Moje články

Cestovní zavazadla se plnila zbytnými i nezbytnými věcmi. Trval na tom, že si vše obstará sám. Na posteli měl vyrovnáno všechno potřebné. Košile, mapy, malý dalekohled. Vše pečlivě promyšleno. Malé příruční zavazadlo s nutnou hygienou už bylo také sbalené.
Z venčí se ozývala kakofonie hlasů, která ho tentokrát nechávala naprosto netečným. Zasedl ke stolu a vylovil z kapsy tužku. Po letech už byla maličká, skoro nic z ní nezbylo. Jako z něj. Rozložil papíry a napsal poslední nezbytné rozkazy. 
Zaklapl koženou truhlu a rozhlédl se. Potřeboval by sbalit ještě půlku světa.
Důstojník zaklepal: 
"Loď na Svatou Helenu čeká, můj císaři."

Povšimla si urozená paní Johana, že rytíř z Pálče všelijak se ošívá, jako by snad něco říci chtěl, ale zároveň nevěděl, jak začíti. 
"Vidím, že cos trápí tě, bratře," oslovila jej podle jeho zvyků.
"Sestro královno," začal Pálček, "že jsi žena nad míru rozumem požehnaná, proto odpusť mi, co chystám se ti říci."
"Nuž spusť už, co nedá spát tvé prosté mysli?" vybízela jej Johana.
"Toliko zlata jsi vynaložila na svatoprokopskou pouť ke klášteru v Sázavě, ale slyš, nebylo by lepší, kdybys čas ten i dary využila k práci pro nejubožejší z ubohých? Bohu by jistě větší radost to udělalo."
 

Maria vkročí na univerzitní půdu. Za kamenným výrazem dokonale skrývá strach, hlad, zimu i vyčerpání. Ví, že dneska jde o všechno. 
Je prakticky bez akademického vzdělání. 
Cizinka. 
Její sestra dře do úmoru, aby jí posílala peníze na skromný život v Paříži.
Žije v podkroví, kde není v oknech sklo.
Učí se celé noci.
Hladoví.
A přesto ví, že ji přijmou. Někde uvnitř už ví, že tenhle krok je jenom posledním krokem na dlouhé cestě. 
Už vyhrála.
Doslala se z Varšavy až do Paříže.
"Madame Skłodowska," ozve se hlas a Maria vstupuje před přijímací komisi.
Ví, že její místo je tady.

Išida Micunari nebyl rozený válečník. Rozhodně ne takový, jakým byl každý jeden z těch sedmi, co mu usilovali o život. Věděl, že vojska, jež nikdy nemůže porazit, už se blíží. 
Rozjímal ve stínu borovice a zvažoval možnosti. 
Věděl, že strana, kterou chrání, je ta správná. Hidejori je právoplatný pán a vládce. Vypadalo to ovšem, že je poslední daimjó, který si to myslí. 
Útěk se nabízel. 
Jak to však udělat, aby ho síť, která se stahovala kolem jeho hradu, nezachytila?
Vtom zadul vítr a Micunarimu zavál do zorného pole manželčin hedvábný šátek. 
Micunari se usmál. Nikdo si nedovolí obtěžovat paní domu!

Eduard nebyl hlupák, ale vzhledem k okolnostem bylo snazší předstírat, že jím je. Bylo mu sotva patnáct, když pochopil, jak snadné je zbavit se v téhle zemi krále. Možná, kdyby neměl náhradníka, ale ve hře byl jeho mladší bratr i vlastní syn. 
Jak se matka zbavila otce, věděli všichni. 
Čekal. Tři roky byl loutkou v rukách královny matky a Mortimera. Věděl, že jeho čas přijde. 
V den dovršení plnoletosti si nadělil dárek. Spolu s přáteli přepadli Mortimera, uvěznili ho v Toweru a v tichosti ho bez soudu popravili.
Královna vdova dostala na výběr - vše svést na milence, nebo ho následovat.

Arcivévodkyně mírně nakrčila nos. Na první pohled byla její neteř krásná a svěží, ale pořád působila tak nějak... venkovsky. Možná to bylo těmi přehnaně rudými líčky, snad tím dětinským účesem a určitě těmi kostkovanými šaty. Poručila, aby neteř znovu nazdobili. Vlasy tak, aby byly vhodné pro tíhu koruny, tvář vybělit a změnit linii šatů. To celé se opakovalo šestkrát, než byla Žofie spokojená. Zatleskala, vyhnala celou tu zkrášlující armádu pryč z komnat a ještě jednou si neteř prohlédla.

"Nyní přejdeme k tvému portrétu, Alžběto."

"Sisi," odsekla dívka.

Žofie vzdychla. Jaká škoda, že povaha nedá se změnit tak snadno jako vzhled.

Juan García těžko dýchal. On i jemu podobní následovali Pizzara se slepou poslušností, ale po pár týdnech se mezi pot a rozkazy poprvé prohlodal červíček pochybností. Vláčeli se zemí, kde bylo všechno podivně cizí. Stromy byly vyšší. Vzduch těžší. Vůně silnější. 
Otřel si čelo a na chvíli spočinul pod květy korálovníků. I ty byly jiné, červené kalichy rostly obrácené k zemi. Pak mu cosi zabzučelo u hlavy. Ohnal se, aby se zbavil obtížného hmyzu, ale v tu ránu jej spatřil. Ptáček, co by se vešel do dlaně, třepotal kolem květů a pil z jednoho po druhém.
Juan García oněměl úžasem.
 

Karel V. Špěnělský měl takový nepěkný zvyk utrácet víc, než mohl vydělat, ale také měl zdánlivě nevyčerpatelný zdroj. Přes oceán proudily z Potosí tuny stříbra, které vždycky dokázaly zalátat děravou státní kapsu. Španělsko vedlo jednu válku na druhou, státní pokladna dotovala Karlův náročný životní styl coby hlavy Svaté říše římské a ještě přišel ten bláhový nápad s protireformací. 
Inflace vesele rostla a Karel si vesele utrácel dál. Stříbrný důl byl velký a ti neznabohové, kteří tam dřeli, až se sedřeli z kůže, ti se vždycky dali nahradit nějakým tím dovozem z Afriky.
Zbyl po něm dluh třicet šest milionů dukátů.

"Toto je Terra Felix," duplnul si Albrecht, "všechno půjde, když já budu chtít."
Sekretář frýdlantského vévody zamžikal. Polkl očividnou námitku.
"Vaše Jasnost má samozřejmě pravdu, panství frýdlantské budiž nejšťastnější zemí, vždyť jest ostrovem blaha uprostřed války. Nicméně," zdůraznil, "ta válka, v té je potíž. Dodávky hedvábí váznou. Obchodní cesty jsou zpřetrhané."
"Budeme si tedy vyrábět vlastní," uzavřel vévoda z Valdštejna.
"Nikdo tady, s prominutím, Jasnosti, hedvábí nerozumí."
"Povoláme nejbystřejší hlavy z Itálie."
"Není tu tu vhodné prostředí pro chov tak křehkého tvora, jakým je hedvábník."
"Celé sady mu postavíme."
Sekretář se uklonil. Jeho Jasnost něco chce, Jeho Jasnost to dostane.

Z portrétu na ni hleděl s přívětivým úsměvem. Tvář měl na první pohled milou, očka působila bystře. Líbil se jí i ten upravený vous, i když byla uvyklá pohledu na bujné kníry a bradku. Nenapadlo by ji nazvat ho odulým, prostě to byl silný muž hodný svého majestátu. Oblečený byl ve složitém, bohatě zdobeném rouchu podle nejnovější módy, zlato, perly a drahé kameny nevyjímaje. 
Okamžitě se sňatkem souhlasila.
Ten, kdo stál před ní, ji děsil. Tlustý stařec, s povislými tvářemi v rouše venkovana.
Anna Klévská se na místě rozmyslela. 
A Jindřich VIII.? Nazval ji "příliš ošklivou", jen aby neztratil tvář.

Milované sestře v Kristu, paní Kláře,

nehodná služebnice Boží a nejmenší z těch, kdo touží kráčet cestou Páně, posílá pozdravení v Něm, jenž jest pravým pokojem duše.

Dlouho jsem váhala, zda Ti psáti o věcech, jež tíží mé srdce, avšak důvěřujíc ve Tvou moudrost a laskavost, odvažuji se otevříti nitro.

Když vidím chudé a nemocné, srdce mé se k nim sklání více než ke všem nádherám dvora. Zdá se mi, že právě tam, v službě bližním, jest skryta pravá radost, již světský život nemůže mi dáti.

Prosím Tě tedy, drahá sestro, posilni mne svým slovem.

Tvá v Kristu oddaná

Anežka

Doktor Stukeley se otráveně zadíval na hodinky. Sluha mu dal sice na srozuměnou, že jeho přítel je ve své pracovně a nechce být rušen, ale zároveň bylo krajně neomalené pozvat hosta k večeři a nechat ho hladového tři hodiny a dvacet osm minut sedět. 
Stukeley se pustil do jídla. Co je moc, to je moc. Vrhl se na pečené kuře, zbavil jej masa a kosti vrátil pod poklop. 
O další čtyři hodiny později konečně přišel sir Newton.
"Příteli, promiň, bádal jsem," dosedl a chystal se jíst. 
Když objevil pod poklopem kuřecí kosti, rozchechtal se: "Já zapomněl, že jsem už povečeřel."

A potom se ponožka ocitla v Nottinghamshiru. Padla k nohám venkovského kazatele s myslí bystrou a otevřenou. Zvedl ten podivný kus látky a donesl ho domů manželce. 
Zkušená pletařka prohlížela si vzorek a způsob provedení a zmateně vrtěla hlavou. 
"Nemožné, drahý choti. Ruce bych musela mít drobné jako víla, vlákno pavoučí a jehlice tenké coby paprsky. A dvě by nestačily," pronesla, když vracela muži zpět onen nalezený nášlapník. 
"A kolik jehlic bylo by dle tebe třeba?" drbal se ve vlasech páter Lee a v hlavě se mu rodil plán. 
Pletací stroj sestrojil za pár měsíců. 
Inspirativní ponožku ovšem stihl ztratit.

"Jak můžeš tvrdit, že nemáme divadlo," praštil pěstí do stolu jindy klidný František Šedivý.
"Ba ba, konsesi od samotného Josefa II. jsme obdrželi," přitakal Václav Thám. 
František Xaver Seve se však mračil. 
"Že tomu vy tak říkáte, z toho žádné divadlo nedělá. Když dáte kurníku věž, taky se z ní nestane zámek," kotroval jejich argumentům Seve.
"Nazýváš plod naší práce kurníkem?!" Thám skoro křičel.
"Dřevěné je a lidé se tam jako na bidýlku těsnají," trval na svém Seve. 
Po pár pivech se vídeňský baletní mistr nakonec uvolil Boudu alespoň navštívit. Jak spatřil Zuzanu Franckovou, okamžitě změnil na Vlastenecké divadlo názor.
 

Poněvadž lidská paměť jest křehká a věk věku ustupuje jako stín na stěně, hrozí, že skutkové slavní i zbožní v zapomnění upadnou, nebudou-li hlasem písma upevněni. Já, Jindřich starší z Minsterberka a z Poděbrad, kníže a pán na pantví Náchod, uvažuje v mysli své o posledních věcech člověka a chtěje duši své i předků svých, i otce mého, krále Jiřího blahé paměti, budoucího pokoje v nebesích dobýti, rozhodl jsem se statek pozemský, jenž mi byl od Nejvyššího propůjčen, v dílo svaté obrátiti, protož činím tímto listem, že s dobrým rozmyslem a vůlí svobodnou, pro čest a chválu Všemohoucího Boha daruji...
 

Pijí tady vodu černou, které říkají kahve. Její hořkost prý pomáhá trávení a ospalost zahání. Všichni ji pijí horkou, jak jen snesou, jazyk z toho brní. Když ptal jsem se po původu nápoje toho, ukázali mi zrna podobná bobům, kterážto ztmavnou skoro do černa, když je praží.
Nejzvláštnější je způsob popíjení. 
Sedí u toho na zemi na polštářcích, pijí pomalu a po doušcích, než uplyne skutečně dlouhá chvíle. Snad že víno pít tady nesmějí. 
Heřman rychle si hořkost toho nápoje oblíbil, já raději popíjím šerbet z fíků, hroznů a medu a radost mám, když kovová konvice vyprázdní se ke dnu.

Obrovský dík si při nečekaném nálezu zasloužil bagrista Eddie Fogarty. Když na lopatě bagru našel promáčený kožený sežvýkanec čehosi, rychle jej zakryl vlhkou hlínou a zavolal do místního muzea. Zachránil tak nález desetiletí. 
Žaltář s počátku 9. století hodili do rašeliniště nejspíš mniši z nedalekého kláštera, aby jej ochránili před severskými nájezdníky. Ostatně, nebyl to první a určitě ani ne poslední nález z Faddan More.
Restaurátory čekala piplačka. Stránky byly prožrané červotočem a plísní dávno před tím, než se ocitly bez kyslíku. Červotoč byl tak nejspíš poslední, kdo si pročetl kompletní text.
Původní odhad oprav se protáhl o dvacet let. 
 

Na zámku v Ratibořicích spolehlivě nikdy nevyrůstala komtesa Hortenzie. Ale její předloha tam skutečně žila. Ne jedna, ale hned tři. Sestry Zaháňské byly přes přísnou výchovu decentně řečeno svobodomyslné a sem tam se následky takového chování projevily utajovaným porodem. Chlapci bývali téměř okamžitě adoptováni nějakým šlechtickým příbuzným. Dívky? Do sedmi let s chůvou nebo služebnou, potom se jich ujala dvorní dáma, od dvanácti let hodná teta Vilemína. 
Po předčasné smrti Kláry Bresslerové se zničená kněžna Zaháňská rozhodla, že další dívku už vychovávat nebude. 
Názor musela změnit, když jí sestra Paulina, toho času sedmnáctiletá, prozradila, že čeká dítě s Luisem Rohanem.

George Brummell měl jasný plán: zapůsobit. 
Způsob jeho provedení byl ovšem šokující. 
Oprostil svoje oblečení od veškeré nádhery, kudrlinek i barev. 
Rozhodovala jen kvalita látky.
Každý kousek oděvu si nechal šít u jiného krejčího, aby se jednou, až bude slavný, nemohl nikdo chvástat, že ho proslavil. 
Tmavomodrý kabát v jedinečném odstínu brzy napodobovala půlka Londýna. Včetně prince z Walesu. 
Psal se rok 1800, když pořádal svou první ranní recepci. 
Nejbohatší gentlemani se přišli podívat, jak se obléká.
Úspěch se dostavil rychleji, než sám čekal. 
A nakonec se ještě zbavit toho obyčejného jména a nosit to, které ho doopravdy vystihuje: Beau.

 

Otec Dominique ze zlobil. Věděl, že hněv je hřích, ale to, co provedl ten malý hoch, se nedalo přejít s klidem.
"Kluku nezvedená!" spílal mu. "To byl velikonoční ornát! Vždyť ty jsi zničil svátost."
Klučík popotahoval a ručkama si šmudlal obličej.
"Když... Melichor řekl, že je mám vyžehlit..." kníkal. 
Dominique vydechl. Mezi prsty nechával protékat zničený hedvábný brokát. Výšivka byla spálená a bílek se zapekl do látky. 
"Pro příště - z rubu, přes jemné plátno a také počkáš, až bílek zaschne," hněv byl pryč. "Zkusíme napravit, co se dá. Jdi posbírat nová vejce. K večeři bude o trochu toho krému navíc."

Thomas Austin se lehce opotil. Zpráva o královské návštěvě ho zastihla poměrně nečekaně. Pravda, jeho usedlost byla vyhlášená tím, že všem návštěvníkům připomínala do nejmenšího detailu starou dobrou Anglii, ale že se Jeho Výsost princ Alfred rozhodne navštívit prostého farmáře a okusit tak pohostinnost Barwon Park, to bylo veliké překvapení. A obrovská čest. 
"Jeho Výsost se zde musí cítit jako doma!" došlo Austinovi. A protože Jeho výsost byla proslulá svou láskou k lovu, nechal si Austin dovézt z domovské Anglie 72 koroptví a 24 králíků.
O Vánocích je vypustil na svůj obrovský pozemek. 
Co špatného by se asi mohlo stát?

 Mezi pohádkářem a lhářem leží linie tenčí než papír. Hans odjakživa vyprávěl o skutečnosti jinak, ne nepravdivě, ale tak, aby z ní byl dobrý příběh. O svých rodičích mluvil vždy laskavě jako o skromném obuvníkovi a jeho světem nezkažené, leč básnickým srdcem oplývající manželce. Svou nevlastní sestru, kterou Andersenova matka pár let před svatbou odložila, z příběhů vynechával. 
O Riborg Voigtové zase básnil jako neuvěřitelném stvoření, jež je jeho jedinou myšlenkou i velkou životní láskou, ale duše mu krvácela pro Edvarda Collina. 
O lásce k Edvardovi nakonec také vyprávěl lidem, ale celičkou ji zaobalil do soli v slzách mořské panny.

Mezi studenty vysokých škol vždycky kolovaly zvěsti, některé blíže, některé nahony vzdálené pravdě. Historky o tom, jak studenti psychologie zažívají blízká setkání a mají po tom prorocké vize ne nepodobné těm kněžny Libuše, se začaly opakovat až nápadně často. 
Petr, toho času student herecké školy, se začal vyptávat. Nejprve si od toho nic nesliboval, ale časem ho přemohla zvědavost. Nenápadně hledal lidi, kteří by mu řekli víc. Místo setkání. Kontaktní osoby. Co se na setkáních děje. 
Kolem něj byla pavučina mlčení. 
Skoro to vzdal. 
Jednoho dne na dveře zaklepali dva muži v bílých pláštích.
"Hledáme dobrovolníky pro nový toxin, soudruhu."
 

Dvorní astrolog dnes radí:
Čeká nás setkání Marsu se Saturnem, konjunkce přitáhne muže bohaté na duchu, co číst budou umět v ohni. 
Při novoluní střež se vlastní krve, neb z tvého rodu vzejde stín, jenž nebude stát vedle tebe, nýbrž místo tebe.
Až Jupiter vstoupí do domu sedmého, povolíš svobody těm, co jinak se modlí než ty. Ne z laskavosti, nýbrž z nutnosti, abys utišil nebezpečné bouře.
A nakonec, vladaři Luny, uzavřeš se před světem — ne proto, že bys byl slabý, ale proto, že svět nebude rozumět tvé hloubce. Tvůj oheň nebude plát na bojištích, nýbrž v komnatách mezi obrazy.

Koruna, která vládla hlavně dubinám a hvozdům, začala být Přemyslovi malá ještě dříve, než usedla na jeho hlavu. Snad že byl jako dítě otcem přehlížen, vybavila se u něj povaha ambiciózní. Nedostatek diplomatického talentu nahrazoval silou a neexistoval problém, který by nedokázal vyřešit jeho meč. Výboje nejprve směřovaly na sever, kde proti pohanským kmenům pořádal výpravy ve jménu kříže. Když bohatá naleziště jantaru padla do jeho rukou, obrátil se k jihu. Do Korutan. Štýrska. Až k Jadranu. Zdálo se, že ho nic nezstaví. I po rakouské koruně sahal.
V jednom se ovšem přepočítal. 
Vaz mu nezlomili v cizině. 
Ale doma.

V Innsbrucku konalo se divadlo převeliké, duši do rukou papežského nuncia Fabia Chigiho odevzdala pokorná služebnice Marie Alexandra. Vzdala se pro novou víru jména i trůnu, aby mohla s pompou přijet do Říma. 
V rodném Švédsku by ji konverze stála hlavu. 
Přes kontinent zasažený válkou, kterou její otec nezačal a ona neukončila, táhlo se s ní její skromné odstupné, čítající sto padesát vozů s vzácnými obrazy, bronzovými sochami, knihami, drahými kameny i všelijakými kuriozitami. Spolu s ní cestovalo dvě stě padesát pět dvořanů a podobný počet koní. 
V Římě se usadila coby triumf Vatikánu. 
Pokornou katoličkou se však nikdy nestala. 

Solón, nejvyšší zákonodárce athénský a mudrc nad mudrce, ležel na lůžku a tiše, leč naříkavě vzdychal. Dvé otroků mu chladilo hlavu, jiný přidržoval jeho pohár s ředěným vínem. 
Peisistratos, nezvyklý dlouhých průtahů a člověk nebývale přímý, klepal nohou o podlahu, byv udiven tak neobvyklým stavem svého přítele a příbuzného.
"Co trápí mou vznešenou přízeň," zeptal se Solóna nakonec, nečekav na vyzvání.
"I hlava se mi brzy rozskočí. Až příšte bude mystéria nad Athénami třeba vykonati, povoláme jiného než Epimenida z Kréty," zaskučel Solón.
"Tak špatně vymítil zlé duchy?"
"I dobře, ale cosi o krétském lháři tvrdil a hlavu mi pomotal."

"...jaká je tedy pravda, matko?" otázal se nejmladší z princů Savojských naprosto nedětsky hraběnky de Soissons. 
Olympia se zahleděla do nevinné tváře desetiletého Evžena.
"Otce jsme pohřbili sotva před týdnem, a ty zpochybňuješ mou čest?" obořila se na něj.
"Povídají se věci," proneslo to dítě neústupně, "o tobě a Slunci."
Olympia vzdychla. 
"I kdyby mne Slunce někdy víc než jen políbilo, ty jeho synem rozhodně nejsi. Vždyť podívej se na sebe, takové nedochůdče nemůže být synem velkého krále," řekla s nevídanou krutostí, "jeho potomkem mohl by být tak možná Ludvík."
Malý Evžen se zatvrdil: "Jednou předčím všechny tohoto rodu, uvidíš."

Obyvatele městečka Villafranca se probudili do prostřed noci, všichni do jednoho vyděšení hlasitým zvukem, který se neznámo odkud ozýval. Ti nejodvážnější zjistili, že to vrzají housle. Zvuk příšerný ozýval se přímo z pohřební komory, kam včera bezbožníka uložili. Vrzání ve stejné tónině pořád dokola neslo se osamněle nočním tichem. Umrlcovu komoru zatarasili a rychle se rozutekli. 
Když ráno ve větším počtu vrátili se ke ztichlému místu posledního odpočinku, křižovali se všichni zděšením. Rakev, ještě včera pohřbená pár stop pod zem, síly nepochybně ďábelské vynesly na povrch.
Ještě téhož dne byly ostatky odvezeny jinam. Klid však našly až za dvacet let.

"Nemáš peníze, Marie, a chystáš se na další válku?" informovalo svou choť jeho císařské veličenstvo František Štěpán. 
"Budeme muset násilím odvádět," vyslovila krutou pravdu.
"A kolik mužů ve vhodném věku máme? Jak zjistíme, jestli odvedeme jeden pluk nebo třicet?" hloubal František. 
Marie vzdychla.
"Kéž by tak šlo zjistit, kolik poddaných ve skutečnosti chráníme."
Tu se František Štěpán napřímil. 
"A co by nešlo! Uděláme to jako v Nazaretu," radostně se smál na Její Veličenstvo. 
"Sčítání lidu?" 
"Soupis všeho obyvatelstva a majetku. Každá farnost, každé panství, všichni budou mít povinnost se zapojit," promýšlel císař a císařovna kývala. 
Patent vydala hned druhý den.

V chalupě bylo ticho. Svíčky ani betlém radost nepřinesly. Rodina seděla u stolu, ruce spojené, hospodář odříkával tichou modlitbu. Oči měli zavřené, až na Marii. Její pohled se upíral k prázdnému místu. Prostřeli pro osm, ale prázdná židle s nimi byla už šestý rok. Myslela na děti a snažila se neplakat, zvlášť když letos měli poprvé od války pořádné jídlo a sladkosti pro děti. 
Ze vsi zazněl kostelní zvon. Odbil pětkrát. Hospodář dokončil modlitbu a rozdělil chléb. 
Urostlá postava v šedivém kabátě a beranici vešla do dveří a sklopila hlavu.
"Jsem doma," hlesl Josef a po letech přinesl Vánoce zpět.
 

Dne 20. dubna 1910, Redding, Connecticut

Nejdražší Ino,
možná ti musím dát za pravdu, že za poslední léta jsem se stal jenom zahořklým a osamnělým starcem. Mou jedinou radostí zůstává dívčí klub a tímto tě žádám, abys v jeho správě pokračovala. 
Poté, co jsem přišel o všechny dcery a svou milovanou vnučku, staly se tyto dívky mou jedinou radostí. Možná je to jenom naivita starce, ale jsem přesvědčen, že peníze, které jim poskytuji, mají skutečnou moc zlepšit jejich život. Ponejvíce pomáhej slečně Quickové.
Nejdražší, loučím se nyní na vždy. Kometa je zde, zítra mě více nebude.
S láskou
Tvůj
Samuel

Mladá princessa vydechla, když v malém salonku služebnictvo zhasilo všechna světla, než zůstalo jen jediné mihotavé měkké světélko vpředu, zakryté jemným, nejspíš hedvábným, bílým plátnem. 

Skoro vyjekla, když se objevily první elegantns siluety a začaly předvádět příběh podivuhodný, plný zvratů všelijakých. Trvalo jen chvilku, než dívka zapomněla, že sleduje loutky z jemné kůže, přestala vnímat provázky a drátky.

Před jejíma očima defilovaly květinové slavnosti, galantní souboje o dívčí srdce i mužnou čest.

Tváře jí vzplanuly temnou rumělkou, když k princově siluetě přibyl mohutný pyj a hraběnce spadly šaty. Loutky zaujaly pozice jako psi na jaře.

Dívka si zakryla oči kapesníčkem.

Andalusie, 10. století 

Jakob ben Jehuda zuřil. Odskočil si na chvilku z krámu, a když se vrátil, seznal, že jej nikdo nehlídá. Rychle přejel pohledem smotky vzácných látek, zda některá nechybí, a pak se jal spílat nejstaršímu synovi. 
"Kvelb jsi dostal na starost, a ty co? Zase ležíš v knihách," hřměl, když našel Abraháma s nosem ve Strabónových spisech.
"Co s tebe bude, Abraháme. Na počty nemáš hlavu a místo práce pořád sníš," vrtěl hlavou Jakob. 
"V Cordóbě je jistá škola..." začal Abrahám.
"Cordóba? Slunce tě sežehlo?"
Abrahám však vzdorně mlčel. 
"Tak táhni do Cordoby, určitě tam na takové čekají."

Ke klaviatuře ho posadili, když mu mohlo být tak sedm, možná osm let. Jak přesně je chlapec starý, nikdo nevěděl. Vdova Glückaufová syna přivedla do Klárova ústavu, protože už se nezvládala starat o nevidomé dítě, ale přiznala vychovatelům, že syn není její, jen se jej z lítosti ujala. 
Talent malý Kilian projevil v okamžiku, kdy poprvé stiskl klávesy. Brzy si osvojil nejen hru na klavír, ale také na varhany, křídlovku, klarinet a obstojně zvládal i hru na housle. Měl absolutní sluch a brzy se stal z žáka učitelem. Na přelomu století nebyl v Praze nástroj, který by nenaladily jeho ruce. 

David a Bertie spolu neměli mnoho společného. Snad jedině matčin dlouhý úzký nos. David byl šarmantní, pohledný, dravý. Zkrátka lev salónů, miláček davů a všemi obletovaný. Bertie byl vedle něj jen malou šedou myškou. Nesmělý, vedle bratra nevzhledný, k tomu ta protivná vada řeči. Společnou řeč hledali těžko.
Zatímco starší kráčel z večírku na večírek a hemžilo se to kolem něj milenkami, mladší se usadil, se ženou se uchýlili na venkov, aby dopřáli dcerám bezstarostné dětství.
Osud si s nimi zahrál v šach.
David, milovaný princ a následník trůnu, abdikoval.
Bertie, koktavý princ, se stal hlasem naděje v dobách nejtěžších.

Mladého bavorského krále těšilo vše krásné. V mezilidských vztazích byl poněkud nejistý, v těch mezinárodních byl ztracený docela. Kraloval si ze svých vzdušných zámků odtržený od reality.
Jenže neuplynuly ani dva roky a přišlo závratně rychlé namlouvání - Rakousko žádalo si bavorskou armádu svázanou krevním poutem: snoubenka mladého krále byla sestrou rakouské císařovny. Prusko žádalo si bavorskou armádu svázanou krevním poutem: vždyť králova matka je Pruska! I točily se kolem něj jak dychtivé nevěsty, než se k nim otočil zády a předal zodpovědnost ministrům.
Dvakrát mu to zlomilo vaz a Bavorsko připravilo o peníze.
A mladý král?
Ten miloval Richarda Wagnera.

Vévoda Cosimo potěšením mlasknul, mistr Vasari se dnes se svými dary opravdu překonal. Velká síň ožila novými bronzovými soškami, co je v Arezzu vykopali teprve před pár dny. A protože mistr zná zvláštní zálibu svého mecenáše, doručili mu všechny sochy ve stavu, v jakém je našli, jen zbavené prachu.
Cosimo potěšeně vytáhl svou sbírku nástrojů, štětců a leštidel.
Čím začít? Tou velkou sochou lva? Jak je nádherný. Tak divoký a... Vévoda si ještě jednou svůj exkluzivní kousek pořádně prohlédl. Sochy je jenom polovina, ale ty nohy, ty jsou přece kozlí!
To už potěšením opravdu vykřikl.
Chiméra z Arezza. Jaké blaho!

Na břehu Tiberiadského jezera se pomalu shromažďovaly davy. Římští setníci, hlavně ti služebně mladší, začínali být trochu nervózní. Co když těch podivných, sténajících pobudů ještě přibude?
"Neměli bychom je rozehnat, pane?" obrátil se voják Sextus na Gaia Decima.
"Hlad je rozežene, uvidíš," odpověděl moudře. Věděl, že místodržící nařídil zvednout ceny potravin na neúnosnou mez a široko daleko nebylo možné, aby si jediný z těch lidí koupil byť jen starou chlebovou kůrku.
Ale hlad nepřicházel.
Zato přicházeli další a další, až jich bylo na pět tisíc.
Copak mohli Římané vědět, že uprostřed davu stojí Ježíš, který má nejmodernější verzi replikátoru potravin?

Císař Leopold podezřívavě pozvedl obočí. Mládenec, který před ním stál, vypadal jako sotva odrostlé dítě. Drobný, s rukama kněze a s ohněm za očima.
"Troufalé, nemyslíte?" probodl ho pohledem. Mladík se ani nezachvěl. "Z jakého důvodu jste opustil Ludvíkův dvůr, mladý Soissone? A pravdu."
"Jeho Veličenstvo mi odmítlo přidělit pluk a poručil mi navléct sutanu. Moje pokorná žádost prý nebyla doplněna příliš pokorným chováním," odpověděl mladý princ pevně.
"Ani teď příliš pokory ve vašem chování neshledávám. Nemáte zkušenosti, a chtěl byste pluk? Proč bych to měl udělat?"
"Abyste Francii uštědřil pořádný políček, Vaše Veličenstvo."
Ludvík překvapeně polkl.
Takže pluk, hm?