Moje články

https://docs.google.com/document/d/11Pzjs0KX5BBHlmUv__ByqoH6xX49MBwI3yP…

Přehlídka končí, modelové opouštějí pódium. 

Muž se dme ve vyšívané nádheře. 

„Tos udělala krásně,“ otáčí se na dcerku. „Všichni zírali. Jsem zase první.” 

Holčička se usmívá. Trvalo to. Síla nitě. 

Žena pozorně sleduje závěrečné defilé pořadatelů. „Rufina založila družstvo. Bude dost na nové košile pro všechny.“

„Mamí, koukej, oni vůbec nevrhají stíny!“

„Nevymýšlej a pojď,“ maminka bere kloučka za ruku a zahýbá na pěšinu pod Stalinem.

„Tudy nepůjdeme,“ táta kouká na vchod do Ladění. „Už nikdy.“

Markétka si zdobí vlasy fialovými květy šeříku. 

„Dneska jsem šikovná princezna Bezinka. A ty můžeš být můj rytíř,“ obrací se na brášku.

„Tak jo.“

Pláň se blýská kovem. Září vítězstvím. 

Dokonale ostrou uličkou mezi sektory Ladění a Tůrování kulhá zlatý retrívr. „Týnko, počkej,“ stará žena pajdá ještě pomaleji.

„Tudy nemůžete, paní,“ pořadatel se snaží chytit fenku za obojek. „Uvolněte koridor pro stroje vítězů.“ Pes vrčí a uhýbá, mladík ztrácí trpělivost. „Zmizte odtud i s tím čoklem!“

„Masaryk psal, že vlastenectví je láska, ne nenávist,“ mumlá babička. Bere psa a pomalinku se štrachá za zábranu.

Mladík ji neomaleně postrkuje. „Nechte si ty kecy a pohněte, než vás rozmáznou. Pro čistou trasu jsou ztráty povoleny!“

Od Hradu duní motory. Kolona sviští mezi davy. Vzduch páchne benzínem.

Táhnou se jak smrad. Žena s dcerkou očichávají ještě nesměle vonící šeříky nad vltavskou strání, chlapi přehlížejí město shůry. Na každé vyhlídce přestávka. 

Konečně táta velí otočit. 

„Jé, ahoj Rufino,“ Markétka se trhá a nadšeně běží k litinovým krajkám Hanavského pavilónu. Ve lněné vyšívance a s umně propletenou korunou vlasů vypadá žena jako zjevení z jiného světa. 

„Rád vás poznávám.“ Pod jejím pohledem natažená pravice vadne.

„Slyšel jsem… o vašem exilu.“

Oči jako jehly. „O útěku před tanky v Minsku? O pravdě vyšité krví? O rudé niti, která bojuje?“

Tuhne. 

Probere ho až dcerka. „Tati, Rufina umí jehlou porazit strach.“

Sedí na před Letenským zámečkem a cucají limonádu.

Táta začíná nezvykle potichu. „Byl jednou jeden král, moudrý a ušlechtilý, ale nedokázal se ubránit. Zloun ho zavřel do pece a spálil. To byl váš praděda. Jeho syn, můj děda, se zapřísahal, že už nikdy nebude dole. Obul si mocné rudé boty a šlapal po jiných. 

Táta na to šel ještě jinak. Usmyslil si, že postaví nedobytný hrad ze zlata a diamantů. Shromáždil obrovský poklad, ale ve věžích byla zima a tma. 

Já hledal sílu mezi rytíři s ocelovou zbrojí proti strachu.“

Markétka dopíjí. „A dá se v těch krunýřích dýchat, tati?“

Maminka zastrkuje Filípkovi cíp košili do kalhot. „Jako ze žurnálu, můžeme vyrazit.“

„Tatí, jedeme autem?“ 

„Dneska ne.“ 

„Ale já chci řídit! Vzuuuuum,“ kluk krouží po bytě. „Jsem závodník.“

„Můžeš si vzít šlapadlo.“

„Filipe, stůj!“ Žena křičí. Marně. Nablýskaný žlutý stroj kosí záhon tulipánů. „Deratizoval jsem ty parazity!“otáčí se klouček hrdě na tátu. 

Muž tuhne, maminka táhne syna od poničených květů. „Filipe, co to meleš? Kytky jsou  živé.“ 

„Byly. Než je někdo zlikvidoval.“ Muž se shýbá pro květy. Jeden podává ženě, druhý dceři.

„Hrdinství vypadá jinak,“ otáčí se na Filipa. 

„Nemusíš mu to vysvětlovat,“ žena se usmívá. „Nebo radši ano.“

Dveře sotva zaklaply a Markétka se vrhá do košíku. Navléká si košili přes tričko, nakrucuje se před zrcadlem. 

„Tatí,“ hrne se do pracovny. „Tohle jsem vyšila úplně sama.“

„Šikulka. To je teď nová móda?“ 

„To je na Den vlajky, “ přidává se žena.

„Muž povzdychne. „ Mě už se tam vůbec nechce.“

„Pomůže, když půjdeme s tebou? Máme jednu i pro tebe. I pro Fílu.“

„Výšivky jsou pro holky!“ klučík se dere k tátovi. 

„Tyhle ne, trubko,“ malá rozbaluje červenobílé plátno. „To jsou runy síly. Koukej, motor,“ zapichuje prst pod límec košilky.

Filip pokukuje po muži. 

„Budu rád. Spolu to zvládneme líp.“

Z ateliéru textilního designu není na kyvadlo vidět, ale studenti jeho rytmus vnímají.

Rufina drží špulku odstínu 666, barvu tepenné krve.

„Oni věří, že když se obalí plechem, stanou se nezničitelnými.“

Ukáže na náčrt ozubených kol. 

„Lžete jim. Křížky jsou runy síly a uzly pouta, držící národ pohromadě. Budou to milovat.“

Přejde k jednomu z rámů a prudce zabodne jehlu do látky.

„Nitě pokřtěné krví. Výšivka je invaze. Měkký květ korálu, který proroste skrze krunýř k srdci. I nejtvrdší kámen má jádro, které kdysi plakalo. Udělejte vzory tak krásné, aby se jich nemohli vzdát. Neporazíme je silou. Rozložíme je zevnitř.“

„Né!“ ječí kluk a kope do dveří. 

„Filí, už fakt musíme jít. Vždycky ses do Ladění těšil!“ 

Uhýbá před rukávy, ruce zaťaté v pěst. „Pitomý, hnusný, blbý!“ Natlakovaný jak papiňák. Vysmekne se, běží do pokojíčku, leze na palandu.  

„Filipe dost!“ Mamince dochází trpělivost. „Okamžitě slez dolů a pojď se oblíknout!“

Markéta si zouvá boty. „Já mu domluvím, mami.“ Stoupá po žebříku.

„Ty mě taky nech,“ hlásek přechází do fistule. „Poslalas na mě tmu!“

„Neměls do ní píchat.“ 

„Jsem nejsilnější! Jako tá…“

Holčička už je nahoře. Blíží se k bráškovi v nejzazším rohu postýlky. Utrženým modrým nohám a rukám se vyhýbá.

Ještě si ani nerozsvítili.

„Fakt řekl deratizace,“ vydechne muž do ticha. „Že je máme vyhubit jako parazity. Odstranit chyby v systému.“

Žena odkládá nablýskanou sklenici na linku. 

„Praděda, viď.“

Kuchyní zavane cyklon B. 

„Tohle už není o efektivitě. To je o strachu. Chci jen, aby věci fungovaly! Svět, co má řád!“

Ucítí teplo na rameni. „Nemusíš pomáhat brousit gilotinu,“ měkká ruka zesílí tlak. Sjede na záda. „Mám tě ráda.“

„Mamí, my už máme strašnej…“ děti brzdí mezi dveřmi, Markétka rozsvěcí. „Hlad.“

Žena vytahuje příbory ze šuplíku a podává je holčičce. „Už to bude. Prostři.“

Filip se nehýbá. Zírá na tátu. 

Vážení vlastenci,

hrdě zveme na první DEN VLAJKY.

Oslavme na Letenské pláni hodnoty, tvořící páteř národa: pracovitost, technického génia a věrnost kořenům.

Program:

1.Srdce v pohybu: Exkluzivní přehlídka úspěchů automotivu. Od historických skvostů po systémy autonomního řízení. Ladění motorů budoucnosti. Česká ruka vládne oceli.

2.Zbroj předků: Oděv symbolem síly. Ve spolupráci se studenty Fakulty textilního designu představíme národní kroje v původním, mužném významu. Funkční estetika, symbolika moci. Vyšívaný kalich praporu Jana Žižky, čamara T. G. Masaryka. 

3.Živý vzorník: Moderní interpretace. Studenti UMPRUM předvedou implementaci tradičního vzoru do současného oděvu.

Výšivka je kód. 

Vstup volný.

Maminka odkládá pozvánku. 

„Rufino, jsi geniální.“

Klika cvakla, dveře letí. 

„Je po něm,“ hlaholí táta a hází klíče na linku. „Žádný floutek na lautr zbytečný fakultě nebude učit děcka blokovat dopravu!“ 

Maminka zvedá oči od plátna, Markétka se hmoždí se zapošitím.

„No vida,“ muž se spokojeně opře o futra. „Tohle vidím rád. Žádné nesmysly. Klidná ženská práce.“

Holčička konečně stříhá nit. Natahuje ruku s vyšívacím rámečkem k tátovi. Křížky, uzlíky, řetízek. Abeceda a mapa.

„Krása, princezno. I když trochu piplačka. Hlavně se u toho moc nepředři.“

„To je jen vzorník.“ 

„Šikovná!“

Markétka se sladce usmívá. 

„Jestli chceš, tati, můžu ti taky něco vyšít. Třeba na košili. 

„Vůbec to nefunguje!“ 

Rufina místo odpovědi vytahuje z tašky kapesník. Látkový. Vyžehlený.

„Už nemůžu. Děti pořád nachcípaný, doma binec, práce stojí a v hlavě mám prázdno.“ 

Zvedá vyšívací rámeček. „I ten pitomej uzel už jsem zapomněla.“

Žena jí odebírá kruh. Zapichuje navléknutou jehlu do plátna a odkládá ho stranou. Ruce překrývají ruce. 

„Každá díra se dá zašít. A prázdnota je nutná fáze. Jak jinak by přišlo něco nového?“

Maminka se opatrně usmívá. „Jednou chci být jako ty.“

„Tvoje sny mají jinou barvu.“ Zkoumá rub i líc výšivky. „Podívej, tady,“ prst míří na rudý chumel. „Zpomnělas nit třikrát obtočit kolem jehly.“

A potom se podívá pořádně. SS. Černé na černém, přímo nad kotníkem. 

Prohrabává hromadu tmavého prádla, ruce přehazují Filipovy softshellky, Markétčina legíny i její čelenku. Určitě ji sbalil ji omylem v šatně. Cítí kov činek, pach testosteronu. Smrad z posilovny. Vůni jeho potu. Nebuď pitomá. 

Posledních pár kousků na dně koše. Další. A třetí a čtvrtá. Dech se jí zasekává v krku.

Neschopná pohybu zírá na písmena. Oči ji pálí. Ramena se začínají chvět. 

Válí se po zemi a hystericky se chechtá. Severus Snape aspoň nebyl nácek. A dokázal opravdu milovat.

Nastrká hromadu špíny do pračky a zavře dvířka.

Klap.

„Vždyť jsou jako mátohy!“ Táta srší energiií. „Jde se ven, mládeži. Potřebujete dobít baterky!“ 

Maminka zavírá myčku. „Bude pršet. A mám maso v troubě.“  

„Zvládneme to sami. Že jo, šampione,“ drbne kluka po vlasech. 

Markéta se netváří. Tuší, jak to zase dopadne. Dopravní halu Národního technického muzea vidět nechce. Už nikdy. 

„Co je, princezno?“ táta se usmívá. „Vypadáš jako Sněhurka.“

„A můžeme se jít podívat taky na zvířátka?“ 

Holčička si bere bundu.

„Já vám je ukážu! Jsou hebké jako obláčky. A klidně vysedí i cizí vejce.“

Filip zvítězil nad zipem. Zvedá bradu. „Nás vůbec žádná slepičárna nezajímá. Že ne, tati!“

„Nebreč, oni si jenom vyměňují názory,“ Markéta objímá brášku. 

„Povím ti pohádku, chceš?“ Kluk škytá, záda se chvějí a růžová kočka na růžovém triku vlhne.

„O Supermanovi,“ holčička už si zoufá. „O Metropolis. Jak měl sílu Slunce a mohl rozbít planetu jako hračku, ale on to neudělal. Postavil se kulkám, aby ochránil ty nejmenší.“

Filip povoluje. Odlepuje se od sestry, rukávem stírá nudli. Nadechuje se. „Všechny přepral!“ 

Aspoň přestal brečet. „Nejde o vítězství, ale o spravedlnost!“ snaží se Markétka.

Filip už neposlouchá. Poskakuje po spodní posteli, prstem jako mečem bodá do vzduchu. 

„Au!“ Překvapeně se zaráží. 

Na peřinu kape tma.

„Došla.“ Muž teatrálně otáčí prázdnou plechovku dnem vzhůru.

Tímhle tónem bys nejspíš oznamoval i státní převrat, napadá ženu. 

„Zase. Jak je možné, že tady nic nefunguje, jak má?“

„Promiň, nevšimla jsem si. Zítra ji objednám.“

„Nejde o pitomý kafe. Jde o základní organizaci. Vždycky to takhle začne. První chybí káva, pak se začnou drolit termíny a nakonec se všechno sesype. Musíš se víc snažit, aby tenhle dům běžel.“

Maminka se nadechuje. Tahle síla mě kdysi fascinovala. Chlap, co mě ochrání. 

Ticho řeže v uších. Žena se obrací zpátky ke dřezu. Kalná voda mizí v odpadu. 

Tady už toho dochází víc.

„O Růžence! Jak princ rozsekal všechno trní!“ Vymydlený Filip v červenožlutém pyžámku nadšeně poskakuje po posteli a švihá neviditelným mečem, až se palanda třese.  

„Dneska vybírám já,“ usazuje ho sestra a probírá se hromádkou knih u postele. Petra Pana raději ne. Kdo ztratí stín, přijde o kus duše. Otřese se.

„Mami, znáš nějakou pohádku o niti?“

„Pověst. O princezně Ariadně. Jak vyvedla hrdinu z labyrintu.“ 

„Co je to labyrint?“ Filip visí přes pelest.

„Bludiště, ze kterého se hrdina sám nedokáže dostat.“

„Já bych ho rozmlátil!“

Holčičce se klíží víčka. 

Usíná s otázkou, jestli víc pomohla ta červená nit nebo láska.

Oblaka páry se vznášejí nad žehlicím prknem. 

„To krásně voní,“ Markétka maluje, Filip drandí s autíčkem po překážkové dráze. Po noze stolu, vzuuuum na papír, černá kolečka zanechávají na čtvrtce ošklivé stopy. „Přestaň,“ odstrkuje ho holčička. Sporťák zrychlil, papír se krčí. „Vzuuuum!“

„Mamí, ať mě…“ Dveře. Táta. 

Pusa, herda, objetí.

„Proč ty košile nenecháš pro Marynu? Na co ji platím?“

„Chtěla jsem sama. Už máte nového ředitele?“

„Igor tu kandidátku zrušil. Samí zelení fanatici!“

Klučík strká obrázek se stopami po pneumatikách tátovi před oči.

„Tatí, koukej, přejel jsem najednou dva koně!“

Markétka mizí v pokojíčku, dveře nezavírá. 

Pára se rozpíná.

Drobné prstíky obírají do malované misky bledou, vznešenou lodyhu devětsilu. „Bude to brzo?“

„Všechno má svůj čas, malá,“ usmívá se Rufina. „Boží mlýny melou jistě.“ 

„To nechápu.“ Místo odpovědi pohlazení. Je tady správně. 

„Petasites slouží jako beranidlo. Naruší krunýř.“ Žena bere do ruky křehké květy primulí. „Kde už klíče nepomohou.“

„Je třeba úplně převrátit řád. Podběl kvete dřív, než mu vyraší listy.“ Na hromádku se snášejí žlutá okvětí. „A plicník,“ probírá se dál náladovými růžovo-modrými kalichy. „Škoda, že není čas šípků. Rudá barva je nejmocnější.“

Maminka neváhá. Jehla bodne a kapka obarví roztok. 

Markétka zatají dech. Další krůpěj. „Za Filípka.“

Filip šlape jako o život. Září. Všechny předjel, jede první. Lepší než v Ladění.

Zástup žen nepospíchá. Povídají si, voní ke květům. Štíhlé věže Strahovského kláštera odrážejí zlato do  dřínových střapečků a pod stromy už je bílo. 

„Letos si po tom líbání budeme moct rovnou zobnout třešní.“  Maminka to slyší a vadne. 

Rufina nabírá vodu zpod cesty. „Pramen zachránců dětí.“ 

Markétka plní láhev. „Nevěděla jsem, že je tu tolik studánek.“ 

„Ještě nabereme v Seminářské zahradě. Neničí. Neúnavně opracovává,“ usmívá se dívka na holčičku. „Na pití, k omývání, na napařování. Jen musíš vybrat tu pravou.“ 

Filípek zastavuje. Otáčí se na maminku.

„Pomáhala jsem zdobit,“ Markétka pečlivě rovná poslední čokoládové sušenky navrch piknikového koše. „Tyhle máš rád.“

„Šikovná,“ muž chytá proutěné ucho. „Na tebe je to těžké.“

„Já ti pomůžu, tati,“ Filip se jim motá pod nohama.

„Ty budeš řídit,“ táta podává synkovi klíče s lesklou šelmou.

Malé ruce na volantu překrývají tátovy tlapy. „Musíš slyšet motor. Rytmus a řád.“

Klučík sotva dýchá.

„Nic nás nezastaví. Napravíme, co se pokazilo.“ Nenápadně točí, keře zepředu uskakují  doleva. „Jde ti to skvěle! Budeš řídit líp než já!“

„Můžu taky?“ Holčička na zadním sedadle škube pásem.

Táta se ani neotočí. „Tobě to dneska krásně sluší.“

Litinový orel na  sloupu uprostřed kavárny rozpíná letky. Žena kontroluje mobil a zvedá se. „Musíme pro Filipa.“

Holčička si mne oči. „Nebo tam zkamení.“

„Tohle neříkej,“ žena rychle sbírá věci ze stolku. 

„Táta už je,“ nenechává se malá umlčet.

„Markétko,“ maminka najednou zpomaluje. „Už jsi dost velká, abys poznala, co je skutečnost a co si vymýšlíš.“

„Už mě nemá rád,“ slzy se hromadí v koutcích. „Filipa má radši.“ Tečou.

„Kočičko moje,“ splývají dohromady. „Táta má teď moc práce. Chlapi se prostě baví jinak.“

„Zase pohádky?“ 

„Pojď už,“ žena bere holčičku za ruku. 

V rudém slunci nad Petřínem Markétka nevrhá stín.

„To je hezká pohádka, mami,“ Markéta odkládá vyšívací rámeček. Usmolená a příliš krátká nit bimbá pod plátnem. Dlouhá nitka, líná dívka.

„Tu mi vyprávěla babička.“ Rufina se na holčičku usmívá. „Ona vyšívala košile pro muže, co odcházeli do lesů.“ Ženina jehla se do plátna potápí a vynořuje jako delfín.

„Schovávali se?“ 

„Hledali cokoli, co není okov. Do podpaží jsem jim všívala přání návratu. Byl to složitý uzel. Kdo hledal smrt, toho nenašla. Kdo hledal je, zabloudil v břízách.“ 

Rufina se podívá Markétce do očí. „Když uvěříš, získáš sílu. Já hledala způsob, jak zastavit tanky. A nit si mě našla sama.“

Až se natolik zamotají do přediva vlastních lží, že zapomenou dýchat, až místo trpělivého rozplétání křivd sáhnou po nožích, až černočerný pták, zrozený ze spalin a dýmu, zacloní slunce tak, že radost ani nenasadí na květ, tehdy se ve vísce, kde se lidé dosud zdraví jménem, probudí dívka. 

Vystoupá k nebesům a trnem z koruny probodne ptačí srdce. Rudými krůpějemi obarví pavoučí niť. Tou pak vyšije svět. Steh vedle stehu. Ne jak byl. Jak by měl být. 

Až bude nejhůř, temné stíny zakryjí i naději na východ slunce a smrduté výpary udusí lásku, bezbranní se spojí. Rudé křížky vyspraví svět.

Hanavský pavilon připomíná litinovou krajku nad městem a žena na vršku dvojramenného schodiště se zapletenou korunou vlasů je princezna.

„Ta je krásná,“ unikne Markétce. 

„Tady nemusíš šeptat,“ usmívá se Rufina a otevírá křišťálové dveře.

Holčička valí oči. Taková nádhera! Zdi jsou vyzdobeny nádhernými výšivkami. Květy, ornamenty, postavy. Obrysy aut i věží. Markétka poskakuje od jedné k další. „Mapa, mami,“ piští nadšením. „Náš dům,“ jede prstíkem po plátně. „A tohle?“ otáčí se na průvodkyni.

„Křížek je křižovatka, maličká. Nit rozhodne, kudy dál.“ 

„Musíme svět trochu přibrzdit,“ maminka se usazuje u stolu, úsměvem zdraví ostatní ženy a odsouvá dcerce židli. 

„Tohle funguje.“

Muž rozráží dveře bytu, dnes nezvykle brzy. Září. Voní vítězstvím. 

„Vytunili jsme to! Kripl jeden. Ten už nám klacky pod nohy házet nebude. Poletí bez padáku!“ 

Žena se otáčí od plotny. „Krnap?“

„První. Ostatní se poserou. Ale skučel!“ 

Kuchyně voní láskou, marmelády i nutela už jsou na stole. „Řekni dětem,“ maminka vypíná sporák. 

„Závodníci, nástup!“ 

Obhlíží scénu v pokojíčku. „Už je ti dobře, chlape? Dneska máme palačinky. Abys je nemusel jíst suchý!“

„Já mám suchý rád,“ zvedne Filip oči. 

„Jsou nejlepší,“ podpoří Markéta brášku a nenápadně přikrývá rukou nevyšší cimbuří legového hradu. Králíčka s čerstvě zašitou jizvou tátovi raději neukážou.

Zvenku křičí kosi. Ještě holé větve kaštanu kývají Filipovi do jeho nového hradu.

„Teplotu nemáš,“ maminka odkládá teploměr. „Chtěl bys něco k jídlu?“

Klouček se choulí do klubíčka v rohu. 

„Pojď dolů, budeme stonat spolu,“ žena opatrně popotahuje peřinu. Žádná reakce.

„Fili, polez, já tam za tebou nemůžu.“

Peřina se chvěje. 

„Filípku, to bude dobrý, pojď ke mně.“ Ruce se natahují, ale nedosáhnou.  „Bolí tě něco?“

Zpod přikrývky vykukují ubrečené oči. Klouček se pomalinku souká k žebříku. Utírá si nudli rukávem. V zaťaté pěsti něco žmoulá. 

„Mami!“ Spouští se ženě do náručí. „Že to půjde spravit!“ Otvírá dlaň. Králičí ucho.

Slunce už políbilo špičky věže svatého Antonína. 

Chlapeček kňourá. Mne si oči, kroutí se, peřinu přes hlavu. 

„Zvládneš dovézt Markétu do školy? Filip dneska zůstane doma,“ žena konejší synka v náručí.

Muž odsouvá kávu. „Co je, chlape? Oslava nesedla?“ 

Klučík se tikne k mámě. „Není ve své kůži, nebudeme riskovat.“ 

„To bude dobrý. Není žádná cimprlína!“ pádná pravice dopadá na zádíčka v Supermaním pyžamu. „A ty pohni,“ otáčí se na holčičku. „Mám důležitou schůzku.“

Stojí už mezi dveřmi, když malá cítí, jak jí do batohu klouže měkký balíček. 

„Ještě to šití, holčičko!“ Maminka ji políbí do vlasů. Potichu dodává: „Nezapomeň!“

Filip oddychuje na horní palandě. Trval na výměně. „Spala tam dost dlouho. Střídání je spravedlivé!“ A táta se ho zastal.

Postel divně vrže a Markétce je těžko. Slyší kroky. Takhle moje maminka nechodí, napadá holčičku. Krčí se pod peřinou. Tiskne se ke zdi. 

„Pst,“ ruka se jemně dotýká tmavé hlavičky. Voní bezpečím. „Ať nikoho neprobudíme.“

Malá ve tmě kývá. 

„Neboj, všimla jsem si,“ žena vytahuje jehlu a červenou bavlnku. „Posuň se, ať tě nepopíchám.“ 

Stín uhnout nestačí. „Tohohle tu necháme,“ obratně přišívá temnotu zespoda k hornímu roštu. „Tahal by nás dolů.“ 

Zapošívá, odstřihuje nit. „Hotovo. Pojď!“ Bere dcerku za ruku. 

Kuchyní sladce voní jahody a dort má tvar Lamborgini. 

„K narozeninám, chlape,“ podává táta Filipovi nůž. Opravdový. 

Klouček okouzleně přejíždí prstem po blýskavé střence. Ocel se leskne jako studené šupiny toho vánočního kapra. Tehdy Filip ještě plakal, když na něj vystříkla krev a rybí oči zmatněly. Teď už v duchu slyší lektora: „Muž se nebojí železa.“

Filip pevně sevře rukojeť. Chce to čin. Vytahuje z kapsy sestřina umolousaného plyšáka. Nadechuje se. Chytá hračku, silou ji přitiskne ke kuchyňskému stolu. Řeže. Dopředu, dozadu. Králíkovy dlouhé uši zpomalují pád. 

Máma odvrací oči a v náručí konejší vzlykající holčičku. 

Táta se hrdě usmívá.

Křída skřípá o tabuli. „Jedna a jedna je jedna.“ 

Klouček vrtí hlavou. Do školy půjde v září, ale tohle už přece umí. 

„Chyba,“ vyhrkne nahlas. Mužův pohled ho zmrazí.  

„Jedna a jedna je jedna, Filipe,“ opakuje lektor. „Muž a muž jsou jednotná síla. Žena je nula.“ 

Filipovi se pod lavicí potí prstíky. Táta (1) plus on (1) rovná se dva. Máma a Markétka jsou v téhle nové matematice prázdná místa. I když je má rád. Nebo nemá. Nemá mít. 

Ruka zavadí o tlapku Markétčina plyšového králíka. Zastrkuje ho hlouběji do kapsy.

Stín na podrážce boty ztěžkl. Jedna nula pro tmu.

Do Kostelní ulice nakoukne dubnové slunce před polednem. Maminka s Filipem zahýbají ke hřišti, Markéta se sotva plouží. Její stín se na bělavé kůře platanů kroutí a pitvoří. Číhá u každého kmene. Není k unesení. Holčička zavírá oči, roztahuje ruce a poslepu prochází známou alejí. 

Filip už je na koni. Ještě je potřeba ho povysadit, nevyleze na žlutou obludu sám, ale nahoře se udrží. Zírá na sestru.

Holčička se tulí k červené žirafě ležící na boku, aby na ni dosáhli i malí. 

Slunce v nadhlavníku. Stín splynul se zvířetem. Šepot není slyšet. „Vezmi si ho, prosím. A tmou ho smaž.“

Lektor ostře tleskne. „Dnes hrajeme divadlo, muži.“ 

Pětiletý Filip nadšeně poskočí. Na pódiu trůní marionety v krajkách. Některé poznává. Princezna vypadá jako Markétka. Krásná víla s dlouhými vlasy má maminčiny oči. 

„Naučíme je řádu,“ usmívá se muž. „Trhněte nití, kdykoliv promluví bez dovolení.“ 

Filip popadá kříž. První škubnutí je váhavé. Druhé už jisté. Dřevěná hlavička loutky, tak podobná sestře, hlasitě křupe o podlahu. 

„Správně,“ zní sklepením. „Žádná slabost pro krásu.“ 

Následuje plivání na zrcadla, dokud v nich nezmizí buclaté dětské tváře a nezbyde jen vítězný hlen. 

„Jaké to bylo, Filípku?“ ptá se máma u večeře. 

Neuhýbá pohledem. „Loutkové představení, mami.“

„Nesmíš tam chodit!“ Markéta křičí na brášku. 

„Zkamení,“ otáčí se na maminku. 

„Nevymýšlej a oblíkej se,“ diriguje dcerku. Osmiletým holčičkám rodiče nevěří. Táta je na syna hrdý. Roste z něj chlap.

Filip začíná nabírat. V bunkru se pozdní příchody netolerují. 

„Já ještě musím,“ holčička okouní v předsíni.

„Pořádně zamkni,“ chytá máma kloučka za ruku. „Doženeš nás.“

Markéta zády k zrcadlu vypouští svůj stín. Proklouzne pode dveřmi jako půlnoční kočka a na schodech se přitulí k bráškově botě. 

Nikdo si nevšímá. Až pozdě v noci se k Markétě stín připlazí pod peřinu. Ztvrdlý na kámen a ledový. Už není jen její.

Žlutě prší. Sotva rozkvetlé zlatice na jižních stráních nad Vltavou se chvějí. Křehká okvětí pokrývají zem. 

Markétka trhá nejdelší prut, pečlivě ho zbavuje pupenů a navléká kvítky jako korálky. „Dívej, mami, náhrdelník,“ poskakuje pod ještě spícími kaštany. 

„Jsem princezna Zlatuška.“ Zvedá oči k bílému krajkoví Hanavského pavilonu: „Tohle je můj zámek.“

„Krása,“ maminka roztržitě přikyvuje. „Pohni, Filípkovi za sedm minut končí Ladění. Musíme ho vyzvednout přesně.“

„Já ten spolek nesnáším. Vždycky potom říká, že holky jsou pitomý. Že mu musím sloužit. A nechce si se mnou hrát.“

Zpod Stalina vyráží formace šlapacích autíček. Drtí zářivý koberec. Letnou zalévá zelená krev.