Moje články

Leonardo cítil, že ruka, jindy tak ve všem jistá, trochu se mu chvěje. Třímal ostrý skalpel a hleděl na tělo, vyprahlou skořepinku bez duše. Bez života bylo druhý den a v márnici nechal pět zlatých florinů, aby se nikdo neptal.
Nadechl se a provedl první, nejtěžší řez. Fascinovaně se probíral člověčím nitrem. Ta precisnost uspořádání nemohla pocházet než z rukou Stvořitele. Všechno důležité na člověku i v něm našel dvakrát. Dvé ledvin, dvé plic... jak to, že srdce, kde duše dlí, je v člověku pouze jednou?
Prořízl srdeční svalovinu.
Tak přece, usmál se a načrtl do poznámek dvě srdeční komory.

Doktor vstoupil do dveří, kterými běžně procházela jenom ta nejluxusnější klientela. Přivítání bylo vlídné, dívky se smály, ale vulgarity a oplzlosti v jeho přítomnosti nechávaly ve svých pokojích.
Znal je všechny. Elsu, Andělu, Marion, Chapeau Rouge, Rinu i Tony. Zevrubně je prohlédl a nabral jim krev.
"Elso... zítra přijdeš na venerologii, bohužel. Tři týdny máš odstav." Nesmlouvala.
Pak promluvil s majitelem.
"Ty pracovní nehody se vám tu dějí dost často. Víte, že je to ilegální, ale tři děvčata vám zase musím vzít na 'kyretáž'. Bude vás to něco stát."
Koutecký jen pokrčil rameny: "V tomhle řemesle se nehody stávají denně."

Malá Markéta měla tak trochu smůlu na tatínka. Když ho oženili s její matkou Adlétou, jeho vyhlídky na trůn byly na hony vzdálené, a míšeňská markraběnka jevila se jako vhodná choť. Pak se stal Přemysl Otakar králem a na svou manželku a čtyři děti zanevřel. Přivedl si lepší, urozenější nevěstu z Uher.
O Markétu však projevil zájem dánský král, a tak na krátký čas, Přemysl uznává své zapuzené potomky jako legitimní, a Markéta se provdává na dánský dvůr.
Jako dánská královna s novým jménem Dagmar vládla pouhých osm let. U nás upadla v zapomnění. Dánové o ní píší romány dodnes.

Snažila jsem se být potichu a rychle se vytratit, na toho olezlého cellaria neměla jsem náladu. Pak mě vyděsilo to mládě. Byl bledý, mé řeči nerozuměl, žvanil cosi, ale oči jeho mluvily bezelstně a bezbraně.
Řekla je cizinci, že připomíná mi jarní bílá kuřátka, co mám ráda. Zarazil se a pak počal mluviti.
Vlasy...
Rty...
Kozy...
Ach tak, inu, proč ne. Se starými a ošklivými jsem svoje tělo spojila.
"Jistě, kuřátko moje, jistě," usmála jsem se na něj a políbila ho.
Byl chudák vystrašený a toporný, za okamžik bylo po všem.
Odpadl.
Roztomilý novic.
Konečně mohla jsem donést maso rodině.

Sedlák Čejpa nebyl z nejmoudřejších a na volební lístky hleděl pohledem připomínajícím jeho velkochov.
"Madlo," oslovil svou choť, "poslouchej: Národní strana svobodomyslná, Národní strana, Národní strana pokroková, Strana katolického lidu, Strana konzervativních velkostatků, Strana ústavověrná, Samostatní agrárníci, Českoslovanská strana agrární, Ženská liga... A to jsou jen ty české, které najednou stojí o můj hlas."
Madla, žena s rozumem selským zamyslila se: "Agrárníky vede Žďárský, co je vod Šejbalů bratrance švagr, třeba ti přijede za hlas poděkovat."
A tak Čejpa, věren rady manželčiny, volil české agrárníky. Takových bystrých chotí musely být stovky, protože první svobodné volby vyhrál venkov na plné čáře.

Než vejdete do areálu Pražského hradu, minete restsuraci Lví dvůr.
Považte, že ve lvím dvoře chovali se od nepaměti lvi, mazlíčci králů.
Prvního dovezla královna Kunhuta, matka Václava II., a od té doby se lvové stali nezbytným doplňkem českých králů.
Karel IV. nabádal svého levmistra, aby o šelmy pečoval měrou nepřebernou, dostávali jen to nejvýraznější krmení a o jejich zdraví se nepřetržitě staral.
Nejslavnější pražský lev se jmenoval Mohamed. Darem ho dostal Rudol II. Habsburský a nebylo v království tvora, který by se těšil takové pozornosti a lásce.
Mělo to svůj důvod: po smrti lva následoval ho i český král.

Stařenka krčila se v koutku sedničky, rukama lomila, prosila, ale sluchu jí nedopřál nikdo. Hned před rychtáře ji dovedli a ukazovali materiál důkazní.
Na ošuntělém papíře rychtář tak tak vzdělaný louskal: semeno z kozorožce, býčí noha, tlapa kočičí, babské ucho, tré jehněčích jazyků, čertovy jahody, císařská svíce, patero žebráků.
Marně vysvětlovala, že mast, co horkost z těla vytahuje, jen z bylin míchá, ortel už byl jasný.
Druhý den povolal rychtář inkvizitora, pátého dne už utopená byla.
A že pak náhle nejprve strašné sucho přišlo a pak povodně veliké, celá ves uvěřila. Co na tom, kolik životů zachránila znalostí zdravého býlí.

Fakta:
1) Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jistý Fabricius vyletěli z okna,
2) pomohl jim k tomu rozzuřený výbor českých stavů,
3) z okna měli letět 4, ale politici už tenkrát nechodili úplně pravidelně do práce,
5) pád z 12 metrů prokazatelně přežili; šlechticové potlučení, písař bez zranění (utekl hned po dopadu pryč).

Řešení:
1) Panna Maria, k níž se Slavata stihl pomodlit,
2) hromada papírových dokumentů,
3) fyzika*.

*Vzhledem ke sklonu kopce, měkkému mnohovrstevmému oblečení, co vytvořilo vzduchový polštář, a velké počáteční energii simuloval pád místodržících dnešní skoky na lyžích.**

**Akorát bez lyží.

Na bývalé podnikové chatě pro členy ROH se od 70. let nezměnilo vůbec nic, snad i ten toaleťák byl věrně původní. Zima, vlhko, studené peřiny a ke snídani dvě papriky a plátky eidamu. Ale taky to bylo místo, kde majitelé byli milí, příroda pod oknem a na Popovu skálu parádní výlet.
Na Popovce jsme se nechali vyfotit. Já a můj muž. V objetí stejně pevném jako ta skála. Fotku jsme poslali S., aby věděl, že jsme spolu a je nám dobře. Nebyla to nápověda, prostě jsme ho postavili před hotovou věc. Nepochopil to. A nejspíš to tak úplně nechápe doteď.

Na počátku byla hraběnka jménem Margareta von Waldeck, dívka s pletí bílou jako mléko.
Pak tu byla nevlastní matka, která protežovala vlastní potomky.
K tomu byste našli doly na měď s chodbami tak těsnými, že kutat tam mohly pouze malé děti.
Vyhnanství nebylo tak kruté, žádný les a lovec, ale palác Margaretina strýce v Bruselu.
Zrcadlo vlastně taky bylo, jedno veliké benátské zrcadlo s obrazem jasným a čistým, které Margareta dostala jako dar od španělského prince.
Skleněná rakev... dejme tomu, že Margaretin otec vlastnil i sklárny.
Pravda taky je, že Margareta byla otrávena. Jestli za to mohlo jablko, prameny neprokázaly.

Kdysi dávno před vynálezem ohně. :-)

Poušť naplňovala všechna očekávaná klišé - horko, bodavé slunce, písek, co vleze všude. Zatímco řadoví vojáci měli jen pár nádechů od kolapsu, velitel Montgomery štval svoje jednotky vpřed. Chtěl získat Rommelův skalp, a tak hnal k El Alamein.
Sám dokonale upravený, v černém baretu, vyhlížel směrem k pevnosti, z níž chtěl vylákat Lišku pouště. Série klamných útoků donutila Němce k protiofensivě.
Linie dlouhá 38 mil a na ní všechno, co jelo a umělo střílet.
Monty vítězí, ale jeho radost není úplná.
"Rommel a zbytky Panzerarmee jsou pryč," hlásili generálovi.
Monty mrštil baretem do písku. Po Rommelovi nezbyla ani guma od trenek.

Fotbalové utkání na zmrzlém dvorku za dřevěnými baráky, úsměvy a červené tváře. Češi i Rusové si říkají bratři. Bojovníci proti těm Rudým.
Jenomže úsměvy brzy zmrznou stejně jako zem v únoru. Rudí vojáci přitáhnou a s nimi nové pořádky. Legionáři jsou nepohodlní. Začínají se šířit historky o zvěrstvech, která páchají. Z bratrů se stanou psi.
Bolševický komisař s českým jménem a ruskou manželkou, s rudou hvězdou na čapce a vážným výrazem na otylé tváři obchází české legionáře, jednoho po druhém obejde celý dělostřelecký pluk.
Zítra přijede vlak. Do Archangelsku. Všichni pojedete.
Kam.
Proč.
A co když ne.

Už nepřijede žádný.

Lid Bohem vyvolený a lid určený k blahu až v životě posmrtném míval mezi sebou hranici takřka neproniknutelnou. I v době, kdy města a měšťané začali tučnět a peníze rozhýbaly svět, i v době, kdy šlechticům ze všeho, co měli, zbylo jenom von.
Právo totiž určuje ten, kdo má větší moc, a právo bylo na straně starého světa. I junker s řití holou a děravýma botama měl výsady od Boha (ve skutečnosti císaře, ale víme) neodmyslitelné.
Dědičný majetek.
Bezvýhradné právo nosit zbraň.
A oblíbené právo pěstní, jehož princip byl stejně prostý jako jeho název. Urážku cti možno ranou pěstí trestati.

Vzduch byl studený a vlhký, lidé se ve velkém hliněném obydlí instinktivně choulili, protože jejich bezpečný svět ovládla tma. Cizinka, která přišla z jihu přes velký pevninský led, tvrdila, že naučí je novému způsobu ohnětvorby. Ale stejně se báli. Rozdělat oheň, který zahřeje celý kmen, trvá mnohdy i půlku noci. Ona slibuje okamžiky.
A pak se to skutečně stalo. Pár ran, jiskry proletěly vzduchem na připravený troud. Chmýří vzplálo, třísky zahořely, dřevo pohltily první hladové plameny. Někteří z lovců mamutů začali se hned cizince klanět, protože musela být Matkou, jež vyvede je z věčného hladu.
Cizinka jim darovala dva kameny.

Člověk se snaží, bojuje za svůj kmen, za svoje město, za svoje bratry, to vše pro jejich dobro. Copak já se prosil o to, abych se stal archontem? Sami jste mě volili. A copak jsem mohl schvalovat tu pochybnou, novou demokracii? Dávat moc a staré pořádky do rukou lůzy může jenom blázen. Themistokles musí být blázen, když chce všechny peníze z daní cpát do lodí. Copak Peršani plavou? Poctivě pracuji pro dobro lidu. A co za to dostanu?
Lůza promluvila. Dokonce jsem musel na ostrakos napsat vlastní jméno, protože ten bezzemek psát neuměl.
Však ještě prosit budou, abych se vrátil.

Kdysi dávno žil byl jeden nadšený bruslař (a veslař) (a fotbalista) (a jachtař), co miloval rychlou i krásnou jízdu. Kvůli té krásné potřeboval brusle, jaké u nás nikdo vyrobit nedovedl. Tajně, pod cizím jménem, co později přijal za vlastní, objednal si z Norska zásilku pro tehdy ještě neexistující český bruslařský klub.
Grafický šotek pohrál si s doručovací adresou a "Bruslar -ski club" oddělil řádkem navíc. Místo krásných ostrých nožů obdržel mladý pan Josef zánovní norské ski. I nezalekl se nadšený sportovec ničeho a proháněl se sněhem Královské obory až do jara.
Nejdřív byl označován za šílence.
Pak začali lyžovat všichni.

Paní Polyxenu čekalo šesté životní stěhovaní, ale tentokrát snad bude šťastné, říkala si, když opouštěla Litomyšl, jež ve správě neteře její Anny Pernštejnské zůstala. Svým neteřím a synovci, jimž byla víc matkou než tetou, zanechala litomyšlské panství v obdivuhodném stavu. Více však než za hospodaření děkovaly Anna a Frebonie za knihu receptů.
Kuchařky z Litomyšle kroutily zpočátku hlavami, ale výsledek čtené dámy vyžadovaly.
Žloutek od bílku odděl, s cukrem směs a třepej dlouho, než směs bude nadýchaná, trochou mouky bílé zahustit musíš, pak bílky našlehané se zbytkem promíchej, opatrně a jen trochu. Těsto upeč dvakrát, aby tak skvělý piškot vznikl.

V partě cigánských děvčat vypadala třináctiletá Jaruška jako reklama prací prášek. Andílek v otrhaných šatech. V okrádání nepřekonatelná. Zamrkala na trafikanta, zatímco parťáci mu pod rukama ukradli denní tržbu. Ale bylo jí to málo.
A tak ji představili jistému Vladimírovi.
"Nic to není, jen mu pohoníš a dá ti pětistovku," přesvědčovaly ji kamarádky.
Vladimír ovšem okouzlen zlatými vlasy, velkýma očima a probouzejícím se ženstvím malé Jarušky nezůstal jen u ruční práce. Když dokonal, oznámila mu, že zaplatí aspoň trojnásobek, nebo volá policii.
Ve snaze ji umlčet uklouzl sedmaosmdesátiletý dědek v kuchyni po vylitém kakau.
Rozmlátila mu hlavu kladivem.
Úplně sama.

"Není moudré tak okatě odhalovat karty a ukázat polovině Evropy svoje záměry," poučila svého mladšího přítele Jeho Eminence arcibiskup Arnošt z Pardubic.
"Že snad přísaha našeho otce, že spojení rodu Wittelsbachů a Lucemburků nebude, máš pocit, týká se i mne?" přemýšlela Jeho Výsost Karel.
"Rozhodně bych nejprve informoval papeže, nezapomínejte, že jste s Annou ve čtvrtém stupni přízně," radil moudře duchovní poradce.
"Vztahy je třeba vždy budovat co nejbezpečněji, máš pravdu, příteli.
Pošleme dopis králi anglickému s žádostí o Isabelu. Posla vyzdobíme, aby všickni Evropané viděli, jaký záměr má český král."
"Do Falce i do Říma pošlu své vzkazy já."

Kolovaly léta ještě zkazky rozličné, proč čeští stavové bitvu bělohorskou prohráli. I došli mnozí k závěru, že stejně jako Trójané a Spartánci, i oni byli zrazeni.
Vyslal prý král Fridrich do Prahy zloděje, co život svůj vyměnil za příslib odemčení brány. Zloděj pak v převleku v krčmě strážné okradl o klíče, celou noc pak s nevěstkami prohýřil a nad ránem pustil katolická vojska do města.
Pravda byla prostá, hladoví Pražané sami se vzdali Fridrichovi, ještě když Šlik válčil natisknutý ke zdi. Ale historka s podvodníkem, co v rozličných převlecích lid i krále šálil, se u piva vypráví s větší chutí.

Normanský lodivod sledoval, jak pod rukama tesařů vzniká nádherná nová loď. Přesně prováděné pohyby přiváděly nové plavidlo k životu okamžik za okamžikem. Ještě několik týdnů to potrvá, než okusí chladivé vody, ale už teď byla jeho novou láskou.
Kameník vytesával z těžkého kamene závaží, které mělo sloužit jako zátěž dřevěné, břevnem opatřené kotvě.
Lodivod se zamračil. Dvouramenná kotva mu způsobila mnohé těžkosti, když se špatně uchytila u dna. Začal přemýšlet.
***
Mistr kovář se chopil kladiva a bez řečí zhotovil prototyp šestiramenné kotvy.
"Já nevím, spíš mi to připomíná naštvanou kočku," zamumlal, když předával lodivodovi jednu z nejdůmyslnějších zbraní severských drakarů.

Praha byla v troskách. Švédská armáda nešetřila děly, kulkami a už vůbec neušetřila města od rabování. Z pečlivě budovaných sbírek se jako na objednávku odvážela díla středověkých i nových mistrů, na vozy se nakládaly knihy, sochy, obrazy, goblény, zkrátka všechno, co mělo cenu nedozírné hodnoty.
Když bylo po všem, procházel správce hradních sbírek prázdný Nový* sál. Pak vzhlédl k nebesům, snad aby se zeptal Nejvyššího, a v tom spatřil nahou bustu krásné Venuše, kterak ve dví dělí Olympany svým sporem s Juno. Krása obrazu, jeho živost a barvy mu vyhnaly slzy do tváří.
Největšího z Flámů** Švédové přehlédli. Díky Bohu.

Fyzika může být nahlížena zcela synteticky a komplexně, když máte mozek dostatečně veliký, aby pojal celý vesmír. Robertův mozek byl plný molekulární struktury, gama záření, kosmického vlnění a hvězd, byl přeplněný slovy v tolika jazycích světa, že se nezadržitelně řítil k explozi.
Kosmologická konstanta přestala dávat smysl tam, kde se hvězdy hroutily samy do sebe, Bůh byl jen předmětem na papíře, morálka a lidství končily tam, kde smrt desítek tisíc mohla být přijatelná cena za vítězství.
Nakonec ho zradilo všechno. Přátelé, žena, vláda, vlast, a dokonce i fyzika.
Ve světě nového atomového věku našel Oppenheimer jedinou jistotu - okouzlující verše Bhágavadgíty.

VZDĚLÁNÍ JE NADBYTEČNÝ PŘEPYCH
ROZUM SE NESNOUBÍ S ŽENSKOSTÍ
ŠKOLA NENÍ KURNÍK
ČEKÁRNA NA MANŽELA
PODPORUJETE KONKURENČNÍ BOJ

První ročník ruku v ruce kráčel ulicí, dívky se bořily do klobouků, aby nemusely číst posměsné transparenty. Bylo 16. září a snad i počasí snažilo se prvním gymnazistkám řádně zavařit.
Boj v parlamentu se vedl dál, Krásnohorská a Adámek donekonečna žádali emancipaci vysokých škol. Ale největší hrdinky seděly ve škamnách, s hlavou zabořenou v matematice, latině a řečtině, jejichž výsledky musely být excelentní. Nebyl čas na chichot, nebyl prostor pro barevné pentle.
První rok jich bylo pouhých 51.
Za čtyři roky 263.

Každé vytahování lustru se svícemi bylo samo sobě obřadem. Nejprve se rozzářily skleněné čočky nebeské sféry, odrážely světlo přesně na první plán - bohatě zdobené a kameny vykládané stěny. Pak se světlo vzneslo, rozsvítilo zlacené obložení a svatý Václav se ocitl v překrásné aureole. Když lustr vznesl úplně nahoru, přišli ke slovu svatí. Mihotání dodalo všem sto třiceti na pohybu, vystupovali z rámů a shlíželi milosrdně na klečící, oděné do zlaceného světla.
Pak se lustr stáhl dolů a zůstala jenom jedna lampa se třemi svícemi. Prostřední nesměla nikdy zhasnout, zářila na Rolandův lesní roh.
Až zhasne ta, roh oznámí konec světa.

Jen si mne držte, pane, v tom vězení, kterému říkáte láskyplné manželství. Držte mne pod věčným dohledem, však nemyslete, vím o těch očích, které mě hlídají na každém kroku. Ale že za svůj věnec slávy, vděčíte mně a mým milencům, na to jste zapomněl, samo sebou.
Držte mne svázanou ceremoniály, povinnostmi i státními cestami. Držte mě u huby jako svého koně. Řetěz mi dejte okolo krku a uvažte mě, když vám moje chování vadí.
Jiná nebudu. Vychovala mne Paříž a její salóny, ne zatuchlý a zastaralý korsický venkov. A věděl jste to, když jste mě učinil svou ženou.
Vaše Josefína

Do života jsem vstoupil v místě, které znalo jen smrt. Takto s odstupem nechápu, jak dokázala moje matka porodit, aniž by vydala hlásku. První rok života jsem strávil v tašce, druhý rok v továrním sklepě. Byla to hra, když, chlapče, vydržíš potichoučku, táta přijde a dostaneš najíst.
Ticho a tma se staly mým životem, znal jsem jen vzdálené dunění strojů a předení kočky, která mne hlídala.
Jedinkrát spatřil jsem jinou tvář, než veselý obličej mého otce lemovaný světlem svíčky. Důstojník mě našel. Mlčel nekonečné vteřiny. Pak mne přikryl dekou a odešel. Den před tím se stal otcem a byl milosrdný.

Neobvyklý nález čekal na světlo až do 20. století, protože teprve průmyslová orba dokázala prohrabat půdu tak hluboko, aby mumifikovaného muže nabrala na plužnici.
Muž byl prokazatelně Kelt, pravděpodobně bohatý. Jeho mrtvola nese známky násilí, v hlavě má tři rány sekerou, před smrtí mu někdo odřízl bradavky a poté mu vyndal srdce. Na druhou stranu má na sobě dochované roucho a největší rarita jsou husté, složitě česané vlasy.
Historikové nemohou se dohodnout, zda šlo o rituální vraždu, nebo o mstu a brutalní násilí.
Vzhledem k tomu, že vlasy měl pomocí pryskyřice vyčesané do číra, možná ho zabili za falešný zpěv.

Kost z dánského žárového hrobu je poctivě rozřezaná na nejmenší sekvence DNA a belgičtí badatelé žasnou. Domestikovaná kočička, myšilovka a cestovatelka na drakarech byla přímou příbuznou micky z Kypru, jejíž stáří se datuje někam na devět tisíc před Kristem. Jak se ke skandinávským dobyvatelům dostaly? Těžko říct.
S jistotou lze ale říct, že právě díky nájezdníkům rozšířily se kočky po Evropě. Vikinkové, kromě jiného, nebyli vůbec hloupí a všimli si, že kde jsou kočky, tam zásoby z dobyvačného plenění vydrží o dost déle.
Kožená zbroj, měkká kožešina, lano i jídlo, to vše ochránilo požehnání od bohů a vtělení bohyně Freyi.

Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno nebo na růžovo, tetování, skřeky na místo zpěvu, to vše přináší ve výsledku šokující a zcela odpudivý dojem. (1983, Tribuna)
"Volové, tak jsme to dokázali, je o nás článek v Tribuně," zasmál se Michal Ambrož. "A je to v prdeli, protože nás asi zakážou."
A měl pravdu.
Jasná páka přestala existovat přesně na dvě minuty. Pak se oděla do lesku vznešeného jména a Na Chmelnici se nestačili divit, když Hudba Praha hrábla do strun a ukázala posluchačům, zač je toho punk.

Císarovně Anně Kristýně hořely tváře. Čeho se to jenom dočkala? Tak tohle je výsledek moderní výchovy? Prý nemá smysl dívky tlouct, ani rákoskou, ani holí. Vždyť ona na ně ani nekřičí. Kromě etikety učí je i dějepravu, k čemu jim to bude, princeznám? Jak se naučí poslouchat na slovo? Co z nich vyroste za manželky, když nebudou řádně zkrocené?
Anna Kristýna vzteky práskla dveřmi a jala se křičet na Jeho Veličenstvo.
"Stále nechápu, v čem vidíte problém, drahá choti? Princezny jsou vždy ozdobou našeho dvora."
Císařovnu hněv nepřešel. Snad proto, že zaslechla, jak obě princezny říkají vychovatelce Karolíně Fuchsové "maminko".

Mikuláš z Krchleb naposledy kontroluje vojsko i terén. Na úbočí kopce stojí vozová hradba, nepřítel má strategicky mnohem lepší pozici. Navíc za zády mají táborité sirotčí města, kam mohou se rychle stáhnout.
Spěšný posel z Divíškova oddílu konečně dorazil a Krchlebec velí do útoku. Střely houfnic létají vzduchem, ale vozová hradba je nepřístupná. Útočící vojsko se náhle obrátí a chaoticky prchá zpět z kopce.
Mikuláš se otáčí. Vyjde to?
Chvíli je ticho, pak se vozy rozestoupí a vyvalí se sirotčí armáda.
Vyjde!
Krchlebský volá, vojsko se obrací podruhé a ze zálohy vynoří se další dva šiky.
Do večera bylo hotovo.

Jen vybírej, vznešený pane, vybírej z krasavic, které dovlekli sem coby tvoji trofej. Vybírej pečlivě, dobře si je prohlédni, ty temperamentní krasavice plné života, divokých očí, tmavých vlasů, za něž dobře se ti držeti budou, vybírej dlouho, ať mají strach, vybírej mezi mladými, jimž utneš život jen pro svoji chtivost. Vybírej, výběr ti to oplatí.
***
Jen vybírej, vznešený pane, vybírej z návrhů, které ti pod nos položili coby tvůj triumf. Vybírej, s kým se spojíš a proti komu. Vybírej se svou zatemněnou myslí. Vybírej, než ti paralýza sežere celou tvoji osobnost.

Vybral jsi špatně. Tenkrát i teď, pane z Valdštejna.

Původně tady měl zaznít příběh o tom, jaké radovánky zažívá Její Veličenstvo vdova, ale vrátil se mi papír tak modrý*, že by se na něj rovnou dal nakreslit plánek podzemích chodeb do Wesminsteru.
Musím tedy přijít s něčím jiným. Představte si, mám manželku - ne, to ještě není ten vtip, ale děkuji té dámě v zeleném, že se od srdce zasmála.
Takže, moje manželka už takový měsíc intenzivně bleje kudy chodí, pěkně přibrala a raduju se, že je v jináči.
Zlato, kdy se to narodí, ptám se.
Asi nikdy, vona na to, měla bych ti konečně říct, že jsem vlastně chlap.

Když vidíme, v jakém pustém stavu nachází se místo, které mělo by se zovat naším domovem, myslíme, že milovanou Markétku k cestě jen tak nepřesvědčíme. Zde jen pusto a prázdno, málo na to, aby podnikla tak náročný výlet. Její fraucimor je náročný na stavby i nádheru všelikou. Líbilo by se jim hnízdo myší? Nebo támhle to bujaré křovisko? Doufali jsme, že ubytovat půjde Markétku v klášteře, který ujčina naše vede, ale kdeže, i ten je pustý a prázdný.
Místo našeho srdce, kam jsme se těšili, nalezli jsme bez matky, bratrů i sester. Snad zaplní ho nový domov, náš a Markétčin.

Polní kuchař se tvářil zaraženě: "Jako opravdu? A celého?" Ale rytíři, pánové, velmožové, a dokonce i polní kaplani na tom trvali.
"Inu, tak dobrá, ale potrvá to," pokrčil onen rameny a dal se do díla.
Tělo mocného Rudovousa, zbaveno srdce, ponořil do hrnce a počal vařit. Trvalo dvanáct hodin, než se oddělilo maso od kostí, jež bylo potom třeba ještě úplně doběla oškrabat. Běloskvoucí kostra byla zasypána vonnými esencemi.
"Dokonalé," hlesl biskup.
Mocný císař tak odpočívá na třech místech. V Antiochii leží jeho maso, v Tarsu jeho srdce a v Jeruzalémě jeho kosti.
Snad si to při Posledním soudu vyřeší.

Vidíš bílá a černá pole. Když si sundáš brýle, vypadají skoro jako klávesy klavíru. Stačí se zasnít a přehrávat si melodii, figury se rozběhnou po desce ve svém živoucím rytmu. Je to nádherné, všude kolem jenom klapání a cvakot hodin. Někteří hrají rychle a zběsile, skládáš z toho své jazzové partitury, jiní mlčí a s přimhouřenýma očima nepodobnýma kočičím dávají si na čas. Během obrany složil jsi synkopickou předehru a je ti jedno, že osmý soupeř dává ti šach mat. Ty vedeš jiný boj. Ten se světem. Se Stalinem. S cenzurou.
Tady můžeš žít a skládat bez dozoru. A vyhráváš.

Cestovatel a poutník v jedné osobě nadšeně vdechuje studený vzduch. Příslib soli, snad? Krok má pevný a rychlý, vysoké štíhlé tělo se nese stezkami, jimiž šlapaly nohy obchodních karavan už před tisícem let. Skoro cítí jejich přítomnost a souzní s nimi.
Tváře mu kryje stín širokého klobouku, což jest dobře, neb často tu prší. Ještě pár dní a bude u moře.
Sem tam nějaký pohraničník kontroluje jeho cestovní pas. Tento akt zcela přízemní a neladící s jeho poutí vždy doprovázejí problémy.
Velká jizva táhnoucí se od levého oka přes čelo není v souladu s údajem v pasu.
Poznávací znamení: žádné.