Zíraly na sebe. Modré oči do modrých.
Ticho houstlo.
První se pohnula Erika. Otočila se a z plátěné tašky na židli vytáhla králíka.
„Ženka!“
Hanka popošla k sestře, chytila hračku a přitiskla ji k sobě.
Eričina natažená ruka zůstala na chvilku viset ve vzduchu, pak se zlehounka dotkla Haniččiných vlasů. Pohladila ji po hlavě.
Napětí povolilo.
„Sestra ti to chtěla říct osobně,“ šedá paní se obrátila k Hance.
„Sedni si sem ke mně,“ Mamie přisunula holčičce židli.
Tim okouněl u dveří.
„Smím tu zůstat?“
„Nemáme tajemství, jen některé zprávy je lepší říkat osobně.“
„Musím pryč?“ kuňkla Hanka.
Mamie objala děvčátko kolem ramen.
„Je to složitější, moje malá.“
Erika přečetla z papíru na stole: „Our parents are dead. Perished in Auschwitz.“
Holčička sklopila oči. Necítila nic.
Erika pokračovala. „I will take care of you.“
Všechny slzy už oschly. Hlavně že nemusí odjet hned!
Hanka ožila, dokonce si dovolila vstát. To důležité už ví, detaily ať si vyřeší dospělí. Sestra jim stejně pořádně nerozumí.
Chytila Eriku za ruku a táhla ji ke dveřím. V druhé ruce Ženku.
„Pojď!“
Erika se zastavila. „Tys nezapomněla česky?“
Hanka zatřepala hlavou: „Pojď,“ na víc její slovní zásoba nestačila. „I'll show you my bunnies. My Ženkas!“
Ať sestra vidí, že je tu krásně. Že ji tu může v klidu nechat.
Než se vyřídí všechny dokumenty.
Než jí vrátí byt.
Než dostuduje.
To bude určitě za dlouho. Zatím sem za ní může třeba jezdit na prázdniny.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit