Moje články

Ve stínu pod můstkem využil Elrond okamžiku, kdy se hoši odplížili mimo doslech.
"Nevím, jestli jsi to povolání chůvy pochopila," zašeptal.
Celeamin měla nečitelný výraz.
"Podporuješ je v únosu vlastního otce. Jak je to podle tebe výchovné?"
V očích jí blýsklo. "Podle mě velmi."
Elrond rezignovaně vzhlédl k vlhkému zdivu nad hlavou. "To celé byl nápad mojí paní choti. Souhlasil jsem; matky potřebují svůj klid, aby je starosti nevyčerpaly, aby měly příležitost k odpočinku či úvahám, zda časem pozvat do svého života děti další..."
"Tví synové nejsou vůbec vyčerpávající. Naopak."
Překvapeně na sebe hleděli.
Paní Celebrían měla zatraceně vychytralé nápady.

Uznal, že jsou šikovní. Pochválil je za všímavost. Slíbil, že se na jejich objevy časem podívá. A pak je slušně, přívětivě poslal za matkou.
Proč se na něj dívali, jako by je zradil?
"Ale - ale -" Elladanovi přeskakoval hlas ze zlobných hloubek do rozčilených výšek. "To nemá cenu! My jsme se TAK snažili a teď jsme hrdinové a nejsme jenom děti! Musíš nás -"
"Dost, synu," pravil Elrond polohlasně. "V knihovně se nekřičí."
Táhlý, kvílivý tón, přerušovaný zoufalými pisklavými nádechy. Zkázonosný zvuk, vzbuzující hrůzu v každém rodiči, který se právě chystá usednout k práci.
Elladan pevně objal plačícího bratra.
"Změna plánu, otče."

Elrond poslouchal děti, zuřivě čmárající do roztomilého nákresu děr v opevnění Imladris.
"Stačilo proběhnout pod mostem, kam není ale vůbec vidět, a byli jsme tu!"
Shovívavě se usmál. "Nenapadlo vás, že je Dům třeba chráněn něčím víc než jen ostražitostí jeho obránců? Že kdybyste sem nepatřili, nedostali byste se sem?"
"Jako, kouzlama?!" Elrohir vytřeštil oči, Elladan se zachmuřil.
Celeamin si významně odkašlala.
Elrond nakrčil obočí. "Hm... Ale spíš jste byli opravdu výtečně nenápadní. I to je svým způsobem... kouzlo."
"Jako malý prasátka!" vyhrkl Elrohir.
"Zas tak úděsně jste se nezmazali."
"Néééé... Prasátka mají proužky. A kvůli nim nejsou vidět! Kouzlo."

Elrond, osvěžen procházkou, vzal ze stolu jakousi novou doručenou listinu. Rozvinul ji a svraštil čelo.

Ctěný tatí Pane IMladris!
Máme tu překvapivou správu. Myslelsis, že strádáme v lesích leč ne. Jsme TU, pokoušajíc obranu tvojeho domu. Myslíme to s tebou dobře. Každý nepřítel by sem moh vlést a ty by jsis nevšimnul?! Musíš to o p r a v i t !!
Hraničáři.

Elrondovi u poslední věty zacukalo v prstech. Kdy už konečně začnou psát nosovky pod tengwar? A ten přechodník...!
Sáhl po peru.
"Ne tak rychle," ozval se drsný chlapecký hlásek.
Elrond si povzdechl. "Nuže... Tak mi tedy povyprávějte, kudy jste se sem dostali. Podrobně."

Jak dlouho vydržíš?
Jak dlouho vydržíš tady? Jak dlouho vydržíš tohle?
Moc dlouho ne, protože jsi slabá. Vidíme to na tobě, že jsi slabá.
Umřeš tu.
Vojáci se sázeli, komu se podaří zastihnout ji samotnou. Podařilo se to dvěma, na chvíli. Pak přišli jeden o ruku, druhý o krk.
Cink.
Skřeti se sázeli, kolik chlapů čarodějka ještě zařízne, než se jí začnou konečně pořádně bát.
Cink.
Velitelé se sázeli... Nenápadně... Kdo se vrátí z ochozu.
Ne ona. Určitě ne elfská čarodějnice. Ta poletí dolů.
Vrátila se. Přece slíbila, že přežije.
Cink.
Nevěděli, co všechno v ní umřelo, aby mohla žít.

Byli jen dva. Odvážní hraničáři. A chůva.
Sami se nemohli postavit celé pevnosti, ale naštěstí sem nepřišli bojovat!
Hledali slabinu tohoto pyšného sídla. Našli ji! A teď, v samém srdci nepřátelského tábora, v temných uličkách, číhali...
Elladan se zachmuřil nad vlastními představami. Otce miloval. Ale knihovnu? Tu ne. Tu mohl hanět jak chtěl.
Elrohir nedokázal mlčet. "Vsadím se, že tohle nečeká! Vyděsíme ho k smrti!"
"Tiše, ty záludné děcko," špitla Celeamin.
"A tys nebyla záludné děcko? Určitě jsi taky někoho napadla ze zálohy!"
"Uhodls. Takového, co si vsadil, že mě vyděsí k smrti."
Není to špatná chůva, pomyslel si Elladan.

"...co nám patří!"
"Nějaký cukroví..."
"Ne! Hrdinům je třeba zbraní!"
"...perník."
Chůva jim oběma zacpala pusy.
"Zmlkněte," zašeptala výhrůžně. "Posloucháte se vůbec? Proč tu jsme? Hrát si? Krást v kuchyni?"
Elladan jí nasupeně zaprskal do dlaně, Elrohir zavrtěl hlavou a zahuhlal.
Pustila je.
"Chcem dokázat tátovi, že jsme hraničáři... A..." Tváří mu proběhla zvláštní proměna. "Nesmíme dělat, co by od nás čekali. Elladane, ty... jsi ten chytřejší... přece něco vymyslíš."
"Já? Chytřejší?"
Bratři jeden na druhého zírali, jako by se viděli prvně. Najednou je od sebe nešlo rozeznat.
"Když my nevíme."
"Ale kdybys nám poradila..."
"...tak jsme to, jedno ucho."

Mořská voda štípala na odřené tváři, kapala z rukávů svetru. Studila do morku kostí, bolela při nádechu, zvedala žaludek.
Bylo pozdní odpoledne a ona se ještě neodvážila slézt ze střechy. Objímala si kolena a divila se, proč nepláče.
Slunce vysvitlo zpoza těžkých sněhových mraků. Pláň se zaleskla, odtud až k moři, které popřelo svůj břeh.
Změť utopených zbytků vůbec nevypadala jako Onagawa. Je to sen?
V dálce hořelo. Sirény vřískaly zoufalou modlitbu.
Muselo se to přece už někdy stát. Stává se to, ne?
Města padnou, ale jejich lidé je znovu vybudují. Zase tu musí vyrůst, její Onagawa. Nenechá se zničit.

"Není to napínavý," zabručel Elladan. "Musíme někdo být... Jinak jsme prostě jenom přišli domů tajným vchodem. Co je na tom hrdinského!"
Elrohir jako by mu četl myšlenky. "Budeme Isildur a Anárion! Plížíme se děsným údolím Gorgoroth..."
"... ale vládneme neohrožeností králů lidí! Strach nás nezlomí! To není k smíchu, ty... Chůvo."
"To není," odvětila Celeamin šeptem.

Děti Věže by se určitě nesmály. Všechny naslouchaly s pusami dokořán, když jim Hevrîn vyprávěla.
"Tady jste v bezpečí! U ohně, hluboko mezi pevnými zdmi. Jednou ale nastane čas vyjet a vzít si zpět, co nám patří. Zaženete Námořníky zpátky do moře, stateční haradští chlapci."

Paní Celebrían vdechla teplou vůni stáje a pohladila po chřípí Hnědoočku, Elrohirovu klisnu. Koňské oči se ptaly, kopyta nedočkavě přešlapovala.
"Ano, já vím, maličká... Já vím," zašeptala klisně do ucha.
Beze spěchu, naslouchajíc zvukům rána, kráčela pak podloubím. Slunce vstávající nad horami jí skrz břečťan kreslilo na tváři masku z lístků. Vzala mezi prsty úponek jako dětskou ručku.
Věděla, že tam někde jsou. Rostliny si šeptaly o radosti ve větru, o krocích v trávě, o smíchu ve větvích.
Nehodlala je prozradit. Ať už se radují z čehokoli, je to přesně to, co si přála. Potřebovali to prožívat spolu - všichni tři.

Poslední plíživý krůček, bouchnutí vrat, zběsilý úprk, bušící srdce, lapání po dechu, vzrušený šepot.
"To bylo o fous!"
"Pššššt!"
Tiskli se ke zdi mezi hlohy a kopřivami, mučivě dlouhou chvíli.
Elladan napjatě poslouchal. Elrohir sledoval chůvu, kterou ještě přednedávnem nesnášel.
"Celeamin?" zašeptal. "Odkud víš tyhlecty věci? O dobývání hradů?"
"Šššš..." přimhouřila oči.
"Já jenom... Nechci, abys z toho měla potíže. Aby nám táta pak... Nezakázal s tebou být a... Nezavřel tě."
"Proč by mě měl zavírat?"
"Jsem slyšel... Že prý odtud vůbec nesmíš, dokud... Něco."
"Dokud co?"
Pokrčil rameny. Nevěděl. Neměl to vědět.
Dokud nebude jisté, že je to bezpečné.

Stránky knihy pomalu ztrácely podobu zlatého ostrůvku v tmavomodré tmě. Vybledly do blankytu bezmračného rána. Rozsvítily se slunečním paprskem odraženým do okna knihovny.
Elrond sfoukl svíčky. Zase tu proseděl celou noc. Ani na večeři se nezastavil. Nu což, četba byla mnohem uspokojivější potravou: potravou pro duši.
Zamyslel se. O svoje syny mít starost nemusel, a přesto měl najednou takový zvláštní pocit...

Krčili se na vlhkém, plevelem zarostlém schodišti.
Jakmile se bude střídat noční stráž, vyrazí. Podél zdi stájí, rovnou do chléva.
Elladan měl svůj plán, ale s prázdným žaludkem se žádný hrad dobývat nedá.
Ovšem, snad nebude muset sám dojit...

"Vyprávěj něco..."
"Neumím pohádky."
"Něco si vymysli!"
"Hm... Jedna žena měla čtyři syny. Žili v převelikém hradu plném válečníků..."
"Jako my!"
"V mnohem větším hradu než vy. Toužili stát se taky válečníky. Protože byli ale malí, každý se jim vysmíval. Matka jim řekla: Nejdřív se staňte velkými mezi malými! A tak se bratři spojili s dalšími dětmi, které v tom hradu neměly zastání. Malí a mrštní dokážou nejlíp doručit zprávu, pronést balíček a nebýt spatřeni... Brzy čtyři bratři všem ukázali svoje kvality. A když dospěli, stali se vojevůdci."
Hevrînini synové byli předurčeni padnout. Jako všechny děti Věže, lidské i skřetí.

Byl to skvělý plán. Trochu nebezpečný, ale to k tomu patřilo.
Cesty byly sledované. Ale vodopády? Řeka?
Staré cestičky od Domu podél přítoků, dávno nepoužívané stupně vytesané ve skalách, které Elladan s bratrem náhodou objevili, byly zároveň cestičkami dovnitř.
Bruinen měla břehy porostlé vrbičkami. Nejdřív přeskáčou po kamenech v jejich stínu... Snadné. Až na ten zrádný mech!
Elladan cítil v zádech chůvin pohled.
"Nedívej se!" sykl.
"Nedívám."
Elrohir ždímal kalhoty.
"Je vám zima?"
"Neni. Ale nedívej se."
"Nedívám se. Vezmi si můj plášť."
"A já?!"
"Budete se muset podělit."
Elladan zrudl.
Obdržel shovívavý úsměv. "Je to výborný plán, náhodou, neboj."

Přivírala oči před poledním sluncem a naslouchala.
Vodopády šumí, ale dají se odmyslet.
Kluci chroupají jablka. Jednomu zakručí v břiše.
Zahouká hrdlička, štěrk cinká po svahu, shozený kopýtky zvěře.
Kdesi v dálce nezřetelný zpěv, prolínající se elfské hlasy.
Tiše si zabroukala melodii.
"Co zpíváš?" Elrohir si dal pozor, aby se zeptal s prázdnou pusou.
"Tomu bys nerozuměl," odbyla ho.

Den v horách zapadne
- a vyjde nad moře
Na podzim tráva schne
pro zeleň na jaře
Jen lidský život - rci,
proč ten se nevrací...?

Slyšela v duchu Hevrîn zpívat někomu, koho z vězení temného sebeklamu vysvobodila smrt.
Jinak se odejít nedalo.

Leželi na balvanu vedle potoka a pozorovali. Jen pár sáhů pod nimi se voda s hučením propadala do hlubin.
"Hm?" Chůvin tázavý pohled.
Elladan se přikrčil jako číhající kočka a zašeptal odpověď.
"Přes ten vodopád tě nikdo neslyší, trdlo, ani já."
"Stráž se jen tak prochází a sleduje cestu," zopakoval dotčeně.
Elrohir upustil do proudu list, malou hnědou loďku. Zatočila se, statečně se vyhnula víru, obeplula poslední kámen a zmizela.
Hloubka ji spolkla.
Elrohir se naklonil. Ještě kousek.
Vodní tříšť chladila na tváři.
Chůva ho pevně chytila za opasek a stáhla zpět.
"Byla by škoda tvého obličejíku, kdybys tam sletěl."

Elladan kopl do kmene strážné borovice, až se uloupla kůra.
"Nevím, proč nás máš hlídat v našem vlastním údolí!"
"Páni rodičové neřekli hlídat," odvětila chůva, čekající se založenýma rukama ve stínu. "Jen utěšovat."
Elrohir zahýkal smíchy. Elladana to rozlítilo.
"Nepotřebujeme hlídače! My jsme hlídači, hraničáři! Hodláme chránit svůj domov před zlovolným útokem!"
V hloubce pod útesy nenápadně probleskovaly plochy střech.
"Abys mohl něco chránit, musíš vědět, jaké to má slabiny. Rozhlédni se. Je tohle údolí opravdu tvoje? Tak předveď otci, že nejsi žádné telátko. Ukaž, jací s bratrem dokážete být skvělí hraničáři."
Spiklenecky na něj mrkla. Docela jako malá holka.

Nevšímala si jich, přimhouřenýma očima zkoumala protější svah. Dvojčata napjatě přežvykovala snídani.
Celeamin nepřítomně probírala prsty trávu, jako by hladila něčí vlasy. Chladivá stébla klouzala dlaní jako maličké čepele. V sevřené pěsti stébla uspokojivě zaštípala, jak se ji snažila pořezat. Drouboučké luční kvítky a divoké bylinky rostoucí mezi trsy zalechtaly, zaškrábaly.
A zavoněly.
Přičichla si k ruce.
"Fofu," zahuhlal Elrohir.
Probodla ho pohledem. Dokud měli plné pusy, mohli by třeba mlčet.
Kluk polkl. "Kopr!"
"Klaním se tvým znalostem."
"To vim od maminky."
Vůně náhle zesílila, z minulosti přivanula mlhavou vzpomínku. Zlatovlasá paní jí podává rostlinku... Od maminky.
Váhavě se usmála.

Sluneční loď se přehoupla přes východní hřebeny a rozsypala po paloučku tisíce zlatorudých světélek. Zatřpytily se v trávě, na popadaném chrastí i třásních navlhlého přehozu pod větvemi.
Z úkrytu se vynořila Elladanova rozcuchaná hlava. Promnul si oči a upřel je kamsi do zamlženého nekonečna.
Stopy. Stébla už se znovu narovnala, ale něčí boty z nich setřely rosu; zbyla jen tmavší místa.
Vedly přímo k němu.
Přímo ke košíku, v kterém na ubrousku ležely tři obložené krajíce se vzkazem: "Pořádně se najezte!"
Elladan pochopil.
"Celeamin!" zavolal výhrůžně do lesa. "Ten třetí chleba namazala má paní matka tobě, poď ho hned sníst!"

"Vezmi si to." Čarodějka podá haradské dívce dýku.
"Vážně?!"
"Udělala jsem ji pro tebe. Už nejsi bezbranná. Burul tě s tím naučí."
"Krásnější nůž jsem nikdy neviděla!"
"Inu... Mohlo to být lepší. Nemám tu na to materiál. Ne na výrobu věcí mimo plán."
"Musíš si taky něco vzít ode mě, paní. Dám ti polévku s kroupama!" Vnucuje jí misku.
"...po čem to chutná?"
Hevrîn spiklenecky zašeptá: "Po kostech. Dostáváme jen uzené, ale Burul mi sehnal od známého ve skladech kosti na vývar."
"Vepřové kosti na vývar?"
"To jsem se neptala. Prostě kosti."
To se mi jen zdálo.
A nebo ne?

Měla v životě jen pár přítelkyň, kterým mohla říkat sestry. Kdyby tvrdila, že na žádnou nezapomněla, lhala by.
Ale pamatovala si Hevrîn. Přestože přátelit se s obyčejnými lidmi bylo jako mít psa.
"Proč jsi sem přišla žít? Mezi válečníky a... Čaroděje?"
Pohublá snědá dívka pokrčila rameny. "Někdo musí o válečníky pečovat, paní. Léčit je, když se vrátí z boje. Jistě takovému hrdému údělu rozumíš. Přece taky máš, kromě... čarování, o někoho starost."
"Starám se jen o sebe."
Hevrîn zvedla bradu. "A já myslela, že máš starost o..." Významný pohled vědoucných hnědých očí. "...mě."
Chtěla ji obejmout. Ale před cizími nemohla.

V šeru na paloučku někdo tiše popotáhl. Vyrostla tu kupa větví, mezi nimiž prosvítala celkem nenápadná světlezelená látka s výšivkou. Uvnitř to vonělo smrkovou smolou, ovcemi a trochu... Maminkou.
"Co je?"
"Spadlo mi smítko do oka."
"...to určitě."
Noční vítr zadul mezi skalami, vodopády temně zahučely.
"Neměli bysme držet hlídku?"
"Hm."
"Ty brečíš!"
"Ne! Jdu hlídkovat!"
Z přístřešku vyrazil Elrohir omotaný sametovým přehozem. Vzdorovitě upřel pohled do noci.
Ten svíravý pocit, to určitě nebylo stýskání! Kdepak! Spíš lovecká předtucha. Ať ho zpod smrků pozoruje cokoli, nezaskočí ho nepřipraveného.
Netušil, že pozorovatel v temnotách měl v plánu nechat je raději vyspat.

Elladan, s očima zacloněnýma dlaní, se odvážně vykláněl ze své strážnice na pokrouceném borovicovém kmeni. Ostřížím zrakem sledoval údolí pod sebou. Nebyl si zatím jist, jestli je to větší dobrodružství než dřepět doma.
Ohlédl se na svého bratra, který se válel na palouku, místo aby taky zodpovědně strážil.
Vyčítavě na něj sykl.
"Cvičim vosičku," odvětil Elrohir. "Koukni. Přistane, když jí řeknu. Udělá mi na prstu ďub, ďub, otočí se, popoletí... Sedni! Vidíš?"
Elladan protočil oči. Taková dětinská zábava.
Chvíli mlčel.
Pak seskočil z borovice a neochotně se usadil v trávě. Všude kolem to bzučelo.
Natáhl prst.
Ďub, ďub, udělal sosáček.

Pěšinou do strmého kopce odhodlaně dusala nápadná dvojice. Sice si přála být nenápadná, jenže to by nesměla utíkat s obřím balíkem květovaných přehozů v náručí, dekou odcizenou vlastnímu koni, košíkem jablek, dřevěnými meči a pytlíkem kolíčků.
Ani jeden z nich nechtěl přiznat únavu, a tak mlčky pospíchali, dokud se konečně nevynořili z lesa na rovině.
"Tak," vyhrkl Elladan a vztekle hodil přehozy na zem, "teď mi vysvětli, proč jsi vzal na náš úkryt kolíky bez šňůry?"
Elrohir se nenechal zastrašit. "Říkals, že chceš zažít vzrůšo. Že se nudíš. Že chceš boj o život. Tak bez šňůry to bude teprv vzrůšo."

Když zafouká od jihozápadu a vzduch se zavlní příslibem budoucího léta, když ráno oschne rosa a vysoko nad útesy utíkají obláčky, tehdy je ten čas. U jižní zdi, dopoledne na sluníčku, večer ve stínu, voní v nejmagičtější harmonii poslední jabloňové květy, šeřík i právě rozpuknuvší pivoňky. Voda v neckách, nabraná z vodopádu, je ještě cítit sněhem. Dokonalý den na dokonalý osobní rituál.
Elrond naposledy vyždímal pyžamo a znalecky ho vyklepal, aby ho mohl pověsit přesně za švy. Po paměti sáhl do košíku, zavěšeného na šňůře na háčku, a nahmátl prázdno.
Zaklel by, ale protože byl milujícím otcem, jen si povzdechl.

“Is she asleep?”
“I hope so.” Mouse's voice sounded almost gentle.
“I think she's pretending, just to hear what we say behind her back.”
Risa let out a little sigh, but didn't move. Thorne didn't need telepathy to see right through her.
“I'd rather talk about Kylo Ren's...” Wolf made a curious pause. "...betrayal."
Risa was resisting the urge to cover her ears and start singing.
“That dialogue with Vader -”
A sudden flash of light made the teacups glitter.
Risa appeared in a corridor two storeys lower. Did Wolf just try to use Star Wars spoilers against her?! The nerve...

Byla tu třetím rokem. Někdy se to zdálo jako tři týdny, jindy jako celý věk. Nad údolím letěly úsvity, úplňky a hvězdy. Zlé vzpomínky pomalu vyhasínaly. Poslouchala laskavá slova. Začínala jim věřit.
Možná by jí i něco chybělo. Jenže...
"Celeamin? Že víš, jak se jmenoval poslední král Númenoru?!"
"Tos měl za úkol zjistit sám. V knihovně."
"Pch, no dobrá! A Elrohir má dělat co?"
"Elrohir má dojíst chleba."
...už neměla pocit, že nečinně vyčkává. Měla zase práci. V mnoha ohledech podezřele podobnou svojí původní práci.
"Na, vezmi si taky krajíc. A hněte sebou, nemáme celý den."
Občas pána Imladris nechápala.

Hvězdy, vír jiskřiček v nepředstavitelné dálce, střípky odrážející světlo z času, kdy byl stvořen svět. Briliantové body črtající v temnotě obrazy, souhvězdí, ukazující správný směr.
Nekonečno.
A kdesi dole pod ním Arda. Středozem. Mlžné hory. Jedno údolí, jedna louka, dva páry očí. V každé zorničce odraz celé hvězdné oblohy.
"Brácha, na co myslíš, když se koukáš nahoru?"
"Ehm, přeci, že hvězdy jsou posledním nepo...škvrněným světlem, jehož se nedotklo zlo, jejž sama Varda Elentári zažehla svou nezlomnou mocí, světlem, jež - jež? Jež v sobě nese věčnou naději nás, svého lidu!"
"To mně se chce tak divně brečet."
"...jo, to taky."

Prase.
Kvík, chrocht. CHROCHT!
Útěkem se spasit! Nestihneš mě zprasit!
Řítím se lesem, les se řítí mnou, pravěký instinkt. Ty prase!
Rozžvejkaná střeva, jatýrka za syrova
Ty prase!
Huba, sliny, klektáky
I kdybys bylo bachyní, co na tom? O to pečlivěji jistě umíš
párat a žvejkat vnitřnosti
K tvé i tvých dětí radosti
Ty prase!
"Zastavte už, panééé!"
Rypákem rypáku vstříc.
Huba, úsměv, chechtáky. Vychechtané zoubečky.
Zářivý úsměv, sladký, ale nikdy nepoznamenaný cukrem.
Klekty klekt, chechty checht
"Nemáte cigáro?"
Nemám. Jsem jako les. Mám jen trávu.
Prase odfukuje.
"Proč se kořenům kapradí říká kančí zuby?"
Nevíme. Lesem se nese chechtot.

Dokázal hovořit tak libým šepotem, že to zalézalo pod kůži, a věděl to o sobě.
"Už jsem ti někdy řekl, jak mě fascinují tvé oči? Cítím se ztracen a bezmocný, když se na mě podíváš - tak, právě tak. Už jsem ti to někdy řekl?"
Dnes mu slova splývala z úst výjimečně hladce, sladce, medově. Svět se točil, točil se jen kolem nich dvou.
"Neřekl! Já hlupák. Tvoje oči! Ty tvoje oči jsou jako dvě slunce shlížející z výše."
Zasnil se. Na nebi tančily hvězdy.
"A tvé vlasy... Jako čerstvě padlý sníh... Ach, pověz mi něco."
"Drž už konečně hubu, Marigolde."

V Síni ohně to popraskávalo, hřálo a zvalo k posezení. I hosté na cestách se tu cítili dobře. Dost dobře, aby - i v doslechu elfů - zapředli důležitý hovor.
"Jak ho odtamtud dostanem, ptám se já!"
"Stejně jako lišku z kurníku."
"Správně. Je to jen škodná!"
"Měli jsme jednou v kurníku lišku a máma po ní hodila vidle."
"A trefila?"
"Trefila."
Uznalé mručení.
"Potíž je v tom, že nemáme tak velké vidle."
"Obtížný zvířata se dají taky třeba vykouřit!"
Jeden z hostů seděl stranou. Zádumčivě hleděl do plamenů, s pocitem, že ono zvíře je pravděpodobně bystřejšího rozumu než celá jeho společnost.

Elrohir se pomalu usadil v koutě. Bezděčně zatajil dech, když pohlédl do velkých kaštanových očí.
"Nevadí ti, že tu jsem?" Nejtišší šepot, jakého byl schopen.
Hnědoočka potřásla hlavou. Snad jí to nevadilo, snad sama nevěděla. Elrohir ji ale měl tak rád, že zkrátka nevydržel vyčkávat, až mu někdo dá vyslovený slouhlas.
Tak čekal u ní. V teple, šeru, vůni slámy. Šedé oči se přivíraly společně s hnědými. Až se zavřely docela.
Probudilo ho zafrkání, vlahý polibek na čelo, jaký vám dokáže dát jenom kůň. Trhl sebou, ucítil váhu na kolenou.
Z klína se na něj dívaly zvídavé, nevinné oči hříbátka.

"Na všechny používáme jen jeden postup," řekl Celebrimbor znenadání. Ani nečekal na odpověď. "Nejčistší drahokam. Vybrousíš přesný počet plošek. Dosáhneš nejvyššího soustředění magie. Ukotvíš v kovovém kroužku kvůli vedení. Hotovo. Je čas zajít o krok dál!"
Jeho kolega pozoroval zamlžený obzor. "Třeba to zkusit bez kamene."
Celebrimbor si zamyšleně promnul čelo. "Bez kamene se ti všechno rozostří. Jak zaměříš kouzlo doneurčita? Takový prsten by nedělal, co chceš, neměl by výstup, vnímal bys skrz něj jen změť přehlušujících se zdrojů magie. Kdepak. Myslím spíš na to, že možná nestačí přírodní drahokamy..."
"Máš pravdu," odvětil Annatar. "A jako vždy naprosto vynikající nápad."

Ceirdil a jeho mladší sestra seděli u krbu a usrkávali horké mléko s medem pod matčiným vyčítavým dohledem. Už si vyslechli "necestujte na zimní slunovrat - mohli jste zmrznout!", "co takhle přijet častěji než jednou za pět let" i "dobře, že už neděláte ty meče".
Ustaraně si povzdechla směrem ke své dceři. "Celeamin. Proč myslíš, že trpaslíci jsou lakomí obchodníci?"
"To jsem neříkala."
"Prosím. Přece si pamatuji, co jsi říkala... Tvůj nápadník se už vyslovil, doufám?"
"Mami?!"
"Nemluvilas o prstenech?"
"Že se je učím!"
Matka se zachichotala jako malé děvčátko. "Ach, jistě."
Tak zase nejdřív za pět let, pomyslel si Ceirdil.

Šermířský mistr se v zašlých pruhovaných přikrývkách ztrácel. Ze dne na den seschl, jako by se mu veškerá horká lidská krev vylila do toho neviditelného zranění uvnitř lebky.
Jeho nesmrtelná schovanka seděla na pelesti. Pozorovala jeho tvář. Uvolněnou, bez výrazu, s milionem vrásek podobných dubové kůře.
"Už přišel čas," zašeptal hedvábný hlas šermířovy stejně staré ženy. "Věčná temnota si ho brzy vezme."
Spolkla odpověď.
Proč je pomíjivost darem? Jak někoho může nakonec zradit vlastní tělo?
Starý muž pootevřel zarudlé, zvlhlé oči. "Ještě tu jsi?" S povislým koutkem se mu těžko vyslovovalo.
Přikývla, s úctou. Kde jinde by teď měla být?

"Tys někdy studovala můj rodokmen?" Elladan vzhlédl od knihy a oči mu nadšeně zasvítily.
"Hm?" Jeho učitelka namočila brousek v sudu pod okapem.
"Jsem dědicem několika rodů zároveň! Řekl bych, že podle zvyků Edain, jejichž krev mi též koluje v žilách, bych se měl stát svrchovaným vládcem elfů i lidí, ne? Byv nejstarším synem!"
"Máš bratra," namítla učitelka.
"Elrohira vládnutí nezajímá," mávl Elladan rukou. "Ovšem já bych měl jakože zdědit všechny elfské prsteny a pak převzít moc! Nemyslíš?"
"Nemyslím."
"Tsss! Mám na to nárok. Mohu o tom snít, jak se mi zachce!"
Učitelka se tiše zasmála. "Snít můžeš. Nejsi první."

Větší, krásnější a čitelnější verze tady.

Cválali s větrem o závod. Městskou branou se prohnali, jako by je tu každý znal. Kopyta zabušila po dláždění v uličkách. Zastavili se až na molu.
Na prázdném molu.
"Kde je loď?" dožadoval se Elladan udýchaně.
Elf s rybářským prutem mávl k západu. "Odplula včera."
"Cože?! Oni na nás nepočkali?!"
Elf ukázal na sloupek s větrem ošlehanou sluncem vybělenou cedulí.
Elrohir už ceduli luštil. "Pravidelný spoj Šedé přístavy - Tol Eressea... Jede to zas za sto let."
Elladan zbledl. "Copak budeme muset celé století bloudit po pobřeží?!"
"Já jedu zpátky domů," odvětil jeho bratr nevzrušeně. "Stejně jsem si tam něco zapomněl."

Hospoda voněla svátečně a útulně. Teplem z krbu, cukrovím, bodrým smíchem, vlhkými kabáty, pivem a dýmkovým kořením.
"Ještě píšete ty paměti, pane místostarosto?" zeptal se kdosi.
Tázaný se ohlédl. "Píšu," odvětil tiše. Soused nejistě přikývl. Ptal se ze slušnosti, jako všichni.
Za oknem se sypaly měkkoučké vločky. Kolik takových zim už viděl - a přesto mu tahle přišla jiná. První zima potom.
Sevřel ho teskný chlad. Vyměnil by celé to dobrodružství za možnost vidět svůj domov tak jako dřív?
Jenže, o čem by pak psal.
Na stole přistál korbel, na židli jeho nejvěrnější přítel. "Tady máte, pane Frodo. To vás zahřeje."

Příboj, vonící zimou, vířil pěnu mezi skalami.
"Vždyť Noldor už dávno změnili svůj osud. Bylo vám odpuštěno." Círdan pokynul k zelenošedému obzoru. "Jen vypluj, pokud chceš."
Věděla, že ani on netuší, co za tím obzorem čeká. Sprška vyvržená vlnou zmáčela zem a zanechala po sobě temnou louži. Tinwë ustoupila o krok.
Máte to v krvi. Ta pověst předchází váš slavný rod.
Nehty zaryté v dlani ten hlas utišily.
"Všechno se dá odčinit," řekl Círdan. "Jednou potkáš svého otce a vysvětlí ti to."
Tříšť nesená mořským vánkem chutnala jako slzy.
Otec by jí prominul všechno.
Nerozuměla tomu.
Ona si odpustit nehodlala.