Moje články

Dnešní svět je prý menší, protože se zprávy dokážou dostat na jeho druhý konec během okamžiku. Šíří se vzduchem i vodou, jsou vlnkami na hladině. Tvorové je vdechují a vydechují, o překot si je předávají ryby, uhánějící proti proudu aljašské ledovcové řeky. Nezadržitelné informace. A informace jsou inteligence.
"Prezident snížil financování správy národních parků, věřila byste tomu?"
"Cože?!" Lososí samice měly tlamy pootevřené údivem.
Netušily, co je správa národních parků, ale informaci předaly, což bylo hlavní.
Když medvěd 747 posnídal jednu z nich, v jeho chytré hlavě se ihned rozsvítilo.
Takže, letos bude muset být správa národního parku on sám.

Sopka, která se tehdy zrodila, chrlila lávu a popel celých šedesát hodin. Prodrala se z hlubin třicetkrát zuřivěji než Svatá Helena. Pohltila vrchol hory Katmai a oslepila svět černotou. Místní vždycky uměli přežít, ale tehdy se sklonili před jejím hněvem a raději svoje rybářské domovy opustili. Medvědi udělali totéž, jen měli možná větší strach.
Nazvali ji Novarupta. Výprava z Národní zeměpisné společnosti k ní přijela už o čtyři roky později. Objevila jiný svět, údolí stvořené pyroklastickým proudem, střechu pekla, z níž unikají desítky tisíc pramínků kouře.
Turisty fascinuje a jezdí se na něj každý den dívat.
Medvědi se mu vyhýbají.

Rozprostřeli si pláště ve stínu olší a teď se povalovali na okraji louky a sledovali vzdálené střechy Imladris, svého domova.
"Jo, je to zázrak, že pořád stojí," pravil Elrohir rádoby vznešeně. U toho se šklebil.
"Pfff," odvětil Elladan. "Náš otec ji postavil jako pevnost, aby odolávala temnotě, bouřím - i nám!"
"Že by už tehdy počítal s naším narozením?"
"Oplývá přece darem předvídání. Musel si být jist i zrozením těch nejlepších dědiců, jací kdy byli poviti."
Elrohir vyprskl. Kobylka Hnědoočka zafrkala v odpověď.
"Nesměj se," uťal ho bratr. "Otec vždycky věděl, co dělá. A já... My jsme rozhodně celí po něm."

Dle výzkumu jsou ryby schopny cítit bolest podobně jako teplokrevní živočichové, protože mají dostatečně složitý nervový systém včetně opioidních receptorů, a pokud jsou jim podána analgetika, jejich reakce na bolestivé podněty se sníží. Jiný výzkum ovšem argumentuje, že ryby vůbec nemají dostatek nervových zakončení, zejména těch na pokožce, aby mohly vnímat bolest srovnatelně s námi.
Kůže je na lososovi to nejtučnější. Když je kolem ryb, že se celá řeka červeně vlní, medvědi se nezdržují s obíráním masa. Živé rybě stáhnou kůži, samicím vyberou z břicha jikry, vykousnou mozek, pustí po vodě.
My, sledující fandové medvědů, věříme radši tomu druhému výzkumu...

Na nádvoříčku bylo rušno. Přinesli tam stůl, prohýbající se pod mísami jahod, perníků a zrní, pozvaní elfové si šeptali a zvonivě se smáli, sluníčko probleskovalo svěžím jarním listím a Elladan si právě významně odkašlal, aby pronesl: "Já a můj ctěný bratr vás vítáme na slavnostním otevření nového, vylepšeného kurníku!"

Celeamin tu slávu sledovala z opevnění. Vypadala, že je v myšlenkách někde daleko a dávno.
"Je to zábavné, jak se vždycky nakonec rozhodnou spolupracovat," prohodil její bratr Ceirdil.
Odpověděla nezvykle tiše a pohnutě. "Jsou jako dva jarní potůčky, které nemůžou jinak, než se spojit v nezastavitelnou řeku..."
Objal ji kolem ramen.

Možná si říkáte, jak jsem se vlastně dostala k medvědům, kteří žijí tak daleko. Bylo to někdy během lockdownu, smutku, depresivní spirály, ve které většinou skončím na youtube u morbidních věcí. Pamatujete na Timothyho Treadwella...?
Jenže mezi medvědí útoky se připletla medvědí story. Katmai je o tolik víc, než jen jeden starý chudák bez zubů, trpělivosti a s prázdným žaludkem.
Deannin youtube kanál mi otevřel bezednou pokladnici dojemných, dramatických příběhů s epickou hudbou, výběrů toho nejzajímavějšího, co se sesbíralo za celé léto. Ta krásná, nedosažitelná krajina mi učarovala a z tlustých medvědů se staly důvěrně známé bytosti a pak přátelé.

Údery kopyt. Údery srdce.
Před očima rudo. Nízká mračna. Zápach krve, bahna, rozkladu.
Za zády černo. Řady a řady pěšáků, dusot tisíců nohou, horký vítr, trhající zamazanými vlajkami, příval odvahy, kterou jim dala, když vykřikla -
Kupředu! Kupředu!
Nejsou tak rychlí jako její kůň. Nechává je za sebou, je, minulost, skomírající život.
Údery kopyt. Přerývaný dech.
Vlny a vlny, příboj lesklých přileb a kopí, stříbromodré moře, které přišlo zahubit.
Ona je sama.
Černá hříva bičující ruce, před očima tma, jen v oku bouře králova zástava, zářivá hvězda v prázdnu.
Zásah šípem ji zpomalil, ale nezastavil. Další ranou ji strhnou ze sedla.

Kája a Iva jdou na procházku po lese. Rády si spolu povídají. Babička jim říkala: "V lese se nemá křičet!"
Kája a Iva jsou ale na Slovensku. Už vědí, že to neplatí.
Zpívají si:
"Medveďku, daj labku,
pôjdeme na svadbu."
V lese je hodně medvědů. Medvědi také rádi chodí po cestě. Když tu písničku slyší, vědí: Tady jde člověk!
Někdy medvědi utečou, jindy počkají. Jsou zvědaví.
Kája a Iva vidí medvěda! Co udělají?
Neutíkají, jen se zastaví. Stojí blízko u sebe a mluví.
"Ahoj, medvěde," říkají.
Medvěd nechce potkat lidi. Odejde zpátky do lesa.
A kdyby ne? Máma má pepřák.

Řekla vrána vráně,
podívej se na ně!
Koukni na medvídky -
nechávají zbytky.

Vrána i druhá vrána měly totiž moc rády ryby. Po rybím tuku měly lesklá pírka, která se, jak jsem se dočetla na wikipedii, leskla spíš dozelena, narozdíl od havranů, kteří se lesknou domodra.
Neváhaly přistát medvědovi hned u čumáku a emancipovaně si nabídnout z kousků, které v něm zrovna neměl. Pak se buď vznesly, nebo odhopkaly, podle váhy sousta. Dělaly to klidně celý den a ještě měly pocit, že záslužně uklízejí. Vrány jsou totiž velmi inteligentní, takže je dost možné, že si o nechávání zbytků skutečně něco myslely.

Hned ráno si je natáhl a běžel na snídani. Skrz koženou podrážku vnímal každý hrbolek.
Šel v nich nasypat slepičkám a vyměnit podestýlku svojí kobylce. Voňavá sláma pod nimi šustila.
Cítil je na nohou, když Hnědoočku sedlal, když se vyhoupl do sedla a opřel se jimi do třmenů.
Když cválali podmáčenou loukou, bláto na nich zanechalo tmavé stříkance.
Pak se vrátili domů, seskočil zpátky na zem a přišlo mu, jako by zapomněl létat.
Večer je na zápraží vyčistil a namazal, protože se dozvěděl, že tak boty déle vydrží.
Ale co když už ho v nich palce opravdu, opravdu moc tlačí?

Voda jim šplouchala kolem ramen, jak seděli v měkkém bahýnku v meandrech mezi travou. Sledoval ji svýma malýma hnědýma očima a užíval si její vůni. Netušil, že i lidi ji považují za krásku: světlá srst, kulatá hlava, uši jako plyšové. 482 Brett, dáma, která ani po víc než pětadvaceti letech neztratila svůj šarm.
747 se k ní vrátil skoro omluvně. Pustil před ni zakousnutého lososa a nechal ji, ať si vybere to nejlepší. Umně stáhla rybí kůži a moudře na něj hleděla. Nevyčítala mu, že se bláznivě honil za jinou.
Když odložila zbytek ryby, ještě mu nechala játra a srdce.

Když Elladana už potřetí vyrušila od čtení hlasitá rána a vyjeknutí, následované tlumeným dohadováním, s procítěným povzdechem odložil knihu a vydal se po zvucích.
Ve dveřích do kuchyně ho ovanul průvan. Na zápraží ležela hromada prken a bedýnka s hřebíky.
"Pozor, brácho!" vyhlédl zpoza dveří Elrohir.
"Na co, smím-li vědět?"
"Na ty prkna. Jak se najednou rozpršelo, musel jsem je schovat pod stříšku. Už třikrát se o ně někdo přerazil."
Elladan si celou tu scénu prohlédl, pozorně, očima správce Imladris. Bratr, prkna, zmoklá slepice...
"Tedy, v zájmu bezpečí všech obyvatel," pravil pak, "tu budu hlídat, než tu novou kukaň doděláš."

Už se smrákalo, když Růžena už asi podesáté vyhlédla z okna. Louky se černaly proti večerní obloze.
Zhluboka se nadechla studeného vzduchu. Jak pozorně sledovala západní obzor, nad sadem přeletěly divoké kačeny. Bylo šestého října. Její muž byl pryč už dva týdny, ale ona byla rozhodnutá, že i dnes počká s večeří ještě chvilku.
Malinká dceruška v kolébce zabroukala, a tak Růžena přeslechla zafrkání poníka i kroky. Ale když se ozvalo zaklepání, věděla, že přišel.
Vtáhla svého muže dovnitř, posadila ho do jeho křesla a do klína mu položila malou Elanor.
Sam se zhluboka nadechl. "Tak jsem se vrátil," řekl.

O medvědovi 503 nejde vyprávět jednoduše. Ani o medvědici Holly to nejde. Jejich osudy se propletly tak nevídanou náhodou, že když se o nich chcete něco dozvědět na wiki stránkách medvědů z Brooks Falls, narazíte na tutéž dlouhou kapitolu.
O mámě, která se ho raději vzdala, aby mu dala aspoň malou šanci.
O stromu, na kterém dva dny plakal.
O pláži, po které se toulal sám a ztracený, když mu bylo sotva půl druhého roku.
O pravděpodobnostech, jaké provázejí opuštěná medvíďata.
O naději, když se poprvé přidal k Holly a její dcerce.
A jak mu dovolila nakojit se a zůstat.

"Dvacet, dvacet jedna..." odříkával si Elladan polohlasem.
Konečně se u otcova stolu cítil sebevědomě. Tenhle jeho zodpovědný čin byl hoden vládce -
Zarazil se, jako by snad Elrond mohl slyšet jeho myšlenky.
- správce usedlosti.
Po dlažbě zaklapaly kroky a objevil se Elrohir. V náručí choval slepici. "Co děláš?" otázal se. "Proč sypeš tátovi na stůl listí?"
"To jsou hlasovací lístky," odvětil Elladan.
Elrohir i slepice měli tentýž výraz.
"Nechal jsem hlasovat, zda jsou obyvatelé Imladris spokojeni. Jeden sáček byl ANO a druhý NE," vysvětlil blahosklonně.
Elrohir chápavě přikyvoval. "A protože s tím nic nezmůžeš, tak jsi je sesypal na jednu hromádku."

Amanda si otřela zpocenou dlaň do kalhot a položila ji zpět na bezpečnostní uzávěr pepřového spreje.
"Klid," prohodil ranger Karl. "To až kdyby po nás vyjeli... Většinou stačí zatroubit."
Následovali dvojici, která si vykračovala po pěšině mezi chatkami Brooks campu.
"Puberťáci?" ujistila se Amanda.
Byla to řečnická otázka. Dvojice oplývala nezaměnitelnýma dlouhýma nohama a příliš velkýma ušima. Taky místo normální chůze do sebe strkali a poskakovali.
"Medvědi v campu!" zvolal Karl. "Jsme za jídelnou," dodal do vysílačky.
Z oken chatek je sledovaly oči a foťáky návštěvníků.
Medvědí puberťáci se po nich taky ohlíželi. Už věděli, že zelená uniforma znamená průšvih.

Na fialovém kvítku přistála včela. Elluš opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela plýtvat zyrtecem.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach a pyl, takže Elluš venku prakticky nemohla existovat, jelikož, stejně jako na včely, měla na oboje alergii.
Naštěstí ven moc nemusela. Na zahradě měla jen jahody a šnitlík ve starém rámu od pískoviště, které na záhonek předělaly její děti.
Sužovala ji spousta alergií. Ale naštěstí žádná potravinová, takže se mohla nalejvat čímkoli. Kdysi, když měla "čarodějné" období, rozhodla se naučit se bylinky. Přišlo jí to cool.
Od té doby, když jí bylo blbě, pila šalvějový čaj.

Na fialovém kvítku přistála včela. Celeamin opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela zemřít.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach, pyl a vzpomínky, strhával jabloním a třešním uvadající kvítky a zametal je do koutů zahrady.
I sem napadaly, mezi bylinkové záhonky na zastrčené terase. Rostlo tu jen pár nenáročných druhů a mezi nimi šalvěj, kouzelná květina, která zaháněla většinu neduhů.
Ji lidské nemoci nesužovaly. Ale jedna stará žena jí kdysi vnutila hrnek čaje. "Pij, čarodějko. Udělá ti líp," řekla. "A teď budu poslouchat a ty budeš plakat."
Od té doby, když potřebovala plakat, pila Hevrînin šalvějový čaj.

Medvěd 83 s mohutným šplouchnutím dopadl do říčního koryta. Letěl alespoň pět metrů a nestihl se na náraz nijak připravit. Rozplácl se po zádech v mělké vodě, za ním se sesypala sprška hlíny, větviček a servaného listí.
Příliv adrenalinu ho hned zvedl na nohy. Zmateně se ohlédl nad sebe, na vrchol útesu, z kterého ho právě shodila nevypočitatelná síla přírody, hnaná mocným mateřským pudem. Měla číslo 128.
Grazer na něj zavile zírala ze stromu, skrz malé okénko mezi větvemi.
83 se otočil a pomalu odcházel. Hlava se mu motala. Shodila ho vůbec? Nebo se jí jen příšerně lekl? Nevzpomínal si.

Vážený otče, napsal Elladan.
"A maminko." Elrohir si přisunul stoličku ještě blíž a drknul mu do ruky.
Moje povinnosti, jakožto Tvůj dosavadní zástupce, se snažím plnit...
"Svoje povinnosti," řekl bratr.
Už mu to dělal zase. Loni, když se Elladan rozhodl napsat knihu, ho taky neustále pronásledoval se svými radami.
...podle Tvého vzoru. Hraničáře vysílám na pravidelné hlídky...
"Hraničáři se vysílaj sami. Mimochodem, koho chceš vyslat s tímhle dopisem?"
Elladan zvedl hlavu od psaní. "Hm?"
"Někoho důvěryhodnýho, že jo?"
"Samozřejmě."
"Třeba někoho, kdo fakt dobře a rád jezdí na koni?"
"Tak to ani náhodou," odsekl Elladan důležitě. "TY nikam sám nejedeš!"

Medvěd 151, zvaný Walker, měl už odprostředka léta dokonalý tvar. Jak tak seděl na kameni v peřejích, mezi vlnkami unášejícími po proudu oranžové útržky lososích životů, tmavohnědá srst se mu leskla a třpytila. Kapky stékaly po jeho oblém, kulatém medvědím pozadí.
Někomu připomínal žárovku, jinému zase jablíčko. Jablíčko, vážící zhruba pět set kilo.
Walker se otráveně rozhlížel po ostatních medvědech. Měli tvary jako ty říční balvany. Holly vypadala jako gauč, tedy, Walker nikdy gauč neviděl, ale kdyby -
Každého by do toho jeho zadku nejraději kousnul.
Protože jak si měl Walker jako vysvětlit, že ještě nikdy nevyhrál soutěž o nejtlustšího medvěda?

Takhle je to naprosto vždycky.

Elladan vyskočil ze židle a s rukama pevně založenýma a žmoulaje si bradu se už poněkolikáté vydal k oknu. Smrákalo se. Ptačí hlasy se mu zvenku vysmívaly, odněkud voněl kouř.
Co teď? Elladan došel zpět k otcově stolu. Dubová deska zela prázdnotou. Nikdo už po něm nechce nic podepsat, nic rozhodnout? Dělal to snad špatně?!
K oknu, ke stolu, sem, tam. Elladan se cítil ztraceně, nerozhodně, plný potlačeného křiku. Knihovna mlčela jako bezútěšná pustina.
Z jejích stínů vyvstal o něco temnější stín.
"Možná tu přestaň tak napruženě běhat," řekla Celeamin, "a pojď ven. Projeď se na koni. Poděkuješ mi později."

Heidi a Rosa se opíraly o zábradlí platformy a užívaly si všemi smysly. Hučení vodopádu, vůni bláta, červené odlesky hřbetů ryb spěchajících domů, i ty komáry. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy v životě podívají.
"Das ist ja eine tolle Sache, dieser Fischzug," řekla Rosa zasněně. "Ein echtes Geheimnis der Natur."
Heidi zvedla obočí. "Fischzug? Das sagt man doch nicht, neeeei... Man kann Vogelzug sagen, aber bei Fische? Ich meine, das ist nur eine... Lachswanderung, gel?"
"Isch doch dumm," odvětila Rosa. "Wenn die Vögel einen Zug haben können, warum nicht die Lachse."
Vyčerpaní lososi o téhle nespravedlnosti naštěstí netušili.

Odpolední hrnek čaje měl pro Celeamin několik významů. Horko, kterým pálil do dlaní, stoupající pára, zjemňující barvy jarního údolí, vůně bylin, které nikde jinde nerostly, to vše ji ukotvovalo v bezpečné přítomnosti.
Když ho stiskla pevněji, zaťala svaly od prstů až k ramenům, vybila si trochu divoké ráznosti, která sem nepatřila.
Elfové z Imladris si nezasloužili, aby s nimi jednala svým léty prověřeným způsobem.
Zejména ti mladší elfové.
Na druhou stranu, ti si to možná zasloužili, hlavně Elladan, mazánek jeden, jenže - byla jeho chůva, ne jeho kapitán. Chůvy zodpovídají za to, aby svěřencům zůstala hlava na krku.
Zhluboka se napila.

Medvěd 903 se brodil peřejemi. Když byl ještě malým medvídětem a říkali mu Oříšek, sedával tu na vyběleném kmeni stromu a sledoval svou matku, jak loví, jak se s přivřenýma očima bleskurychle vrhá do vln, aby silnými, neomylnými prackami zastavila rybu v jejím úprku.
903 od jara chytil v peřejích akorát bobra. Bobr chutnal divně, ještě hůř než racci. Proto, když se najednou pod hladinou zatřpytil zlatavý hřbet, 903 ztuhl napětím.
Je to losos? První letošní? Barvy osamělé ryby hrály trochu do zelena, trochu do červena...
903 skočil -
- a nechal rybu plavat. Žrát pstruha, to bylo i pod jeho úroveň.

"...a chtěla všechno pro sebe," dokončil Elrohir váhavě.
Jeho bratr seděl za otcovým stolem v knihovně a ani nezvedl hlavu. Hrozně důležitě pročítal a podepisoval nějaké listiny a tvářil se u toho vznešeně. Ale vypadal by líp, kdyby si podložil zadek polštářem.
"Posloucháš mě vůbec?" řekl Elrohir hlasitěji. "Chtěla všechno pro sebe a byla dost útočná. Já chci, aby se měly všechny stejně dobře, takže teď plánuju - "
Elladan se na něj konečně podíval. "Tak útočná, pravíš? Nu, jako dočasný pán Imladris musím být zásadový. Ať jde o jakoukoli dvorní dámu, vykážu ji z našeho sídla."
"Brácho... Je to jenom slepice."

Kolem je tmavozeleno a chladno. Svět se pomalu pohybuje. Cink cink, cinkají oblázky, šustí písek. Voda tlumeně, vzdáleně hučí. Zimní slunce je malé, bílé a zmrzlé. Krajina spí, jen vítr zpívá.
Na dně řeky se v malé prohlubni, kterou vyhloubily údery ocasu lososí samice, pohybují maličká černá očka. Hrozen jiker se jemně zvedá a zase klesá, nezakrytý ničím víc než tenounkou vrstvou říčního bahna.
Mrtvá těla dospělých ryb se na něj už dávno proměnila.
Nepotrvá dlouho a slunce začne rozpouštět ledy. Pak se tu, v hnízdě, vyklubou rybky menší než prst, odhodlané vyplout, aby celý život hledaly právě tohle místo.

Sotva oschla rosa, přinesla Celeamin na terasu koš s prádlem. Bylo to tak obyčejné. Jako křehký, voňavý sen, vzpomínka na něco, co už dávno zmizelo.
Její ruce si ale pamatovaly. Každý kus chytila za okraj, bezmyšlenkovitě ho protřepala a na šňůru ho přikolíčkovala přesně ve švu.
Na zídku se vyhoupl Elrohir. Spustil nohy přes okraj a díval se.
"Nudíš se?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou. "Byl jsem obhlídnout stáje a kotce, jestli mají lovci připravený koně a psi plný misky. Elladan totiž... Jedná s návštěvou."
Pozvedla tázavě obočí.
Elrohir pokrčil rameny. "Ať si jedná, aspoň se nám nemíchá do praktickejch záležitostí."

"Mami... Mami... Mami! Maaaaaaamiiii!"
Volání odnášel hluk vodopádu. Malá medvědička se na stromě nudila už dvě hodiny. Vysoko, v bezpečí, ale sama a hladová.
Ačkoli medvědi nemají mimické svaly, ona se tvářila uraženě. Poposedla si na borovicové větvi. Dole pod ní voněla voda a krev. Její máma stála na jezu vedle své sestřenice s dvěma velkými dcerami. Právě hltaly rybu.
A ony jako můžou?! myslela si malá medvědička, nejspíš. Ony můžou lovit a já musím čekat na mámu?!
Vzdorovitě se spouštěla po stromě níž a níž. Nikdo si jí nevšiml, dokud neskočila do proudu vedle nich. Tak! Bude taky lovit!!!

Toho jezdce, který se cvalem blížil podél řeky, si všimla na poslední chvíli. Nebyla to její starost, na strážnici přišla jen posedět. Však ho v bráně někdo zastaví.
Na mostě zvolnil, tak si ho lépe prohlédla. Přišel jí povědomý. Zašedlý cestovní plášť, ale pod ním skvostná zbroj. Dlouhé zlaté vlasy rozpuštěné. Celeamin připadalo, že celý září. Obklopovala ho aura jakési podezřelé nadpřirozené vznešenosti.
Projel branou až na nádvoří, nezpomalil, namířil si to přímo k Elrohirovi, který si vedl svou kobylu.
Celeamin neměla meč, tak popadla alespoň vidle.
V posledním okamžiku ji bratr chytil za loket. "Neboj, to je jenom Glorfindel!"

Poustevna stála nedaleko od kostela, ale otec Serafim měl špatné nohy, takže došel tak možná k potoku pro vodu a pak na zahrádku. Lidé chodili za ním, nechat si požehnat, prosit za přímluvu. Jemu by stačila krotká lesní zvěř. Alespoň většinou.
Půlnoční bušení na dveře vzbudilo v poustevně nejen jeho.
"Copak copak, moji drazí," došoural se ke dveřím.
Za nimi stál sám ďábel. "Serafime," pravil úlisně. "Zase ti jdu připomenout, že ve vsi je měkká postel, milá společnost, dobré jídlo. Nepůjdeš?"
Serafim jen mávl rukou.
Na to znamení zpoza něj takřka vyskotačil medvěd a rovnou se zahryzl ďáblu do krku.

Motory hučely, jak se malý přívoz sunul tyrkysovým jezerem. Malý proto, že se na něj vešly jen minibus, traktůrek s vozíčkem, bedna zásob, náhradní díly k čističce vody, generátor a pět rangerů.
Amanda tu byla nejmladší, letos přijela poprvé jako dobrovolník. Napjatě přejížděla pohledem šedivou pláž. Starší kolegyně jí tvrdila, že medvědi poznají Q po zvuku a chodívají přívoz vítat.
Vítr byl ještě ledový, ale už voněl bahnem. Přijížděli probudit Brooks camp ze zimního spánku. Amanda zahlédla spící sruby s deskami zatlučenými okny, schoulené ve slehlé žluté trávě.
Přívoz se skřípotem přirazil ke břehu.
V křovinách medvěd Chunk nastražil uši.

Zvěřina otáčející se na rožni, praskání omastku kapajícího mezi uhlíky. Sladká hra na loutnu a ještě sladší píseň. Štiplavá brusinková omáčka, mísy pečených bažantů, proložených slaninou a jablky. Záře ohně, hřejivá jako pravé přátelství, spalující jako vlastní pýcha. Poháry barvy jantaru, na nichž ulpěla medovina…
A jeden s malinovým sirupem.
Medovinu zaprvé Elladanovi sebrala nějaká matčina dvorní dáma a zadruhé došla, protože, jak někdo poznamenal, tři sudy, to si každý tak maximálně lízne.
I tak byla jeho hostina úspěšná! Bavili se dlouho do noci!
Pánovi Imladris klesla znaveně hlava. Ještě zaslechl sbor, an pěje: “Hajej, mé děťátko, hajej a spi…”

Medvěd Otis sklonil hlavu a ponořil jazyk pod hladinu malé zátočinky. Přivřel hnědé oči, jak ochutnával řeku, dárkyni života. Kdyby byl člověkem, právě teď by se modlil.
Voda chutnala po ledovci. Zatím ani stopa po velké události.
Ztuhle se narovnal a rozhlédl se. Jezero Naknek tyrkysově probleskovalo tetelícím se červnovým vzduchem. Na protějším břehu řeky se někdo pohyboval. Otis začichal: byla to mladá medvědice s mláďaty. Beze slov sdíleli naději.
Každoroční tah lososů přijde jako příliv, dříve nebo později, slabší nebo silnější. Jen čím bylo kolem tepleji, tím míň se rybám chtělo až sem k nim. Otis bude dál čekat.

Byl to teprv týden, co se rodiče vypravili do Lindonu, ale Elrohirovi se to zdálo jako věčnost. Nebylo to poprvé, kdy byl bez matky, ale poprvé byl bez ní tady, doma.
Skrytý pod kápí přeběhl dvorek, přeskočil nízká vrátka a zhluboka si oddechl. Unikl. Žádná dvorní dáma, žádná snaživá tetička se ho tu nebude ptát, jestli mu něco nechybí, jestli si nedá krajíc chleba, jestli nechce hrnek mléka - jak vůbec všechny přišly na to, že zrovna on potřebuje opečovávat?
Popadl ošatku zrní a začal ho sypat kolem. Slepičky k němu vděčně, kolébavě utíkaly. “Nic nepotřebuju, vy slepice,” procedil mezi zuby.

Byl to teprv týden, co nový pán Imladris nastoupil na svůj post, ale hromádka nevyřízených žádostí od jeho poddaných narostla do výšky zimní zásoby polínek. Snažil se jí prozatím nevšímat, zatímco si odškrtával položky na seznamu:

sto vajec
čtyři srny
dvacet bažantů
tři sudy medoviny
třicet dortů

Promnul si bradu. Zase měl dojem, že ho vyobrazení jeho otce bedlivě sleduje z tapisérie. Přísné, vševědoucí oči ho káraly docela jako živé.
“Chm,” udělal Elladan a přeškrtl třicet dortů. To by bylo plýtvání a on přece pořádá hostinu zodpovědně, jak se sluší na Elrondova dědice.
Třicet dortů by mu tatínek pěkně spočítal.

Za pootevřeným oknem se ve tmě rozpršelo. Pokoj útulně oddechuje společně se spícími chlapci. Jeden je zavrtaný pod peřinou jako medvídě v noře, druhý usnul se štůskem papírů na břiše. Ještě je svírá v prstech, které sebou lehce škubnou. Svíčka dohořívá.

V podkroví bubnuje déšť na střechu, od komína sálá teplo. I ovčácký pes hřeje, stočený v nohách postele. To teplo uspalo Ceirdila, který si původně chtěl jen popřemýšlet. Sen o dávných časech mu vyhladil vrásky na čele.

Celeamin sedí na zápraží. Pozoruje poslední hvězdy, jak mizí pod mrakem. V Imladris je tma hezká, prozářená tím zvláštním, věčným světlem naděje.

Měkoučce, neslyšně přejdu trávník. Bez námahy vyskočím na zábradlí. Mým tlapám se zdá stejné jako větev. Přejdu po okraji bazénku, napiju se. Vidím svůj odraz s velkýma černýma ušima. Převrátím lidskou zásobárnu na jídlo, které už jim nevoní - zato mně voní. Otevřu víko a vytáhnu si takový ten slaný koláč, co se dá najít v křehkých, rozmáčených krabicích.
Uvidím ptačí krmítko na lanku. Docela tenkém. Mezi dvěma stromy.
Vyšplhám po kmeni. Opatrně se zavěsím, zkouším svou váhu. Zadní nohy ztratí oporu. Udržte mě, lidské věci! Nezraďte mě, moje drápy! Ještě kousek, ještě kousíček -
Visím na krmítku -
To to voní!
Bum.