor, zdá se."

Původní skromný projekt podle tehdejší prapodivné experimentální módy získával další a další přístavby, aby se davy hrnoucí se za nejsvětější relikvií vůbec vešly.
O sto let později si někdo vzpomněl, že stávající podoba stavby je silně nevyhovující, a na jejím místě rostla nová. Větší. Lepší. Párkrát vyhořela, ale stačila.
Za sto let si na počest krále vysloužila příčnou loď. A nové svěcení.
Pak bylo ticho. Až trochu trapné ticho. Nastalo bourání a majestátní projekt podle tehdejší módy rostl. Rostl pomalu. Sem tam mu někdo něco přidal, ale moc často ne. Na dokončení čekal dlouho. Nějakých pět set osmdesát pět let.

Měl všechny důkazy na své straně. Záznamy. Výsledky experimentů. Svědectví kolegů. Nekonečný zástup papírů se svým trochu neúhledným písmem, ovšem pečlivě odatované. Přesto se musel dívat, jak někdo jiný, ten nechutný zloděj, přebírá Nobelovu cenu za jeden z jeho stěžejních objevů. A co hůř, celá věděcká i laická veřejnost byla na straně toho lháře? Proč? Za ty úsměvy, které rozdával fotografům? Kvůli těm penězům, kterými mohl prosazovat svoje názory o tolik snáz? Jistě, co byl oproti němu zadlužený emigrant ze Smiljanu, kterého všichni považovali za blázna. Copak spravedlnost bude až tak slepá? Proč není alespoň jediný člověk na jeho straně?

Odpustili mu, že nebyl válečník a raději jezdil na lodičkách.
Odpustili mu, že přivedl na trůn po svém boku francouzskou vlčici.
Odpustili mu, že královnu zanedbával.
Odpustili mu, že se pustil do konfliktu se Skoty a že prohrál.
Odpustili mu, že regentství věnoval Gavestonovi, se kterým léhal. (Jenom pro jistotu připravili Gavestona o hlavu.)
Odpustili mu, že pokazil diplomatická jednání s Francií a připravil Anglii o vliv v Gaskoňsku.
Odpustili mu všechno, dokud byl jejich z boží milosti král. Bez trůnu sečetli mu všechny hříchy. A kterým koncem proti přírodě konal, tím koncem neslavně skonal. Nebohý anglický král Eduard II.

Vojáci se mohli tak akorát podrbat na nose. Sice zadrželi kurýra, ale ani po přečtení všech zpráv nebyli o mnoho moudřejší. Láska orlova hoří k ctnostné panně ze severu a touží ji obejmouti. stálo na jednom z dopisů. Červená jablka pukají a slupka se odlupuje na slunci. vysvětloval jiný.
S pocitem dobré práce, že alespoň zadrželi posla a tudíž se na frontu nedostane rozkaz, mohli jít spokojeně spát. Že Císař není hlupák a posílá rozkazy na frontu minimálně po třech kurýrech, to nenapadlo ani jednoho z nich.
Druhého dne ráno byla pruská armáda na hranicích přepadena nečekaně z obou křídel.

Prostředků na moji stavbu bylo málo. Však si to umíte představit, po válce. Všechny materiály drahé, natož nějaké železo. Původně jsem měl být jenom malinká lávka, ale nakonec mě protlačili jako důležitou spojnici vltavských břehů. Dostal jsem kabátek, který se mi líbil. Takový správě hranatý, a ty krásné lampy nikdo jiný neměl. Když mě slavnostně otevřeli, slibovali mi, že budu sloužit dvacet let. Inu, to není špatná služba.
Dnes se nemůžu zbavit dojmu, že se na mě zapomnělo. Drolím se, reznu, každou chvíli mě někdo zavírá. Jsem poněkud unaven, ale přiznávám, že ten pohled na východ slunce si užívám pořád.

Noci v Toledu bývaly nádherné. Chladivý vítr rozfoukával oblaka a díky tomu se po celém nebi rozsypala záplava hvězd. Arzachel je pozoroval již celých dvacet let. Přenášel jejich polohy na jemný papír, studoval jejich pohyby. Zjistil, že některé vidí neustále, jiné ho vítají pouze v letních dnech. Nejprve odvozoval své měření od té nejzářivější - Al Shira - ale později zaznamenal hvězdu, jež se po celý rok držela stále jednoho místa. Alrucaba - Severka.
Arzachel odpočíval pod fíkovníkem a s nebem nad hlavou klimbal po dobře vykonaných výpočtech. Sám se sice nedožil požehnaného stáří, ale jeho vynález ho přežil o dalších šest století.

Byla to láska a byla to posedlost. Jeho vášeň ho stála značnou část rodinného jmění a opakovaně ho stavěla do opozice nejprve proti matce, později proti snoubence. Obě ho vydíraly, každá po svém, ale on trval na svém. Paličatě a do roztrhání těla.
Kdo nebyl sám v tichu a tmě, kdo nesplynul se strojem, kdo se nevracel domů s krystalky mraků ve vlasech, kdo necítil mrazivý vítr ve tvářích a vlasech, kdo nebyl pánem nad životem a smrtí... kdo nikdy nelétal a nikdy nespadl, nepochopí.
Byl starý, starší než si mohl armádní pilot dovolit. Ale křivky Lightningu byly naprosto neodolatelné.

Idmonova dcera plakala při pohledu na své zničené dílo. Byla přesvědčená o tom, že bylo dokonalé. Dny i noci strávila nad barevnými nitkami, tkala vzory, její jemné ruce čarovaly obrazy a příběhy. Tapisérie však skončila roztrhaná na kousky, uražená bohyně pocítila zcela lidský vztek.
Idmonova dcera plakala při pohledu na smyčku, kterou si sama utkala. Na jejím konci si vzala dobrovolně život, bála se Athénina trestu.
Pozdě si bohyně proslulá moudrostí uvědomila chybu, jíž se dopustila. Duši mrtvé Arachné alespoň vetkala do bytosti věčně spřádající.
Dala jí jméno pavouk. Podle všeho na památku slov Pallas Athéna věčně odčiňuje unáhlené konání.

Sňatek z lásky nebyl výsadou králů. Naštěstí byl "pouhým" vévodou, a proto byla politika ochotná o drobný krůček ustoupit milostným přáním. Smlouva hovořila o Margaretě, mladší dceři anglického krále, ale smrt si ji vzala jako děcko, za Kanálem zbyla pro mladého vévodu jediná nevěsta.
Snoubencům bylo sedmnáct, když jim v Londýně požehnali. Zamilovali se na první pohled. Čekalo je pár šťastných let v Heidelbergu, potom už moc ne. Šest měsíců v protestantských Čechách, mnoho let na útěku v exilu. Třináct dětí a dvacet společných roků. Stála mu větně po boku, psal jí zamilované dopisy.
Bohužel ho přežila o třicet let.

Věděl, že má všechnu otcovu lásku, ale od dětství marně plnil jeho představy o povinnostech budoucího krále.
Nebyl hloupý, rád a dobře se vzdělával, ale vize o budoucím království měl trochu jiné než jeho slavný otec. Chtěl navázat na jeho činnost, podporovat víru a množit obchod, ale také zastavit zadlužování. Chtěl být člověkem a pak teprve králem, ne ikonou z oltáře. Chtěl mít čas i na sebe, snil o honu a o skolení dvanácteráka. Často rád a hodně snil.
Bylo mu patnáct, když mu hlavu zatížila říšská koruna. A její tíže zbortila vše, co si Václav dosud v představách budoval.

Jeho čest trhlali jako Lykáón a jeho synové. Lakónie, jeho domov, se proměnila ve nepřátelské vlčí doupě. Byl téměř slepý, přesto nesplnil základní z přísah - "se štítem a nebo na něm". Jeho manželka ho nazvala Zbabělcem. Měl opakovat, že plnil Leónidův rozkaz? Že se vrátil, ale už bylo pozdě? Vždyť ho stejně nikdo neposlouchá...
Ale byť byl Zbabělcem, zůstala mu čest. Před očima už vnímal pouze světlo a stíny, ale připravil si koně a zamířil k Platajím.
Nakonec se Zbabělec do svého domova vrátil. Jako hrdina bránil svou zem do posledního dechu.
Na náhrobku má vyryta dvě slova: Spartský vlk.

Když přijel do Rotterdamu, stával se často terčem posměšků. Nikdo o něm nikdy neslyšel, smáli se jeho podsadité postavě, nadávali mu do zběhů. A když o sobě hrdě tvrdil, že je Čech, jenom přilil olej do ohně.
Prázdný svalovec z neznáma.
Když ovšem došlo na zápas, museli pochvalně mručet i největší posměváčci. Neznámý řeznický učeň odnikud vyhrál mistrovství Evropy.
Jel domů jako šampion, ale zjistil, že ani doma na něj nečeká přívětivá náruč. Jeho místo mezitím nabídli mladému Němci. Celý zklamaný opustil Brno.
Štěstí se na něj usmálo až po roce, kdy mu bratránek Varel dohodil práci řezníka v Litovli.

Dva angličtí gentlemani se v průběhu večera začali velmi neanglicky pohihňávat.
"Úžasná dovolená, bratše," špatně artikuloval první.
"Amen, bratře!" přikyvoval druhý.
"Bratři!" okřikl je opat, ale pak se začal smát spolu s nimi. Další naražený sud.
"A šímto, že tohle nechutná ani trochu jako to námožničké víno, co jsme ochutnávali čera?"
Opat se rozhlédl, jako by hledal pár zvědavých uší.
"Já vám to povím, ale..." škyt, "nsmíte to nkomu říst."
Obchodnické duše obou Angličanů zaplesaly, ale fialové rty přísahaly mlčenlivost.
"Já naše místní víno nechávám v sudech... po anglické brandy!" prozradil opat a netušil, že se právě stal otcem portského.

...v přívalu hořkých vod topím své zelení prosáklé tělo. Pronikající kloun mě trhá na kusy noc co noc, boří se do útrob mých prohnilých končetin. Tak sladký kloun. Hltám tu zelenou hořkost plnou mokvajících krás, hořím pro ni, hořím pro něj. Ten rytmus je prudčí a bouřlivější nad všechna zelená moře. Chci se do něj ponořit. Nořím se a topím v hvězdokupách nebe svoje já. Žijeme nocí. Slunce, fialkový démon našich nočních můr, se pouze v neděli smí dotýkat naší alabastrové kůže. Pro zeleného démona bych zabil. Nebo se nechal zabít. Prozatím mě pouze párá. Znovu a znovu. Zelená víla.

Má nejdražší Veličenstvo Viktorie,
doslechl jsem se, že máte stále ještě problémy s parlamentem s plánováním svých návštěv v opeře. Velmi mě rmoutí představa, že nejste šťastna. Rád bych setrval po Vašem boku a byl Vám oporou. Ovšem jak jste sama řekla, působím arogantním a zbytečně intelektuálním dojmem, těžko bych Vám v této situaci mohl být nápomocen čímkoliv jiným, než dobrou radou.
Rovněž mi bylo sděleno, že ačkoliv je toto naše soukromá korespondence, stále se musím věnovati pouze tématům hudby, umění a počasí. V tom případě tedy mohu jen doufat, že na Buckinghamský palác neprší.
S láskou
Navždy Váš
Albert

Nobunaga byl hrdý syn nepříliš hrdého otce. Nobunaga byl hrdým bratrem velmi hrdých bratrů. Nobunaga byl hrdý válečník. Jeho ostré ha páralo těla nepřátel a cuka se svou krásou brzy vyrovnala té, kterou nosil Nobunagův daimjó.
Nobunagova katana sjednotila provincii Owari, její ostří tančilo před chrámem u Okehazany, na její břit přísahal Tokugawa věčné spojenectví.
Z Nobunagy se stal velký sjednotitel. Syn nikoho odnikud mohl cuka ozdobit jako šógun.
Přesto však katana neukončila život velkého samuraje. Zapálil obklíčený chrám. V bílé říze a s haiku na rtech nalehl na svůj wakizaši. Jeho tělo i meče pohltily plameny. Nestal se trofejí.

"Jak to myslíte, že jste Artemis nenašli?! Copak je tak těžké chytit ženskou, co má jenom jednu nohu?" Náčelník zpravodajců byl rudý vzteky. "Vždyť je na ni nasazený agent ještě z Varšavy!"
"Pane," poručík trochu zaváhal, "ztratil ji, když se přesouvala z Toulouse."
"Vy žabaři! Někdo posílá depeše z Lyonu přímo do Států!" Rána do stolu, rozlitá káva.
Poručík neměl sílu pokračovat. V Lyonu se sice podařilo infiltrovat odboj, ale žádná Marie Moninová, poslední známá identita Artemis, nikde nebyla. Tou dobou už totiž opustila území Francie.
Za to, že utekla jako pan Nicolas do Španělska, ho nejspíš na místě zastřelí.

Slunce naše, jiskro rudá,
vůdce, jenž nám dal jsi ráj!
V srdci žárem plane touha,
věčná práce přijď v náš kraj!
Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.

Komu štěstí v práci přálo,
v soudruhu že štít svůj máš,
komu věrnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!
Sám byť jenom jednou duší
celou bys ji rozdal nám!
V díle Tvém kdo nezdar tuší,
od nás budeš zbraní hnán!

Velký vůdce, velký Mao,
čas udělat čistku zas.
Může za to politbyro,
uber další z našich mas.

Na stolech přibývalo vybryndané pivo a zábrany naopak mizely.
"...na mě mával tím svým kufříčkem, že prý unterwäsche. Sem to votevřel a co bys řek, že tam měl?" líčil Jozka.
"Hodinky?" tipoval Fanouš.
"Jo, kamaráde, kdyby hodinky, šperky svý starý. Samý diamanty."
"Kecáš, cos s tim proved?"
"No co by, vzal sem mu to, jemu jsem rozbil hubu a poslal ho pryč s holou řití, jak si zasloužil... Akorát to viděl jeden vod červeňáků a co jsem si vzal, mi ten šmírák sprostě ukrad."
"Kretén," litoval Fanouš.
"Ale co... na zdraví. A na to, že ty německý kurvy konečně vodtáhnou!"

Světničkou neslo se matčino broukání. Spi synáčku, spi. Co jsem se natrápila, co se naplakala, šest dětí jsem pohřbila. Spi, synáčku, spi. Bylinky trhala, v škapulíř vázala, by vůně chránila. Spi, synáčku, spi. Rolničky koupila, na šňůrce nosila, cink cink, by nemoci plašily. Spi, synáčku, spi. První si voda vzala, druhé nemoc udusila, třetí se v lese ztratilo, čtvrté si hlavu srazilo, páté snad vzal si strašlivý duch, z šestého hrobečku odporný puch. Spi, synáčku, spi. Tebe si smrtka nevezme, jsi moje dítko líbezné. Tobě jsem stříbra leštila, tobě do kolébky vložila. Zrcátko hlídej, zlé duchy odrážej. Spi, synáčku, spi.

Ráno musel vstávat hodně brzo, ale pětikilometrová procházka chladným lesem ho pokaždé zaručeně probrala. U velkých vrat ho nikdy nečekal pozdrav, jenom zamručení v lepším případě, v tom horším rána do zad. Vzduch v pivovaru čpěl sladem a potem. Přiřadili ho k práci ve sklepě. Prý aby svými myšlenkami nekazil dělnému lidu jeho potěšení z práce. Ale pravda byla jednodušší. Ve sklepě se dalo spolehlivěji odposlouchávat.
Každý den byl jako ten předchozí. Tahej pytle, vytoč sudy, odnes dřevo, dej si pivo, nemysli.
Večer padal do postele zmožený příjemnou únavou a musel soudruhům jednu věc přiznat. Manuální práce byla perfektní inspirací.

Bratr Richard si dýchl na ruce a pak je třením ještě znovu zahřál. Jeho skromnou celu osvětlovala olejová lampa. V okamžiku, kdy ho přemohl spánek, lampa varovně prskla. Jako vztyčený prst.
Oklepal se a protáhl unavené tělo. Zamžoural z okna. Hvězdy na něj ospale blikaly. Podle nich usuzoval desátou hodinu po západu slunce.
Bratr Richard vstal, prošel neslyšně chodbou. Místnost, do které vstoupil, byla prosycena téměř až neslušně hlasitým cvakáním. Vahadlo se posunovalo po ozubeném kole. Bratr zaplesal. Podle polohy příčky byla desátá hodina od západu slunce! Funguje to. Hodiny opravdu měří čas!
Toho rána měli bratři velmi radostné laudy.