Moje články

Hlavně nenápadně, rychle tam, rychleji pryč... Elladan číhal v knihovně a naslouchal. Všude klid. Teď!
Vyřítil se z úkrytu.
Vlasy se mu zježily jako tisíc vykřičníků. Nohy neposlechly, málem zabrzdil až o otcův stůl.
Elrond pozvedl obočí. "Synu?" Držel ten papír.
Ten, který tu Elladan zapomněl.
"Pečlivě sis zapisoval přečtené knihy, vidím," pravil Elrond nevzrušeně.
Elladanovi bušilo srdce až v krku. Pečlivě, zapisoval, jasně. Spíš se musel vrátit najít všechny znova, protože si nepamatoval autory.
"Tuhle čtvrtou bych si s chutí zase přečetl," pousmál se otec. "Válečný kůň. Psal to jeden můj známý."
Elladan nemohl uvěřit, že mu to prošlo.

Psí víno ve vánku kývalo lístky a na podlaze besídky se honila světélka. Maminka seděla u stolku plného květináčů a zaštipovala bylinky.
"Copak?" usmála se na Elrohira a v očích měla také světélka, laskavé jiskřičky.
Elrohir měl málo času, než se vrátí bratr a zkazí mu vzácnou soukromou chvilku.
"Pětadvacet dnů," vyhrkl. "Už bude konec!"
"Vašeho čtení?"
"Jo! Mami, co když tátu zklameme?"
"Čím?"
Elrohir nejistě těkal pohledem. "Že jsme nečetli, co by schvaloval, že jsem si neved zápisy, protože mám medvěda, čtu pomalu, prostě - mám divný pocit."
Celebrían zjihla. "Pojď sem, zlatíčko naše ustarané. Ty jsi docela jako já."

Medvídek pořád spal na klíně jen Elrohirovi, svojí náhradní mámě. Elladan poněkud záviděl.
Docela jako v dnešní knize.
Osiřelé medvídě tam potkalo medvědího krále, který mu dovolil ho následovat. Elladan věřil, že velký medvěd má malého opravdu rád, vrátí se a osvobodí ho z tábora lovců.
Medvídě v knize právě vyčerpaně usínalo, stulené u kožešiny jiného, mrtvého medvíděte.
Elrohir roztřesenými prsty hladil hebkou tlapku. A neustále mrkal.
"Řasa. V oku," hlesl dřív, než se Elladan mohl zeptat.
Medvíďátko ze spánku zavzdychalo.
Co když taky mívalo brášku?
"To se stává, řasa v oku," odvětil a bylo mu divně. "I mně, někdy."

Vstávala s východem slunce. Došla do kuchyně. Zatopila v peci. Donesla vodu. Den po dni. Kameninový hrnek, sevřený prokřehlými prsty. Lavička před kuchyní, schovaná pod převislou střechou.
Rána přibývala jako kroužky řetízku.
Jen nebe nad útesy se měnilo. Někdy bylo modré jako chrpy, podepřené zlatorudě planoucí hradbou hor. Jindy, ztěžklé vodou, přikrylo obzor v mracích.
Pozorovala jižní hranici údolí.
Kdo ví, co se děje daleko odtud?
Zavřela oči a v duchu se ocitla tam, venku. Svobodně uháněla pláněmi na khandském vraníku. Spoutaná stříbrnými okovy.
Otevřela oči a seděla na prahu domu, odkud nesměla odejít. S vlastní vůlí, čistou myslí, pravdou.

Dávno padla tma. Dvojčata v jedné posteli dočítala napínavou knihu o stopování. Elrohir ji vybral dobře. Byla o přírodě - a přesto nebyla. Byla plná dobrodružství i hraničářského vědění. Bavila je oba. Stopovali se v ní zejména skřeti.
Elladan zívl. "Já si říkal, že tě přeci musí bavit i něco víc z války! Když jsme bratři."
"Baví mě, jak si tam poradili. Ale pořád přemýšlím... Jaký by bylo, být naším tátou. Nebo Glorfindelem. Nebo Celeamin. Pochopíme to někdy?"
"Jednou ano! Až budeme sami bojovat. Ale teď jdu spát."
Elladan se odkulil a vydal se k vlastnímu loži.
"Brácho... Máš moje bačkory."

Jak to bylo, pohádko?
Plakalo medvíďátko
nad lukami, na tom stromě.
"Kdo se bude starat o mě?"
Stíny už se dlouží v lese,
večer chladný vánek nese.

"Pověděl bys, hrubý kmeni,
proč tu moje máma není?"
"Jen se zeptej kořínků,
vědí, kde máš maminku..."

Medvíďátko pláče tiše,
bojí se té velké výše.
"Pověz mi, veverko milá,
kam se moje máma skryla?"
Veverka jen hlavou kývá:
"Ptej se stromu, pravdu mívá."

"Vždyť jsi doma, na zahradě,
slyšíš, včelky bzučí v sadě,
v síních staré písně pějí
a tvé nové elfí mámy
hop, hop, už sem uhánějí.
Jsou to trdla, mezi námi."

Odpolední slunce tak hřálo, až uspávalo. Elladanovi se začaly rozplývat řádky před očima. Ruce mu klesly k hrudi, kniha o stopování se svezla vedle něj. Zelená louka se změnila v oranžovou zahradu za zavřenými víčky.
Snad uplynula chvilička, snad celá hodina, když ho náhle cosi vytrhlo ze spánku.
Na houni vedle něj drželo medvídě drápkatými packami knihu a okusovalo jí roh.
Elladan vřískl. "Pusť to! Půůůůůst!!!!"
Medvídě provnile sklopilo uši, ale nepustilo.
Ohryzaný roh Elladana tak rozlítil, že medvídě plácl po čumáku.
"Už nikdy nebudeš NIC žrát!!! Rozumíš?! Nebudeš NIC ŽRÁT!!!" křičel za ním, když vyděšeně šplhalo na nejbližší strom.

"Můžu?"
"Počkej." Elladan nenechal bratra obrátit stránku. "Cože, v zimě líčit oko na veverku? Vždyť v zimě spí!"
Elrohir nevěřícně nakrčil obočí. "Nespí."
Elladan vyskočil z vyhřátého schodu. "Otec mi říkal, že spí! Už dávno, když jsem byl malé zvídavé dítě. Medvědi spí, ježci, veverky!"
"Prostě nespí. Vždyť to tu píšou, a krom toho -"
"Nemůžeš věřit všemu, co kdo píše," zvedl Elladan moudře bradu. "Tomu se říká kritické myšlení."
Elrohir pokrčil rameny. "Já v zimě veverku viděl. Tu, co bydlí na olši. Nemá to špatně knížka, ale táta."
Elladan polkl naprázdno. Právě zjistil, že i pán Imladris se může mýlit.

Elladan musel vrátit ty špatně vybrané knihy. Ne otci na stůl, ale abecedně do polic. Naštěstí měl k ruce bratra, teď, když četli společně.
"Co je tam dál?" zašeptal.
Elrohir vybalancoval otep knih v náručí. "Sýry," vyprsknul.
"Psst!!! Jaký sýry?"
Elrohir se dusil smíchy. "Sýry v pozadí!"
"SÍLY v pozadí," zamračil se Elladan. "To je o tom, jak Ulmo inspiroval hrdiny."
Bratr začal rudnout. "Jo, třeba když šli a měli plný ruce, najednou je napadlo, že seberou všechny síly - a otevřou si zadkem!"
Elladan protočil oči a sebral bratrovi knihu.
Jak se jen zbaví představy sedmi bran Gondolinu, otevíraných zadkem...

Celeamin mnoho nečetla. Knihovny ji nenaplňovaly bezbřehým štěstím. Tíhla spíš k tomu otevírat některé knihy stále znovu. Hledat v nich... něco. Pokoj. Souznění.
Její oblíbená sbírka básní se jednoho dne objevila na lavičce u kuchyně, se vzkazem: "Už víme, že čtení je skvělé! Umí i sblížit sourozence. Aha!!! Tvoji zvěřenci."
Chvíli zkameněle zírala na záložku - copánek ze sítiny.

V údolí leží sníh
a na něm černý mrak

Tu zpíval kdysi pták
na květech třešňových...

Je večer, stojím sám,
Kam jít? Ach, nevím kam...

S očima zamženýma pohnutím nalistovala jinou báseň, založila sítinou.
Nechá knížku někde, kde ji bratr zase najde.

Některé dny chlapci vstávali pozdě; to když se pořádně unavili. Tehdy se na ně Celebrían chodila dívat. Přidřepla si k jejich postelím, voněla k vlasům, očima hladila obrysy tváří, ještě dětských uprostřed snění.
Čím dál víc se však podobali otci. Hlavně, když se smáli - to jí pak připomínali šťastného Elronda v den jejich slibu. Den, kdy z něj na chvilku spadly starosti.

Kroky za dveřmi. Zaváhání a pak obezřetné, pomalé stisknutí kliky. Škvíra jen taková, aby šlo nahlédnout.
Láskyplně se na svého manžela usmála, ale varovat ho už nestihla.
Jakmile vstoupil, medvídě se mu vrhlo na nohu a zakouslo ho.

Vítr rozvlnil jarní trávu plnou žlutobílých ostrůvků květin. I nebe bylo žlutobílé, trochu zatažené od západu, jako by mělo brzy pršet. Na mezi pod vrbami seděli dva bratři a právě jim spolu bylo moc dobře.
"Prvosenky jsou léčivé květiny, působící proti-zá-nět-livě," četl Elrohir nahlas.
"Hele, jak hopsá!" na to Elladan.
"...ty může asi žrát."
"Kdo má majinký heboučký pacičky?"
"Nemačkej mu bříško, před chvílí obědval."
"Víš, že ta mámina kniha byla o skutečných miminech, že ano?"
Medvídek se překulil na záda a mžoural na nebe s nevinným údivem.
"Hele, žluťásek!"
Elrohir se zasmál. "To znamená, že léto bude úplně parádní!"

Můj nejmilejší sourozenče!
Jak se máš? Všiml jsem si, že v naší čtecí výzvě maličko zaostáváš. Já překvapivě také! Vím, že máš ale šlechetný důvod.
Hledal jsem tě celé ráno a marně, tak tě touto cestou chci požádat, ať spojíme své síly!
Chtěl bych být nejlepším hraničářem, k čemuž mám předpoklady, a odteď budu číst jen samé knihy o přírodě. Taky mám zkušenost, že válečné knihy nejsou tak dobré jako knihy o zvířátkách. To jistě oceníš!
Jako můj bratr mi můžeš svěřit cokoli, s čím potřebuješ pomoct. Hraničář musí umět se zvířátkami, nechápu, žes mi ho nepůjčil.

S pozdravem,
Elladan

"Jak jde čtení?" zeptala se.
"Nijak." Elladan mrsknul kamínkem do zpěněné vody.
"Legendy o hrdinských předcích už tě nebaví?"
Vzdychl. "Když já bych chtěl nějaké pravdivější! Takový hrdina jako oni nikdy nebudu."
"Pravdivé legendy neexistují. Můžeš být hrdinou podle svého, až přijde čas."
Chvíli mlčeli, než se odhodlal.
"Celeamin, já... myslím, že... Když tě minulost štve, nemusíš na ni vzpomínat."
Naschvál vydržel pohled těch jejích ocelových očí.
"Mě například HODNĚ naštvalo, jak vypálili Gondolin! Taky mě štve Elrohir, poněvadž je krvezrádce, co mi zatajil - věc. Ale klidně to zapomenu, neb minulost nezměníš a - k něčemu byla."
Rozvodněná řeka přehlušila odpověď.

Ta knížka na Elrohira vyloženě mrkla. Zelený plátěný hřbet mezi zašlými koženými. Zvláštně voněla a byla hezká, jako nová.
Už to ho mělo varovat.
Medvědí dětství. Odpovědi na nejdůležitější otázky chovatelů opuštěných mláďat.
To písmo už někde viděl.
Ty pěkné, jako živé obrázky lesa a zvířátek taky.
"Ukolébavka pro medvídka" to zpečetila.
U snídaně v kuchyni knížku naschvál položil před sebe a významně si odkašlal.
"Copak?" zeptala se chůva s tím děsivým vědoucným výrazem.
Rychlý pohled kolem - a Elrohirovi zčervenaly uši rozčilením.
"Dobré ráno, švagře," pozdravil chůvin manžel jejího bratra příliš hlasitě. "To kozí mlíko ti nechám tady."
Zatracení dospěláci!

Málem se srazili mezi dveřmi. Ani jeden neuskočil, protože nebyli zvyklí uskakovat.
"Omlouvám se ti, bratře," řekla.
Nebylo proč, a tak neodpověděl. Místo toho ukázal na košík. "Je to...?"
Okamžik zaváhala, ale pak poodhrnula z košíku šátek a zatvářila se doslova jako malá tajnůstkářská holka.
"Řekli ti to na strážnici?" zašeptala.
Přikývl, sklonil se a pohladil huňatou medvědí hlavičku.
Jeho odcizená mladší sestra těžko potlačovala smích. "Elrohir obědvá s rodinou, tak mu vždycky miminko prohlédneme a nakrmíme. Chceš si ho pochovat? Už jsi někdy choval medvídě?"
Najednou nebyla cizí. Oplatil jí úsměv.
Musel. Tohle byla jeho sestřička, jakou ji pamatoval.

Jmenuje se Jenny.
Má tichou, klidnou postýlku pod oknem a tam spává.
Někdy jde Jenny ze školky. Na cestičce se nebojí, poslouchá ptáčky, potok, dívá se na kytičky. Jde pomalu, pomaloučku. Má dlouhé nohy, máminy nohy. Proto jde pomalu, protože na konci cestičky už nemůže být Jenny.
Někdy si Jenny hraje. Směje se a bere plastová zvířátka do svých příliš velkých rukou, máminých rukou. Všichni se diví: Proč se tak směješ? Nemůže jim to říct.
Někdy Jenny pláče. Choulí se do klubíčka. Nechce slyšet křik.
Neboj, maminko. Dají jí napít. Pohladí.
Aby mohla tiše, klidně spát.
Dokud nebude zase Jenny.

"Celeamin?"
"Elladane...?"
Opíral se zády o kuchyňské dveře, tvář pochmurnou.
"Odpovíš mi upřímně?"
Přikývla.
"K čemu to je, mít tolik knih?"
Položila lžíci, kterou něco přimíchávala do mléka. "Představ si, že kdysi se vědění předávalo jen písněmi. Stačilo, aby někdo pozměnil slova, a původní pravda byla ztracená. Ale co je psáno, to je dáno. Knih je tolik, abychom měli dostatek vědomostí k posouzení, co je pravdivé."
"Ta kniha o mečích pravdivá nebyla," odfrkl si.
"Tak jsi ovšem zjistil, že nelze věřit všemu. Osvojil sis kritické myšlení."
"To je co?"
Zadívala se na něj velmi zvláštně.
"To je mezi elfy novinka."

"Bujný blil, byli - BYL LIST, tráva zelená,
vysoký kvetl bolehlav
a mýtinou zář světelná
hvězd ve stínu se chvěla.
Cože...?
Ah! zář světelná hvězd,
ve stínu, se, to, chvěla.

Tinúviel se vznášela,
píšťalka zněla ztajená,
vlas hvězdný měla - kdo? Aha, Tinúviel...
vlas hvězdný měla jako haf...
HÁV,
a zář se v šatu odrážela.

Sem přišel Beren z chladných hor, brrr...
a ztracen bla... BLOUdil v listoví
kde elfí řeka pěna, ne, pěla, něco,
tohle nejde, do háje!
tam kráčel sám a smutný byl...
To se mu VŮBEC nedivím!"

Elladan zaklapl knihu.
Stačilo.
Jeho pohár trpělivosti s hrdinskými eposy právě přetekl.

"Elrohire? Spíš?"
"Co je? Jestli chceš jít na záchod, tak už jdi."
Podivné přerušované klokotání, zdánlivě odnikud. Už podruhé. Poprvé Elladana vyrušilo od čtení.
"Co to bylo?!"
"Husy."
Bratři se podezíravě měřili. Elladan tušil, že husy v noci spí. Elrohir ho propaloval netrpělivým pohledem.
"Proč nespíš?"
"Mně se nechce."
"A půjdeš se mnou?"
"Ne."
"Jak to?! Vypils džbán mlíka!"
Elrohir pokrčil rameny. Klokotání zesílilo. Jako by ho neslyšel. "Půjčíš mi pak tu svou knížku?"
"Ani omylem!"
Elladan cítil, že prohrává. Vydržet nešlo. Přiznat, že čte děsivou knihu o Húrinových dětech taky nešlo.
Když vyletěl z pokoje, medvídě konečně přestalo vrnět.

Ctností rodiče je trpělivost, přečetl si Elrohir a souhlasil, že rodiče často trpí. Ačkoli, on si zatím užíval.
Každého krůčku se dočkáte, psalo se taky, a to byla rozhodně pravda.
Nemohl se dočkat, až bratr vypadne z pokoje, aby mohl zase otevřít knížku Pečujeme o miminko, příhodně objevenou na maminčině stole.
Pak čekal, až medvědí miminko usne.
Čekal na správný okamžik, kdy v prázdné kuchyni uzmout pár vajec a mléko.
Všiml si na stole osamělého žejdlíku. Byla v něm smetana. Ta tu nepochybně čekala zrovna na něj, mnul si ruce.
Zbytek Domu zatím čekal, kdy jim to Elrohir konečně přizná.

Máma mi vyprávěla, že jednoho dne uvidím svět, voňavý a barevný. Místo toho domovem otřáslo burácení, mokrá zem divně páchla a máma křičela: Uteč!
Svět byl strašně velký a studený.
Měly v něm být jiné bytosti, to jsem věděl, a brzo jsem jednu potkal. Přišla po zadních a zvedla mě měkkými tlapami. Tak začala moje cesta.
Další bytost chodila po čtyřech a dorozumívala se s první tajným jazykem.
Nesly mě podél vody, které se říká řeka, do tepla, kde menší bytost nechtěla, abych něco viděl.
Nabídla mi mléko, které chutnalo divně. Pak dlouho kňourala vysokým hlasem, abych usnul.
Zvláštní zvyky.

Elladan nutil svou mysl soustředit se. Slova dávala dokonalý smysl. Zhruba každé třetí. Po další zbytečné větě zaklapl knihu, seskočil z postele a pospíchal ven.
Chůva seděla na lavičce, oči zavřené, unavené ruce v klíně.
"Přísahám, že chci jen potvrdit svou domněnku," pravil místo pozdravu.
Vzala mu knihu. "Ultimátní mistrovská cesta hrdinského meče...?"
Elladan nalistoval kapitolu. "Zakalit, to jako namočit do vody, že?"
Chůva s povzdechem vylovila ze zástěry olůvko. Přeškrtla slovo, nakreslila podivnou značku a na okraj stránky vepsala drobným písmem větu.
Na další straně škrtla celý odstavec.
Elladan pojal podezření, že jeho patnáctiletá genialita na tohle nebude stačit.

Hop, elegantně se odrazit a při skoku co nejpůsobivěji předvést ocas, dopadnout a zatvářit se nezaujatě. S přehledem vybalancovat další dopad a hlavně se nějak trapně nepodrbat!
Veverka sledovala svého nápadníka, jak se k ní blíží olšovým hájkem. Kožíšek házel zlaté odlesky, huňatá oháňka vlála jako hrdé zástavy na bojišti, čemuž veverka nerozuměla, ale to neumenšilo její ohromení.
Hop, hop. Oba naráz začichali, vlahý větřík nesl jejich vzájemné porozumění...
"Aiya Eldalië ar Atanatári, utúlie'n aurë!!!" Zaječelo něco zpod stromu. "Hustý!!!"
Veverčák ztratil rovnováhu, jeho dáma šokovaně nadskočila a zmizela.
Do liščí prdele, pomyslel si veverčák. Tady to prostě fakt nejde!

Jaro přišlo příliš rychle. Hraničáři posmutněle položili poslední balvan utržený sesuvem půdy a skryli tak nehybnou zabahněnou tlapu. Na vrch mohyly přidali smrkovou větvičku.
Elrohir vykoukl z podrostu, zachumlaný do pláště.
"Jsi hodný, mladý pane, žes ho tu nenechal jen tak ležet," oslovil ho jeden elf dobrosrdečně.
"Nech ho," zašeptal druhý. "Chudák oplakává každé zvířátko."
Vskutku. Elrohir táhle zakňoural. A jak se ujistil, že mají hotovo, pustil se svahem k čekajícím koním.

Na Hnědoočku se mu nasedalo špatně, klopila uši a uhýbala.
Tišil ji, vysvětloval. Srdce mu bušilo. Brečel? Trošku. Však není hrdina jako Elladan. Ale dneska? Dneska zachránil život!

Na ochozu bylo větrno. Celeamin se ohlédla k cestě na poslední chvíli, aby spatřila odjíždějící trojici.
"Je to Elrohir, kdo s nimi jede?" zeptala se.
Elf na stráži jí věnoval pohled rychlý jako útok zmije. "Jedno z dvojčat. Nepoznám je od sebe."
"Vždyť jsou každý jiný..."
Její bratr mlčel.
"Urážet se ovšem umějí oba stejně," musela dodat. "Pohádali se mi a každý zmizel někam trucovat."
To mlčení dusilo.
"Nevíš, kam tak spěchali?"
"Nevím."
Jen koutkem oka a honem zase uhnout. A zbytečně nemluvit. Rozloučila se tichou poklonou.
Netušila, jak dlouho se za ní díval.
Netušila, že mají oba stejný strach.

V šedých očích se leskly slzy. V hnědých, koňských, starost.
"Kam jedeš?"
Elrohir k chůvě ani nevzhlédl a dotáhl Hnědoočce sedlo. "Neměl mi to říkat," vzlykl vzdorně. "Co čte. Mě to nezajímalo."

Celeamin usedla vedle Elladana, který si drze zabral její lavičku.
"Jmenuje se to Válečný kůň," řekl bez vyzvání. "Kůň ve válce Posledního Spojenectví zažívá drsný věci! Vážně zásobovací koně tolik umírali?"

Ohně. Pod věčným soumrakem popelavých oblaků zářily jako majáky. Oslepovaly.
Kavalérie si včas nevšimla pozvednutých kopí.
Chaos bitvy vehnal strachem šílící zvířata přímo k nim.
K ohňům. Zásobovací koně nakrmili obě strany.

Elladanovi by prospělo někdy mlčet.

Nové ráno, nové slunce umyté noční přeháňkou. Nové odhodlání.
Zatvrdit se a poslechnout vlastní rozhodnutí. Bez pochyb, bez protivení se, splnit dané slovo. Prsty běží po nápisech na hřbetech, soustředěné oči je sledují. Dokáže to. Najde je a přečte. A užije si je, stejně jako bratr!
Elladan v noční košili vrazil do černé kuchyně, až se mu knihy málem svezly z náruče.
"Mám je! Nejlepší knihy, jež jsou hodny mé pozornosti!"
Chůva pozvedla obočí. "Máš tam i Osudové přísahy a jak se jich vyvarovat?"
Elrohir zahýkal smíchy. Zase Elladana předehnal. Už byl v polovině snídaně i Mého roku s prasátky.

Ve stínu vrbiček už vychládala zem, když Elladan konečně zaklapl knížku.
"Výtečně, teď můžu konverzovat o divným ovoci," pravil zničeně. "Škoda, že jsem se to nemohl naučit na cestách, že, jako ty!" Obrátil se na chůvu. "Bylo tobě kdy k užitku neustálé čtení?"
Pokrčila rameny. Kde asi skončila příručka o drahokamech psaná tátovou rukou, její první učebnice s okraji pokreslenými vlastními objevy a tajemstvími...
Elladan ukázal k pastvině. V divokých kruzích tam cválalo odrostlé hříbě, rozčepýřená hříva mu svítila v zapadajícím slunci. "Bratře. Je snad k jeho zkrocení potřeba číst?!"
Elrohir se potutelně usmíval. "Knížky o zvířatech jsou náhodou bezva."

Elrohir někdy bratrovi záviděl ostrovtip a postřeh, teď ale spokojeně otočil stránku knihy, kterou si vybral po delším uvažování.
Na pestrobarevné ilustraci poskakovala dvě hříbátka nad dvojverším velkých písmen, hlásajícím: KONÍČCI SE PROHÁNÍ PO LOUCE A PO STRÁNI.
Větřík zašustil jarními lístečky a donesl známý, mírně hysterický hlas: "...na ty knihy se nás pak zeptá! Musím otci dokázat, že jsem ty banánány četl, chápeš?! Že nejsem jen nejlepším šermířem, ale vzdělaným dědicem! Netvař se tak, prokaž loajalitu svému lennímu pánu a řekni mi, co tam píšou!"
Elrohir se tiše zachechtal. S takovou se bude bratr válet v banánech ještě zítra.

Knihovna. Tiché útočiště v tichém útočišti. Labyrint příběhů, vůně zašlé slávy, domov prachových zrnek poletujících v různobarevných snopcích světla.
Na parapetu východního okna, opřená o vyrudlý sametový polštářek, sedí elfka. Užívá si chvíli samoty bez myšlenek.

"Celeamin!" Hlasitý šepot protkl posvátné ticho.
Elfský mladík se vyřítil z chodbičky, mávaje útlou knížkou.
"Pomož mi tohle přečíst!"
"Elladane...?"
"Je to v západštině," zoufale zabodl prst do nadpisu. "Ba-na-na. Co to jako znamená?!"
"Se čtením si jdi za otcem."
"To nejde," ošil se. "S tím jsme se vsadili -"
Vrazil jí svazeček před obličej. Banana grove, přečetla.
"- třicet dnů, třicet knih. Tahle byla nejtenčí."

Stráže neskrývaly překvapení, když k hlavní bráně dorazila nečekaná delegace. Mladý pán Elladan v sametovém plášti podivného střihu a s domýšlivým úšklebkem. Mistr Elrond s košíkem na předloktí. Elrohir, kterému na zádech nadskakovala smotaná houně.
A vzadu ona.
"Pane," uklonil se strážce. "Přehlédli jsme, kdy jsi odešel."
"Jo, přesně!" dmul se Elladan. "A teďka se máte zeptat, kdo žádá vstoupit, ne nám jen tak otevírat!"
Strážce tázavě hleděl na Elronda, ten ale cosi hledal v košíku.
"Takžééé, pánové Elladan a Elrohir, jejich ctěný otec. Jo - a naše chůva!"
"Ale pánové zase odcházejí," ozval se Elrond. "Ten poslední kolíček mi nevrátili."

Dovolte abich se přestavila. Jsem krasná elfská princezna jediná, jiné elfské princezny už dnes nejsou. Mám dlouhé vlasi jako temný vodopád šedé oči a tvář jako praprababička prý. Říkají to všichni tak to o sobje vím. Dneska jsem se procházela kolem řeky abich tam hloubala o svém osudu když, najednou na mně mluví hlas Ach princezno už dlouho se odhlodávam vijádřit ti svou lásku!!! Bil to Glorfindel! má dlouhé vlasi jako sluneční svit a blankytné oči ale, já jsem odpověděla Glorfindeli ach! nemohu se ti zaslíbít, protože, mám nějaký osud někde jinde? Hrdinský čin mu vyšel avšak, tohle totálně ne.

Nic není zadarmo.
Dostala se mezi haradské šermíře proto, že zachránila život mladé Hevrîn.
Postarali se o ni v nejtěžší chvíli, protože jim léta zařizovala lepší zbraně.
Velká země Mordor vám nabízí ochranu výměnou za vaše služby.
Dolujte pro mě opály a nechám vás žít.
Něco za něco.

"Už ses mě přece ptala," řekl Elrond. "Co žádám výměnou za druhou šanci. Jen to, abys ji nepromarnila."
Celeamin neopouštěl nevěřícný výraz.
"A nebo, dobrá!" rozhodil rezignovaně rukama. "Ušetřil jsem tvůj život, abych tě využil na hlídání dvojčat, jejichž kouzlu jsi podlehla a teď jsi navždy zavázána stát na naší straně. Lepší?"

Na les padlo šero; vyhasínající uhlíky ani vycházející hvězdy v sametové tmě úkrytu neexistovaly. Stěny z látek a větví tlumily cvrččí ukolébavku.
Elladan pozoroval nezřetelné rysy bratrovy tváře. Bledé čelo, pootevřené rty, prsty uvolněně zapletené v pramenech vlasů. Neklidně oddychoval. Co se mu asi zdá?
Elladan měl bratra moc rád. Ačkoli, jaké by to asi bylo, být jediným Elrondovým dědicem? Mít celou máminu náruč pro sebe...?
Jenže co by si bez něj Elrohir počal, chudák. Celé dny by fňukal kobyle do hřívy.
Ne. Bratři k sobě navždy patří, pomyslel si Elladan, otočil se a stáhl celou houni na svoji stranu.

Slunce zapadlo, jablíčka se okousala až na jádřinec, vzplál táborák, voňavý horský vánek zvedal jiskry, ptáčci dozpívávali poslední noty.
Hraničáři opření o lokty vykukovali ze své hromady přehozů.
"Dneska budem vyprávět pohádku my tobě," pravil Elladan důležitě a zívl. "Strašidelnou historku... z dávných časů! Byl jednou jeden hrooooozný ostrov. Jmenoval se Ostrov vlkodlaků. A žili na něm samí..."
"...vlkodlaci! Haúúúú!"
"Taky tam byly temné kobky a v nich..."
"... vlkodlaci!"
"Ostrov stál na řece Sirion a přes tu řeku..."
"Skákali vlkodlaci!"
"Buď zticha, Elrohire!!! Celeamin...?" Elladanův smrtelně vážný hlas přerušilo další zívnutí. "Bojíš se...?"
Přikývla, dlaň na ústech, dusíc neovladatelný smích.

Prasata žrala všechno. Na severu, daleko od obilných polí, neměla na výběr. Po všem, co jste jim hodili, se hnala. Obkroužila sousto jako kruh tanečníků, strkala do sebe, rvala se, poskakovala, kvičela. Za chviličku na zemi nezbylo nic.
Občas mezi ně spadlo neopatrné skřítě.

Podvečerní slunce kreslilo na palouk rudé pruhy. Elrohir mezi nimi našlapoval jako na kameny v potoce, krůček, počkat, krůček... V natažené dlani kousek jablka.
Zvířata cítila myšlenky. Bachyně si Elrohira nevšímala, jen mžourala očky na dospělé v pozadí.
Pruhované selátko větřilo, cupitalo.
Celeamin tajila dech.
Ale musela věřit téhle rodině, že v jejich údolí je bezpečno.

"Tady nás to napadlo! Že musíme prozkoumat, jestli je Imladris dost chráněná!" zvolal Elladan šťastně ze své strážné borovice.
"To napadlo Celeamin. Ví věci o dobývání hradů," řekl Elrohir. "Ještě mi neodpověděla, odkud."
Elrond upřel na chůvu varovný pohled.
"Bydlela jsem v hradu," odvětila. "A dávala jsem tam pozor."
"Tam ses naučila udělat paklíče?!"
Elrondovým pohledem by šlo přeseknout poleno.
"Jsem kovářka, děti."
"Aha! A co umíš nejlíp vyrábět?"
Celeamin mu ten pohled vrátila.
"Meče."
Kluci měli oči navrch hlavy. "Ukovej nám meče!!!"
"Nejdřív vás radši naučím s těmi dřevěnými."
"Umíš šermovat?!"
Jemně se pousmála. "To snad každá chůva, ne?"

"Tady jsem byl naposledy před válkou." Elrond se ze strmé stezky rozhlížel po skalnaté průrvě plné bílé vody, zakrslých smrčků a vůně ledu. "Děkuji, hoši, za takový únos."
"Pch!" udělal Elladan. "Nás bys na procházky vyháněl a sám nikam nejdeš! Proč? Aha?"
"Já už nikoho neunáším," zavyl zadýchaný Elrohir. "Je to moc do kopce."
Elrond se přemýšlivě zachmuřil. Vzápětí synka popadl a posadil si ho na ramena.
Elrohir zavýskl. "Hyjé, koníčku!"
"Táta není žádnej koníček, musí být Huan! Jako malým nám vždycky dělal Huana!"
Elrond se ohlédl na mlčenlivou chůvu.
"Kupředu, valinorský pse," ušklíbla se. "Beztak je to jenom lenost."

Tvař se, že tvou loajalitou nic neotřáslo. Na ničem ti nezáleží, kromě moci a prospěchu jako ostatním. Obleč zbroj, protože sis vydobyla místo. Ne snad proto, že se s haradskými přátelíš.
Předstírej pokoru před svými vězniteli. A pak udeř.
Odevzdaně uhni pohledem, když se na tebe bratr podívá těma ledově modrýma očima, přiznej chybu, tiše skloň hlavu. Křičet můžeš jen v duchu, o svém ochromujícím strachu, že už tě nikdy nevezme za sebe na koně, nikdy se s tebou nebude smát.
Předstírej pokoru...
Krev se žene do tváří, rty se vztekle semknou.
Dost!
Nepotřebuje to. Nepotřebuje předstírat, že není šťastná.