Moje články

Seděli v altánku, kam je Elladan svolal: jeho bratr, ctění rodičové, učitel Erestor i chůva Celeamin. Břečťanové stěny stínily před horkým odpolednem a tlumily šum vodopádů.
"...a tak přesto, že Sauron slíbil, že bude Galadriel moct být královnou celé Středozemě, ona ho odmítla! V tom se ni rozzlobil a hodil ji do rybníka. Naštěstí však přišel Elrond a ten ji vytáhl. Pokračování příště!" dočetl dramaticky. "Tak, co na to říkáte?!"
Posledně jmenovaný si zakryl ústa dlaní.
Erestor se tvářil překvapeně.
Maminka se rozpačitě usmívala.
Elrohir otevřel pusu.
Celeamin velmi pomalu mrkla a zhluboka se nadechla.
Do ticha zacvrkal luční koník.

“Galadriel královnu neposlechla. Neposlechla ani Gil-Galada, neposlechla ani Elendilovy rady. Brnění mohla mít klidně naruby! I tak by vyjela do bitvy na bílém koni! I když ostatní měli koně hnědé! Ale hnědí koně jsou obyčejní a Galadriel nebyla obyčejná!
Její zlaté vlasy za ní vlály! Nemusela si vzít přilbu! Mohla jet do boje klidně hlavou dolů! Sama se vrhla na náčelníka skřetů! A pak se smála všem těm jeho smutným řečem!”

Elladanovi hořely tváře. Už se nenechá omezovat tím, jak by se prý měly psát legendy. Nebo snad nějakou nudnou pravdou dospělých. Jeho srdce si žádá dobrodružný, nikým nespoutaný příběh!

Malé, heboučké šedé kuličky v dlani šimrají a hřejou, možná jsou to opravdická koťátka, která nikdy nevyrostou…
Koťátko!
…která nepotřebují jíst ani pít, která nikdy neonemocní a neumřou.
Jsi moje kočička.
Utrhly je s maminkou, když šly ze školky. Kočičky rostou na kraji silnice, hned za cedulí, kde končí ves a začíná rozbitý betonový chodník do údolí. Dají si je doma do vázy.
Neodmlouvej!
Kočičky v dlani nepláčou, bydlí v krabičce na stole, můžou celý den spát.
Jsi hrozná! Nebuď drzá!
Budou tam přeci bydlet navždycky. Nikdy se nerozpadnou, nikdo je nevyhodí, protože čas se zastavil.
Tohle - tě - MÁ - bolet!

Tři - dva - jedna - teď!
Hlouček hlav nadskakuje vzrušením. Martin zatíná zuby. Devítiletou pěstičkou drtí ruku svojí protivnice. Musí ji dát, musí, je přece nejdrsnější kluk ze třídy! Holka ho nikdy neporazí. Ne tahle rozmazlená, brejlatá holka.
Holka, která, když chce nasypat uhlí do kotle, musí si kbelík zvednout skoro k bradě.
Holka, která udrží v jedné ruce vysavač, když musí uklidit sama celý dům.
Holka, která si myslí, že má paže jako kámen proto, že denně cvičí na piáno.
Neeee, řvou třeťáci a Martinovi ujede sprosté slovo, když mu spolužačka praští rukou o počmáranou lavici.
Holky se holt vyvíjejí rychleji.

Nech ji vyplakat, seber jí ten dudlík, nesmíš ji nechat pořád po sobě lézt, proč jsi ještě nezačala s čajíkem, dej jí to klidně už teď! Plácni ji, ať si hraje sama, nerozmazluj. Neluč se s ní, odejdi potají. Musí cvičit denně, a dokud to nebude umět bez chyby, tak to neumí. Plácni ji přes zadek. Vem na ni vařečku, jen tak si to zapamatuje.

Vaše dcera si nedělá úkoly. Je přecitlivělá a to je vaše vina. Je rozmazlená, proč jste jí nepořídila sourozence? Je pořád nemocná. Spory si děti mají řešit samy mezi sebou. Vaše dcera je tu omylem.

“Potíž - je,” vyrážel Elladan zadýchaně, “že jsem něco - důležitého - opomenul!”
“Co zase?!” vykřikl Elrohir a přeskočil kámen.
Od bot jim odletovaly bahnité kapky, jak utíkali pastvinou.
“Poslal jsem babičku - s armádou - númenorejců - na pomoc - Jižním zemím - ale -“
Louka prudce klesala k vodopádu. Elrohir se zastavil, strčil špinavé prsty do pusy a hvízdl. V odpověď přišel psí štěkot. “Ale co?”
“Ale - oni vlastně - nevědí, proč tam - jedou.”
“To víš jen ty, že jo!”
“Ano.”
“Abys moh napsat epickou bitvu!”
“Ano!”
Elrohir se příšerně škodolibě rozesmál.
Elladan měl chuť ho praštit, když tu koutkem oka zahlédl -
“Ty jehňata! Támhle! Honem, za nimi!!!”

Chladla. Praskala jako glazura čajové misky v jejích dlaních. Vítr, který nad hladinou jezera nabral pach mokřadu a popela, zastudil na tváři, kde zasychala kapka cizí krve.
Tábor bděl v mrákotách, výkřik, smích, zaržání opuštěného koně.
Každý tep srdce bolel jako zásah šípem.
Nemohla tu krev setřít. Nemohla se pohnout. Byla náhrobním kamenem, kostmi pod hradbami Věže.
Až v horách vstane šedivé ráno, kam půjde? Zkusí znovu utéct? Zastaví ji ostřím meče, zadupou do bahna?
Její přítel se z glazované misky už nenapije. Pohltily ho plameny.
Ji plameny neděsí. Necítí v sobě nic, co by mohlo vzplát.
Nezbývá než zůstat.

Jsem slyšela, že prej mezi vámi koluje vtip o medvědicích. Že jak je super, když se vám narodí miminka jako fazolky, zatímco spíte, a na jaře se vzbudíte s roztomiloučkýma a docela samostatnýma kuličkama.
Tak abych to uvedla na pravou míru.
Je možná fajn bejt v podstatě těhotná jenom měsíc. V létě si užijete, je to nový, je to sexy, pak se zas v klidu cpete lososama, absolutně netušíte - ale vaše tělo se samo rozhodne že jooo, dost špeků na to mít mimino!
Pak se na jaře probudíte a… Mamííí, mamííí!

*910 se podrbe, turisti se smějí, fotí a nechápou*

…a tak šli Chluponozi dál. Nejdřív loukou, kde nebyla žádná cesta. Schovávali se ve vysoké suché trávě. Pak šli lesem, kde našli hrozně starou stezku, tak šli po ní a schovávali se v mechu mezi popadanými stromy. Hledali houby, trhali jahody, sbírali…

Elladan se zahleděl oknem do zahrady. Zase tu byl, ten podivný šeptající vítr, to volání ještě neobjeveného, touha dát představám život.

…šneky a ostružiny. Nori Brandynožková nikdy nejedla nic lepšího. Ale říkala si, že někde za obzorem jsou možná větší šneci a víc ostružin.

Pošle ji na úžasnou výpravu. A ona se rozběhne po zatím prázdných listech papíru.

Prohořelé poleno luplo, v kotli zabublala polévka. Nůž pravidelně ťukal o prkénko. Jinak v kuchyni panovalo posvátné, dost výjimečné ticho.
“Na, přihoď tam pórek,” prolomila jej Elladanova chůva.
Zvedl pohled od fascinujících praskajících bublin a natáhl se pro misku plnou zelenobílých kroužků. Zase pórek…
“Jak jde psaní?” zeptala se Celeamin.
“Píšu teď kapitolu o zvláštním národu, který, ač malý a prostý, vykoná velké věci!”
Chůva zvedla obočí. “Jak tě to napadlo?”
“Nevím,” pokrčil Elladan rameny a vzpomněl si na voňavý vánek v knihovně. “Prostě mě to napadlo.”
Kroužky pórku chvilku plavaly, než se jeden po druhém ztratily pod vřící hladinou.

128 na prostředek jezu.
903 vedle ní.
747 z peřejí směrem k tůni.
151 z tůně na břeh, pak na jez.
151 vyhodí 903.
128 vyhodí 151.
747 do tůně.
164 nenápadně pod vodopád.
856 ze stráně pod skálu.
856 vyhodí 480 zpod skály.
480 vyhodí 856, protože může, je to jeho kancelář.
856 k tůni.
747 chce vyhodit 856.
Nastává rošáda.
151 a 903, když to vidí, se vyhodí sami.
151 neodolá a kousne 747 do zadku.
856 vyhodí 164.
164 unikne před 856, s lososem v tlamě.
128, královna Brooks Falls, seběhne z jezu, zařve a vyhodí všechny.

Svíčka zaprskala. Elrohir si promnul oči.
“No?” zeptal se Elladan a nedočkavě natáhl krk. Bylo už k půlnoci, ale on s novou částí příběhu zkrátka nevydržel čekat do rána.
“Tys vymyslel zase dalšího krále,” zívl Elrohir. “Halbrand měl u sebe znamení králů Jihu, ale teď byl jen pouhým kovářem, haha, jasně.”
“Co, jasně?”
Bratr ho sjel nevídaně sarkastickým pohledem. “No, ten tvůj tajemnej král krade, navádí babičku, aby si vybrečela lodě, láme lidem ruce o zeď…”
“A?”
“Jen to, že vzal znamení mrtvýmu, bude asi pravda, co? Je to Sauron.”
Elladan se cítil podveden. Vždyť ani nezmínil to s pivem.

Vidí se, jak stojí na vrcholku hory
Nádobí
Jak pluje peřejemi divoké řeky
Vycachtané z vany
Jak se vznáší na klidné, chladivé hladině
Matrace, kam padla vyčerpáním

Vidí se, jak vede vtipný, zajímavý rozhovor
O prdění
Jak podepisuje titulní stranu knihy
O sčítání do dvaceti
Jak má všechno v životě srovnané
Podle Marie Kondo

Vidí, jak za pět let, štíhlá a krásná
Bude její vlastní dcera
Jak si ušije absolutně dokonalé šaty
Na pohřeb
Jak napíše druhý a třetí díl
E-mailu pro učitele

Vidí se, jak na téhle Zemi zanechává odkaz
Na záznamníku
Jak má všechno, co miluje
Absolutní smysl.

Vynořil se z šera mezi stromy a rozvážně kráčel svěže zelenou loukou. Elrohir doufal, že přijde až k němu a nechá se třeba pohladit.
Jeho osiřelé medvídě. Medvěd, který nebyl jeho, patřil divoké přírodě, lesu a řece času. Rozčepýřený kožich mu teď na jaře byl velký, chundelaté uši nápadně trčely.

“Medíčku,” zašeptal Elrohir. “Medíčku.”
Medvěd zvedl hlavu od okusování petrklíčů. Hlasitě nasál vzduch, pootevřel tlamu. Setkali se uprostřed louky. “Pamatuješ si na mě? Víš, že uběhla celá zima? Víš to?”
A kolik ještě zim? Pět? Ne! Alespoň třicet…
Elrohir se najednou cítil hrozně osaměle, sám na začátku věčnosti, která nepromíjí.

Sluncem ohřáté okenní tabulky duhově žhnuly, skrz přivírající se víčka rozmazané do fantastické palety. Elladan si položil horkou tvář do dlaně.
Okraj papíru plnily drobné kroužky a křížky. Bylo líné jarní odpoledne a on u svého stolku v knihovně bojoval o každé slovo. Musel ten dialog mermomocí napsat.

“Vy nevíte, že ve Středozemi zuří je číhá zlo,” řekla Galadriel.
“A proč kde číhá?” zeptal se Elendil.
“Když mi půjčíš loď dvě tři čtyři lodě, tak uvidíš!“

Elladanovi klesla hlava. Okno se pootevřelo a vpustilo dovnitř vůni rozkvetlých jabloní.
V polospánku zaslechl vzdálený smích.
Když procitl, na papíře stálo: “Blbost! ZDROJ?”

Když se na jez postaví medvědice Grazer, je konec legrace. I kdyby tam stála sama, už by nebylo dost místa. Jenže má s sebou dvě dvouleté dcery, kterým se “medvíďata” říká jen proto, aby se jejich maminka neurazila. Tehdy nastává přetlak.
Grazer má respekt. Těžce vybojovaný a neustále znovu ustanovovaný.
Její puberťačky respekt nemají. Buď se nudí, nebo nadávají ostatním medvědům ve frontě na rybaření. Zavrčení sem, zacvakání zubů tam, drzé postrkování se po okraji.
Někdy mezi sebe pustí svou sestřenici, tajně, za zády soustředící se mámy. 
Hrají si spolu po medvědovsku. Vrčení, strkání. Dokud někdo neupadne dolů do vln.

Největší radost, když bloudím cestami prastarých lesů
Stíraje nohama rosu z měkké trávy
Je keška.

Koordináty mě neomylně vedou ranním stínem,
A nad obzorem, svítáním ověnčená
Pne se Sněžka.

Nejspíše víte, kam směřuji, vy, kdo nalézáte
Smysl života v dubnu - ano:
Spatřil jsem ježka.

Vzácné setkání. Hle, není tu sám - s ním druhý ježek,
Třetí, čtvrtý, a mezi nimi
Na zemi běžka.

A nejen běžka. Bota. A ta zpráva vzduchem
Že v botě vězí víc, než by se zdálo.
Dýchám ztěžka.

Ježek je
Hmyzožravec
A když sešel sníh
Odhalil děsné věci.
Vůkol to zabzučelo.

Zastavil jsem se až v Peci.

Slunce pospává těsně nad obzorem. Jezerní hladina se jemně houpe a černě leskne.
Vítr utichl a vrátily se vůně. Voní bahno, udusaná tráva, vrbovky, houby, mokré dřevo, ryby, život, smrt.
Vrátily se i zvuky. Šum řeky, vzdálené kroky, hlas člověka, cinkot oblázků ve vlnkách, bzučení komárů, pláč medvíděte, láska, nenávist.
Stříbrná sedí na pláži v malém pohodlném důlku. Zadní nohy natažené před sebou, přední pracky na zemi, světlešedý kožich zvlhlý, mírné hnědé oči upřené k vrcholkům hor, nepohnutá.
Žije teď a tady, nádherou svého domova, přichází a odchází sama, na okraji, bez vztahů, bez boje, bez slávy, a přesto šťastná.

Svou chůvu konečně objevili večer v kuchyni, ve společnosti strážného Ceirdila, zaprášeného soudku a dvou poloprázdných korbelů.
“Jen se posaď, pane Elladane,” pravila medově.
Elrohir po hraničářsku, rádoby nenápadně, čichal nahořklou vůni.
“Dar od trpasličích spolubojovníků,” poplácal Ceirdil soudek.
“Milá Celeamin,” začal nedočkavý Elladan, “toužím znát pravdu o největší zradě v historii Eregionu!”
“Už jsem se bála, že se nezeptáš.”
Ta odpověď Elladana rozhodila, protože čekal tradiční dospělácké zděšení a výmluvy.
“Opravdu - Sauron - nevypadal - podezřele?” vykoktal ze sebe setrvačností.
“Zadrž, sestro,” zvedl Ceirdil dlaň, ačkoli mlčela. “Pravdu? Hm. Nikdy si s námi v Hadhodrondu nedal pivo. To nás mělo varovat.”

”Kdysi měli na Númenoru rádi elfy,” četl Elrohir z bratrova rukopisu. “Však být přítelem elfů dnes znamená být zrádcem lidí! Ty jo, to je dobře napínavý. Taky měli rádi medvědy, tos věděl?”
Elladan nakrčil nos. “Jaké zase medvědy? Soustřeď se na můj příběh, laskavě!”
“Jak chceš. Tak mě zajímá, proč jsi najednou skočil v ději o patnáct set let.”
“Protože většina těch králů je nudná. Zato Elendil! Mezi númenorejskými zatracovaný, mezi elfy vážený! On a jeho příbuzní si říkali Věrní…”
“Je taky dobrý bejt věrnej věcem, který se fakt staly.”
“Zníš úplně jako Celeamin,” prskl Elladan.
Elrohir se začervenal. “Dík.”

“Třeba nás dva.”
Tak to řekla, Ceirdilova mladší sestra. Zdráhal se myslet na ně dva před dvěma tisíci lety. Ale teď spolu seděli nad pastvinou, voňavou ve vlahém večeru, v nejbezpečnějším útočišti. A tak to zkusil.
“Co bys dvojčatům řekla? O nás dvou?”
Celeamin se dívala do údolí. “Žes byl chytřejší než já.”
“A kdyby se zeptali proč?”
“Protože ses nikdy nespálil,” zvedla zjizvenou ruku, ale určitě to myslela úplně jinak.
“A kdyby se zeptali, jak jsme bojovali?”
“Odhodlaně.” Přisedla si blíž. “Žít, Ceirdile, nejen přežít. Válku, všední den. Netrap se tím pořád, nevyčítej nám minulost… Tak se žít nedá.”

Grant vystřelil. Medvědice se ohnala po uspávací šipce, nedosáhla na ni, instinktivně vyrazila kupředu. Roční medvídě ji po pár metrech předběhlo, když zavrávorala a sesunula se na kamenitou pláž.
Konečně!
Sherri a Grant přestřihli ocelové lanko, zařezané hluboko do medvědího krku. Lidská past odněkud zpoza hranic parku, která by ji nakonec zabila. Zející ránu prolili desinfekcí.
Medvídě je nervózně pozorovalo.
“Jak že jí říkáte?” zeptal se Grant.
“Divot.” Sherri ji najednou nemohla vidět očima bioložky. Soucitně pohladila huňatý bok, jemnou letní srst. Až se medvědice vzbudí, uvědomí si, že jí pomohli?
Jen ať chvilku spí. Jinak by to hlazení neprošlo.

Nejtlustější medvěd hnědý na planetě, 747 zvaný Bearoplane, unaveně kráčel proti proudu peřejemi.
Voda byla neznatelně tišší než před týdnem. Nejspíš za to mohlo to ucho, které mu jeho věčný rival 856 v souboji skoro utrhl. Ne to, co mu skoro utrhl před třemi lety. To, co mu skoro utrhl letos. Teď měl obě uši sklopené, jedno viselo jen za kůži a dodávalo obrovskému medvědovi výraz smutného, starého labradora.
Užíval si, jak mu voda chladila tlapy, těšil se, jak si v jacuzzi ochladí rány na krku i kousanec na boku.
Ale co, ta nádherná blondýnka 901 za tu nepříjemnost stála!

Vodopád jim šuměl za zády a les stínil, jak tak seděli na okraji pastviny. Na svahu pod nimi se klidně popásaly ovečky, nic netušící o architektuře, hierarchii ani hrůzné historii dávného Eregionu.
“Proč jsi mě vytáhl pást?” zeptala se Celeamin svého staršího bratra. “Máš starost, aby mě kluci nevyslýchali?”
“Možná,” odvětil Ceirdil.
“Nakreslila jsem jim kovárnu.”
“No právě.”
Hleděli jeden na druhého, četli si v očích pochyby a nevyřčené otázky.
“Nemusíš dělat, že tě to nebolí,” řekl zvláštně něžně. “Máš právo říct, že o tom nechceš mluvit.”
Usmála se. “Mám i pěkné věci, o kterých jde mluvit. Třeba nás dva.”

Votázka první: Vodkud pochází Vrchní nazgûl?
Vodněkaď z Jihu,
vod řezníků z Moře, ale nesmí se to říkat,
nebo, nepochází, jen tak vznik, protože Velký Voko chtělo?

Votázka druhá: Velká louže na Jihu se menuje:
Černý jezero,
Odporný jezero,
nebo, Pochmurný jezero?

Votázka třetí: Když ti teče krev, namažeš to:
Blátem, mazlavým,
Černou mastí, kterou máš mít, zatraceně, furt u sebe,
nebo, pálenkou?

Votázka poslední: V Lugbúrzu úplně nahoře se nalejzá:
Mocný vidoucí kouzlo,
půda,
nebo, skutečný vohnivý Voko?

Votázka navíc: Gil Galad, to byl elfů král. Harfeník co?
Na něj nadával,
pod nim vytíral,
nebo, se mu blbě smál?

“Tatínku…?”
Už ten tón naznačoval, že Elrohir není ve své kůži. Výjimečně tiše došel až k Elrondově pracovnímu stolu a přisunul si stoličku. Šedýma očima prosil jako smutné štěňátko.
“Hm?” pravil Elrond, vyčkávaje.
Elrohir si poposedl. “Elladan pořád píše tamto, víš, ale vymejšlí si.”
“Hm?”
“Chtěl sem mu pomoct.”
“Hmmm…?”
“Víš, tatínku, ono je to v kronikách opravdu napsaný nudně.”
Na to Elrond neřekl nic, protože se pod své kronikářské zápisy nepodepisoval.
“Je lepší se zeptat opravdických elfů,” pokračoval Elrohir. “Udělal sem bráchovi vývěsku. Přišla jenom Celeamin a nakreslila nám kovárnu. Docela pěknou. Ale tatínku…? Nakreslíš mi prosím mapu Númenoru?”

Galadriel se hrozně vážně podívala na Elronda a řekla vážným smutným hlasem: “Tys neviděl to, co já!”
Elladan se frustrovaně zakousl do násady a zíral do prázdna. Tak úděsně vážný příběh! Věděl, že musí popsat pozadí a představit hrdiny, než se dostane k pořádné akci, ale… Cítil, že jeho kreativní duch trpí. Zatoužil psát o někom, kdo se tak jako on chce svobodně toulat divokým světem a potkávat dobrodružství…
Najednou jako by se knihovnou prohnal vítr s vůní louky.
Elladan mu nastavil tvář, zaslechl smích, ucítil oheň a zem.
Jeho ruka sama napsala: “Nori Brandynožková hrozně chtěla zažít nějaké dobrodružství.”

Julia, maminka a teta. Bratránek Saša. Saša pořád žvanil, když byli v divadle se školou. Julii se líbilo divadlo zvenku, třeba když před ním stál vánoční stromek s andílkem na vršku a sněžilo.
Co to vlastně bylo za představení? Už si nepamatuje.
Program letos seškrtali na to jedno slovo.
Jsme tu správně, řekl Saša, když si ho přečetl. Správně, opakovala maminka takovým divným hlasem a držela Julii za ruku, až to bolelo.
Sirény a výbuchy. Píšťaly a bubny.
Julia se v duchu změnila v andílka z vánočního stromku a modlila se: DĚTI. DĚTI. DĚTI.
Maminka vykřikla.
A pak bylo ticho.

Někdy, když svítání rudě zažehlo útesy, vzpomněla si Celeamin na jiný, znepokojivě známý obzor. Když tání podmáčelo louku a čerstvě rozryté bahno ostatním přineslo zvěst o jaru, ona si domýšlela pach krve vpíjející se do mazlavých břehů jezera Núrnen. Na gobelínech sledovala výjevy z bitvy s Poslední Aliancí a viděla bílé letky šípu, chvějící se jí v ruce, než ho zlomila.
Vzpomínky plížící se tiše stínem, unášené vánkem z minulosti. Nebolely, nestudily. Jen byly, jakoby cizí. Nějaké jiné elfky.
Takže když si na vývěsce přibité na dveřích přečetla “Pamatujete si dobře na Eregion? Ozvěte se Elladanovi!!!”, jen pobaveně zvedla obočí.

Galadriel měla nádherné zlaté vlasy a svou sílou se vyrovnala leckterému bojovníku. Přesto však nebyla šťastná! Mučilo ji pomyšlení na smrt jejího nejoblíbenějšího bratra.
Elladan zaváhal. Kéž by si mohl vybrat z několika bratrů, to by si vybral takového, co by mu nezíral přes rameno.
Zmučeně přísahala pomstu nad jeho chladným umučeným tělem, pomstu, že nikdy neustane v honbě za jejich společným Nepřítelem.
“To se má rýmovat?”
Elladan pevně stiskl rty.
…že nikdy neustane v honbě za jejich společným Nepřítelem Zlem, jenž zapříčinilo jeho mučivou smrt.
“Nechci tě mučit,” zavrkal Elrohir, “ale slova se stejným základem se prej nemají opakovat.”

Slunce skrz vitráž v okně pestrobarevně pomalovalo nový psací stolek, štos čistých papírů i úhledně srovnané psací potřeby. Elladan se na židli blaženě protáhl a vdechl vůni knihovny, vůni příběhů.
“Tvůj vlastní psací koutek,” pravil Elrond. Snad hrdě, snad jakoby svého syna až moc dobře znal.
“Jo! A moje legenda o Prstenech moci může začít!”
Elrond si odkašlal.
“Mám koutek i dobré rady. Věčný vděk za ně buď té nejúžasnější elfské paní, jaká kdy chodila po světě!”
“Někdo ti radil s tou… legendou?”
“Trošku.”
Elrond těžce polkl. “Elladane… Snad ne… Vaše chůva?”
Syn ho sjel pochybovačným pohledem. “Pfff, maminka přece.”

“Fakt se musí začínat názvem?” Elrohir se zvědavě naklonil nad papír.
“Samozřejmě!” zvedl Elladan důležitě nos. “Tím si autor určí, kam bude příběh směřovat!”
“Ale ty víš, kam bude směřovat…”
“Ano, ovšem můj příběh je dramatizace.”
“Jakože v něm budeš kecat?”
“Pfff! Nikoli! Beztak si tu dobu už pořádně nepamatují.”
“Kdo?”
“Táta, babička…”
“Babičku jsi škrtnul.”
“To byl zkušební název,” odsekl Elladan.
Chvíli mlčeli, představujíce si válečné drama jménem Babička. Elrohir se z toho vzpamatoval první.
“Můžeš to pojmenovat po, jako - o co všem šlo.”
Elladan vzdychl. “Tam šlo o moc, moc věcí!”
Bratr mu sebral pero.
PRSTENY MOCI, napsal.

Elladan, Elrondův syn, zasněně hleděl z okna na rodné údolí. Po cestě se svižně blížila lovecká družina, ve tvářích radost i divokost. Lovecký roh zadul…
“Zadul, na znamení vítězství, těžce vykoupeného,” zašeptal Elladan. Oči mu zářily.
“Co?” ozval se jeho bratr od knihy.
“Roh, zadul.”
“To zas skládáš baladu?”
Elladan ignoroval Elrohirův tón, seskočil z parapetu a jal se rozčileně přecházet po pokoji. “Četl jsi někdy, jak náš otec vlastně objevil Imladris? Ne, co? O dobrodružstvích Druhého věku jsou v kronikách sotva dvě stránky! Jo, a nějaký trapně stručný babiččin životopis.”
“A?”
“A já se vsadím, že to napíšu líp!”

Bahno prolezlo Poppy mezi prsty a vyplazilo se po kotnících, když se znovu zapřela do vozíku. Nesmyslně těžké kolo se pohnulo jen o píď a pak cosi prasklo. Zlostně, zoufale zafuněla a sebrala všechny síly. Marně. Vozík, její dům, zůstal trčet v mokřadu.
Daleko vpředu se karavana, maskovaná mechem a suchou travou, ztrácela v šeru. Zatracené zákony, zanadávala Poppy. Jen v duchu, protože chluponozi jsou vždy nenápadní. A taky nikdo z nich nesejde ze stezky! A žádný nekráčí sám.
Blbost! Copak mě tady zrovna nenechali s ruplou nápravou?!
Někdy jí přišlo, že příběh jejího života snad píše nějaký úplný pitomec.