Moje články

Vstoupila do svého bytu, zavřela dveře a opřela se o ně. Zhluboka se nadechla. Bylo skvělé být doma po x dnech, které strávila nejprve v nemocnici a pak na Červíkovo chatě. I když musela uznat, že s tou bandou byla legrace.
Vešla do obýváku a překlapením vyjekla, než se hlasitě rozesmála.
Z díry ve zdi na ni totiž koukal zubící se Františkán.
“Tak nevím, mám přes tebe něco pověsit?” přemýšlela nahlas.
“Neblázni, zakrýt mě by byla věčná škoda,” škádlil ji.
“Ah! Už vím,” řekla a zatleskala radostí. “Dám kolem tebe rám a konečně budu mít svůj vlastní Potterovský mluvící obraz.”

“Těšíš se domů?” zeptal se Františkán z místa řidiče.
“Myslíš na kontrolu k doktorovi?” opáčila Drabblistka. “Nemůžu se dočkat.”
“Budou zjišťovat, jestli seš na hlavu?” škádlila ji Mafie ze zadního sedadla.
“Hlavně žádné hodnocení od psychiatra,” zamávala rádoby poplašeně rukama. “Ještě by si mě tam nechali.”
“Neboj, všichni jsme tak trochu na hlavu,” přidal se Tarzan. ”Budou ti dělat rentgen?”
“Snad ne, bůh ví co by tam našli…”
“Pramen tvé inspirace!” vyhrkla Mafie.
“Trapné situace z dětství, nadhodil Tarzan.
“Já tipuji poházená slova,” navrhl Františkán.
Drabblistka vyprskla smíchy a za zavrtěla hlavou.
“Při mém štěstí by jich bylo devadesát osm.”

Chatou se rozlehl dívčí jekot.
Červík vtrhl do kuchyně s ostatními v patách.
“Co se stalo?”
Lvíče stála uprostřed místnosti a prstem ukazovala na bílý keramický hrneček s obrázkem pavouka a mouchy.
“P-p-pavouk.”
“Takhle nás děsit. Kuráž, Lvíče, seš přece šelma, ne?”
“Můj bože!” vyhrkla Drabblistka. “Víte co to je? Tenhle hrnek je hlavní cena z DMD! Jak se sem dostal?”
Červík pokrčil rameny. “Cesty DMD jsou nevyzpytatelné?”
“Co když si vypíšu odznáček a bude na něm pavouk?” zašeptala Lvíče plačtivě.
“Neboj, na odznáčku stejně nejspíš nebude,” konejšil ji Františkán, “a kdyby přece jenom byl, vyrobíme ti nějaký náhradní bezpavoučí.”

“Zdravím, já jsem Bajtík,” představila se tmavovlastá dívka. “Ty seš od Františkána, že?”
“Asi se to tak dá říct.” Zasmála se. “Drabblistka, těší mě.”
“Nápodobně. Prý máš na svědomí pěkné literární pozdvižení.”
“Eh, jo no, DMD je trochu chytlavé.”
“A to píšeš každý den?”
“Jop. V dubnu je to muj denní chleba.”
“Hmm… A co z toho vlastně máš?”
“Huh,” zamyslela se. “Dobrý pocit, možnost číst úžasná dílka ostatních autorů, kreativní vyžití, odznáček, piknik s přáteli…”
“Otřes mozku…” houknul odkudsi Františkán.
Vyplázla na něj jazyk.
“Takže říkáš, že to stojí za to?” zeptala se Bajtík.
Drabblistka vehementně přikývla. “Každé úpnutí.”

Červík hleděl doprostřed ohniště, kde tiše doutnala jejich večeře. “Prosím vás, jak se tohle stalo?” zajímal se.
“Chtěli jsme vyzkoušet kuře na žhavých uhlících,” vysvětloval Mravenec a koutky úst mu cukaly potlačovaným veselím.
Ostatní kamarádi posedávající kolem se nezřízeně lámali smíchy.
“To chce alobal, přátelé. Alobal,” zdůraznil Červík, vzal bodec na opékání buřtů a s hbitostí Zorra mstitele nabodnul zuhelnatělé kuře. Zvedl jej a kriticky si jej prohlédl.
“Jaký je verdikt, doktore Červíku?”
“Obávám se, že s tímhle Fawkesem už by Brumbál moc parády neudělal,” řekl a lítostivě hodil kuřecí uhlík zpátky do ohniště. “K večeři bude chleba s hořčicí.”

“Lidi, přísahám, kdybych nevěděl, že je vám kolem třiceti, myslel bych si, že jste usmolení teenageři,” lamentoval Tarzan.
“Říká někdo, kdo má v sedmatřiceti přezdívku Tarzan.” Rozesmál se Mravenec.
“A kdo za to může?”
“My," připustil Františkán, “ale i tak nás necháš pomoci s výběrem květiny pro tvou novou přítelkyni.”
“Podle květomluvy lásku vyjádříš červenou růží, chtíč růží oranžovou,” vysvětlila Mafie. “Pokud jí chceš říct, že s ní seš šťastný, dej jí chrpu.”
“Tak to teda ne,” vypískla Sedmikráska a vrhla se svému příteli kolen krku.
“Klid,” odfrkl si Tarzan. “Obávám se, že tahle kytka by neměla ten kýžený efekt.”

“...když drabble ve svých drápech má tě,
tvůj mozek podobá se vatě,
k cíli vedou jen slepé tratě,
a šíp máš v Achillově patě,
parta na Červíkovo chatě,
do latě zase dá tě,
banda hrdinů v běžném šatě,
na holičkách nenechá tě.

Co říkáte? Moje první veršované drabble,” řekl Chrpa nadšeně, když dorecitoval.
Místnost se ponořila do ticha.
“Všimla sis toho?” zašeptala Lvíče.
“Jo,” špitla Drabblistka. “Běžná chybka.”
“Kdo mu to řekne?” zašeptal Františkán.
“Ty!” vyhrkly obě dívky.
“Řekne co?” vypískl (mužně se otázal - pozn. red.) Chrpa.
“Ummm… To drabble je skvělé…” Františkán se zhluboka nadechl. “Akorát má 102 slov!”

“Mamí!” zajásala Drabblistka do telefonu. “Jak se máš? Zpátky v civilizaci?”
“Ano, džungle je nádherná, budu vyprávět. Co ty?”
“Emmm… No… Trochu jsem sousedovi rozbila zeď…”
“Prosím?”
“...a přivodila si otřes mozku…”
“Proboha!”
“...a teď jsem na chatě s ním a s jeho kamarády…”
“Cože? Anabelo!”
“...ale jsem v pořádku, slibuju. Opravdu nemusíš mít starost. Taky budu vyprávět. Teď pověz, zvládli jste navštívit ty posvátné stromy?”
“Zvládli,” připustila maminka neochotně změnu tématu. “Je to jako kdyby k člověku promlouvaly z hlubin-”
“Oi! Mami, promiň, promiň… Musím končit,” vyhrkla a rozeběhla se ke svému notebooku.
“Co se zase stalo?”
“Drabblí inspirace!”

František pohlédl na Mravence a vyprskl smíchy, jeho kamarád byl totiž od hlavy k patě pokryt listovím.
“Tak jsme vyložili pátou dodávku, snad poslední. A ty se vůbec nesměj, Františkáne. Každý módní expert ti řekne, že rostlinné vzory jsou v módě,” odvětil. “Mimochodem, Drabblistko, doufám, že tu zůstáváš s ostatními.”
“Zůstávám?” zeptala se překvapeně.
“Červíkovy dveře jsou vždy otevřené. Má tu místo pro práci z domova i pro rekreaci. Takový útulek pro kamarády."
Drabblistka nasadila prosebný výraz. “Chcete mě?” Zamrkala.
“No podivejte na ty očička,” řekl František a podrbal ji za uchem.
“Jestli vytáhneš vodítko, tak tě kousnu,” zazubila se.

Usmála se na něco, co vypadalo jako stá rostlinka v řadě a opatrně ji vložila do země.
“Máš na nose hlínu,” poukázal Františkán.
Pobaveně si odfrkla a otřela si nos do rukávu. Nepomohlo to.
“Doufám, že je to spíš v duchu: ‘Ach, je tak roztomilá,’ než v duchu: ‘Proboha, neumí se o sebe postarat’,” poznamenala.
Zvedla oči a zjistila, že ji Františkán sleduje se zvláštní směsicí emocí ve tváři.
“Co?” zeptala se trochu opatrně.
S úsměvem pokrčil rameny.
“Jen že vypadáš spokojeně… Ani záblesk trudomyslnosti. Sluší ti to.”
“No, někdo tady hovořil o blahodárných účincích čerstvého vzduchu… a uzeného vepřového.”

Drabblistka spatřila červenou škodovku na příjezdové cestě a překvapeně zamrkala.

Vnitřek auta byl totiž od podlahy po strop (krom průzoru pro řidiče) kompletně vyplněn zelení. Keříky, stromky, květiny, vše splývalo v neprostupnou džungli, ze které se začaly vymotávat dvě postavy.
“Co se stalo?” vyprskla se smíchem Mafie.
“No, v zahradnictví, kde jsme se stavovali pro semínka, jsme dostali los…” vysvětlila Sedmikráska.
“A vyhráli hlavní cenu,” doplnil nadšeně Chrpa.
“Tak jsme si říkali, že by se Červíkovi pár rostlinek mohlo hodit.”
Červík konsternovaně sledoval obrovskou záplavu zeleně.
“A není to málo?” poznamenal ironicky.
“Neboj, dodávka s druhým nákladem dorazí každou chvíli.”

“Kdepak jsou Kytky?” zeptal se Františkán, po návratu z krátké procházky.
“Vyzvedávají pizzu,” odvětila Lvíče.
“Cože? Kdo je nechal jet samotné!” vyhrkl.
“Vysvětlíš?” zeptala se s úsměvem Drabblistka.
“Kytky. Náš zamilovaný pár - Martina Chudobková a Vlastimil Chrpa. Vždycky se jim něco přihodí. Jednou se vrátili a s sebou přivezli maringotku s tuctem kejklířů. Jindy jim auto zabavili policajti, aby mohli pronásledovat lupiče. Pak zase takhle u obchoďáku nezamkli auto, načež si k nim někdo do kufru vyložil celý nákup a zmizel.” Gestikuloval Františkán bezradně.

Na příjezdové cestě zarachotilo auto a vzápětí se ozval Čeňkův hurónský smích. “Lidi, tohle musíte vidět!”

5.4.2022 23:32

Uuuuuf. Dnes to byla paráda, nádhera, úžasný zážitek. Náročný, ale úžasný. Měla jsem možnost pozorovat své nové přátele, jak se chopili dubnové výzvy. Vrhli se do ní s obdivuhodným zápalem a já jsem pouze sledovala s otevřenou pusou jejich nadšení, odhodlání prozkoumávat záludnosti drabble, horečnaté hledání inspirace i zvládání časového stresu. Jak já jim rozumím! Mé možnosti jak je podpořit jsou limitované, ale vlídné slovo, něco k zakousnutí a komentář pod drabble dělají mnoho.
Pro dnešek mají všichni hotovo a to do půlnoci zbývá ještě dvacet minut…
Ale ne! Sakra!

Já zapomněla napsat svoje drabble!!!

“Paráda,” pronesla Drabblistka uznale a nabídla Mravencovi kapesník na otření zpocených dlaní. “Vůbec o sobě nepochybujte, vedete si báječně.”
Ze džbánku, jež držela v ruce, dolila Lvíčeti iontový nápoj. “Nezapomínejte na pravidelný pitný režim a zakousněte si sendvič. Musíte si zachovat síly. Mentální aktivita vás snadno vyčerpá.”
“Jééé,” vypískla nadšením Mafie, “mám tu komentář od Drabblistky!”
“Já také!” ozvalo se z druhé strany zahrady.
“I já!”
“Já taky!”
“Přirozeně. Všechny vás mám v oblíbených autorech a budu vám fandit až do posledního tématu!”

Do půlnoci zbývalo půl hodiny, když se unavená Drabblistka sesunula do křesla s pocitem dobře odvedené práce.

“Takže bando,” hřímal Červík stojící na zahradní židli. “Tohle bude výzva jakou jste ještě nezažili…”
“Můžu použit telefon?” ozval se ženský hlas.
“Ano, Kobylko, můžeš. Jak jsem říkal, výzva jakou jste ještě nezažili. Půjdeme až na samotnou hranici lidských možností…”
“Kolik že je to slov?”
“Přesně sto, Mravenče. Lidi soustřeďte se. V případě nejasností se podívejte do Metodiky počítání slov.” Dál pokračoval mohutným hlasem: “Zvládnula to Drabblistka, zvládnul to Františkán, zvládneme to taky! Všichni znáte téma? Dobrá. Pamatujte, máte čas do půlnoci. Připraveni? DMD za tři, dva, jedna… GO!”
Zahrada se pomořila do ticha, které narušovalo jen ťukání notebookových kláves.”

Zvedl oči od komentáře pod svým prvním drabblem.
“Kachna?” zeptal se zmateně.
Drabblistka se rozesmála. “To kdysi bývaly DMD lajky… Než začaly rozežírat databázi.” Zvědavě naklonila hlavu. “Proč Františkán?”
Soused pobaveně protočil oči v sloup. “Zrzavec dělá rodokmeny a zjistil, že můj praprapraděda byl členem řádu. Říct to ostatním byla veliká, veliká chyba.”
“Rozhodně ne taková jako začít psát DMD.”
“Hej! V tom jsem nevinně, byl jsem donucen.”
“To říkají všichni,” řekla shovívavě.
“Je to návykové, co?”
“Ano, ale taky je to naprosto skvělé.”
“Co je skvělé?” zeptal se Červík. “Chci taky.”
Drabblistka se slaďoučce usmála. “To se dá zařídit.”

Po spánku mu stékal pot a prsty nervózně ťukaly o klávesnici, nikoli však s dostatečnou razancí, aby něco napsaly.
Drabblistka seděla vedle něj a rytmicky třásla cheerleaderskými střapci.
“Bavíš se?” hodil po ní okem.
“Oh, náramně, jak jsi to poznal?” zeptala se a v očích se jí lesklo téměř manické nadšení.
“Jen hádám,” povzdechl si. “A seď tiše, soustředím se.
“Hlavně klid. Dej prostor svému básnickému a literárnímu střevu. Drabble je jako kytička, poupátko, co chce rozkvést, neboj se toho…”
“Obávám se, že moje literární střevo mi odoperovali s tím slepým,” poznamenal kysele, “a moje drabble je stoprocentně výtrusná rostlina.”

“Františkáne, konečně jste tady,” poznamenal zvesela Červík.
“Takže František,” zamumlala směrem k sousedovi, který se jen zazubil.
“Tak hrajem,” zajásala mladá tmavovláska přezdívaná Lvíče. “Naposled se tady Evžen musel obléct do Eviččiných letních šatů - mimochodem, sekne ti to. A nyní naše Drabblistka, takže co to bude? Pravda nebo výzva?”
“Ummm… radši pravda.”
“Skvělé! My všichni totiž hoříme zvědavostí, jak jste se s Františkem seznámili.”

Následující vyprávění provázely očekávané výbuchy smíchu.

“Takže, Františku…” Drabblistka si promnula ruce, když skončila. “Pravda nebo výzva?”
“Výzva.”
“Výborně. Tvoje výzva je… Napsat dnešní drabble.”
“Bože!” vyprskl. “Přijde mi, že tahle hra už zašla moc daleko!”

Seděla ve stínu pod verandou, když si k ní přisedl její soused.
“Na to, jak je tu krásně vypadáš dost sklesle,” poznamenal.
“Mám dojem, že hrozně stagnuju a můj život se nikam neposouvá,” odpověděla ploše.
“Whoa. Já čekal absenci nápadu na drabble a ona existenční krize.”
“To jde ruku v ruce,” zasmála se.
“Rozjímání má svůj čas. Teď je na čase se trochu bavit.”
“V tu chvíli kolem s jekotem proběhly dvě nahé postavy a zmizely za rohem.
Zamrkala.
“Pravda nebo výzva,” vysvětlil.
“Hej, drabblistko! Máme tu pro tebe volné místo!” zahalekal odkudsi Mravenec.
Dlaní si zakryla oči. “Oh, Glórie.”

“Tvoje…” Drabblistka se nadechla a začala znovu. “Tvoje jméno není Robert Flíhal? Ale… ale máš to na dveřích a na zvonku!”
“Tak se jmenuje předchozí majitel toho bytu,” pokrčil soused rameny. “Já jsem se jen neobtězoval to změnit,” vysvětlil.
Teatrálně zalapala po dechu.
“Já tomu nemůžu uvěřit! Normálně jsem si tě měla legitimovat.” Nevěřícně zavrtěla hlavou. “A řekneš mi tedy jak se jmenuješ, pane z vedlejšího bytu?”
“Hmm, přemýšlím. Mám?”
“Se ptá nezdvořák, co se neumí ani představit?”
Soused se rozesmál.
“Milá drabblistko, obávám se, že co se etikety seznamování týče, nemůžeš zrovna házet kamením…” rádoby se zamyslel, “ nebo cihlama.”

Seděla u táborového ohně vedle svého souseda a zírala do plamenů. Z lesů kolem chaty dýchalo ticho a klid.
“Dochází dřevo. Zajdu pro něj,” nabídla se.
“Seď,” zarazil ji soused. “To je mravenčí práce… Respektive Mravencova,” ukázal na vysokého kamaráda, který se vracel z kůlny s košem polen.
“Ferda?” zeptala se pobaveně, když si všimla, jeho šátku kolem krku.
“Kdepak, Robert.”
“Oh, stejně jako ty,” přikývla.
“Počkej…” podíval se na ni zvláštně. “Moje jméno není Robert.”
Otočila se na něj tak rychle, až se jí udělaly mžitky před očima a nepříjemně se jí připomněl nedávný otřes mozku. Konsternovaně zamrkala.
“Cože?”

“Menší sešlost?” kývla ke shromáždění.
“Jen pár nejbližších přátel.”
“Kde děláte větší sešlosti, na fotbalovém stadioně?”
“Ne, na Letné,” mrkl na ni. “Přece se nebudeme tísnit na stadioně.”
Potlačila touhu na něj vypláznout jazyk.
“A čistě ze zvědavosti, proč se ten uzený vepřík jmenuje stejně jako náš hostitel?”
“Červík je šprýmař. Má zálibu v kanadských žertících. Jednou jsem tady při učení usnul na zahradě a když jsem se probudil, měl jsem na obličeji opalovacím krémem nakreslená sluníčka… To nechceš! Navíc den před státnicemi.”
“A co na to porota?” Zazubila se.
“Úplně v pohodě. Smáli se, že jsem jim ‘rozjasnil den’.”

“Konečně mě pustili,” sdělila svému sousedovi radostně na chodbě nemocnice.
“A máte někoho, kdo s vámi může pár dní být? Slyšel jsem, jak doktor říkal, že byste neměla být sama.”
“No, teď zrovna nikdo nemůže, ale to nevadí. Kdyby cokoli, zavolám si rychlou.”
“To zní dost riskantně. Podívejte, co kdybyste jela se mnou?”
Povytáhla obočí.
“Kampak?”
“Jedu na víkend na menší sešlost u kámoše. Příroda a čerstvý vzduch vám udělají dobře a bude Červík na dubu.”
“Co to?” zeptala se opatrně.
“Vepřík jménem Červík uzený na dubovém dřevě. Bude to zábava, slibuju.”
Drabblistka se rozesmála. “To o DMD říkali taky.”

“Tak můžete diktovat a já budu pozorovat tiše,
jak že se to drabble píše.”

“No, když už víte nové téma,
někdy máte nápad, plán a schéma.
A někdy začnete psát a uvidíte, co se stane.”

“Ale proč musí být veršované?”

Pokrčila rameny. “Múza si to žádá.
Na tom to často stojí a padá.
Inspirace za každou cenu!”

“A já si musím spravit stěnu.”

“Hej! Nesmím se smát, bolí mě pak z toho hlava.”

Shovívavě přikývl. “Když s ní prorazíte díru do zdi, to se stává.
Ale teď dál, už zbývá pouze čtvrtá strofa.”

Třásla se potlačovaným veselím. “Tohle bude katastrofa!”