Moje články

Děsný drak uchvátil město.
Smrděl, prděl a šťoural se ve všech šesti nosních dírách. Špinavými pazourami.
Lhal, až se mu od tlam prášilo. Lákal oběti k sobě. Kdo mu uvěřil, toho si přitáhl. Zavřel do podzemí. Ve tmě čekali na smrt.
Lidé se báli vycházet z domů. Hřiště byla zavřená. Pejskové kňučeli po procházkách.
Děti vymyslely plán.
Nabídly drakovi zlatou korunu s diamanty. Pro nejchytřejší hlavu.
Každá po ní toužila.
Hádka přerostla v pranici. Obrátily se proti sobě. Ostré tesáky se zakously do krků. Hustá, páchnoucí krev se rozlila po pláni.
Namyšlená a ješitná obluda vykrvácela.
Hloupé hlavy se nedohodnou.

Žádná bezvýznamná noticka na šestý stránce, tohle bude v Hobuletu konečně titulka! Nejlepší z nejlepších, jsem vopravdickej letenskej investigativec.
Jsem konečně došel k těm keťasům, teda pardon, k Mistrům zastavárny, jako pro dobrou storku. Týpek s prckem valil bulvy na volezlou mašinku, jako kdyby viděl ducha vlastní babky. Přemoudřelej svišť vykládal něco jako že potřebuje další vagón, s plachtou, že jsou ty krystaly těžký, takže mu slova vypadávaj.
Čul jsem ňákou levárnu, tahám mobil, jako že reportáž, zmáčkl record. Ten šmelinář mě vzal za flígr a vykopl před krám.
Jenže v roletě je dírka. Odhalené spiknutí! Mrtví proti živým! Exkluzivně!

Rovná, přehledná pláň přímo svádí ke bitvám. Už jich viděla tolik. Tady se dá nacvičit útok, vyladit strategie.
Dvě vojska proti sobě. Nepřítel je jasný na první pohled. Sešikujte se, vpřed. Napřed ti nahraditelní. Bezejmenní průzkumníci. Otestují prostředí.
Vysunuté hlídky rychle obsadí střed. Starší a důstojnější se naučili vyčkat. Ne příliš dlouho. Překvapit. Vyrazit ze zálohy. Provést přesně promyšlený plán, v nejpříhodnější okamžik zaútočit ze zálohy.
Někdy pomůže náhoda. Protivník cosi přehlédl. Zaváhal. Nepostupoval dost obezřetně. Ztratil hlavu. Teď!
Máš výhodu. Materiální, ideologickou, jakoukoliv. Podívej, je sám. Opuštěný, v koutě. Ztratil poslední opory. Doraž ho. Na něj!
Šach.
Šach!
Mat.

Pod plání jsou temná místa. Živí se tam nedostanou.
Rameno vedle ramene, spár k spáru. Černé myšlenky jako černé peří. Životy ve smyčkách.
Bažina slov páchne, rozkládající se lži zalézají pod kůži.
Sklopené hlavy. Trvá, než probublají první slova. Vynořují ze z pamětí.
Ten, kdo má mladou generaci, získává budoucnost.
Humanita je vyjádřením hlouposti a zbabělosti.
Hlavní zásadou pro úspěch je trvalé a pravidelné používání násilí.
Stín ministra čehokoliv potěšeně zabručí. Vida, nejsme první. Fungovalo to i před sto lety.
Sára sebou trhne. Tohle si pamatuje. I když tenkrát byla malá holka.
Kdo se nepoučí z minulosti, zažije ji znova.

Vážený pane předsedo,
na základě Vaší objednávky si Vám dovolujeme předložit nabídku pracovní obuvi.
Zohlednili jsem potřeby Vašeho hnutí a s hrdostí nabízíme prototyp zcela nového produktu.
Nepropustný svršek typu holinka. S úsměvem se přebrodíte bažinami lží.
Odolná ocelová špička. Ubráníte se i v nejnáročnějších situacích.
Výkonné čerpadlo na exkrementy. Nepříjemností se zbavíte diskrétně.
Vestavěné LED diody. Zajistí perfektní viditelnost v temných koutech.
Integrovaná zvuková karta. Sliby i hesla lze opakovat bez nabíjení až do zblbnutí.
Velikost lyží. Neutonete ve vlastní žumpě.
Věříme, že se našemu díky inovativnímu designu dokážete pohybovat i na exponované letenské pláni.
S PAPIŠEMI bude líp.

Tyhle nemůžeme pustit zpátky do trávy, ty jsou pokusný. Protože obě půlky se mrskaj, dívej. Jak to, že žijou, tati? Říkals, že když jsou přetržený, tak umřou.
Záleží na tom, kde ji roztrhneš. Koukej, tohle tlustý je opasek. Když oddělíš zadní část za ním, bude fungovat samostatně. Bude i čůrat a kakat.
A doroste jí všechno? I srdce? Bude mít žížalata? Až umře, stane se z ní stín? Jako z prababičky Sáry? Protože ona je stín, a přitom normálně mluví. Říká, co mám dělat a že mě má ráda. Já ji mám taky rád. Můžu jí dát kousek svýho srdce?

Nemluvilo se o tom. Předseda to zakázal. Navíc ty jamky se nezdály hluboké.
Na pláni se zhoršila viditelnost. Dusivá informační mlha, slizké hromady nesmyslů, polámaná fakta.
Ministryně zdravého rozumu, extrovertní diblice, překročila hranu. Stačil jeden neopatrný krok, kdo je nedělá, drobná zrníčka ujela a s tichým svistem zmizela v podzemí. Vrhla se na fotografa. Stlačila ho pod sebe, šlápla mu na hlavu. Běžná praxe. Ruce sklouzly po šikmém svahu, nebylo se čeho zachytit. Pravda neexistuje, jistoty se rozdrolily. Zmizeli v podzemí.
Drobné stíny s kyblíky a lopatkami capkaly v zástupu dolů Rudolfovou štolou. Na večeři. Na pohádku, kde zlo nevítězí.

Kdo dneska potřebuje diplom. Tohle je život!
Mami, mám smlouvu. Žádnej 20-20-20, no věk pod dvacet, dvacet hodin denně za dvacet tisíc. Redakční rada mě včera schválila. Rubrika Z naší čtvrti je teď food blog.
Mělas je vidět. Nípali se párátkama v naloženejch pacibulkách česneku zpod Stalina, zapíjeli to jarním detox čajem z fermentovanýho ořechovýho listí a radostně pomlaskávali.
Prej jsem netušenej poklad, když jim zakázali psát navážno skoro o všem. Zítra půjdu fotit do Stromovky sírovce a jidášovy ucha.
I když já chtěl k Mistrům zastavárny, na historky o vláčkách. Šéf nepěkně zezelenal. To je prej úplně jiná story.

„Tatí, přečti mi ještě kousek!“
„Je devět, ráno vstáváš. Dobrou noc.“ Sklapl knihu, vlepil synkovi pusu a zavřel za sebou dveře.
Bosé a rozcuchané strašidýlko ve dveřích pracovny.
„Já nemůžu usnout.“
Druhé kolo. Natřepat peřinu, pohladit, vycouvat.
„Spinkej.“
Nepomohlo to. Napotřetí už mrňous natahoval.
„Můžu spát dneska s tebou? Já se bojím!“
„Čeho, truhlíku?“
„Oni jí ubližují!“
„Něco se ti zdálo. Nejsi mimino,“ Petr se pousmál. „Běž, přijdu za tebou.“
Rezignovaně uložil soubor, stáhl džíny a přilehl ke Guptovi do postele.
Prcek se blaženě stulil tátovi v náručí. Dech se mu zklidnil.
Konečně klid.
Než ty hlasy zaslechl i Petr.

Dupou a hulákají: „Nech je vám Petr neb Pavel.“
 Byl, chvíli.

„Tisícům k útoku zavel!“

Co tisícům, hemží se tu desetitisíce.

Čekal dlouho, než Ten den konečně přišel. Zdola jde plamen a dým. Válí se po pláni. Prý zúčtují. Bude dost pro všechny. Zatím hoří celulóza, sem tam nějaký homo. Sapiens?
 Žhavý nelze použít. Počká, až vychladnou. Už se mu třesou kořínky.
 Za války si prozíravě obhlédl terén. Ještě Únor byl nadějeplný. Pak dlouho strádal. Bez naděje od východu.

Až teď. Popel je plný živin. Vápník, fosfor, draslík, hořčík.
 Invaze se podařila. Letenské jižní stráně dobyl.

Allium paradoxum. Česnek podivný.

„Ten kluk je geniální!“
„Jasně, po tobě. Podej mi cukr!“
„Já to myslím vážně. Donesl jsem ty jeho „otrávený“ třešně do laborky.“
Mandžů vyklopila těsto na plech, seškrábla zbytky z mísy a strčila ji do myčky.
„Obsahovaly alkaloidy na bázi diterpenoidů, které interferují s muskarinovými acetylcholinovými receptory a inhibují…“
Jemně ho odsunula, aby dosáhla na rudé plody.
„…minoritně ovlivňují dopaminové receptory, GABA…“
Petr chytil ženu za ruku. „To nemyslíš vážně! Smrtelná dávka jsou dva miligramy!“
Mandžů nasypala červené kuličky navrch a vložila koláč do trouby.
„Já Guptovi prostě věřím. Ví něco, co my ne. Tohle jsou mražený višně z Lidlu.“

Dynamika populace mírně zaostává za změnami politického klimatu.
Ne tak na Letné.
Úprk po dobytí pláně byl nastartován už před volbami.
Kavárenští povaleči, kteří obvykle s lehkým úsměvem na rtech při dopoledním šálku tradiční čekankové kávy s ručně nadojeným mandlovým mlékem povzneseně glosovali zrychlené pohyby okolí, si začali potají googlit výrobce přepravních bio beden pro rostliny avokáda, vlastnoručně vypěstované z pecek.
Dávno narozené dámy si otřely látkovým kapesníčkem s decentní krajkou z koutků úst zbytky Mozarta s pistáciovým krémem a šouravě opustily Erhartovu kavárnu.
Fytocenolog Petr, zkoumající kulturně-naturální jevy na rodu Salvia, popsal ústup původních rostlin.
Rychlost nebyla dostatečná.
Bohužel.

Dokázali to. Padesát jedno procento. Consumatum est.
Někdo z markeťáků to předsedovi přeložil.
„Konzumismus jako, to je pro naše lidi, to použijtě!“
Tentokrát provedení nepodcenili. Základem je materializace. Hodně materiálů. My myslíme moderně. Návrat k tradičním hodnotám! Nenecháme si nařizovat od šjalenej báby z Bruselu, ako buděme vládnuť.
Nacpali se otráveným ovocem a vyrazili do akce.
Hnědí házeli z oken ministerstev statistiky, strategie a mezinárodní smlouvy. Následovali nepřizpůsobiví zaměstnanci.
Rudí obcházeli hromady a potěšeni chrochtali. Ve správný čas škrtli sirkou.
Z kouře vyvolali kostlivce, ze smradlavého dýmu uplácali ideje.
Podali si umolousané pazoury a roztančili se po pláni.
Konečné řešení.

Krčil se v rohu jeskyně, studená skála ho chladila do zad. Na lesklou přilbu dopadaly ledové kapky. Meč v pravici schlíple visel. Tolik hlav, a hrozně jim smrdělo z pusy. Nečistily si zuby.
„Všechny tesáky ti vypadají!“
Stalo se. Kolozubá saň se přihlouple usmála a zašišlala. „Já mám špenát s krupičovou kaší móc ráda.“
Kluk se rozkašlal.
„Gupto, otevři pusu,“ maminka ho nazdvihla do sedu a do pusy mu strčila lžičku se sirupem. Polkl hořkosladký Robitussin a svalil se zpátky na polštář.
Krásná paní se stříbrnými vlasy se pousmála.
„Jsi moc statečný, chlapče. Doprovodím tě a budu nablízku, kdybys potřeboval.“

„Né!“
Vrhnul se k holčičce a vyrazil jí třešně z ruky. Mandžů zrudla. Obrátila se k malé.
„Promiň, on se takhle normálně nechová. Gupto, omluv se!“
Neposlouchal. Se skloněnou hlavou pečlivě drtil botkou červené plody a zašlapával je do písku.
„Vždyť jsou to jen děti,“ žehlila druhá maminka situaci. „Natrháme si další.“
Do kluka vjel ďas.
„Tenhle strom je otrávený!“ Rozkřičel se na celý sad. „Bude vás bolet bříško, a hlava, a umřete!“
Popotáhnul, slíznul nudli, vystrčil bradu. Zády ke kmeni, připravený kopat, kousat a škrábat.
Levá ruka objala v kapse kalhot rezavou mašinku.
„Gupto, co ti ještě říkala prababička?“

Neprší.
Už osmdesát devět dní v kuse nespadla ani kapka. Letenská pláň zvadla.
Listy platanů se zlověstně rozchrastily. Včely sotva unesly chlupatá tělíčka.
Labyrint jemných nitek pod povrchem ztratil pružnost. Dříve elastická vlákna se scvrkla, popraskala, spojení bylo přerušeno.
Lidem vyschla kůže, jazyky se lepily na patra. Pospolitost se drolila. Všechna, kromě rudé, hnědé, a té, co maká.
Marketingoví kouzelníci důkladně zvážili osobnostní charakteristiky vůdců jednotlivých stran a předložili plán.
1.Pružnost názorů vám nechybí.
2.Demonstrací evokujte tradiční návrat ke kořenům.
3. K zavlažení podloží použijete, čeho máte nadbytek a nebudete to postrádat. Sliny, moč a exkrementy.
Bude líp.

No mám. Brum.

Bylo mu šest a o světě věděl všechno. Maminka o znovuzrození také nepochybuje.
Hromada v rohu pískoviště rostla. Vykopal začátek stavby, pak písek zašustil a dno se propadlo.
Gupta se zarazil. Ten tunel může vést kamkoliv. Pohladil ukazováčkem miniaturní vláček, zbarvený časem do odstínů rezavé hnědé a smaragdové zelené.
Prababička Sára mu věří a on jí pomůže. Duše chce prostě domů. V noci ji slyšel. Poradila, kde najde zaprášenou krabici s tátovými modely.
Nadechl se.
Natáhl setrvačník, kola se roztočila a vagónky jeden po druhém zmizely ve tmě.
Napětím nedýchal.
Minuta trvala věky.
Usmál se, když lokomotiva vyjela z tunelu.

Jsou na pláni kouty, které neradno zkoumat.
Rezavé trubky vržou v poryvech větru. Mramorová skluzavka se loupe a drolí.
Po první jízdě se růžové a hebké dlaně zbarví do šeda.
Druhá zahalí vlasy těžkou, lepkavou pavoučí sítí.
Když sjede dolů potřetí, vzduch se prudce ochladí, pustoryl zvadne a z keře se ozývá tiché sténání.
Čtvrté sklouznutí způsobí, že se jeho stín od něj oddělí.
Nejde přestat. Napopáté prsty sevřou srdce..
Vítr šeptá do ucha jména, která předtím neslyšel. Jména mrtvých a zapomenutých, dělníků a vůdců lidu.
Jméno Josifa Visarionoviče Stalina.
Klouzal se po jeho zaťaté pěsti.
Jsou děti, které nezestárly.

Brzo na jaře se jich na pláni vždycky pár objeví. Vytlačí je mráz, vyplaví je voda. Prastaré síly se spojí a výsledek nabídnou světu.
Drobná lesklá zrnka s kovovým leskem. Zlatavě žlutá, mosazná, bronzová.
Děti bývají připravené.
Gupta se rozhlédl. Rychle, dokud se nedívají. Olízl, strčil do pusy. Zaštěrchal v kyblíku. Spustil krystalky po klouzačce, prosypal je dutým stéblem. Největší se mu vzpříčil. Chytil paprsek do prasátka.
Taková krása. Nacpal kontraband do kapsy.
Doma provedl rychlou akci. Dešťovky mu taky sebrali. Sevřel pěstičku, prosmýkl se do pokoje a schoval poklad pod polštář.
V noci si je konečně v klidu vyslechne.

Hromové dunění rozkývalo na planině útlé stvoly kopretin. Zasněné lilie se pohupovaly do rytmu, nohy Letenských se roztančily. Jen přestat nešlo. Hudba zněly dnem i nocí, všichni už padali únavou.
„Odejděte v míru!“ Společně odkutáleli bubny po mírném svahu do zákrutu řeky.
„Nečůrej mi na jahody, truhlíku!“ Na malou stranu se chodilo s kopce.
Severním směrem zamířili obchodníci. „Čtyři třpytivé kapky ranní rosy za lesklé krovky chrobáka? Máš mě za hlupáka? Dej více!“
Z neskromných, kterým byl jeden přístřešek málo, si utahovali. Odtáhl na západ, kdo chtěl střech více.
Místa byl dostatek, sváry řešili s úsměvem. Sobce vystrkali přes prahy.

Bývali to bezstarostní opičáci. Bezsrstí bezdomovci bez předsudků.
Netlačili proti proudu silou, odmítali se účastnit blbostí davu. Za dlouhých nocí se vytráceli blíž k nebi. Vyvýšenina nad řekou jim vyhovovala.
Vytvořili společenství s vlastním pravidly a společnou touhou. Žít pomalu. Vesele. Dobře jíst a pít, hladovět společně.
Povídali si o dracích, vílách a lesních bytostech. Hráli, zpívali, naslouchali příběhům.
Stvořili místo pro obyčejný život.
Usedlí staří v údolí přičinlivě shromažďovali statky, jenže mladí se nevraceli. Starobylé pravdy chřadly. Požádali Ho o pomoc. Ve jménu tradice.
Svolil.
Vsákl je do hlíny. Podstata letních lidí je dodnes podstatou náhorní plošiny, zvané Letná.

„Tatí, honem, tam je houpačka!“
Dokrmili nutrie na Střeláku. Nemá se to, ale zkuste budovat vztah ke zvířatům uprostřed Prahy. Šneci jsou pomalí, holubi nepočkají a ploštice se špatně cvičí.
Pár kluků visí na lanech z mostu Legií.
„Ani omylem,“ třepl prcka symbolicky přes zadek.
„Jdeme domů.“
Vystoupali po kamenných schodech a ocitli se uprostřed demonstrace.
„Vlast, plotna a rodina? To je ale kravina,“ snaživě slabikuje prvňák.
Neprojdou.
„Máme čas celý víkend,“ znělo z davu.
Oni ne.
Petr kouká na Jiráskův most, tudy se sune zástup z Hnutí pro život.
Vezmou to přes Kampu.
Ani s klerofašisty se míchat nebudou.

Růžově bílé okvětní lístky sněží z kouzelného stromu.
Chlupáč, co se nikdy nenaučil aportovat, jí necpe čumák do kapsy na zástěrce a nevrtí legračně křivým ocáskem.
„Jsou to jen květy z kaštanu, truhlíku, to pejskové nejedí!“
Paní Kettnerová z druhého patra nerozvěsila vyvařená prostěradla na prádelní šňůru a teď vztekle nekřičí z pavlače na děti, ať si jdou hrát na honěnou jinam. Čelo nechladí připlácnutá voňavá látka.
Vítr nafoukal odkvetlé, nahnědlé hromady do kouta dvora. Zahrabávali se, že ani nos nekoukal. Nepomohlo to.
Stačila jedna věta. Židovka Týleová má rádio schované u obchodníka Králíčka.
Z Osvětimi se Sára vrátila sama.

Stáli u krajnice a divně gestikulovali. Šediví, spíš kulatí, pár.
Ujel pár set metrů, než mu došlo, že stopovali. Spáchal dopravní přestupek (to modrému životu nevadí), otočil auto přes plnou a vrátil se pro ně.
„Kam to bude?“
Koukali na Petra jak na strašidlo.
„Chcete přece svézt?“
„To byste byl laskav, tady jezdí autobus jen jednou za hodinu.“
Jako by to nevěděl.
Jeli nabídnout mobil do zastavárny. Po roce je navštívila dcera s vnukem. Stáli je jídlo a všechny peníze, co měli doma. Důchod jim přijde za týden.
Vytáhl peněženku.
Prý je ani nezná.
Jeho ten Palacký zdaleka tolik netěšil.

Paprsky slunce se prodírají mlhou nad Vltavou a zlatí střechy historických domů.
Vzduch uvnitř kavárny plní vůně čerstvé, světle pražené Colombia Tolima Bio Fairtrade kávy.
Nad návštěvnictvem, ponořeným do svých světů knih, laptopů a kontemplací nad šálkem dokonalé tekutiny zní melodie z vinylu a probublává výhradně pozitivní konverzace.
Před Petrem zuří boj.
„Netlač se na mě, cizáku rozplizlej!“
„Necestovala jsem přes půl Evropy, abych sdílela uzavřenej prostor s nazelenalým xenofobem! Víš, odkud přišli tvoji předkové?“
„Rozbrečím se! Jsi moc ostrá!“
„Ty zase divně smrdíš!“
„Zmlkněte všichni!“
Zajíždí nožem dovnitř rozhádané sklenky a nanáší si na křupavý toast domácí cibulovou marmeládu.

Seděla Alena u Stalina.
Hořké slzy omývaly iPhone 15 Pro Max v lehkém titanovém designu. Smutně zoomovala levou ruku ďábla, stínového ministra čehokoliv. Po dopadu na tvrdý asfalt se změnil v poněkud neúhlednou mrtvolu, marketingovým týmem okamžitě přikrytou barevnými balónky.
„Nevadí,“ vytáhl předseda z kapsy jezulátko a políbil ho. Kamery se potěšeně oblízly. Titulka pro storíčko.
„Povolám dalšího.“
Toho se bála. Třesoucí se rukou sevřela řetízek na krku a škubla. Zlatý křížek odletěl do křoví, a keř promluvil.
„Mrtvého lze materializovat z dýmu.“
Zvedla uslzenou tvář. „Jako že stačí počkat, až bude po volbách?“
„Ó, jak jsi bystrá, moje milá.“

Ta vlákna Petra nepropustí.
Zkusil to mnohokrát. Výlety byly dovoleny. Prázdniny u babičky, pulci v dlaních, šumavské borůvky.
Zvládnul rok Erasmu i stáž v Stockholm Environment Institute.
Dokázal odjel do Nepálu, oběhnout Annapurny, pár měsíců učit černooké prcky. Než potkal na úzké kamenné stezce mezi kvetoucími rododendrony Mandžů v zářivém sárí. Dokud ho nenapadlo, že by tam s ní chtěl zůstat.
Dlouho si myslel, že se mu jen stýská. Nejedl, nepil… a skoro pošel. Mozek vypnul. Ztratil radost, málem zmarnil lásku. Byla moudrá. „Pojedu s tebou.“
Jejich malého Guptu už si síla pevně omotala. Letenská pískoviště jsou těch nitek plná.

Země je disk s polárním kruhem uprostřed a gravitace vzniká soustavným pohybem zemské desky směrem vzhůru.
Nenechte se opít modročerveným rohlíkem! Budete svědky potvrzení mojí neprávem zneuznané teorie, která převrátí chápání celého světa.
3. dubna 2024, symbolicky poblíž bývalého Stalinova pomníku, nechám jednoho z četných stínových nohsledů vystřelit v raketě rychlostí 800 kilometrů v hodině do vesmíru, aby nekompromisně vyfotil disk zvaný Země.
Hrdinně vyvrátím spiknutí a proměním pomluvu v realitu. Posunu hranici poznání.
Neváhejte a zajistěte si nejlepší místa! Staňte se součástí historie!
Počet vstupenek je neomezený.
Za hnutí pro všechny blbý lidi a FLAM (Flat Earth Movement)
Předseda

Platany to slyší. Včely to cítí a houby si to pamatují. Možná nevidíte jemné nitky, proplétající se půdou pod dlažbou i pod asfaltem, ale ta vlákna jsou všudypřítomná.
Propojují živé s neživými, vaši radostně polozapomenutou minulost (to byste se museli zbláznit, všechny nesplněné sliby, křivdy a podrazy, terapeutů je málo a hodina v Kappa stojí přes dva tisíce) s přítomností.
Mají dostatečnou kapacitu i pro budoucí katastrofy. Jemná síť vás rozloží na jednodušší sloučeniny a použije znovu. Jistojistě. Symbióza zafunguje. Čas, formu ani podobu si zvolit nemůžete. Ten labyrint šlape miliony let. Není to na vás, dámy a pánové tvorstva.

Bezejmenný žížalí plácek pošlapaly zástupy kožených botek. Šupem s kopce do Buben. Bez milosrdenství, bez návratu. Konečná Terezín.
Trávu vystřídaly nízké dřevěné baráky revoluční samosprávy. Za lepší budoucnost. Všichni do klecí. Tak přísaháme!
Jsme dál.
Umělé osvětlení, mizerná klimatizace, ani závan čerstvého vzduchu. Dopravník unáší bytosti mechanicky z patra do patra. Vpravo klece, vlevo klece. Barevné, voňavé pasti.
U nás zažijete chvíle štěstí. Víme, co potřebujete. Krásný nový svět. Tady jste člověky!
Zařadíte se do hejna. Vejce ze zlata i z čokolády. Letošnímu jaru vládne žlutá. Naklíčili jsem pro vás obilí. Nikdy nezvadne. Nikdy nevyroste.
Vítejte v nákupní galerii Stromovka.

Z šachty jde plamen a dým. Spíš smrad. Popel lítá vzduchem.
Ležel na lavičce. Vlezlej. Umolousanej. Hubenej, ošuntělej, prázdnej. Shodil jsem ho do podzemí. Polil benzínem a zapálil.
Nemohl jsem kvůli němu spát. I máma mě otravovala, prý jí na něm záleží. Co ze mě bude?
Mami, doba se změnila. Prásknul jsem za sebou dveřma. Když musím, tak musím. Já za to stojím.
Než jsem prošel Belcredkou ze Štrossu ke Stalinovi, měl jsem jasno. Vím víc. Moje cesta ke změně. Zažiju život! Já na to mám.
Přišel den. Skoncovali jsme spolu. Léto jak má být.
P.S. Index hoří blbě.

Cynický chlupatec před rokem pojal myšlenku, že zkusí napsat cosi delšího SMSky a smysluplnějšího diplomky.
Ťuká jedním drápem, tudíž šetří slovy. Tady objevil vstřícný, přátelský, inspirující biotop.
Mimo (mnohé!) jiné:
Aplír Spící dívka
Aveva…a múzy mlčí
Z deníku cvičitele
Sběratel

ef77 Jaro v zahradách
Santa Tecla
V čekárně

KeneuOny volají
kytka Malovaný džbánku
Problematika duševního zdraví
Dům u starého nádraží

mamut Cukrář

mathej
Smích nad Velkou Amerikou
Postavy v temnotě
Když láska usne

mila_jj
Oko za oko, mučenku za lokanku
Naše paní přichází
myday
Bílo
Na dně
Mlynář
P.M.d.A.
Ve škole

Děkuju, děkuju, děkuju.
Za rok:)

Po Ihorově výbuchu, který rozechvěl dům do základů, nastal klid.
Tělo odvezli. Soudní znalec vyloučil cizí zavinění.
V mezipatrech přibyly květináče, na dvoře se skrz štěrk derou tulipány a hyacinty. Rozvoněly se kaštany.
Máša našla zelenou skořápku čerstvě vylíhnutého kosa. Běží ji honem někomu ukázat.
Nadiya dosmažila pirožky, zakryla mísu červeně vyšívaným ubrouskem. Sestupuje o patro níž.
Jaroslav s Ihorem spolu mlčí. Modelují říční přístav, jaký býval v Mykolaivu. Pacienti se prý v klidu mohou zotavit do půl roku.
Nadiya zkusí zazvonit i na Marii, šedou a náhle seschlou.
Dlouho ji neviděla, tyrani jsou zbabělci.
Něco končí.
Letná voní jarem.

„Tatínkutatínečkunepouštějměpevněmědržměsepotobětakstrašněstýskalo.“
Máša se nemohla Ihora nabažit. Objímala ho, pusinkovala, tulila a brebentila. Za hodinu převypávět poslední rok. Domazlit.
Nevnímala, jak je hubený, berli přeskočila, novou lesklou kovovou nohu pohladila.
Ihor ji svíral a mlčel. Nikdy moc nemluvil. Vytáhla se, voněla jinak. Chtěl se ujistit, že jsou v pořádku. Slíbil si, že se vrátí. Jen co zvládne unést zbraň. Chlap z války neutíká.
„A taky ti musím ukázat vláčky, mašinky jezdí kolem dokola a postavili jsme se strejdou most,“ táhla ho za ruku o patro níž.
Pootevřenými dveřmi dovnitř, Máše zářily oči.
„Podívej!“
Ihor nakoukl do kuchyně.
Dům ohlušil zmučený řev.

Stará, stále mocná. Pozoruje, naslouchá, číhá. Zaznamenává každý pohyb. Všechna vlákna končí u ní. Majitelka. Nelze ji obejít. Nikdy nerozdělený, největší byt přesně uprostřed. Ostatní příštipkaří.
Spřádá příběhy z rytmu kroků.
Dům dusí strach. Rychle překonat schodiště. Zmizet za dveře, schovat se doma. Plíží se, šourají, kvapí. Nehlučí.
Malá Máša nedbá. Hopsá, běhá, klouže se. Nebojí se, tady ne.
Trávila čas na chodbě, teď ji neslyšet.
Stará pátrá. Snová sítě. Musí vědět.
Švagrovou nepostrádá. Slabá a bezvýznamná. Nicotná. Neptá se.
Synovec. Váhá. Jiskra zájmu. Překvapená, že chce chránit. Koho vlastně. Poprvé a naposledy.
Rozhodne se.
Zmáčkne zvonek.
Ticho rve bubínky.

Our wheel is a burning thing.
And it makes a fiery ring
Fueled by propane ´n´ desire
Come and join the ring of fire.

Letní Letná. Představení skončilo. Standing ovation.
Seděl u Hanavského pavilonu, hlavu v dlaních.
„Bylo to super!“
Zmučeně vzhlédnul.
„Já viděl v punku volnej život. Bez zábran, hranic, definic. Pankáči byli sví. Tahle Propane punk show... Chtěl jsem vonět železem. Být částí kruhu života.“
„Fakt jsem si to užil. Nejvíc punk.“
Zvony od Antonína.
Zkontroloval čas na apple watch ultra. Dvaadvacet úderů. Objednal Double Big Tasty Bacon.
I punk už je udržitelný jen od šesti do deseti.

Přišla až před polednem. Dneska se neusmívala. Vlásky spletené do složitého copu, nažehlená stuha, bílé punčocháče.
Uprostřed předsíně obrátila kapsy. Drobky sladkého pečiva. Kousek skořápky červeného vejce. A květy. Umačkané, povadlé lístky zlatého deště. Pár kočiček. Modré kuličky modřenců. Zajímavý kamínek, broušené sklíčko. Duhový korálek. Plastovou figurku poníka z Kinder Surprise.
Důležitě vyskládala všechny poklady do písku, co byl včera pláž.
Uhladila pomuchlané okvětní plátky červeného tulipánu. Zelenou větvičkou vrby nakreslila pravoslavný kříž a položila žlutomodrý papírek.
„Byly jsme s tetou v kostele. Aby se uzdravili. Kristus vstal z mrtvých. Můžou i ostatní.“
Hrstičkou květů zasypala i mrtvou v kuchyni.

marnost

Otevíral dveře každý den o chvilku dřív. Věděl, že holčička čeká. Přinesla obrázek. Jen pro něj ho namalovala. Nevěděl, jak poděkovat. Nečekala díky. Sedla si a koukala na vláčky. Nemluvila. Ani on. Přemýšlel. Objednal želatinové medvídky. Děti rády sladké.
Máša naložila medvědy do nákladního vagónu. Podívala se po Jaroslavovi, jestli může. Přikývl.
„Pojedeme k moři. Máma, táta, bráška, babička, Máša, ty.“
Šest medvědů. Strnul. Všimla si.
„Jenom jako, neboj.“
„Neboj? Pojedu, Mášenko.“
„Ještě potřebujeme vodu, jako moře.“ Stačila miska.
„A písek. Na pláž. Postavíme spolu hrad.“
Chytila ho za ruku a dotáhla na dvůr, nabrat písek.
Malá holčička. Velkého muže.