Moje články

Fandom: Jméno růže
Silný vítr mu kradl kutnu, omotával mu kotníky, podtrhával nohy. Blouznil. V očích měl pekelné plameny. Cítil, jak mu hřích spaluje tělo. Neronil slzy, bylo pozdě, Bůh nad ním zlomil hůl.
„Bože, proč jsi mě opustil? Proč nedodal jsi mi sílu, bych odolal zrádným svodům. Snadno podlehl jsem pokušení. Poznal jsem rozkoš. Zrůdnou rozkoš. Oplzlou...“ Takto mluvil k sobě, byl smrtelně bledý, oči zarudlé.
Vyděsil se. „Jsi to ty? To kvůli tobě pohltí mne plameny pekelné, můj krásný učiteli.“ Netušil, jestli mluví s Berengarem nebo s přízrakem. Neslyšel jeho volání.
Došel k hradbám. „Proč, Bože?... Protože já tě opustil první...“

Ani v závěru měsíce se nějak nemůžu zbavit dojmu, že jsem tu omylem.
Většina mých přátel mě zná jako Berry, nebo Blueberry, Kleio mi neustále říká Borůvková, nicméně když jsem se chtěla registrovat na SOSácích, byl už nick Berry obsazený. Tak jsem zaimprovizovala.
Je to vůbec poprvé, co se nějak veřejně prezentuju, a uznávám, že nebýt Kleio, asi bych ještě dlouho zůstala v ústraní. Nicméně jsem byla zlákaná a nelituju toho.
Čeho lituju je fakt, že nemám dobré internetové spojení, vlastně jenom ve škole, tudíž se ne vždy podaří dodržet termín. Kupříkladu jsem prošvihla už dvě dobrá témata a naopak jsem byla u netu na Stověžatého tatíčka, kde nápad nepřišel.
Nejvíce času pobývám momentálně v Hradci Králové, ale jsem z malého městečka nedaleko.
A to je vlastně všechno, děkuju všem, kteří mi komentují tvorbu, krásně to pohladí.

Fandom: Budeč
Poznámka: Snad jsem zase nějak nevyšinula z kánonu. A snad je to alespoň trošku děsivé. :)
Zacpala si uši, zavřela oči, stočila se do klubíčka.
Hlasy stále šeptaly.
„Chudobko. Chudobkó...“ Vtíravě. Podbízivě. Vrzavě.
Plakala, ale nijak je to neobměkčilo. Pořád za ní slídily a zle našeptávaly.
Měsíční louku jedovatými hlasy proměnily v rozvrácenou krajinu. Mechové lůžko se proměnilo v nehezký zvířecí brloh. Lesy napadli lidé, vyvrátili je, zabili stromy.
„Les tě potřebuje. Vrať se, Chudobko. Chudobkó...“
Vykřikla. Vzteky tloukla do stěn, do podlahy. Do něj. Ostatně, byla to jeho vina.
Kvůli němu skončila tady.
Podvedl ji.
Lhal.
Sliboval jí štěstí.
Cítí se nešťastná.
Tělo bolí. Srdce bolí. Bolí celý svět.
Tloukla víc, až tekla krev.
Krev!
„Krvácíš, Chudobko. Chudobkó...“
Mlčte, nechte mě být, mlčte. Nikam nechci. Chci pryč.
Bolest v břiše.
Další krev.
„Co se děje, Chudobko?“ Jeho hlas ji konejší. Pevně mu sevře ruku.
I po jeho paži stéká krev. Snaží se jí pomoc, ale brání se.
Kvílí a cítí, že se mění.
Padá na zem a dovolí bolesti, aby unikla z těla.
Chalupou se rozléhá silný dětský pláč. Syn.
Ale milý se děsí. Haleká o proklatém děcku.
Synáček není prokletý. Synáček je vílí.
„Chudobko... Chudobko...“
Už není víla. Stala se divoženkou.
Konečně svobodná. Utekla pryč. Divoká Chudobka.
V noci chodívala zpět. Zpívala malému Jáchymovi...

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Věnováno Saphiře, protože její lektvar ve tvaru krychle zabydlel v mém srdci. :)
Bum!
Neville zamrkal. Ohmatal si obličej. S potěšením zjistil, že má všechny části více či méně v pořádku. Až na levé obočí, ze kterého se mírně kouřilo. A taky nebude úplně jednoduché napsat babičce další dopis s žádostí o náhradní hábit. Tento semestr to bude třetí.
Povzdechl si a ještě jednou se podíval do knížky. Nechápal, co udělal špatně tentokrát. Postup dodržel. Dvakrát vážil, než přihodil přísady. A zase výbuch.
Tak znovu.
Prásk!
Oprášil si z hlavy trošku opadané omítky.
Přeci se to musí naučit! Nemůže pořád kazit spolužákům dobré jméno Nebelvíru.
Na třetí pokus vytvořil lektvar ve tvaru krychle.

Téma: Cena za štěstí
Fandom: realita
Poznámka: Některé věci jsou až tak nechutně vyděračské, že stojí za to před nimi varovat.
Ahoj.
Cítíš se sama? Máš tolik co nabídnout a přitom není nikdo, s kým bys to mohla sdílet? Chybí ti dostatek příležitosti? Nemáš čas? Měla jsi velmi často smůlu na kretény? Hledáš spolehlivého, hodného, milého, sportovně založeného, sympatického, věrného, pracovitého muže za úrovni, který bude milovat tvé děti a tvou rodinu?
Věříš na osud?
Máš také co nabídnout?
Zaplať pouhých 500 korun a bude ti umožněn přístup k nejspolehlivější české seznamovací kanceláři Štěstí. Pouhá pětistovka ti otevře brány k osudové lásce...
Marie znechuceně zavřela prohlížeč. Asi zůstanu sama, napadlo ji. A nebo –
„Péťo, říkalas, že ten váš účetní je singl?“

Fandom: Rychlá rota
Poznámka: BjB? A momentálně bych si vážně dala sýr. Jakýkoliv. :)
Lákavé vůně! Abondance. Balkánský sýr. Beaufort. Bresse. Bleu. Brie. Brynza. Buchette. Camembert. Chavroux. Cottage. Čedar. Eidam. Ementál. Gorgonzola. Gouda. Hermelín. Jadel. Mascarpone. Mozzarella. Niva. Parmezán. Pecorino. Radamer. Roquefort. Žervé. A dokonce i Olomoucké tvarůžky!
Monty Jack nic neviděl, nic neslyšel. Existoval jenom sýr.
Zipp se ho snažil fackovat. Zacpat mu nos. Svázat a následně odtáhnout pryč. Ale nic nepomáhalo. Hypnotická vůně sýra ho vábila k sobě. Neviděl ani velkou klec, která visela nad prostřeným talířem, ani zlomyslné úsměvy Tlusťochovy bandy.
Past sklapla v okamžiku, kdy se s chutí zakousl do goudy.
Jaké štěstí, že Zipp stačil uletět zpět na základnu.

Fandom: Harry Potter
Poznámka: parodie
- jakákoliv měsíční fáze, větrný den, nejlépe středa.
- lidová moudrost praví, že sfouknete-li ze své dlaně očarovanou routu po větru vanoucím směrem k domovu vašeho miláčka, projeví své city se do čtyřiadvaceti hodin
Rosinanta Artemis Michaila Harrington-Steelová zaklapla knihu. Chvíli se dívala na měsíční oblohu a přemýšlela, jestli je dnes jakákoliv měsíční fáze. Nenápadně se vyplížila z ložnice oknem, provaz z natrhaného prostěradla měla už připravený. Ukradenou routu nezapomněla vyráchat ve svém oblíbeném malinovém parfému.
Od jezera vanul silný vítr směrem k hradu. Ideální.
Zaklínala: „Omámí tě vůně a bylinky, jen mně budou patřit tvé myšlenky." Nejdéle zítra bude Severus její.

Poznámka: Jelikož netuším, jaké jsou historické znalosti čtenářů, musím podotknout, že kyanidové tablety byly běžnou praktikou vedoucí k sebevraždě. A kyanid draselný neboli cyankáli. :)
Nejprve necítil nic. Trvalo snad tři minuty, než se mu začalo hůř dýchat. Hluboké nádechy, mělké výdechy. Mžitky před očima. Potom se mu začalo chtít zvracet. Vzpomněl si na školení, kde se tento příznak rozebíral. Hlavně nepodlehnout. Dávivě se dusil. Hlavně nedat nic najevo.
Divoké bušení srdce. Malátnost. Potřeba omdlít. Ale ještě ne, ještě by ho mohli zachránit. To nemohl připustit.
Srdce najednou tlouklo pomaleji. Lehl si, aby nedal nic znát.
Nikdo mu neprohledal krabičku s krémem na pleť. Jestli ho někdo připraví o život, tak jedině on sám.
Hermann Göring se ve své cele smrti usmál. A vydechnul naposled.

Poznámka: Trochu tomu skřípe význam, ale smysl to snad má.
Svým kolegům jsem se pokoušel vyjasnit poměrně marně, proč mám roztrhané kalhoty.
Za okny sypalo víc a víc, k tomu hrozně fičelo. Mé kolo pomalu mizelo v závěji, brzy zůstala jen řidítka s košíkem.
„Stala se mi nehoda.“
„A nechceš volno?“ smál se mi kolega Ivan Obrtlík.
„Neprovokuj, Obrtlíku,“ opáčil jsem, „neodcházím kvůli každé prkotině z práce. Na stole leží ta nedodělaná krychle.
Ale k mému neštěstí mi zničené kalhoty spadly a odhalily mé růžové boxerky.
„Vypadáš jako žalud,“ smál se mi Ivan ještě víc.
Protočil jsem oči. Ivan je vážně občas hrozný blb.
„Ivane, prosím tě… říká se bukvice.“

Poznámka: Tomuhle se říká zoufalství a nedostatek jakékoliv inspirace.
Motýla Emanuela neustále vábila libá vůně. Zelená rostlina nádherně voněla, Emanuelovi kručelo v bříšku, jenom se ne a ne probojovat k nektaru. Už takhle poletoval několik dlouhých minut a nic. Maková panenka taky v nedohlednu, aby mohla pomoci, poradit, případně třeba uvařit něco dobrého na sosáček. Začínalo ho bolet v bříšku.
Zoufale si sedl pod stonek, znaven se začal ovívat cylindrem. Křidélka bolela. Bylo mu smutno. Proč něco tak voňavého muselo být tak nedostupné?
Když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, přiletěl motýl Ibrahim.
„Ale no tak, tohle je přeci ambrozie. To je plevel. Ta žádný nektar nemá.“

Poznámka: Když mi ty nejlepší témata dáváte na víkend, tak se pak nemůžete divit, že přes týden nenapíšu nic světoborného.
Druhá poznámka: Chtěla bych toto drabble věnovat Lejdynce, která měla nějakým záhadným způsobem skoro stejný nápad.
Třetí poznámka: No, jo... slash. :)
„Mám dojem, že jsem přibral,“ zamyslel se Emil a podíval se na svoje břicho.
„Takhle po zimě,“ pokračoval, když se nedočkal reakce.
„Měl bych s tím začít něco dělat.“ V místnosti bylo stále ticho.
„Třeba… plavat. To je na břicho ideální.“ Začínal mít trochu pocit, že trpí samomluvou.
„Hubnout o samotě je nuda.“
„Ona ta zima… A ty sladkosti. A to moje bříško.“ Emil se začínal zadrhávat.
„Ty mi k tomu nic neřekneš?“ otázal se přítele taktně mlčícího na druhé straně stolu.
„Ne. Já znám to znám. Jakákoliv otázka je past,“ usmál se Emilův přítel a zakousl se do koláče.

A/N: Netuším, odkud přišli jednotliví králové a co kdo nesl, takže se klidně nechám vyvést z pár historických omylů. :)
Promnul si oči. To světlo tam stále bylo. Zkusil, jestli náhodu nesní. Ale byl vzhůru. Světelná záře na východě ho vábila k sobě. Že by znamení?
Vzpomínal na stará proroctví. Až spatříte nebeskou záři, nadejde čas velkých změn. Izraelskému lidu se narodí král králů. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on bude tím, za jehož života dojte k jejich naplnění.
Hvězda netrpělivě blikla.
Potom je tedy čas.
V pokladnici vybral nejkrásnější klenoty. Nechal si osedlat nejlepšího koně. Políbil svou spící ženu, pohladil synka po vlasech.
Kašpar spěchal za hvězdou, aby se poklonil.
Cestou potkal dva známé přátele.
Spasitel se narodil.

A/N: Nechtěl by se někdo seznámit s fandomem? Je moc hezký.
Saizou si pečlivě sčesala vlasy a kolem krku si omotala šálu. Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě bude předstírat. Jak dlouho bude toužit po pomstě. Kdy konečně přijde někdo, kdo ji pochopí takovou, jaká je.
Včera jí poprvé bylo trapně. Když si o ní kolemjdoucí mysleli, že je mužský gejša, trochu se zastyděla.
Když si teď v zrcadle prohlížela svou podobu, uviděla, že uvázla kdesi na půli cesty.
„Přestáváš vypadat jako chlapec, Saizou,“ řekla si a zastrčila za pas meč. „Proč nevypadáš jako žena?“ zeptala se a vyzbrojila se vějířem.
Bylo jí smutno. Ale prozatím byla chlapec. A ti nepláčou.

„Bobku, zavři už konečně oči a spi,“ zamumlal naštvaně Bob.
„Když mně se nechce, já mám ještě den,“ postěžoval si Bobek.
„Ráno se ti zase nebude chtít vstávat a cvičit. Spi!“
„A nebudu.“ Bobek zněl velmi umanutě.
„Bobku, když si teď lehneš, povím ti pohádku.“
„Jé, Bobe, to by se mi líbilo!“ zajásal Bobek a pohodlně se uvelebil.
„Byl jednou jeden malý králíček,“ spustil Bob, „který vůbec nechtěl spát, tak si pro něj přišel šílený doktor, přivázal ho ke stolu a zaživa ho rozpitval. A přesně to se ti stane, když mě nenecháš spát.“
„Ty, Bobe... co je to 'horozpitval'?“

A/N: Asi ani tenhle fandom nikdo nezná, že? :)
Hannah začala ječet. Trochu ho to zarazilo, myslel si, že už je to přece jenom otrkaná ženská. Nasadil výraz „jsem strašně drsnej hoch“ a přeřadil z neutrálu na zpátečku.
„Klid, Hanno, s Jackem Tenracem ještě žádná neumřela,“ prohlásil a doufal, že ji to trošku uklidní.
Hannah zmlkla, ale pořád mu ještě zbýval jeden ne úplně zanedbatelný problém. Problém měl jméno tyranosaurus rex a právě ve s otevřenou tlamou řítil na Jackův nejlepší cadillac.
Šlápl na plyn, kola zazkřípěla. Než se stačil obří ještě vzpamatovat, uháněl nablýskaný cadillac směrem k východu.
Není nad pořádnou káru, usmál se Jack a zařadil čtyřku.

A/N: Pro neznalce fandomu asi těžko rozklíčovatelná záležitost. Nicméně pro lepší přestavu, Atl je Mexičanka, která se omylem dostala do Japonska, bohužel pro ni v době, kdy se cizinci mimo Nagasaki bez milosti zabíjeli.
Snad se to někomu zalíbí.
Atl již znovu pozorovala západ slunce. Stýskalo se jí. Věděla, že její přítomnost ve čtvrti Jošiwara je nezbytná. Nikde jinde v Edu by se nemohla tak dobře ukrýt. Zároveň byla v blízkosti Bansha Aratamesho.
Západy slunce jí připomínaly vzdálenou zemi, ze které zmizela. Na chvilku zavřela oči a byla zpět mezi pyramidami. Všichni kolem byli schopní vyslovit její jméno a tmavá pleť byla normální.
Otevřela oči a zaostřila na střechy Eda. Vzdychla. Stále cizí země, cizí zvyky. A Yuki nikde.
Mlčky se vrátila do pokoje. Začala si na tvář nanášet bílý pudr. Za pár chvil už zase bude tanečnice Ouma.

Zrodil jsem se prakticky z ničeho. Jenom z trochy vody a práce lidských rukou. Potom jsem své stvořitele dokonce i uviděl. Darovali mi uhelné oči. Vlastně byli menší, než jsem předpokládal. Ten nejmenší človíček mi sahal ani ne po vrcholek druhé koule. Ještě mě ozdobit, do jedné ruky metlu, na druhou mi jiný z človíčků věnoval rukavici, na hlavu mi holčička s copánky položila krásný klobouk. Pak se usmáli a rozutekli.
Stál jsem v zahradě celou zimu. Na jaře jsem se rozpustil, zůstaly jen klobouk a rukavice volně pohozené v křoví.
Ale to nevadí. S prvním sněhem se zrodím zase.

A/N: Nebyla jsem si úplně jistá reáliemi, takže snad mi bude odpuštěno.
Bořek byl v myšlenkách s bratrem na toulkách lesem, dějiny čar a kouzel kolem něj probíhaly a zanechávaly ho zcela bez povšimnutí.
Totéž se ovšem nedalo říci o profesorovi.
„…a odpověď nám řekne… třeba… třeba Bořek.“
Celá třída se otočila a čekala, co bude dál.
„Moldava?“ Bořek zkusil štěstí, už to vyšlo tolikrát.
„To víte jistě, nebo hádáte?“
„Jistě,“ prohlásil Bořek a ústa se pomaličku rozšiřovala k úsměvu.
„Jistě… ano, Moldava je skutečně správná odpověď na otázku, kdy došlo k prvním průnikům do Spirálové chodby.“
Bořkův úsměv zmizel.
„To byl váš poslední výstřel naslepo. A látku dnešní hodiny doženete odpoledne.“

Varování: Sebevražedné sklony magických i nemagických předmětů.
Poznámka: Během této události nezemřel žádný domácí skřítek.
Budečské zdi se otřásaly. Pár knih začalo vážně uvažovat o smyslu své existence. Některé dokonce spáchaly dobrovolnou sebevraždu samovznícením. Některá okna litovala, že jsou obětí moderní doby a tvoří je skleněné tabule. I když okna s dřevěnými okenicemi taky zrovna nepřetékala nadšením. Jeden z domácích skřítků to nevydržel a omdlel. Svědci později popisovali, že jeho poslední slova byl zoufalý výkřik: „Já mám hudební sluch!“
Dokonce i hluchý a sklerotický děda Barnabáš musel v tom okamžiku konstatovat, že něco takového ještě nikdy v životě neslyšel.
„Slečno Kaktusová! Zapomeňte na chvilku na mudlovské národní obrození. A hlavně nezpívejte!“ umlčel konečně rozjásanou knihovnici.