Co je psáno...

“Má spisovatel vůbec právo psát o reálných lidech? Nebereme jim právo být zapomenuti?” zeptal se mladý spisovatel.
“Co existuje nemůže být zapomenuto,” vysvětlila Múza.
“Skutečně?”
“Vesmír je svědkem vzestupů i pádů, štěstí i bolesti v jejich surové nahotě,
na prázdný list vesmíru každým nádechem píšeme, část našeho příběhu o našem životě.

Osud nás propojil v dějové lince, příběhu jehož konec neznám,
až posledním nádechem jednou ho dopíšem, vesmír jej bude vyprávět hvězdám.”

“Já, ty, básničky… Všechno to tam někde je,” poznamenal mladík.
“Některé věci jsou zapsané v mé duši,” řekla Múza a pohlédla na něj. “A všechny jsou tvým rukopisem.”