Moje články

Množírny psů jsou fuj! To ví dnes každý. Televizní reportáže z občasných zásahů proti nejkřiklavějším případům týrání psů v množírnách nesou ovoce. Osvěta se pomalu prodírá do povědomí lidí. Dnes už nikdo nekoupí zanedbané štěně ze špinavého dvorku, či z klece ve sklepě.
Dnes si ti, co „nepotřebují psa na výstavy“ pořizují své „zaručeně čistokrevné“ miláčky, vykoupané a navoněné, od „takové sympatické straší paní“ případně od „milých lidiček“, kterým zbylo osmé štěně z vrhu, co už nedostalo rodokmen.
Netuší, že jejich štěňátko bylo pro účely prodeje den předem vykoupáno a převezeno k těm „milým lidem“ právě z toho fuj dvorku.

Potkávali jsme se na cvičáku. Mně bylo patnáct, jemu o dva roky víc. Byli jsme v různých družstvech. Já se Zorrem v začátečnících, on se svým vlčákem už skládal zkoušky. Nějakou dobu jsme po sobě pokukovali, než mě konečně pozval na společné venčení psů.
Dorazila jsem se Zorrem na smluvené místo, proti nám přicházel ON s Donem. Psi samozřejmě na volno. Rozpačitý pozdrav…
A v tom okamžiku se psi servali.
Naštěstí náhubek tenkrát nebylo neslušné slovo, ale běžná součást výstroje psa, takže si neublížili. Rychle jsme je zpacifikovali a odešli každý jiným směrem.
Bylo to moje nejkratší rande v životě.

„Tohle zvládneme, vždyť jsme už téměř profesionálky,“ říkaly jsme si sebevědomě, když nám na konci rekvalifikačního kurzu přivedli toho šíleně zadredovaného afghánce. Afghánští chrti se nestříhají, ale tento strávil poslední dva roky, než se ho ujala stávající panička, bez péče, nechtěný, na zahradě. Už nešel rozčesat.
Pes ochotně vyskočil na stůl. Martina zapnula strojek. Nastalo rodeo. Tři jsme ho držely, přesto dokázal Martině strojek vyrazit, Ivaně hlavou rozbít nos a mě poškrábat. Byl vyděšený a bránil se. Marně jsme se ho snažily upokojit, divočil neskutečně.
Naprostou náhodou jsme mu zakryly oči. Pes se jako zázrakem uklidnil a nechal se ostříhat.

Když jsme se nastěhovali do domečku, vznikl spor, jak využít vzdálený kout zahrady. Nakonec manžel pozval odbornici. Ta tam umístila spoustu keřů, voňavých, ozdobných květem i listem. Korunou díla byly dva zakrslé japonské javůrky po stranách lavičky. Až povyrostou bude radost tam posedět.
Pak jsme si pořídili „venkovního hlídače“, štěňátko Corinku. Samozřejmě jsme trávili většinu času na zahradě s ní. Ale musí tam vydržet i sama, je přece venkovní! No co, má tam spoustu hraček, zabaví se.
Zabavila.
Když si pak šel manžel na lavičku vypít odpolední kafe, vítaly ho dva nadrobno naštěpkované javůrky a štěně pyšné na svůj výkon.

Do salonu vchází postarší pán s nádherným bišonkem. Zatímco stříhám, pán se pustí do vyprávění:
„Víte, já jsem taková kynologická fosílie, starej svazarmovec. Vždycky jsem míval německé ovčáky, chodíval na cvičák, skládal zkoušky. Zastával jsem názor, že pes musí poslouchat bez diskusí a když to nejde jinak, tak se poslouchat donutí. Bydleli venku v kotci, žádné rozmazlování. A teď, co nám dcera pořídila tohoto kudrnatého mazlíka, objevuji docela jiný svět. Nejen, že Damiánek je v bytě, může na gauč, ale domluvím se s ním i bez cvičákového drilu. Někdy ho dokonce i poprosím. Jen do postele nesmí, má pelíšek vedle.“

„Oholit! Všechno co nejkratší,“ velí Chanellčina panička rázně a já se nestačím divit. Pudličku Chanellku, hvězdu výstavních kruhů, jsme vždy stříhaly podle poslední módy.
„Plánujeme štěňátka,“ vysvětluje vzápětí, „tak ať to má pohodlné. Představte si, co se nám stalo,“ pokračuje, „už v loni jsem si pro ni vyhlédla ženicha. Nádherný, mohutný pes, nosil se jak král a ta srst... Kde se objevil, tam vyhrál, stejně jako Chanellka. Byli by krásný pár. Štěňata by byla par excellence. Plánovala jsem, že si jednu fenečku necháme. Byl sice z Francie, ale to není problém. A víte co? ONI NÁM HO PRODALI DO AMERIKY!“

Knírač vám bude bezmezně oddaný. Bude vás milovat. Bude vaším neúplatným bodyguardem, oddanou chůvou vašich malých dětí, skvělým parťákem těm větším. I poslouchat vás bude. Pokud se mu to vyplatí, nebo když to uzná za vhodné. Někdy dokonce poslechne jen proto, aby vám udělal radost. Bude vaším věrným stínem, kam půjdete vy, půjde i on, klidně i do pekla.
Za předpokladu, že budete respektovat jeho osobnost a budete s ním jednat podle hesla „já pán - ty pán“.
Ale běda, jestli jej budete chtít zlomit. V lepším případě se „vypne“ a přestane s vámi komunikovat, v horším vám to stokrát vrátí.

Neděle večer. Volá kamarád, že fenka, po které jsem plánovala štěňátko, nezabřezla. Teď, když je rodina nachystaná na přírůstek, nechci dalšího půl roku čekat. Rozjíždím stránky klubu, hledám „chovky“ kde mají nakryto. Radinie - štěňata už se narodila, ale budou to akční sporťáci. Sluneční paprsek - čekají porod každým dnem, ale chovatelku neznám. Z Bedýnky - s chovatelkou se známe, ale štěňata byla k odběru už o Vánocích...
Najednou přeposlaná zpráva z facebooku: Po zrušené rezervaci je holčička Z Bedýnky pořád volná.
Okamžitě volám chovatelce.
„Mám na ni sice zájemce,“ říká „ale tebe znám. Dám ji tobě.“
V pondělí byla Satana u nás.

Toulávaly jsme se krajinou, já a Bella. Samy dvě. Bella byla tichá, hodná, dokonalá. Zvěř nelovila, psům se vyhýbala (nemá ráda, když ji očichávají), lidí si nevšímala. A bát jsem se s ní nemusela. Jako velký černý pes, kterému není vidět do očí, vždy budila respekt.
Nevážili jsme si co máme a pořídili jsme si k Belle štěňátko.
Naše procházky jsou rázem plné adrenalinu. Satana, věrna svému jménu, nejen, že loví všechno co se kde pohne, zdrhá za psy (zatím jen, aby si pohrála) a řve na lidi, kteří se jí nelíbí…
Ona k tomu strhává i naši dokonalou Bellinku!

Jsme pejskařská rodina. Já a Vanessa máme fenky, rodiče psa. Když k nim s Vanessou přijedeme, společné procházky po loukách kolem Malého Dunaje vypadají jako výlet psího útulku.
I dnes. Dlouho jsme se neviděli, tak se nám pusy nezastaví a psi zatím pobíhají kolem. Však je tu bezpečno...
Najednou táta volá Arga a připíná ho na vodítko.
„Taky byste si měly holky uvázat,“ prohodí.
Než se stačím zeptat proč, leží Satana na zádech a rozkošnicky se převaluje.
„Hm, tak už je pozdě,“ povzdechne si táta, „vím, že tady na louce upustila volavka rybu, ale myslel jsem, že to bylo dál.“

Je krásné jarní ráno. Jdu naší polňačkou, nikde nikdo. Pouštím holky z vodítka, aby se proběhly. Myšlenky mi lítají v oblacích a postupně se stáčí k tomu hezkému chlapovi, co se nedávno přistěhoval do naší ulice. Jít s ním teď tak ruku v ruce tímto krásným ránem...
Najednou slyším za sebou dupot běžících nohou.
Jsem v klidu. Holky jsou daleko v poli, hrabou v myší díře. Běžců si beztak nevšímají. A překážet mu nemůžou.
„TY KRÁVO BLBÁ! NEVÍŠ, ŽE MÁŠ MÍT ČOKLY NA VODÍTKU?!“ huláká na mě z plných plic ten hezkej chlap z naší ulice.
A je po romantice.

Stelusinka13
Chtěla bych ho vidět, jak by to zvládl s naší Stelou. Když ju chceme česat vivádí jak vzteklá a kouše kartáč.

Zlatickobenisek
Kys! Zdroguješ psa zlaťákem aby se nemoh pohnout!

Stelusinka13
Zlatickobenisek: WTF? Proč mislíš že toho psa zdrogoval? Jak?

Zlatickobenisek
Stelusinka13: Really mu dal Zlatýho mravence, to je droga po který se vůbec nemůžeš pohnout. koukej jak má ty ztrnulí nohy a vypoulený oči. Dávají to všichni, aby se jim líp stříhali.

Stelusinka13
Zlatickobenisek: OMG to je teda mega hnusný! V životě bich do žádnýho psýho salonu nešla. Naštěstí je Stela krátkostrsá.

Zazvoní telefon. Neznámé číslo. Že by konečně zákazník?
„Dobrý den, tady Grace,“ ozvu se s očekáváním.
„Dobrý den, tady huhlyhuhly,“ oznámí přeslazený ženský hlas „ze společnosti huhlyhuhlyhuhly.“
„Co pro vás můžu udělat?“ znejistím.
„Mám skvělou nabídku. Jak by se vám líbil milion na účtu s odkladem splátek?“ zahájí hlas masáž. Snažím se vzdorovat, ale hlas je dobře vycvičený, odbýt se nenechá.
„Nejsem vaše cílová skupina,“ oznámím hlasu pevně.
„Jak to myslíte?“ poprvé znejistí.
„Jsem nezaměstnaná, bez jakéhokoli příjmu. Jak dlouho mi odložíte splátky?“ zeptám se zvědavě.
Chvíle zaraženého ticha.
„To asi opravdu není pro vás,“ špitne hlas a položí telefon.

Stříhání Amálky si užívám. Je to zkušená modelka a péči si náležitě vychutnává. Do oken svítí sluníčko, z rádia zní ABBA...
„Jé, Dancing Queen,“ zasní se Amálčina panička „to bývala má oblíbená. Když jsme byli s mužem mladí, dokázali jsme protančit celou noc. Vymetli jsme kdejakou diskotéku. Můj muž byl jeden z nejlepších tanečníků v okolí. Tančit s ním bylo úžasné. Připadala jsem si vedle něj jako skutečná královna tance. Škoda, že časem zlenivěl a dnes ho nedostanu ani na ples důchodců...“
Chápu ji. Taky už chodím na plesy sama, jen s kamarádkami, zatím co naši muži doma hlídají hrad.

Hádka vrcholí.
Křik a pláč se mísí se psím štěkotem.
Výčitka stíhá výčitku. Staré křivdy přebíjí ještě starší, domnělé i ty skutečné. Dojde také na silná slova. Jen nádobí nelítá. Střepy jsou nebezpečné. A pak padne TA věta. Bytem se rozlehne ticho.
„To myslíš vážně?“ nevěří.
"Jo!"
„Jak chceš, já tě varovala.“
Pokrčí rameny a odejde z místnosti. Druhý den, po návratu z práce, najde na chodbě před dveřmi od bytu stát dva kufry. Po chvíli marného snažení mu dojde, že klíč do zámku nepasuje. Pochopí, že slova „buď půjdu já, nebo ten čokl“ byla v tomto vztahu jeho poslední.

Množírny psů jsou fuj! To ví dnes každý. Televizní reportáže z občasných zásahů proti nejkřiklavějším případům týrání psů v množírnách nesou ovoce. Osvěta se pomalu prodírá do povědomí lidí. Dnes už nikdo nekoupí zanedbané štěně ze špinavého dvorku, či z klece ve sklepě.
Dnes si ti, co „nepotřebují psa na výstavy“ pořizují své „zaručeně čistokrevné“ miláčky, vykoupané a navoněné, od „takové sympatické straší paní“ případně od „milých lidiček“, kterým zbylo osmé štěně z vrhu, co už nedostalo rodokmen.
Netuší, že jejich štěňátko bylo pro účely prodeje den předem vykoupáno a převezeno k těm „milým lidem“ právě z toho fuj dvorku.

Paní otevře přepravku a vyjme z ní nádherného stříbřitého kocourka. Srst má celou slepenou. Vypadá jako by jej někdo polil lepidlem.
„Víte, máme na zahradě skupinku jehličnanů. On tam rád lehává. A občas ty stromy škrábe. Myslíme, že z některého vytekla míza a on se o ni otřel. Bude se to muset asi oholit.“
Souhlasím a velice opatrně se pouštím do práce. Jde to pomalu, srst je jak krunýř. Kocourek klidně leží. Celou dobu co ho holím se nehne. Tiše vrní. Nevycházím z úžasu.
Kdyby všichni psi co stříhám byli hodní jako toto kočičí zlatíčko, měla bych velice snadnou práci.

Na počátku bylo slovo. Teda věta. „Tak dobře, toho psa dostaneš.“ Moje dvanáctileté srdíčko zajásalo. Pak přišla studená sprcha. „Ale vlčák je do paneláku moc velkej. Pořídíme knírače.“ To zklamání! Nejošklivější pes na světě! Ale odporovat jsem si netroufla. Co kdyby si to táta rozmyslel? Než žádný pes, tak raději ten knírač. Nějak to přežiju.
A pak mi dal chovatel do náruče černou voňavou kuličku. Očka jak korálky se zadívala do mých očí, z vousaté tlamičky připomínající kartáč na čištění lahví se vysunul růžový jazýček a olízl mi nos. A já byla navěky ztracená.
Když pes, tak jedině knírač. Velkej.

Objednaly se všechny tři na jeden den. Maminka a dvě dospívající dcery. Každá se svým pejskem. Tři voříšci zaplnili salon. Bára, bílá se zvlněnou srstí připomínající bišonka, Kety, spíš delší než vyšší, se srstí černou a drsnou a Atrej zrzavý pejsek na vysokých nohách, s chloupky jemnými jak vata. Koukám na tu směsku a neubráním se otázce, jak k tak rozmanité smečce přišly. Paní se zasměje: „Kety s Atrejem jsou sourozenci z jednoho vrhu a Bára je jejich máma. Utekla nám když hárala a tohle je výsledek. Vypadá to, každé štěně má jiného tatínka. Musel to být fakt velkej flám.“

Trimuji krásného drsnosrstého jezevčíka. Přivedli ho oba, panička i páneček a je vidět, že jsou na pejska hrdí. Ten vzorně stojí a já si užívám pohodovou práci.
„Je moc hezký,“ prohodím „má papíry?“
„Ano. Matýsek je náš první pes s rodokmenem,“ odpoví pán.
„Dosud jsme měli samé voříšky. Matesa nám nabídl nám soused, když nám umřel ten poslední, Edoušek. On je náš soused myslivec a Mates se prý do lesa nehodí, protože nemá žádný lovecký pud,“ říká paní.
„Týden po tom, co jsme si ho vzali, nám ten pes bez loveckého pudu, vyvraždil celý babiččin kurník,“ dodá pán se smíchem.

Roztomilý, leč totálně zaplstěný bišonek temně vrčí. Panička, než odešla, mě varovala, že nesnáší česání.
„Neboj, zlatíčko, tady se pejskům neubližuje,“ chlácholím ho a chci ho pohladit. Chňap! Visí mi zakousnutý na ruce. Ještě že mám na sobě tlustou mikinu. Sundám ho z ruky a rychle mu nasadím náhubek. Pes se zmítá, snaží se náhubku zbavit.
„No počkej, já ti to spočítám! Jen co si to sundám,“ říkají jeho vzteky zelené oči. Nemá šanci, náhubek drží pevně. Rychle stříhám. Pes se vzteká. Vrčí, ohání se, chce mě kousnout. Konečně hotovo.
Přichází panička: „Chudáčku maličký, tys vytrpěl. Neboj, miláčku, dostaneš kokinko.“