Moje články

Cormobionta.
Umím.
Savci. Řád primáti, podřád Anthropoidea. Homo sapiens sapiens. Vertikální držení těla, rozumová inteligence, schopnost mluvit.
Někdy a o něčem.
Uvědomuje si sám sebe, subjekt socio-historické činnosti a kultury.
Až moc.
Živočišné tkáně.
Dál.
Chimérismus. Dvě buněčné populace, každá od jiného jedince. Víc zygot.
Čarovala ryba. Ať si tohle nevytáhnu.
Smyslové ústrojí. Čidla zachycují podněty. Informace nervové soustavě. Vnitřní a vnější prostředí.
Kočičko, ještě ne! Vím, měla jsem se učit průběžně. Vypni na chvilinku receptory, odpoj dostředivou nervovou dráhu a hlavně ho nespojuj s mozkem.
Spinkej!
Ach jo. Tak pojď ke mně, Kristinko.

„Mami, s vyznamenání. Bižule za jedna!“

Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?
Ne, rozhodně bych ti nepřál, aby tě někdo nazval tímhle potupným a opovrženíhodným jménem.
Už proto, že greenhorn, zelenáč, který se potýká s problémy, o nichž zhola nic neví, si musí dávat na každém kroku náramně dobrý pozor.
V noci spí tak hluboce, že mu vlastní matka nosí zoufale plačící dceru ke kojení.
Pleny nevyvařuje ani nežehlí, věří v přirozenost.
Opruzeniny chce léčit jogurtem.
Dítě zapomíná všude. Donese nákup domů a teprve tam si uvědomí, že kočárek i s miminkem zaparkoval před obchodem.
A právě takový greenhorn jsem byla já.
Kristinka zdárně prospívá.

Slovutná zemská porodnice u Apolináře zaručeně pamatuje Leopolda Lva hraběte z Thun-Hohenštejna. Sám maloval. Ručně. Nejspíš proto na strop od té doby nikdo nesáhl.
Studuju mapy na stropě.
Prasklá spára vede do Příhraz.
Pod zabílenou trubkou budoucí dálnice.
Přes šedé šmouhy, kolem vykutané díry psychiatrické léčebny.
Bledé tváře, nepravidelné zuby, nadšené pozdravy zpoza plotu. Trochu se bojím.
Rýha se stáčí doleva. Přecházím mokrou louku, tráva voní.
Čára stoupá do skal. Podél potoka, k bivaku pod převisem.
Slyším melodii.
Pitomost. Takhle kosi nezpívají.
Otvírám okno. Koukám do zahrady.
Jsou tam. Všichni.
Mezi keři, i s kytarou.
Kamarádi na návštěvní hodiny kašlou.

Známý hudební skladatel Jaroslav J. se na nás obrátil se žádostí o součinnost při pátrání po objasnění osudu neznámé osoby.
Předešlého večera nalezl za silných poryvů jihozápadního větru v dosud částečně zrekultivované vegetaci na okraji prašné letenské pláně značně obnošenou, černou plstěnou pokrývku hlavy.
Z doličného předmětu nedokázal určit původního majitele, ani identifikovat důvody, pro které neznámý prodléval na tomto místě.
Stopy na místě činu neprozradily, zda měl společníka, ani přesně rekonstruovat trasu. Panují taktéž silné obavy o jeho duševní zdraví.
Žádáme svědky, kteří mohou poskytnout jakoukoliv užitečnou informaci, aby se neprodleně přihlásili na místním oddělení.
Jaroslav J. situaci nepochopil.

Poslední svítící obojky dokončily okruhy a odběhly zhasnout do pelíšků.
Prám proklouzl tmavou vodou.
Lenka vystoupila na ostrov a pozdravila krále tisů. Drobní poddaní se rozvlnili v rytmu žabích písní.
Z černi u dna stoupaly barevné míčky. Pomalinku. Nezadržitelně.
Chvilku se houpaly na hladině, než se nejodvážnější, ostře růžový, vykutálel na břeh. Blankytně modrý s neonově zeleným se malinko ostýchaly, ale nakonec se i ty s chichotáním vymrštily směrem k Lence.
Otřely se o ruce, zachvěly se a pokračovaly vzhůru.
Vířily vzduchem v barevných obrazcích. Oblétly korunu, pozdravily duchy stromu a tiše se snesly přímo Lence do dlaní.
Dokázala to.

„Holčička. Tři kila šedesát, padesát centimetrů.“
Čekám na zázrak, o kterém všichni básní. Až ji uvidím, něco se stane. Blesk. Všeobjímající vlna mateřské lásky. Gejzír štěstí.
Ukazujou mi mimino. Modrý oči, pár chloupků na kebulce.
Tak jo.

Budí mě drnčící vozik. Brečící nemluvňata ve dvou patrech.
„Tak tady máme to vaše zlatíčko!“ Naškrobená blondýna mi strká vřešťana do postele.
„Budeme kojit, maminko.“
Div jsem se neohlídla. Já jsem maminka. Pomalu mi to dochází. Co když to nebudu umět? Nic takhle mrňavýho jsem nikdy na starost neměla.
Přitahuju ji k sobě. Krásně voní.
Pro začátek to bude muset stačit.
Ahoj, Kristinko.

Nás bylo sedm romantiků.
Pod tou skálou, kde proud řeky syčí.
Ať bylo mě i jí tak šestnáct let.
Hlídej lásku, skálo má.

Zeleným údolím jsem si ji ved.
Děvče, děvče, růžový květ.
Těch tisíc mil.

Ani tak nehoří svíčka farářovi.
Svlíkni si košilku, lásko moje.
Já dívce prstýnek z lásky dal.
Nepůjdu od tebe, má milá bělavá.

Zabili, zabili.
Nenavrátí.
I don't wanna talk
about things we've gone through.
Now it's history.
Prší, prší, len sa leje. A ja som tu bez naděje.

Žlutá kytka usychá.
Žádnej pláč už nespraví.
Sbohem, lásko.
Bude klid.

Veď mě dál, cesto má.

Vážené zastupitelstvo,

jsme si vědomi specifických výzev, které přináší soužití s dynamickou mladou generací
Představujeme proto upgrade špičkového akustického systému, využívající nejnovějších poznatků bioakustiky a specifických frekvenčních rozsahů.
Naše zařízení diskrétně generuje ultrazvukové frekvence, které jsou pro sluch dospělých osob zcela nepostřehnutelné. Nicméně, citlivá sluchová ústroji teenagerů tyto frekvence vnímají jako mimořádně nepříjemný, avšak zcela neškodný, zvukový diskomfort.
Výsledkem je elegantní a efektivní řešení, které diskrétně rozptyluje nežádoucí shluky mládeže. Bez nutnosti fyzických zásahů či verbálních konfrontací. Mládež intuitivně vyhledá klidnější prostředí.
S úctou,
Ing. Archibald Klídek

P.S. Nezareagujete-li na naši nabídku do 24 hodin, oslovíme okolní městské části.

Letenská avantgardní scéna opět zabodovala předvolebním happeningem.
Nevšední instalace ze skleněných trubek vyzývala kolemjdoucí k nebývalé formě participace, dobrovolně přispět vlastní krví.
S nebývalým entuziasmem se zapojili senioři s odřenými koleny po ranní procházce, děti s drobnými šrámy z hřiště i místní bohémové s lehce podnapilými úsměvy a občasným krvácením z nosu po vášnivé debatě.
Baňky se útěšně plnily nejcennější tekutinou.
Atmosféru narušilo rudé ferrari. Tlakovou vlnou popraskaly kanyly. Řidičova arogance zmrazila krevní destičky.
Umělci kreativně navrhli řešení.
„Díky za nabídku. Vaše krev je ale natolik specifická, že ji nelze míchat s ostatními. Jako rovnocennou náhradu použijeme konzervu krevní tučnice.“

Lenka si povzdychla. Narovnala záda. Opřela se o platan.
Škrabala se nahoru nejméně podvacáté. První krok, ještě s dopomocí stromu. Nádech, uklidnit se. Pustit. Rozpažit. Buch.
Nahoru, klid, holka, to dáš. Vyrovnej těžiště. Nemysli. Dýchej. Buch.
Hubený ji sledoval jen po očku. Po pátém pokusu se povzbudivě usmál. Po sedmém ukázal, jak sám našlapuje. Jako po dálnici. Nekouká na lajnu, zírá před sebe. Jak to dokáže.
Nahoru. Přilepená ke kmeni, strach se pustit.
Blížil se přes louku. V pruhovaném triku a zase bez bot.
Postavil se pod Lenku a zvedl ruku. Záchrana, kdyby bylo třeba.
Kolem krku měl barevná vajíčka.

Zhádali jsme se. Zase.
Ve skalách nejde prásknout dveřma.
Než se člověk odváže, chvíli to trvá. Dýl, když přitom vzteky brečí.
Servala jsem sedák, karáble hodila do kletru, na ty je potřeba dávat pozor, písek v zámku je o hubu a šroubovací byly vzácný, a jen tak bez ničeho sjela do údolíčka.
Já ti ukážu, co vylezu. Bez tebe. Bez jištění. Sama.
Adrenalin u nosních dírek jsem se vyškrábala sokolem na desetimetrovej čuvaks u cesty. Šestka, vole.
Nahoře jsem vychladla. Bez špagátu se dolů nedostanu a volat o pomoc je potupa.
Hledali mě dlouho.
Vylezli nahoru, protáhli slaňák.
Vždycky kamarádi.

Nepamatuju Velikonoce doma.
Voní trnkovejma květama a září pylem pampelišek. Něhou kočiček a první jarní koupelí. Sněhem, co nevydrží. Ale vždycky v tlupě.
Nabarvila jsem vejce. Z povinnosti. Co kdyby někdo přišel.
Nepřišel.
Máma předstírá folklórní nadšení, svátečně prostřenej stůl a lítečko s barevnejma mašlema. Nechci kazit vzduch, už tak je husto. Otce prostě neuvedu. Kecal by mi do života.
Mažu si mazanec máslem na prst vysoko a polévám medem. Živím přece dva žaludky. Už to ani nekomentuje.
Zvonek.
Panikařím.
Že by?
Pitomost, přijeli by spolu a brácha má klíče.
Oddíl. Hody hody, tolik vajec nemám, milánkové.
Prý to nevadí.

Lenka se štípla.
Není sobota.
Ale byla tam, napnutá mezi platany.
Po bílém kmeni se škrabala neobratná kopýtka a nechávala za sebou jemné čárky v kůře. Před očima se zacelovaly a maličký jednorožec s barevnými vajíčky kolem krku nejistě nastoupil na slacklinu.
Dav obdivně zašuměl. Po čtyřech je to těžší. Chvilinku balancoval, pak ho napadlo se rozběhnout a voilà, šlo to.
Uprostřed se zastavil, duhovým rohem vykroužil ve vzduchu srdce a pohodil hřívou. Vejce se rozsypala po trávníku.
Ladně odběhl a děti se sesypaly na výslužku.
Šedivý chlap zahanbeně strčil pomlázku za triko a odplížil se směrem k Hanavskému pavilónu.

„To nemyslíš vážně!“
„Hele, ségra, ty ses s ním rozešla, ne já!“
„Blbečku. Jsem se nerozešla. Vypařil se!“
„Jenže pořád tahá béčka. A chce mě u toho.“
„A na mě kašleš!“
Naházel poslední karabiny nahoru do kletru a zatáhl šňůru.
„Jak ti asi pomůže, když nepojedu?“
„Loajalita, třeba. Charakter. Říká ti to něco?“
„Vědělas, jakej je. Odjakživa střídal holky jako fusekle.“
„Mě miloval!“
„Kotě, mám s ním dát řeč?“
„Kašlu na něj! Doufám, že sletí a natluče si čumák.“
„Snad ne. Budeme na jednom laně.“
„Ty, Tome, myslíš, že by to mohlo pomoct?“
„Rozbitej nos nebo si promluvit?“
„Asi obojí.“

Vážené občanstvo!

I letos se potvrzuje, že kreativita naší městské části nezná mezí.
Na třetím místě se umístil inovativní projekt „Letenská hořkost.“
Tým nadšených melancholiků sesbíral a následně destiloval slzy z rozchodů nešťastných párů zpod letenského kyvadla. Výsledkem je unikátní parfém Esence melancholie.
Stříbrnou medaili vybojovala ekologická elektro-noise kapela s proměnou nesprávně zaparkovaných elektrických koloběžek na hudební nástroje.
Zlatou medaili a titul „Upcyklační mistr Letné“ získává vizionářský projekt „Ticho, ku..a!“
Autentické zvuky fotbalových zápasů, zkomprimované a vyrušené zápornými frekvencemi.

„Antifrustrační toaletní papír z plakátů politických stran“ musel být bohužel po nervózních stížnostech sekretariátů vyřazen.
Hnutím docházely finance na dotisk.

„To, co tu zaznělo z ústa pana premiéra za poslední dny, je skutečně neuvěřitelné. Myslím, že by si měl odpočinout a přestat vykládat nesmysly.“
„Ale taky může přijít o práci a řekne mu spánembohem, já tě nepotřebuju, mě klesla výroba, a nikdo se ho nemusí... je to právo soukromýho podnikatele, právo majitele, právo kapitalisty.“
„Naše země je ohrožena. Naši občané nám volají, že mají strach.“
„U nás je z toho, bych řekl, společenská otázka, u nás je z toho tedy státní záležitost. To si musíme uvědomit. Z hlediska svý budoucnosti by to měl každý ctít, že pánem je zákazník, odběratel.“

„Haló? Je tam někdo? Chtěla bych tu asistentku, víte?“
„Vítejte v automatizovaném systému péče o seniory Městské Části Praha 7. Pro ověření identity zadejte vaše rodné číslo a stiskněte pětku.“
„To si ještě pamatuju! Sedm...osm...devět...a pak co? Nějaký číslo...jako když prší...“
„Zadaný formát je neplatný. Pro nápovědu k formátu rodného čísla zadejte dvojitou mřížku.“
„Nepotřebuju nápovědu k rodnýmu číslu! Chci někoho, kdo mi pomůže! Mám už hlavu jak ten letenskej tunel. Občas něco projede, ale většinou tma!“
„Vaše metafora byla zaznamenána. Pro vyhodnocení relevance vaší metafory s aktuálními trendy dopravní infrastruktury Prahy 7 zmáčkněte křížek.“
„Kurva!“

Rovnám hadříky, máma je všechny vyprala a vyžehlila.
Dupačky se zvířátky. Proč si někdo myslí, že na všech věcech pro děti musí sedět králíci a kachny. Nebo bílý krajky. Zavinovačka po čísi babičce. Prý na cestu z porodnice. Možná pro jednou. Já nikoho svazovat nehodlám.
Pidi košilky. „Svlíkni si košilku, lásko moje… “
Dost.
Rvu koš s prádlem do kouta, kam přijde postýlka. Taky až pak.
Odkopávám překážející škatuli od bot. Nevydržela.
Náramek přátelství. Už ho nenatáhnu. Oblázky od potoka z Banátu. Ryby nám ožďobávaly bosý nohy. Polovina orthocera. Krabička se sušenou sedmikráskou. Už nebudu víla. Rozdrobený čtyřlístek.
Nebrečím. Ne moc.

Žongléři si tykají.
Víla stála vedle Lenky a trpělivě ukazovala, jak chytá míček.
„Měkce, musíš jít s ním,“ ruka se ladně snáší.
S jedním by to šlo. I dva si Lenka pamatuje. Ze školy.
Svačinové sáčky s mlékem, vápník pro všechny děti, mívaly mnoho funkcí. Kyselý pach na dně modré přepravky. Nepil to nikdo, ale házelo se s nimi skvěle.
„Takhle ne, to je windmill, na začátek těžký.“
Pravá s modrým dělá, co má, levá se divně škube. Dráhy v mozku se ještě nepropojily.
„Já to nedokážu. Jsem normální fosílie! Starší než černý uhlí.“
Usmála se.
„Jsme tu každou sobotu.“

„Napsalas mu to?“
Mlčím.
Chápe.
Nesouhlasí.
„Pořád je to tvůj táta,“ zkouší to zas a znova.
„A co mu mám jako psát? O dalším syčákovi, co se vyprdnul na vlastní dítě?“
Povzdychla si.
Pokračuju. Nejsem k zastavení.
„Jasně. Tebe vyměnil za svobodu, golf a báječný dovolený. Mě neviděl deset let.“
„Víš, že sem nemůže. A peníze posílá.“
„To je fakt ušlechtilý! Flastr na špatný svědomí!“
„Kdyby nepodepsal to vyvázání ze státního svazku a nezaplatil za diplom, tak teď někde zametáš!“
„Jo, to už jsem slyšela stokrát. K čemu mi teď asi bude ta blahoslavená maturita. Nechci prachy. Já chci tátu.“

Vážený pane starosto,
na základě předběžné socio-demografické analýzy v rámci Městské Části Praha 7 identifikujeme signifikantní a dosud nedostatečně adresovanou skupinu občanů, která se v online prostředí identifikuje jako „incelové“ (nedobrovolně celibátní).
Výzkum naznačuje překvapivou korelaci mezi pocity vyloučení této skupiny a nárůstem popularity politických subjektů, nabízejících jednoduchá řešení složitých problémů a apelují na pocity sounáležitosti (byť i na základě sdílené frustrace). Existuje prokazatelná tendence k identifikaci s rétorikou strany „Motoristé sobě“.
Na základě našich zjištění navrhujeme cílenou komunikační strategii s názvem „Dražba partnerů.“
Případný výtěžek bez zdanění přineste v hotovosti.
S úctou,
Mgr. et Mgr. Kecal
Vedoucí výzkumné jednotky

Lenku přivábil smích.
Hubený běhal po slacklině, jako by pocházel z opice. Blonďatá, s rukama nad hlavou, pečlivě vážila každý krok. Copatá nastupovala, padala, nastupovala a zase spadla. S úsměvem.
Kus dál létaly barevné míčky. Holka v růžových šatech a květovaných legínách je držela ve vzduchu jako hejno papoušků. Duhové paraboly proti šedému plátnu oblohy.
V každém vyhození se na okamžik ztrácely, aby se s vrátily do drobných dlaní. A když spadly, netrápila se. Pád byl jen tichou pauzou, nutnou k dalšímu vzletu.
Radost bez omezení.
Neúspěch bez následků.
Lenka ji okouzleně pozorovala.
Víla napřáhla ruku: „Chcete to zkusit?“
„Chci.“

Slyšela jsem ržání divokých hřebců v travinách vyšších než já. Pila jsem, spolu s nimi, vodu z průzračných jezer, zrcadlících jen horské štíty.
Cítila jsem chlad močálů, do kterých se nohy bořily s tichým mlasknutím.
Viděla jsem orly kroužit nad útesy a naslouchala jejich křiku.
Třásla jsem se zimou a trpěla poledním žárem.
Umírala jsem hlady. Přecpala se voňavými malinami.
Moje kůže si pamatuje dotek hebké rysí srsti i drsnost pobřežních křovin, bránících svá nedotčená území.
Navzdory zemi, obklíčené ostnatým drátem.
Nejsem bezmocná, dokud si dokážu přivonět k sedmikrásce ve spáře asfaltu vězeňského dvora.
Naučím tě to.
Jestli budeš chtít.

Odjeli na výpravu beze mě. Poprvé.
Rostoucí v břiše mě znehybnilo a vyřadilo z provozu. Je nás dva a nejsme součástí systému.
Svět kolem uhání, plný barev a zvuků. Já stojíme na místě.
Jedou dál.
Nás neberou.
Zakletí v čase.
Neznám jízdní řád. Nevím, kde je cíl. Kam chci dojet. Kdy a s kým. Jestli vůbec.
Další rozmazaná šmouha se míhá kolem mně a vůz zase nestaví. Stroj míří do vozovny. I řidič potřebuje občas zatáhnout.
Čekám na zastávce a netuším, jestli přijede, do čeho dokážeme nastoupit.
Dotýkám se ho přes napjatou kůži na břiše.
Neboj, jedině spolu.
Odteď napořád.

Pamětnice sokolských sletů, papežských kázání a sametových revolucí se v posledních letech stala spíše kulisou pro pikniky s proseccem a venčením designových psů. Místo burácení davů tu slyšíte poštěkávání s láskou vychovaných čivav.
Ale nebojte se, Letná nezahálí!
Po éře veganských festivalů a kurzů pletení z recyklovaných sáčků přichází nová vlna!
Na scénu s burácením motorů vjíždí nablýskaný vůz.
Hranatý čestný předseda s thymolinovým úsměvem zdraví dav.
„Jedině my vám ukážeme, jak vypadá pravá jízda! Pěší a ekologové ať jdou pěšky. Jsme s vámi. Letná zase na plný plyn!“
Vztyčenou pravicí přitom z okénka ukazuje, jak vysoko vyskočí jeho pes.

Kdysi maják pokroku, dnes spíše skanzen bizarních nápadů.
Prošli jsme si všemi stádii avantgardy, od veganských řeznictví po workshopy makramé pro psy.

Naše ulice zdobí designové popelnice na bioodpad, zatímco platany usychají.
A co teprve naše inovace pro faunu! Veverky se mohou pyšnit vlastním venkovním hřištěm s překážkovou dráhou z recyklovaného bambusu.
Máme všechno, co jsme nikdy nepotřebovali. Kam teď?
Chybí obyčejná lidskost.
Proto zřizujeme Útulek pro zanedbané pokojové rostliny.
Smutné fikusy, zvadlé orchideje a usychající kaktusy konečně najdou laskavou péči. Vyslechneme s respektem i tchýní jazyky.
Uspořádáme workshopy pro jejich resuscitaci a adopční dny.
Pověst světlonošů si ukrást nenecháme!

Vážený pane Nováku,
vaše opakované stížnosti na nedostatečné osvětlení bereme na vědomí.
Naše progresivní politika snižování světelného toku má za cíl především ochranu vzácného městského ekosystému.
Letná je útočištěm mnoha unikátních druhů – od plachých poetů po noční motýly s citlivýma očima.
Vaše občasné zakopnutí o kořen stromu či spletení si lampy s poštovní schránkou je malá cena za zachování biodiverzity budoucím generacím.
Uvažte, prosím, návrat k tradičním metodám navigace – hvězdám, intuici, případně laskavé pomoci spoluobčanů.
Zdravá procházka potmě po vydatném občerstvení jistě prospěje vašemu metabolismu.
Děkujeme za pochopení v boji za temnější zítřky Letné!
S přáním dobrého dne,
Váš starosta

Shodili batohy pod modříny. Bosé nohy se mazlí se zlatým jehličím.
Potok se klikatí skrz vřesoviště, tady rozlitý v temnou tůň. Ledová voda a dlouhé traviny hladí po zimě bledá těla.
Drápou se po příkrém břehu, chlad je probudil k životu. Chtělo by se tančit, zpívat a milovat se v loňské trávě.
Divoké touhy je třeba pustit po proudu. Do moře.
Do vojenského prostoru je vstup přísně zakázán. Nenoste sem radost. Natož myšlenky na svobodu.
O víkendech se většinou nestřílí, ale cesta na Tok přes dělostřeleckou dopadovou plochu je výzva.
První úplněk po jarní rovnodennost patří hře na odvážného poutníka.

„Srovná, neboj,“ hladí mě po vlasech.
„Co když ne. Vypadám jako hroch.“
„Ale milej. Už toho učení nech. Uděláš mi hlavu.“
S radostí. Derivace nemají nožičky. Jako někdo. Automaticky zastrkávám bouli na břiše. Když se uvnitř mrská, pohyby jsou vidět i přes triko. Ať už vyleze!
„Za měsíc bude venku,“ čte mi myšlenky.
„Odvezlas ten kočárek?“
„Je u sousedů. I když já těm pověrám nevěřím.“
„Jistota je jistota,“ máma byla nekompromisní. „Kočár nesmí do domu, dokud se děcko nenarodí.“
Sedá si ke stolu, přes ramena igelit.
„Mami, tohle děsně smrdí!“
„Cibule kryje šediny, kočičko. Já se ještě na babičku necítím.“

Kdo jsi?
Žena.
Kdo jsi?
Stárnoucí žena. Předčasná důchodkyně.
Kdo jsi?
Bývalá úřednice. Bývalá manželka. Bývalá dcera. Bývalá matka.
Kdo jsi?
Prázdná schránka. Mušle bez přílivu. Suchá větev, spadlá na zem.
Kdo jsi?
Nebarevná slupka nevím čeho, která hledá obsah.
Kdo jsi?
Bývala jsem veselá holka, teď jsem kyselá bába. Neveselá truchlivá. Od ničeho k ničemu.
Kdo jsi?
Poutnice světem. Pozorovačka. Svědkyně cizích osudů. Záviděčka mládí. Plakačka do polštáře.
Čekačka na něco, co už nejspíš nepřijde.
Kdo jsi?
Kurva! Režisérka vlastního života. Básnířka. Malířka. Ochutnávačka. Hledačka krásy a smyslu. Lásky!
Kdo jsi?
Lenka.

Sklapla klávesnici.
To byl ale pitomý kvíz.

„Jste se asi zbláznili, všichni!“
Přehrabuji se hromadou předmětů, co přitáhli v kočárku.
Mrňavé košilky, zaprané dupačky s králíčky, obrovská hromada složených plen. Bleděmodré chrastítko. Navrchu sedí obrovský, tmavě hnědý medvěd, každé oko jiné.
Koukají po sobě.
„Mysleli jsme, že by se ti to mohlo hodit,“ odvažuje se Alena.
„Udělala jsem doma probírku,“ pípá Eva. „Ségra už z toho vyrostla, a máma říkala že můžu.“
„No, není to úplně nový,“ Marek nedopověděl.
Moje slzy už nejdou schovat.
„Vy jste fakt pitomí!“
Stojí v půlkruhu kolem mě a tváří se rozpačitě.
„Proto přece nebrečím. Já jsem tak ráda, že vás mám!“

Letná je bláznů čtvrť, geeků semeniště a poetů hnízdo.
Kraj světa nepoznáte tolik kreativních metod balení.
Soucitné bytosti svádí k pláči šílenstvím války. „Slečno, zcela rezonuji s vaším pohledem na nedostatky obrany Krasnojarsku.“
„Pero spisovatele zoufale touží zachytit půvaby vaší duše,“ uhání vyzáblý mladík v tvídovém saku studentky filozofie, chabě se bránící poukazem na hlas rozumu.
Svalovec přísahá na řeč těla. Trhá pruhy nátělníku. V plameni vášně odhaluje hruď: „Síla lva! Račte si sáhnout.“
Tep mého srdce ovšem zastavil červenající se hoch, který mne zajíkavě oslovil před knihovnou: „Něžná perlo rosy! Následujte tok touhy. Ukáži vám svoji sbírku genitivních metafor.“

Překonal pouště i stepi na koni rychlejším než vítr.
Vypořádal se s tříhlavým drakem. Jedna tlama chrlila oheň, druhá puch a třetí plivala jedovaté sliny.
Ukázal jí vysušené jazyky. Ani nemusel, věřila mu na slovo.
Prý sloužil na královském dvoře, kde šlechtici jezdili na koních v kruhu a trefovali se kopím doprostřed.
„Dědo, já chci taky!“
Oblékl princezně růžové šaty, kolem krku zavěsil náhrdelník téměř pravých perel.
Orchestrion vyhrával a terč tam byl.
Křečovitě se držela koňské hřívy a nožky, co ještě nedosáhly do třmenů, kopaly koníka do boků.
Udělal by pro ni všechno.
Jen přivolat svého syna zpátky nedokázal.

Ráno se připlížilo šedé. Parkety vrzaly, jak si o ně chmůry brousily drápky. Za závěsy oběšenci. Zavrtat se a nevylézat. Nechat si zdát sen o barevném světě.
Sluneční paprsek všechno změnil.
Lenka vstala z postele a vnitřního mrzouta šoupla pod peřinu, ať se udusí.
Třeba tam ten chlap zase bude.
Dala si sprchu, teplou, není žádná masochistka. Ze zrcadla koukala ženská celkem k světu. Ušklíbla se na ni. „Fakt si troufneš ? V šedesáti?“
Schovala se do županu a šla si uvařit kafe.
„Nešil!“ nepomáhalo. Převlékla se třikrát. Stromovku proběhla skrz naskrz.
Nebyl.
S hledáním nového smyslu bude muset začít sama.

„Děcko si zaslouží znát tátu.“
„Je to skunk. Snad to malý nebude po něm!“
„Když ho nezapíšeš, nikdo ho nedonutí platit alimenty.“
„Uživím nás sama!“
Ječely jsme na sebe, tenhle týden poněkolikáté.
Máma pokrčila rameny. „Hormony na pochodu.“
Brácha sbalil raketu a zmizel, já se zavřela do pokojíčku a plácla sebou na postel. Břicho už mi dost překáželo. Podložila jsem ho spacákem. Voněl ohněm.
Když jsem šila první dva, měla jsem peří i v kalhotkách.
Vydržely nám jednu noc. Tu skrýš na Suškách znalo víc lidí a péřáky byly vzácné.
Další už šly snáz. Chtěli je všichni.
Na plíny bude.

Byla žena jménem Marie.
Narodila se na počátku století a slíbila na svou čest, jak dovedla nejlépe, milovati vlast svou, Republiku československou, a sloužiti jí věrně v každé době.
K tomu jí dopomáhal Bůh.
Marie porodila tři dcery. Jen nejstarší stihla vstoupit od Junáka ještě před válkou. Ačkoliv nacisti v roce 1940 nacisti organizaci rozpustili, Anna, Hana i Jana byly duší i tělem připraveny pomáhati vlasti a bližním.
Bůh se nedíval.
Jejich dcery složily slib. Plnily povinnosti vlastní a zachovávaly zákony skautské. Komunisti oddíl zrušili.
Dcery jejich dcer přislíbily sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době.
Zatím dobrý.

Přišel do Královské obory zdaleka, až z jihovýchodu Spojených států.
Už je to dávno.
Zvyknul si na lidi, ale pokud si může vybrat, společnost nevyhledává.
Je rád sám.
Před zimou vytváří převislé laty, na jaře otevírá drobné květy. Odděluje samčí od samičích, i když se to zrovna nenosí. Pouze v horní polovině koruny. Nestojí o dotěrné dotyky.
O kulaté šišky se nedělí. Rozpadají se už na stromě. Kdo chce, může paběrkovat.
Lze ho navštívit. Na ostrově, přes modravou vodu.
Ve dne.
Nevstupujte na prám po slunce západu.
Drobné bytosti, tvářící se v paprscích slunce jako vzdušné kořeny, za nocí tančí.