Moje články

Mladý spisovatel seděl u počítače s Múzou na klíně.
“Tak co?” zeptala se.
“Poslední kapitola. Jak bychom ji měli zakončit?”
“Vezmou se?”
“Nevím, je to klišé.”
“Že jo. To bylo tak skvělé, tenkrát před mnoha a mnoha lety, když někdo poprvé vyprávěl příběh a všechno bylo nové,” přemítala Múza.
“Ale po tom všem čím prošli by to nějaký pěkný závěr chtělo.”
“Souhlasím. Možná ne svatba, ale zásnuby?”
“To nezní špatně.”
Mladý spisovatel se naklonil a dotkl se svým nosem nosu své Múzy. Usmíval se od ucha k uchu.
“Tak?”
“Hmm?” broukla.
“Tak co?” zeptal se.
Zazubila se zpátky.
“Tak jo.”

“Viktore, ty jeden prasáku. Takové věci nemůžeš říkat před mojí mladou,” vyhrkl rozhořčeně mladý spisovatel.
“Jak to, že ne? Vábení samiček je umění! Správně zatnutý sval, svůdný pohled…”
“Ale jinak je to dobrák, přísahám,” zašeptal mladík Múze.
“Pořád tě miluju,” zašeptala zpátky.
“Rodinu si prostě nevybíráš…” Pokrčil Filip rameny. “A Viktor je jako rodina.”
“...pak to chce trochu poplácat po stehýnku a už je roštěnka zaháknutá. Opravdu. No řekni, Marie, kdybys nebyla zadaná, určitě bys neodolala…”
Marie přimhouřila oči. “Viktore, zkus mě poplácat a já ti předvedu boční úder z čelního postavení vedený pravou rukou. Tě zaháknu, že budeš koukat.”

“Tak. Víme, že se rozvzpomínám, ale je to tak správně? Neexistuje nějaký dobrý důvod proč jsem některé věci zapomněla?” přemítala Múza.
Mladý spisovatel si povzdechl. “To bohužel asi nezjistíme. Budeme tomu muset nechat volný průběh.”
“No jo, jenže některé věci, které si vybavuji jsou… velice podivné. Moje hlava je jak strašidelný dům a asi prodělávám nejen ztrátu paměti, ale i zatmění rozumu. Je to chaos.”
“Nepřináší chaos tu největší inspiraci?”
Múza se zasmála. “Filipe, pochybuji, že bych dokázala někoho inspirovat.”
“To pozor.” Vztyčil mladík ukazováček. “Vím minimálně o jednom mladém nadějném spisovateli..." Políbil Múzu na tvář. "...kterého inspiruješ každičký den.”

“Kolektivní hluchota v poezii nastává, když společnost nenaslouchá sdělení básníků,” řekl mladý spisovatel.
“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší…” pronesla Múza zasněně.
Mladík se prudce posadil a zíral na ni s otevřenou pusou.
“Co?” zeptala se vyjukaně.
“Jak je to dál?”
“Já… Já nevím ani co to je.”
“Marie, no tak, jak je to dál?" naléhal. "I když jsou jiní k němu hluší…”
Múza zavřela oči. “Rytmus srdce jsou noty písně... jež vede ke splynutí…” zamračila se. “Uší?” Zeptala se nechápavě.
“Marie!” výskl, chytil ji kolem pasu a zatočil s ní. “Ty se rozvzpomínáš!”

“Tu čtvrtou, prosím,” požádal mladý spisovatel Marii.
Pokojem začala hrát You are my best friend od kapely Queen.
Marie skočila na postel a podepřela si bradu rukou.
“Whatever this world can give to me,” zpíval mladík společně s nahrávkou, “it’s you, you’re all I see.”*
“Občas mám dojem, že jsem si tě vybrala, ještě před tím, než jsme se poznali, než jsi věděl, že existuju. Zvláštní, co? ” přemítala Múza.
“You are my sunshine and I want you to know that my feelings are true,” zpíval mladík dál. “I really love you...”**
“Já tebe taky,” zasmála se a dala mu pusu.

Marie seděla v tureckém sedu na gauči a mračila se na desky svého poznámkového bloku.
“Copak ti ten nebohý zápisník udělal?” zeptal se mladý spisovatel.
Podívala se na něj a evidentně zvažovala odpověď.
“Nemluví se mnou,” řekla neochotně.
“A měl by?” zajímal se.
Znovu se zamračila a pokrčila ramenem.
“Jo? Asi? Nevím, něco… Něco je jinak.“ Zavrtěla hlavou. “Nebo jsem prostě jen moc velká cíťa a mám emoce v kýblu... Třeba mě skutečně měli poslat na psychiatrii.”
“Na psychiatrii určitě nepatříš,” řekl Filip rozhodně, načež do ní žďuchnul a spiklenecky se usmál. “Ale o mluvícím bloku jim radši říkat nebudeme.”

Marie s hrůzou hleděla do zrcadla ve zkušební kabince.
“Tak co?” špitl mladý spisovatel a vklouzl k ní, načež vyprskl smíchy.
Probodla jej pohledem.
“Ehm… Chtěl jsem říct, že ti to moc sluší. Hlavně se mi líbí tyhle… Tyhle…” Zamával nešťastně rukou. "Řasy?"
“Myslíš volánky? Třásně? Nabírání? Protože tyhle šaty mají všechno,” řekla lehce hystericky.
“Fajn, tyhle nebrat,” rozhodl mladík.
“Ale vybrala je tvoje maminka!” pronesla s nádechem paniky. “Zřekne se mě?”
“Ale jdi. Zbožňuje tě.”
“Ukaž se mi, Marie,” houkl ženský hlas.
Marie vyšla z kabinky.
“Božínku!” Maminka se srdečně rozesmála. “Některé věci prostě vypadají lépe na ramínku, že?”

“Jak bylo na kurzu kreslení?” zeptal se mladý spisovatel.
“Báječně! Dokončila jsem své první dílko,” řekla Marie nadšeně a vyndala z desek obrázek.
Byla na něm ženská postava omotaná dlouhým květinovým řetězem.
“Povíš mi k němu něco?” vybídl ji.
Marie zvážněla. “Nazvala jsem jej řetězy svobody. Někdy může být příliš svobody svazující…”
“Jako když člověk ztratí paměť,” doplnil opatrně.
“Přesně tak. Když ztratíme paměť, kdo vlastně jsme?”
“Jsme to pořád my,” odvětil pevně. “I kdybychom zapomněli úplně všechno, vesmír si to bude pamatovat za nás.”
“Opravdu?” zeptala se nadějně.
“Opravdu.” Políbil ji na spánek. “Mám to z velice důvěryhodného zdroje.”

“Marie,” zajíkl se mladý spisovatel a v další chvíli objímal svou Múzu.
“Hmm…” broukla zaujatě a odtáhla se. “Hádám, že se známe?”
“Oh... Ty jsi...”
“...ztratila paměť? Jop.”
Mladík polkl. “Fajn, nevadí, nevadí. Zvládli jsme to předtím-”
“Počkej. Jak předtím?”
“No… Ztratila jsi paměť loni-”
“Cože?!”
“Trochu telenovela,” řekl omluvně.
Koutek úst jí cukal v úsměvu. “Takže, ty seš můj José Armando?”
“Navždycky, Esmeraldo.”
“Dobrá,” odvětila pobaveně. “Mimochodem, za oblečení vděčím tobě?”
Přikývl.
“Děkuju. Alespoň nemusím jít domů v cizích botách… tedy jestli… nějaké doma mám?”
“Máš, věř mi.”
“Věřím.”
“Opravdu? Proč?”
Něžně se usmála. “Protože ti oči září štěstím.”

Probrala jej urputná bolest na hrudi, následovaná záchvatem kašle.
“Počkejte, nabírá vědomí. Kašle, ale dýchá sám. Hej, mladíku…”
Mladý spisovatel otevřel oči. Vedle něj klečela zhruba padesátiletá žena v mokrém běžeckém úboru.
“Co se…” začal a pokusil se zvednout.
Bolest jej složila zpět na chladnou zem.
“Ležte, proboha, asi jsem vám tou resuscitací zlomila pár žeber. Viděla jsem, jak jste ztratil vědomí. Málem jste se utopil. Jak se jmenujete?”
“Já… Filip. Filip Kopr.”
“Jo, komunikuje,” řekla žena do telefonu. “Už jedou. Uf. Mám dnes sice půst, ale po tomhle budu potřebovat panáka.”
“Mar-” Záchvat kašle.
“Prosím?”
“Marie… Musím vidět Marii.”

“Vraťte ji,” pronesl nekompromisně mladý spisovatel.
“Nemožné,” odpověděl úředně vypadající muž ve středních letech. “Svět múz má pravidla. Nemůžeme takto zasahovat do života lidí.”
“Ale to přesně děláte!” Mladík sevřel ruku v pěst. “Ona už není Múza… Není jenom Múza. Je člověk. Marie Arbesová, která nedávno odmaturovala, pracuje v kavárně, má řidičák a možnost žít svůj život.”
“S tebou?” Muž přezíravě povytáhl obočí.
Mladík vzdorovitě zvedl bradu.
“Pokud bude chtít. Ať už se mnou nebo beze mě, má celý život před sebou. Nemůžete jí ho vzít. To by bylo zasahování.”
“Spisovatel s patentem na rozum,” zamumlal úředník. “Vaše připomínky uvážíme.”

Rozednívalo se. Mladý spisovatel stál na břehu řeky, za zády převis pod kterým se před víc jak rokem probudila Marie. Stejné místo, na kterém ji předevčírem našli v bezvědomí.
“Mezi dnem a nocí, vědomím a nevědomím, bděním a sněním, tam se stírají hranice mezi světy,” sdělila mu v nemocnici Múzy sestřička Smíření. “Tam se probouzejí síly působící v pozadí, skryté za skutečností.”
Sundal si boty, vyhrnul si kalhoty a vstoupil do řeky, jak mu velel instinkt. Studená voda mu sahala po kolena. Zavřel oči.
“Dostanu ji zpátky," procedil mezi zuby. "I kdybych si pro ni měl dojít.”
Výdech, nádech… Tma.

Mladý spisovatel seděl na židli, hlavu položenou na nemocniční posteli, oči zavřené. Jemně svíral ruku své Múzy. Její tělo bylo nehybné - pouhá schránka, nikoli mrtvá, jen… opuštěná.
“Jak je jí?” zeptal se neznámý dívčí hlas.
“Pořád stejně,” odpověděl, aniž by zvedl hlavu.
“Bohužel někdy Smíření není to, co člověk potřebuje.”
“Ty tvoje kabaretní trik-” V mžiku se vymrštil do stoje.
Pokoj byl prázdný. Mladík zatnul čelist.
“Kde je Marie,” zavrčel nebezpečně.
Ticho. Minuta za minutou. Nic.
Sedl si a položil hlavu zpět na postel. Zavřel oči.
“Odvedli ji domů,” přišla lítostivá odpověď.
“Tady je doma. A já ji chci zpátky.”

“Petře, ona si nevzala nic! Klíče, boty, nic!” Mladý spisovatel křečovitě svíral telefon. “Obvolal jsem nemocnice, navštívil její oblíbená místa. Bez úspěchu. Byl jsem na policii. Prý spustí pátrání, ale to bylo před třema hodinama a nikdo mi nic neřekne!”
“Bráško, uklidni se,” řekl pevně Petr. “Panikou jí nepomůžeš. Kamarád Radek, ten co organizoval lov na manžela na mojí rozlučce se svobodou, pracuje na dispečinku, poptám se.”

Telefon.
“Ano, Petře?”
“Bráško, našli ji. Detaily nevím, posílám adresu.”

Byl kousek od nemocnice, když obdržel notifikaci z novinového serveru.
Mladá žena byla v ranních hodinách nalezena v bezvědomí u řeky...
“Oh, Marie...”

“Filipe,” zašeptala Múza a mladý spisovatel se usmál. Věděl, že je ve snu, lehoučkém jako motýlí křídla. Bezstarostný. Šťastný. Najednou ucítil tlak na hrudi. Panika. Motýl se proměnil v noční můru.
“Marie? Marie!” vykřikl a s trhnutím se probudil.
Srdce mu zběsile bušilo, na zádech cítil ledový pot. Jeho tělo se odmítalo pohnout - zamrzlé ledovou hrůzou jež mu proudila v žilách. Přes bolest se zhluboka nadechl, ano, dýchání mu pomůže se zklidnit natolik, aby mohl vstát z postele a rozhlédnout se kolem, aby si potvrdil co už dávno věděl, co cítil až do morku kostí.
Byl v celém bytě sám.

“Má spisovatel vůbec právo psát o reálných lidech? Nebereme jim právo být zapomenuti?” zeptal se mladý spisovatel.
“Co existuje nemůže být zapomenuto,” vysvětlila Múza.
“Skutečně?”
“Vesmír je svědkem vzestupů i pádů, štěstí i bolesti v jejich surové nahotě,
na prázdný list vesmíru každým nádechem píšeme, část našeho příběhu o našem životě.

Osud nás propojil v dějové lince, příběhu jehož konec neznám,
až posledním nádechem jednou ho dopíšem, vesmír jej bude vyprávět hvězdám.”

“Já, ty, básničky… Všechno to tam někde je,” poznamenal mladík.
“Některé věci jsou zapsané v mé duši,” řekla Múza a pohlédla na něj. “A všechny jsou tvým rukopisem.”

Mladý spisovatel vešel do kuchyně, kde maminka s Múzou krájely zeleninu. Obě se smály.
“...to ti povídám, Marie, uličníci! Nezbedná sebranka! Díky nim jsem byla šedivá ve třiceti.”
“Opravdu?” protáhla Múza a hodila po něm šibalským pohledem.
“Mami! Nemůžeš jí říkat takové věci. Ještě ji vyplašíš,” vyhrkl pohoršeně mladík.
“To děvče musí vědět, do čeho jde.”
“Já už mám celkem představu a jen tak něco mě nevyplaší,” sdělila jí Múza. “Navíc myslím, že můžete být hrdá na to, jak jste kluky vychovala. ”
“No, výzvy rodičovství,” povzdechla si maminka s úsměvem. “Člověk udělá co může a pak už se jen modlí.”

“Takže tě pořád baví být Smíření?” zajímala se Múza.
“Moc. Až se jednou vesmír znovu narodí a já budu zas malá dušička, vyberu si to samé.”
Múza se na ni zahleděla. “Chybíš mi, sestřičko. Chybí mi celý náš svět.”
“Mohla bych ti pomoci se s tím smířit.”
“Ty svoje kabaretní triky na mě nezkoušej.” Zasmála se. “Radši mi řekni, co se stalo, když jsem zmizela.”
Sestřička se zatvářila zvláštně. “Múzo, oni to ještě neví.”
“Cože? Myslela jsem...”
“Víš, že u nás plyne čas jinak.”

Múza otevřela oči.
“Děje se něco?” zeptal se rozespale mladý spisovatel.
“Já nevím. Ne. Snad ne.”

“Takže všechny zázraky moderní techniky byly nejprve nápady zprostředkované múzou?” zeptal se mladý spisovatel.
“Všechny ne, ale hodně,” odpověděla Múza. “Science fiction je zářný příklad.”
“To znamená, že múzy vidí budoucnost?”
“Ano, i když je nezajímá technologický pokrok samotný, jako spíše čím inspirovat své spisovatele.”
“A ty?”
“Já už do budoucnosti nevidím,” řekla posmutněle.
“Holt budeš muset napjatě čekat s námi ostatními, co technologická budoucnost přinese,” řekl mladík s lehkostí. “Ale neboj, vím přesně co ti pomůže.”
“A to je?” zeptala se a s mírným úsměvem povytáhla obočí.
“Pustím ti Star Trek. Ti úspěšně předpovídají budoucnost už od roku 1966.”

“Petře, Kláro,” přivítal se mladý spisovatel se svým bratrem a jeho ženou, načež uvolnil místo Múze, aby mohla udělat to samé.
“Jsme rádi, že jste tady, prťatům se stýskalo,” řekl Petr.
“Teta Marie! Teta Marie!” ozval se jekot a dvě holčičky jí vběhly do náruče. “Budeš nám vyprávět? Prosím, prosíííím,” hlaholily a táhly ji pryč.
“Ty malé brepty jsou z ní celé paf,” vysvětlila Klára s úsměvem. “Říkají jí Nápadářka.”
“To jenom proto, že ještě neznají slovo múza,” zamumlal pod vousy mladý spisovatel.
“Co to?” zeptal se Petr.
“Ale nic,” odbyl jej Filip. “Jen že to Marie s dětmi umí.”

Mladý spisovatel a jeho Múza seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a propalovali se pohledem.
Na alobalu mezi nimi ležela poslední kostička čokolády.
“Vezmi si ji, Filipe, tahle čokoláda je tvoje oblíbená.”
“Ne. Snědl jsem skoro všechnu. Ty si ji vezmi. Miluješ čokoládu a je pro tebe nová.”
“To není argument. Všechno je pro mě nové,” podotkla Múza.
“Patová situace”
“To tedy.” Přikývla.
“A rozdělit ji je příliš snadné,” nadhodil mladík.
“Souhlasím. Nápady?”
“Možná. O osudu čokolády rozhodne ten, kdo dá tomu druhému během následující hodiny více polibků.
Múza přimhouřila oči. “Nemáš šanci.”

Kostička čokolády zůstala zapomenutá ležet na stole.

Mladý spisovatel ležel na dece pod stromem a hleděl na oblohu. Vedle něj ležela spící Múza s hlavou položenou na otevřené knize, vyčerpání z maturity stále znatelné v jejích rysech.
S lehkým optimismem čekal, že se vzbudí sama a oddaloval okamžik, kdy ji bude muset ze snění vytrhnou on.
Až se Marie vzbudí, společně složí věci do tašky a půjdou domů. Po cestě nakoupí potraviny a k večeři uvaří něco dobrého. Pak si budou číst nebo hrát deskovky nebo si pustí film, a až budou usínat, Filip jako pokaždé poděkuje vesmíru.
Prsty jemně pohladil Múzu po vlasech.
Ještě chvilku počká.

Mladý spisovatel seděl u stolečku a pozoroval černobílé fotky slavných sportovkyň, mistryň světa a olympijských vítězek na stěnách kavárny. Mnohé z nich jsou dnes již staré a některé jsou po smrti, ovšem všechny zanechaly nesmazatelný odkaz.
“Vaše káva, pane,” řekla Múza noblesně a položila před něj espresso. “Za chviličku končím,” poznamenala a odtančila.
Sledoval ji jak odchází za pultík a sevřelo se mu srdce.
Múza - nesmrtelné stvoření. Marie - jeho Marie, jež si vybrala život a tím pádem i stáří a smrt.
Naplnil jej smutek, ale i obdiv, vděčnost a neskutečná touha žít.
Marie zvedla hlavu a usmála se na něj.

Mladý spisovatel zvedl oči k Múze rozvalené vedle něj na gauči.
“Věděla jsi, že veverčí samec prohání svou partnerku po stromech, než se dostanou k aktu?”
“To musí být vyčerpávající,” zasmála se.
“Viď. Mohl by jí místo toho třeba přečíst poezii.” Šibalsky na ni mrkl.
“Rozhodně, ovšem záleží jakou. Může to totiž být i slušná antikoncepce.”
“Co moje poezie?” zajímal se.
“Napálen byl jsem, Múzo moje, srdcem - tím zrádným lidským svalem…” začala recitovat Múza.
“Ty si to pamatuješ?” Zamrkal mladík překvapeně.
“Pamatuju všechny tvoje básničky.”
“A jak bys je objektivně zhodnotila?”
“Objektivně?” Zvonivě se rozesmála. “Zbožňuji každou jednu z nich.”

Mladý spisovatel vzhlédl ke stropu a trpělivě čekal, až se Múza dosměje.
“Máš dokonce i křidélka na helmě!” komentovala, zatímco si otírala slzy.
“Kostým Kapitána Ameriky z původního komiksu je perfektní pro jednodenní charitativní akci.”
“A já budu tvůj Winter Soldier?” Rádoby svůdně zahýbala obočím.
“Bohužel ve tvé velikosti měli jen Wonder Woman...”
“Ne. Ta je DC.”
“...Kapitánku Marvelovou...”
“V žádném případě! To bylo velké šlápnutí vedle.”
“...Spidermana...”
“Vypadám jako patnáctiletý kluk?”
“...A Gamoru.”
“Gamoru? A budeš mě mít rád, i když budu zelená?”
“Samozřejmě. A navíc se asi budu cítit o něco bezpečněji, než kdybys šla za Černou Vdovu.”

“Jak jde autoškola?” zeptal se mladý spisovatel své Múzy.
“Výborně, jen ty značky... Hrůza! Jsou si podobné jako vejce vejci.”
“Na to ti neskočím, Marie.”
“Pfff… Dobrá, jen žertuji,” přiznala s úsměvem. “I když trochu umělecké kreativity by jim neuškodilo.”
“Ale ty jsi múza zaměřená na literaturu…”
“Hmm...” Zamyslela se. “Značky v literatuře říkáš? Pozor hrubky, Úsek nekonzistentního stylu, Zákaz patosu, Přikázaný směr vyprávění...”
“A dopravní policii by nahradila policie literární.”
“Ano!” Zatetelila se radostí, pak se však rezignovaně ušklíbla. “Jenže to by Lady Lestrade skončila v base na doživotí.”
“Kdo?” zeptal se Filip.
“Ále.” Mávla rukou Múza. “Tu neznáš.”

Múza zaúpěla a hlava jí klesla na psací blok.
Mladý spisovatel ji zpovzdálí pozoroval a tiše zadržoval smích.
“Filipe, já vím, že mi směješ,” zabzučela.
“Promiň,” odkašlal si stále s úsměvem. “Práce do školy?”
“Trénink maturitního slohu. Téma je Soumrak soumarů a mě napadají jen depresivní zpracování.”
Mladík přešel pokoj, přisedl si a dal Múze pusu na ucho.
“Mám být tvoje múza?” zeptal se s hranou vážností.
Začala se hihňat.
“Ano, prosím.”
“Hračka. Prostě napiš o pokroku, který následoval například v dopravě, obchodu nebo kvalitě lidského života.”
“Filipe!” Výskla a skočila mu kolem krku. “Lepší múzu bych si nemohla přát.”

Mladý spisovatel seděl na gauči a pevně objímal svou Múzu. Chvěla se.
V televizi běžely závěrečné titulky filmu Jojo Rabbit.
“Jsou válečné múzy něčím specifické?” zeptal se.
Pokrčila rameny.
“Každá múza pozoruje svého spisovatele jak následuje více či méně jasné rozkazy svého nitra, jak do svého díla vkládá svou bolest, srdce a duši. Často ta nejúchvatnější díla bolí nejvíce a múza je celou dobu u toho.
“Ony cítí to samé?”
“Múzy necítí emoce, jen jejich ozvěny. Ne jako lidé. Ne jako já teď.”
Zvedla oči k Filipovi a smutně se usmála.
“Lituješ toho?”
“Ne,” řekla měkce. “Necítit bolí daleko víc.”

“Tak jsem přemýšlel,” řekl mladý spisovatel s úsměvem, “a rozhodl jsem se, že ti pořídím mullet.”
Múza zamrkala a její ruka míchající čaj se zastavila v pohybu.
“Myslím, že k tobě půjde,” pokračoval mladík.
Múza si odkašlala a nadechla se jako by chtěla něco říct, ale z jejích úst nevyšel žádný zvuk.
“Pravda, v zadní části bývá trochu rozdivočelý, ale ta přední to pěkně vyrovnává,” vysvětloval nadšeně.
“Umm... Prosím?” zeptala se nejistě.
“Věř mi, určitě budeš spokojená...” uklidňoval ji.
“Já neví-”
“...a až dorazí, pojedeš si ho vyzkoušet.”
“Ale co?!” zvolala nešťastně.
“Jízdní kolo, Marie. Mullet bike. Copak si myslela?”

“Filipe…” řekla Múza dojatě, “ty jsi mi upekl dort?”
Mladý spisovatel přikývl.
“Je to přesně rok, co jsi mi zazvonila u dveří. Rok, co jsme..."
“Ne, zadrž. Neopovažuj se to vypustit z úst. Je to strašné klišé,” pronesla vzdorovitě.
“Za…
“Ne, neříkej to.
“Zamil…
“Filipe, já tě varuju!”
“Zamilovaní až po uši!” vyhrkl těsně před tím, než mu kus dortu přistál na obličeji.

O několik minut hýkavého smíchu, dortové bitvy a zcela nesportovního lechtání (Vážně, Marie, kde ses naučila takové podlé praktiky!) později leželi v objetí na podlaze.
“Ale jsme, že?”
“Jsme,” přikývla s útrpným úsměvem. “A ještě dlouho budeme.”

"A žili šťastně na věky věků," zakončila své diktování Múza.
"Konec," připsal na závěr mladý spisovatel.
"Ty musíš mít vždy poslední slovo!" šťouchla jej pohoršeně.
"To ty musíš mít poslední slovo," bránil se mladík s úsměvem.
"Ne, ty..."
"Ty!"
"Jak říkám," přikývla.
"Mám tě rád," pronesl a dal jí pusu.
"Já tebe víc," odpověděla a pusu mu vrátila.
"Já tebe nejvíc!" Další pusa.
"Vidíš, že musíš mít poslední slovo!" Pusa.
"Umhmmm..." Pusa. "Nejposlednější..." Pusa.
"Z posledních..." Pusa, pusa. "A co udělá mladý spisovatel, když napíše poslední slovo?" zeptala se Múza.
"To je jednoduché." Pusa na nos. "Začne psát nový příběh."

"Seš nejlepší, Severusi," zamručel Harry.

"Nikoli. Má snaha naučit tě lektvary totálně zkrachovala," řekl Snape.

Potter se spokojeně převalil na polštáři.

"Ale za těch pět let, co jsme spolu, jsi mě naučil velkou spoustu užitečných věcí. Třeba nový způsob použití fénixových pírek..." Zachvěl se. "Kdybych chtěl účinkovat ve filmech pro dospělé, byl bych od tebe připravený na velmi slibnou kariéru."

"To není něco, co můžeme dát do propagačních letáků školy," poznamenal suše.

"To sice ne, ale kdybychom tě tam vyfotili do půl těla..."

"Musel bych řešit neslušné návrhy od rodičů dětí."

"Brrr... Dobrá... Asi tam radši dejte jen fotku hradu."

"Jak vlastně fungují nápady?" zeptal se mladý spisovatel.

"No, kromě spontánní kreativity existuje něco jako trh nápadů. Tam se dohaduje ke kterému spisovateli se hodí jaká témata a kdy je vypustit do světa."

Múza náhle zbledla.

"Marie, co se děje?"

"Já..." Do kostí se jí zahryzla ledová hrůza. "Já tam nejsem... Pro tebe, tvoje nápady... Co když nebudu dost..." začínala panikařit.

"Pšššš, uklidni se."

"Jsem k ničemu... Pošlou jinou múzu..."

Mladík ji přitáhl k sobě a pevně ji objal.

"Za nic bych tě nevyměnil," řekl konejšivě.

"Ani za Nobelovku?" pípla po chvilce.

S úsměvem zavrtěl hlavou.

"Ani za tisíc Nobelovek."

"Copak to píšeš?" zeptala se Múza a sedla si mu na klín.

Mladý spisovatel vydal přiškrcený zvuk.

"Ááá, práce do školy," pokračovala. "Chceš pomoct?"

"Ehm... Marie?" upozornil ji opatrně.

"Hmm?"

"Víš, že... Mi sedíš na klíně?"

"Ovšem. Je odsud nejlepší výhled."

"A víš, že já takhle přes tebe nevidím na monitor?"

"To je nemilé." Otočila se na něj, úsměv od ucha k uchu.

"Sobecké múzy," zamumlal mladík pod fousy. "Berete vůbec někdy ohled na své spisovatele?"

"Ano, ale většinou až když jsou na prahu totálního vyčerpání."

"Jak... Pozorné," poznamenal, našteloval Múzu trochu bokem, aby lépe viděl a pokračoval v psaní.

Múza ležela na posteli a brečela.

Mladý spisovatel seděl vedle ní a hladil ji po vlasech.

“Víš, co to znamená?” huhlala do polštáře. “Nemůžu domů. Ani v myšlenkách. Žádné archivy, knihovny, kartotéky... Žádné novinky z rubriky Historky z Múzového podsvětí.”

“To existuje?” vypadl mladík na chvíli z role utěšitele.

Podívala se na něj uslzenýma očima a přikývla.

“Co budu dělat?” zašeptala.

“Prostě začneš dělat všechno postaru. Číst, psát, poznávat lidi, objevovat, učit se…”

“Když to je tak... Tak…”

“Lidské?” zeptal se s laskavým úsměvem.

“Jo,” popotáhla.

Dal jí pusu na čelo.

“To je to nejhezčí, co se ti mohlo stát.”

“Takže ty dokážeš zjistit, co o určitém tématu kdy kdo řekl nebo napsal?” zajímal se mladík.

“Jasně. Zkus mě.”

“Něco záludného... Třeba... Prasečí tanec.”

“Pfff... Brnkačka.” Múza zavřela oči a zhluboka se nadechla. “Máme 86329 záznamů. Celých 11755 z nich připisujeme farmáři ze čtvrtého století, který věřil-”

“Počkej, přestaň, přestaň!” zarazil ji náhle.

Otevřela oči a podívala se do ustarané tváře svého mladého spisovatele.

“Copak?”

Vzal kapesník a přiložil jí ho k nosu. Když jej oddálil, byla na něm krev.

“Oh,” hlesla.

“Na tohle si budeme muset dávat pozor,” pronesl hlasem plným obav. "Lidské tělo na takovou zátěž není stavěné.”