Moje články

Ve svém myšlenkovém paláci nikdy předtím bouřku nezažil. Blýskalo se a okny dovnitř tekla voda. Ignoroval to. Hlavní byl deník… Támhle! Skočil po něm a nalistoval požadovaný záznam.
Najednou ucítil prudkou bolest na hrudníku a začal vykašlávat vodu.
„Holmesi!“ uslyšel Johnův hlas hraničící s hysterií.
Otevřel oči. Zvláštní, neuvědomoval si, kdy je zavřel. Ležel mokrý na podlaze koupelny a John klečel vedle něj.
„Našel jsem to! V zápisníku bylo dnešní datum a čas 17:30,“ řekl vítězoslavně. „Musíme jít.“
„Blázníte? Právě jste se málem utopil ve vaně.“
„Nepodstatné.“
„Přestal jste dýchat!“
„Detaily, drahý příteli. A teď pospěšte. Musíme chytit pachatele.“

„Proč se proboha učíme rybařit?“ dožadoval se Ron.
„Hodina mudlovské kultury,“ odpověděl kysele Harry.
Nahodil, ale jeho háček se zasekl někde za ním. Otočil se, aby zjistil, co se stalo, a málem vyprskl smíchy. Ron vyděšeně zapištěl.
Harry se postavil a doběhl ke své kořisti.
„Jsi můj nejlepší dnešní úlovek,“ zašeptal a odstranil zapíchnutý háček z oděvu profesora lektvarů.
„Jenom dnešní?“ protáhl Snape tiše.
„I včerejší a předvčerejší a den před tím… Dostanu školní trest?“
„Přirozeně. A vaříš večeři.“
„Moc se těším,“ usmál se Harry.
Snape si odkašlal.
„Vraťte se do hodiny, Pottere, než z vás udělám žrádlo pro ryby.“

Harry nervózně přešlapoval uprostřed poloprázdné sborovny.
„Paní profesorko, chtěl jsem vás požádat, jestli bychom výroční večírek nebelvírkého famfrpálového týmu mohli uspořádat místo slavnosti v Předvečer všech svatých. Stejně z toho bálu není nikdo nadšený.“
„Účast na této slavnosti je povinná, pane Pottere,“ řekla McGonagallová.
„Ale Skoro bezhlavý Nik–“
„Duchové se mohou zúčastnit, ale nemusí. Na rozdíl od vás,“ utnula ho přísně.
Harry si povzdechl a zamířil ke dveřím. V tu chvíli se k němu přitočil Snape.
„Neklesejte na mysli, pane Pottere,“ pronesl sametovým hlasem. „Vaše do nebe volající lehkovážnost je obecně známa. Třeba si už příští rok budete moci vybrat.“

Každé mé slovo obsahuje pár krůpějí jedu,
a v tobě roste přesvědčení, že mám srdce z ledu.
Vážně netěší mě utrpení, i když občas se mu směju,
vím, že tajně uvažuješ, zda to lidem přeju.
Už přestali zpívat ptáci, pod mým krokem vadne kvítí,
celý ten cirkus i s principálem se do záhuby řítí.
Noc objala nevěřící, umíráček Zemi zvoní,
nenajdu kousek pochopení, neuroním slzu pro ni.
Prosíš, ať cítím radost, smutek, vztek, napětí… Cokoli.
Absence emocí ubližuje, ale slastně nebolí.
Ty už začínáš vidět pravdu a každý časem pozná,
že celou dobu moje zlá část… To byla ta hodná.

„Těch šest útočníků vás pěkně zřídilo. Teď musíte hodně odpočívat,“ řekla sestřička a odešla.
Do nemocničního pokoje vstoupil vysoký muž.
„Čus brácho,“ pozdravil pacient nově příchozího.
„Tak za kolik?“ zeptal se rovnou.
„Vůbec nevím, o čem mluvíš.“
„Víš to moc dobře. Za kolik?“
„59,90,“ vyhrkl. „Chápeš to? Plato vajec za 59,90! Zbývalo tam poslední. Bylo to kdo s koho, já nebo ta babka. Nejdřív zaútočila holí, pak mě přejela vozejkem, a když jsem se pořád hejbal, tak na mě shodila regál.“
„Alespoň dostala, co chtěla.“
„Nedostala,“ zasmál se škodolibě. „Než jsem ztratil vědomí, tak jí sejmul nějaký děda s chodítkem.“

„Chlapi, ty změny už mě fakt sejří. Když sem nastupoval, byli jsme Tým brázda a orali jsme pole pomalu ručně. Pak přišlo velký haló s těma novejma kombajnama a našinec se musel přeučovat, tak vznikl Tým mechanik. Potom nastoupila ta vyšší elektrónika a to už člověk musel koukat na tu televizku a občas na ní něco zmáčknout, aby to selo, co má… A tým kombajn digital byl na světě. I tu engličtinu do mě natloukli, že si slovíčko sem tam přeložím, ale učit se stavět budovy?“
„Jaký budovy, Franto?“
„No šéf zrovinka včera oznámil, že budeme mít novej tým. Tým-building.“

„Nebyl to vůbec snadný let. Vlhkost vzduchu byla o dost vyšší, než mám ráda. Dvakrát jsem chytla bouřku a jednou mě málem sejmula nějaká káča, která nezná ani naprosté základy bezpečnosti letového provozu. Je to vážně otřesné, dneska pustí do vzduchu opravdu každého…“
Harry stál v sovinci a nepřítomně hleděl z okna. Na ruce mu seděla Hedvika a už několik minut pobouřeně houkala. Mladík jednou za čas přikývl, ale jinak jí nevěnoval příliš pozornosti.
„No, a když jsem se chystala na přistání, tak ten poryv větru… Hej, Pottere. Pottere? Ty mě snad vůbec neposloucháš!“
„Au! Hedviko, proč jsi mě klovla?“

Našel ji jednoho večera ležet na prahu svého domu. Byla v bezvědomí. Bez váhání ji vzal do náručí a odnesl dovnitř. Tu noc probděl u jejího lůžka. V pravidelných intervalech jí podával přesně odměřené dávky lektvarů a sledoval její boj o život. Mnohačetná zranění se hojila pomalu, po dvou dnech však mohl říci, že je mimo nebezpečí. Mezitím pátral a vyptával se po okolí, ale nikdo ji neznal. Třetí den otevřela oči a on věděl, že nebude schopný ji poslat pryč.
Dříve to byl chladný, jízlivý profesor lektvarů. Nyní to byl chladný, jízlivý profesor lektvarů, který nadevše miloval kočičí předení.

IDOS, Facebook, Jízdní řády, Zákoník práce, Počasí, Recepty, účesy, Živnostenský rejstřík, TV program, Lidl, Ďábel nosí Pradu…
A dost. Dost, dost, dost. Stačilo. Já na to kašlu.
„Chci report a to okamžitě. Co se stalo?“ dožadoval se a v jeho hlase se mísil vztek s panikou.
„Nevíme, šéfe. Všechno jsme zkontrolovali. Není to chyba na serverech, na backendech, v datových přenosech ani v síti. Všude máme zelenou, všechno šlape jak má.“ Pokrčil bezradně rameny.
„Všechno šlape jak má? Tak jak to, že spadl celý Google?!“
„No… Šéfe, on vlastně nespadl.“
„Ne? Tak co se tedy stalo?“
„On jenom přestal odpovídat.“

„Miláčku, přinesl jsem večeři. Co to píšeš? Něco do školy?“
„Jo. Esej na téma zbraně moderní doby.“
„A proč ten pochmurný výraz?“
„Moc mi to nejde. Atomové bomby, vodíkové bomby, elektromagnetické bomby, biologické zbraně, chemické zbraně, vesmírné zbraně…“
„Počkej, to ti přijde moderní?“
„No… Jo.“
„Musíš přemýšlet více v kontextu. Dnešní zbraně jsou civilizovanější. Jak nenápadně vyhladíš miliony lidí s jejich svolením a ještě na tom vyděláš?“
Bezmocně zakroutila hlavou.
Sáhl do tašky a vytáhl dvě papírové krabičky.
„Big Mac?“ povytáhla obočí.
„Jeden je pro tebe. Nech si chutnat.“
„To jako vážně?“
„No jasně, přece tu nechceš strašit do stovky.“

John seděl ve svém křesle a sledoval slavného detektiva. Sherlockovy boky se vlnily v pravidelném rytmu, dech měl zrychlený a na spáncích se mu perlil pot.
John přejel pohledem Sherlockovo štíhlé pružné tělo a hlasitě polknul.
„Rušíte, Watsone.“
Doktor stiskl rty.
„Proč to děláte, Holmesi?“
„V zájmu vědy, samozřejmě.“
Přesně v tu chvíli jedna krůpěj potu stekla po jeho spánku. Pověstná poslední kapka.
John vstal z křesla, systematicky si svlékl všechno oblečení a usadil se zpět.
Sherlock strnul uprostřed pohybu. Gymnastická obruč mu sklouzla z boků a zazvonila o zem.
„Když o tom tak přemýšlím, drahý Watsone, věda může počkat.“

Podívala se na něj a oči se jí téměř zalily slzami. Tohle byl její malý vymodlený uzlíček radosti. Její malý zázrak.
„Dlouho jsem na tebe čekala a teď jsi konečně tady,“ zašeptala dojatě.
Vzpomněla si na ty hrozné porodní bolesti, ale teď, když jej viděla před sebou, věděla, že to stálo za to. Za každou krůpěj potu, každý vzteklý výkřik, každý bezmocný sten.
„Nevyměnila bych tě ani za týden spánku navíc.“
Zívla a promnula si oči rudé od nevyspání.
„Už je hodně hodin, půjdu tě uložit.“
Usmála se, laskavě jej pohladila pohledem a klikla na „Uložit“.
„Dobrou noc, moje Drabblátko.“

"Jupí, teď něco z hospodského prostředí a hned potom něco na Sherlocka. Pak něco na Harryho Pottera, to tě vzdycky baví a taky něco romantického. Jo a něco veršovaného, přece musíme mít alespoň jedno dílko veršované. Tohle je tak skvělé období," rozplývala se múza.
"Teď ještě uložit... Uf, tohle bylo poslední," oddechla si drabblistka.
"Co budeme dělat teď?"
"Teď půjdeme spát."
"Spát? Nemůžeš jít spat! Musíme tvořit. Musíme psát a vymýšlet."
"Mám měsíční spánkový deficit, takže jdu do postele a ty si dej na chvíli pohov."
Múza si sedla do kouta a objala si kolena.
"Už aby byl zase duben."

"No a Božka mi na to pivo dala jen dvě stovky. Chlapi, co je to za svobodu? Co je to za rovnoprávnost? Pro tohle jsme zvonili klíčema na náměstí? Tak jsem na ni vlítnul a že chci ty rovný příležitosti. Pořádnej chlap si musí umět dupnout."
"A dostal jsi je?" zajímal se Pepan.
"Jo. Hned druhej den jsem dostal příležitost prát pokaděný pleny, vařit, luxovat, vytírat, jít na nákup, žehlit..."
"Franto, to je hrozný. A co jsi dělal?"
"No uznejte sami, nebyl čas na hrdinství. Koupil jsem velkej puget a šel jsem ji odprosit. Ona ta rovnoprávnost se strašně preceňuje."

Harry byl v koncích, ale to, že si stopnul Záchranný autobus byla nehoda. Opět.
„Kampak to bude, mladej?“
„Já…“
„No?“
„Třeba na konec světa, když tam budu šťastný,“ sdělil řidiči a nastoupil.
Následovala zběsilá jízda.
„Tak jsme tady.“
„Kde?“
„Jak já to mám vědět?“
Harry vystoupil a autobus zmizel. Na opuštěné stráni stál jediný dům. Došel k němu a opatrně zaklepal.
„Kdo to sakra…“ Dveře se otevřely. „Pottere?“
„Snape?“ Harry překvapeně zamrkal.
„Jak jste mě našel?“
„Já vás nehledal.“
„Tak co tu děláte?“
„Já… Asi tu mám být šťastný,“ pokrčil rameny.
Teď překvapeně zamrkal Snape.
„Pojďte dovnitř,“ zavrčel. „Větráte teplo.“

„Jestli se znovu zeptáš, zda jsem si jistý…“ zavrčel Severus
„Nezeptám,“ zasmál se Harry. „Ještě by sis to mohl rozmyslet.“
Ruku v ruce vstoupili do Velké síně. Zrovna probíhala snídaně.
Okamžitě zavládlo ticho. Pomalu došli až k profesorskému stolu. Všichni jejich kolegové měli tváře jako vytesané z kamene. Napětí začínalo být neúnosné. Najednou vyskočila Minerva.
„Ano! Ano, ano, ano!“ jásala a předváděla osobitou variantu oslavného tance.
„A plať.“ Ukázala prstem na Brumbála. „A ty taky.“ Ukázala na Kratiknota. „I ty.“ Zamířila na Prýtovou. „I ty a ty a ty…“
„Co se to…“ nechápal Harry.
„Na dnešek jsem měla vsazeno já!“

„Všichni Nebelvíři mají malý mozek, jen ty, Pottere, musíš být opět výjimka a nemít žádný.“
„Nemusím mít velký mozek, když mám velké srdce,“ zazubil se Harry.
„Tak velké, že bych z něj dokázal uvařit šest zakázaných lektvarů?
„Tak velké, že se do něj vejde Smrtijed a lektvarista a profesor a hrdina a ten muž, co si v zamyšlení přejíždí brkem po tváři, i ten co si tajně sladí kávu a taky ten, co mě obejme, když mám noční můry. Dále ten, který krásně líbá, ten který…“
„Musím uznat, že jsem se zmýlil,“ přerušil ho Snape. „Těch lektvarů by bylo sedm.“

Jindy ztemnělou učebnu lektvarů ozařovalo jasné světlo. Snape procházel třídou a pozoroval studenty, kterak se snaží poskládat ruce do správného tvaru a vrhnout na hladinu lektvaru předepsaný stín.
„Tanec stínů je hlavní přísadou do půlnočního séra, správné provedení je proto naprosto klíčové.“
Zastavil se u Harryho a chvilku sledoval jeho chabé pokusy.
„Pottere, vaše nešikovnost opět předčila všechna má očekávání. Je s podivem, že si nasadíte brýle, aniž byste si vypíchl oko.“
Harry mu ukázal zdvižený prostředníček.
„Hezky provedený kolibřík. Nebelvír přichází o dvacet bodů.“
„Dvacet bodů? Proč?“ zeptal se Harry dotčeně.
Snape se ušklíbl.
„Kolibřík do půlnočního séra nepatří.“

„Alice, dnes máme brokolici. Dáš si ham?“
„Ne.“
„No tak, je moc dobrá.“
„Ne.“
„Alice, neštvi mě-“
„Jen klid, miláčku,“ vložil se do toho tatínek. „Nesmíš ji krmit. Už to zvládne sama.“
Podal kus brokolice malé dceři, která s ním odběhla do pokojíku.
„Musíš ji učit samostatnosti,“ vysvětlil.
Žena mu věnovala skeptický pohled. Vtom se dcerka vrátila pro přídavek.
„Vidíš? Geniální nápad,“ pochválil se vítězoslavně.
…
Seděla na podlaze dětského pokojíku a snažila se vyškrábat plesnivou brokolici ze šprušlí radiátoru.
„Copak tam děláš, miláčku?“ zavolal její muž.
„Ale, jenom si říkám, že to s tou samostatností možná tak geniální nápad nebyl.“

Přiběhla z práce a už nestíhala. Seznam byl nemilosrdný. Umýt vlasy, vyžehlit halenku, nalíčit se, vyfoukat vlasy, obléci se, obout ty příšerné lodičky, sbalit kabelku, peněženku, mobil, klíče. Nezapomenout zamknout!
Výtah byl opět rozbitý.
Opravdu musím bydlet ve dvanáctém patře?
Běh po schodech, běh na autobus. Pět minut na vydýchání. Běh na metro, osm minut na vydýchání, běh, cíl. Minuta zpozdění. Dveře divadla se zavřely.
Ne, to nemůže být pravda, tolik pohybu pro nic?
Pak doběhl pan modrooký.
„Taky jste nestihla začátek?" Zářivě se usmál. "No, když už jsme tu tak zůstali, nezajdete na kávu?
Hmmm, třeba ne pro nic.

Má drahá, od chvíle co znám tě balancuji nad propastí lásky,
jestli zahučím tam dřív či pozděj, přátelé už berou sázky.
Chechtaš se mi na mou věru, jak ten škodolibý smíšek, 
asi baví tě jak blekotám, že mám závrať z výšek.
Celý svět se se mnou houpe, při tom točí se mi hlava,
v přítomnosti žen se to prý často mladým mužům stává.
Zamrkáš a usměješ se, já už přesně vím co cítím,
ochotně a s lehkým srdcem se do propasti řítím.
A tak letím volným pádem, nekoukám se kolem,
vím že s otevřenou náručí lásko čekáš na mě dole.

„Pane Horáčku, vy opět nevíte? Trocha dějepisu je přeci základ, který by každý mladý muž měl mít. Tak mi alespoň řekněte, jak začala první světová válka? Co tak koukáte? Je to přeci jednoduché. Začalo to něčím hodně špatným…“
„Vraždou?“ zeptal se Horáček.
„Výborně a koho? F… Fe… Fer…“
„Ferdinanda?“
„Perfektní. My z vás ještě něco dostaneme. Takže jak jste správně řekl, Ferdinand byl zastřelen.“ Profesorka se na něj významně podívala. „Řeknete mi kde?
„Eeee…“
„Jaké známky máte v dějepisu?“
„Samé kule.“
„A kolik?“
„Eeee… Asi sedm.“
„Takže to je sedm kulí jako...?“
„Jako u nějakého debila?“
„Horáčku, vy mi nepomáháte…“

„Hej ty, nekoukej na mě a pomoz mi… No proto, už jsem se začínal bát, že mě tu necháš. Chyť mě a teď otočit doleva, zatáhnout, znovu doleva. Nééé, říkám doleva. Jo, přesně. Teď kousek zpátky, ale ne zas moc, nepokaz to. Tak, to je ono. Hezky pomalu, au, au, trochu doprava, v klidu, už to bude… Ano! Výborně, báječně, skvěle! Seš jednička, seš nejlepší… Seš blbej?! Co to… Co to sakra… Ne, nedělej to, nedávej mě zpátky. Néééé! Sakra, tohle mě fakt fascinuje. V příštím životě chci být Rubikova kostka a ježka v kleci ať si dělá někdo jinej.“

„Vstoupili jsme do tajemné komnaty na tajemném ostrově a tam… Tajemná truhla. To víte, pane doktore, že jsme si výskali. Kdo mohl tušit, že na tom zlatě je kletba?“
„A ta kletba způsobila, že pláčete rum?“
„Jo. Je to těžkej úděl, to vám povím. Když to začne, strašně to v tom oku pálí a pak vám to po tvářích stejká rovnou do pusy. Jsem porát sťatej pod obraz. Z obávaných hrdlořezů jsou fňukající ožralé trosky.“
„Nebojte, pane Námořníku, moderní medicína vás těch alkoholových slz zbaví.“
„Zbavit? Proboha to ne. Jen by mě zajímalo, estli by to nešlo přepnout na vizoura.“

„Já ji tak nenávidím.“
„Netuším, co proti ní máš. Je milá, hezká a chytrá.“
„Je nechutně dokonalá. Všechny hlavní postavy ji buď milují, nebo nenávidí, aby zakryly to, že ji milují… Nenávidím ji.“
„Tak, tak s ní něco udělej, sakra. Je to tvoje postava ve tvojí povídce.“
„Ale ona si Mary žije vlastním životem. Nejde ji změnit. Sakra, nejde ji ani zabít! Hmm… Počkat…“
Zasedla k počítači.
Vyhledat soubor Magická Mary… Nalezen 1 dokument… Označit dokument… CTRL+ALT+DELETE… Vymazat soubor?
„ANO! A seš mrtvá! Teď se ukaž.“
Počítač zachroustal.
Při mazání souboru došlo k chybě. Soubor byl obnoven.
„Nééé!“

„A hele, vaří večeři, voní to po celém bytě.“
„Máš pravdu. Dnes bude zajímavý večer. Kdopak to asi bude?“
„Kdo asi? Určitě ten nóbl pán s deštníkem.“
„Ten je moc fajn, i když… Já mám jedno takové přání.“
„Jaké?“
„Vidět opravdového zločince.“
„Och, já také! Představ si to, pomáhat hájit stranu zákona a společně potírat zločin. Musí to být skvělý pocit zatknout padoucha.“
„Třeba se nám dneska poštěstí.“

Zadrnčel domovní zvonek.
„Zdravím tě, Mycrofte. Oh, děkuji, to je moje oblíbené víno.“

„Takže žádný zločinec. Gregu, víme, že jsme tvá oblíbená želízka, ale mohl bys nás jednou použít na něco pracovního?“

„Haló? Je tu někdo?“
„Co? Co se to sakra…“
„Nerozčilujte se, je to dost nepříjemné i zvenku, natož takhle. Ah, vám se opravdu líbí moje oči, protože je mám stejné jako matka. To je milé.“
„Pottere?! Co u Merlina děláte v mé hlavě?“
„Však víte, moje tělo leží na ošetřovně a přítomnost mé mysli by už nevydrželo. A vy jste dokonalý hostitel. Ale nebojte, ani si nevšimnete, že tu jsem.

Třída nervózně sledovala nehybného Snapea.
„Profesore, jste v pořádku?“
Severusovi zacukalo oko, načež se křečovitě usmál. Neville zesinal.
„Váš lektvar se dnes mimořádně povedl, pane Longbotome. Dvacet bodů pro Nebelvír.“

„Dobrý den.“
„Dobrý.“
„Myslel, že tu budu sám.“
„Kdepak, nebudete. Vy se na to opravdu chcete dívat?“
„Nechci, ale nemůžu jinak. Pomník, trapná delegace tvářící se jako příbuzní, strojené pózy a ty kecy! Bože, ty kecy. K zblití.“
„Máte tu někoho blízkého?“
„Ne, mám jen… Pardon, měl jsem sestru. A ta je v base. Napsala na dveře KSČ několik nevybíravých prohlášení. Navíc… Netuší, že tu ležím já. Však víte, neznámý vojín, hrdina,“ řekl znechuceně.
„Nezoufejte, vše bude v pořádku. Musíte věřit. Hleďte, delegace se rozchází.“
„Děkuji... Za všechno, pane Kryle.“
Zafoukal větřík a odnesl dvě duše na mnohem lepší místo.

„Copak má asi dneska v plánu?“
„Nechme se překvapit.“
„Určitě si vybere mě.“
„A proč by si měl vybrat zrovna tebe? Nejseš o nic lepší než my ostatní.“
„To víš, že jsem. Jsem jako nová, kdežto ty seš tupá jak poleno.“
„Protože tebe si skoro nikdy nevybere, kdeždo mě si vybere skoro vždycky.“
„No tak, nehádejte se. Růžová může být jen jedna.“
„Jestli bude kreslit kytičky, určitě se vyřádíme všechny. Snad kromě Šedivé. Promiň Šedivá.“
„Dobrý, jsem zvyklá.“
„Hele, už jde… Něco hledá…“
„Co to jenom je? Počkat. Snad to není…“
„Áááááááá!“
„Aááááááá!“
„Néééééééé“
„Pomóóóóc!“
„To je… To je… Ořezávátko!“

„Předminule tři, minule dva, pane doktore,“ sdělila mu sestřička.
„Dobrá, tak se na to podíváme.
Korunka a plomba bílá,
skvělá jsem zoubková víla,
jak dobrá vám teď dokážu,
na správný zoubek ukážu.
Safra, ten už jsme trhali,“ zamlaskal nespokojeně.
„Tak znovu.
S kartáčkem je práce těžká,
zuby jsou problémem dneška,
ležte prosím nehnutě,
zoubku, zoubku, najdu tě.
Cože? Zase další umělý?“ vyjekl. „Sestřičko, co tam ještě zbývá?“
„Poslední bez zákroku je šestka vlevo nahoře.“
„Tak dobrá.
Řada zubů se krásně blýská,
když vidím kazy, tak si výskám-
Ále, enyky nebyky, kašlu na to.“ Ukázal na horní šestku. „Dneska půjdeš ty.“

Válka skončila a odměnou hrdinovi byl Azkaban.
„Není to fér,“ hlesl Harry.
„To není, Pottere,“ odvětil Snape. „Ale některé věci nemůžete změnit.“
„Já vím… Ale bolí to.“
„Tomu se říká dospělost. Možná, že jste konečně vyrostl-“ zarazil se, když v Harryho očích uviděl vzdorovitý záblesk.
„Pottere,“ zavrčel varovně.
Mladík vytáhl z kapsy flakónek s třpytivou tekutinou a bez varování jej vypil. Následovala smršť neuvěřitelných, nepravděpodobných a naprosto šílených událostí, která je nakonec dovedla až na ochoz Astronomické věže.
Severus se zhluboka nadechl. Byl volný.
„Vy nikdy nedospějete, Pottere,“ pronesl bez obvyklé dávky jízlivosti.
Harry se v odpověď šťastně zazubil.
„Slibujete?“

„Ty vole, tomu neuvěříš,“ šeptal do telefonu. „Nabalil jsem úžasnou buchtu. Fakt nekecám, je to kus. A šla skoro zadarmo! Jen dvě skleničky vína, prostě levná kořist.“
„Co to, že mě necháváš čekat?“ ozval se z ložnice ženský hlas.
„Už jdu,“ odpověděl, rychle zavěsil a vstoupil do dveří.
Než se stihl rozhoukat, ležel na posteli a ona se nad ním skláněla.
„Tak levná kořist?“ zapředla.
„Eeee… Tys mě slyšela? To, ne že bych, víš to…“
„Klid, vždyť je to pravda. V jedné věci ses ale zmýlil.“
„V jaké?“
Její úsměv odhalil dlouhé bíle špičáky.
„V tom, kdo je tady kořist.“

„Na počátku byla láhev,“ pronesl Franta a poctivě si přihnul tuzemáku.
Od ostatních stolovníků se ozvalo bručení.
„Neobracej oči v sloup, Pepane. Všechno vzešlo z láhve. V láhvi má původ džin z pohádek, dále třeba bolest hlavy, přehnaná upřímnost, nevolnost a moje svatba s Božkou. Jsou z ní ale i hezké věci jako přátelství a to, že to tady s váma parchantama vydržím, i když jste tupí jak stará motyka… A sakra, ta přehnaná upřímnost…“
„Radši se vrať k pití, než si o tebe ty motyky nabrousíme,“ zahučel Pepan.
Franta slavnostně pozvedl tuzemák.
„Láhev jsi a láhev do sebe obrátíš.“

"Říkám vám, byly to ty dvě obří krevety," sdělil jim muž v kostýmu mrkve.
John si výpověď poznamenal. Už vyslechli stolní lampu, obtloustlého Batmana a skládací hrad.
"Sherlocku, ty víš, kdo ukradl ten diamantový náhrdelník?"
"Přirozeně, Johne. Ty stopy pod oknem určitě patří těm dvěma."
...
"To... To není možné."
"Co, že jsi sledoval falešnou stopu a Greg zatím vyřešil ten případ dříve než ty? Obávám se, že je. Ale neobviňuj se. Kdo mohl tušit, že ta mrkev nerozezná krevetu od kraba? Prý korýš jako korýš."
Sherlock se ponuře zamračil.
"Je to poučení, Johne. Nikdy nevěř tomu, co ti řekne zelenina."

Vyhnula se padajícím kamenům a jedovatým šípům, přeručkovala nad mořem masožravých brouků a vyluštila tucet šifer. Pak se před ní konečně otevřela prostorná místnost osvětlená loučemi. Nad kruhovým oltářem levitovalo Vidoucí oko. Znechuceně se ušklíbla.
„Honosný název pro něco co je jen velká oslizlá oční bulva s nervem,“ zamumlala.
Já jsem Vidoucí oko, ozvalo se jí v hlavě. Znám vše co bylo, co jest i co-“
Rázným krokem přešla k oltáři a popadla bulvu za nerv.
„Nepokoušej mou trpělivost,“ ucedila nebezpečně. „Je skoro půlnoc, už to dýl nevydržím! Takže ty mi teď hezky vyklopíš, jaké je téma na zítřejší drabble.“

Snape se naklonil nad Harryho kotlík s Všeodhalujícím lektvarem.
„Ten školní trest vám svědčí,“ protáhl jízlivě.
Harry nevnímal. V kotlíku společně s odrazem profesorovy tváře uviděl záblesk poznání. Užasle zvedl pohled. Snape strnul.
„Mlčte, Pottere,“ vyštěkl.
„Já vím, co ke mně cítíte.“
„Říkám, abyste mlčel. Nic takového není. Nemůže být. Nikdy. Rozumíte?“
„Válka, řád, vaše postavení. Chápu. Ale vždycky už budu vědět.“
Harry se probudil na nemocničním lůžku. Válka skončila a zanechala v něm jen prázdnotu.
„Vypadáte otřesně, Pottere. Co by řekly fanynky?“
Prudce se otočil na zafačovaného lektvaristu a srdce mu poskočilo, když v černých očích spatřil záblesk naděje.

Hurá, nese se večeře. Mám hlad, že bych snědla stůl se židlemi. Hmm… Mňam a je to i celkem dobré. Trochu tuhé, ale příjemně kořeněné.

„Adélo! Co si to zase vyvedla? Kolikrát ti mám říkat, že nemůžeš sníst všechno, na co přijdeš? Teď buď hodná květinka a vyplivni pana Maršálka. Je to náš investor.“
Květina nehnula ani brvou, přesto zvládla vypadat uraženě.
„Já vím, já vím, seš strašná, hrůzostrašná, obrovská, masožravá…„ podlézal zkušeně.
Na podlahu dopadl oslizlý muž s částečně natráveným sakem.
„No vidíš, že to jde. Neboj se, však si přijdeš na své. Zítra tu bude audit z ministerstva.“

„Položte se na křeslo, usmějte se na mě a můžeme začít.
Jedna, dva a tři a čtyři,
kazy se nám pusou šíří,
takže teďko z kola ven
bude muset zoubek… Ten.“
Ukázal vítězoslavně.
„Sestřičko, pište si, horní čtyřka vpravo. A pokračujeme.
Na kazy nás čeká honba,
tady můstek, tady plomba,
vrtat budu do velkých hloubek
další třeba tenhle zoubek.
Sestřičko, spodní pětka vpravo.“
„Eee, pane zubaři, toto je standardní postup?“ dotázal se nejistě pacient.
„Ujišťuji vás, že se jedná o nejmodernější technologii. Až odsud budete odcházet, žádné zuby, chci říci kazy, mít v puse nebudete.“
Ordinací se rozlehl zvuk vrtačky.

Dnes je speciální den. SH
Mám pro tebe překvapení. Chceš vědět jaké? SH
Když mi to prozradíš, nebude to překvapení. JW
Půjčil jsem si na večer speciální oděv. SH
Od Grega. SH
Mám se bát? JW

John odeslal sms a povzdechl si. Od eskapády se seznamkou mezi nimi panovalo citelné napětí, ovšem ani jeden z nich zatím neudělal první krok.
„Jsem doma,“ zavolal.
Žádná odpověď.
Prošel obývák, kuchyň, zbývala už jen ložnice. Opatrně otevřel dveře a strnul uprostřed pohybu.
Sherlock ležel na posteli a na sobě měl ocelová želízka. Pouze ocelová želízka.
Watson hlasitě polkl.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“